fbpx eMontana

200 slov: Chlapi, můžu tady brečet? Sean Villanueva pronikl do Ádru

Materiál to za tebe nevyleze, ale…

– inzerce –
Spacák Sir Joseph Paine 900
Lezecký batoh Rocking
Taška na lano Petzl Kab

„Jo lezení, to není žádná sranda!“ Olda Kopal

– Citát pro tuhle chvíli –

„200 slov“

Chlapi, můžu tady brečet? Sean Villanueva pronikl do Ádru

17. 10. 2019, Petr "Pjotr" Vícha

Když Sean před dvěma lety poprvé vkročil v Ádru do hospody, lidi si hned začali šuškat: „Hej, to je ta bigwallová legenda! Nebo ne? A co tady dělá sám?”

Dala se s ním do řeči Anička Havelková. Stěžoval si, že natrefil na nějaké spolulezce, ze kterých byl trochu v šoku. Prý během jištění popíjeli a všechny cesty s lanem mu připadaly spíš jako sólování. Aničce došlo, že shání lepší parťáky a řekla nám: „Zítra lezete se Seanem!“ Tak jsme šli – bylo to jednoduchý. Přestože bylo mlžné dopoledne, vyrazili jsme do Teplic a odpoledne zkusili „Bod zlomu“ (Xc). Nechápal jsem, jak vysoko se dostal během svého onsajtového pokusu. Bylo inspirující ho sledovat. Byl jsem si jistý, že druhým pokusem to nekompromisně smahne. (Tak se také po týdnu stalo, pozn. red.)

Sean před dvěma lety v „Bodu zlomu“ Xc (f: P. Vícha)


O dva roky později se mi Sean ozval, že se vrací zpátky do Adršpachu. Zrovna v tu dobu se mi to moc nehodilo, musel jsem být v práci. A tak jsem se snažil sehnat co nejvíc lidí, kteří by mu mohli ukázat ty nejlepší cesty. Nakonec se mi povedlo dorazit do Adršpachu ve stejný čas jako jemu a lezli jsme spolu spoustu cest celý týden jenom s jedním rest dayem.

Jaké jsme vybírali cesty? Znáš Adršpach – je to jedno velké bludiště skalních věží. Na první pohled vypadají všechny cesty pekelně těžce. A to je taky důvod, proč je dost náročné vybrat si cestu, kterou chceš lézt. Víš, že se s velkou pravděpodobností budeš bát v každé cestě, do které se pustíš.

Nakonec jsme vyrazili do sektoru Himálaj. Neměl jsem ponětí, kam přesně půjdeme. A tak jsem dal dohromady cesty, které mám rád, s těma, co jsem ještě nelezl nebo nedolezl. Další podmínka pro výběr cest byla jasná: držet se co nejdál od turistické stezky. Žádné speciální plánování neproběhlo. Sean je tak přizpůsobivý a nadšený do lezení, že je dost náročné vybrat cestu, která by se mu nelíbila.

Třídílný dokument o Seanově lezení s Pjotrem v Ádru

První dva dny byl v Ádru spolu se Seanem taky jeho známý – kameraman Johan. Točili jsme záběry z cesty „Rohová“ (VI) na Annapurnu. Byl jsem přesvědčený, že takový komín Sean ještě nelezl. Hlavní důvod, proč jsme si vybrali tuhle věž, ale byla cesta „Prckova porucha“ (IXa). Sean ji úspěšně vytáhl, ale řekl bych, že to i pro něho byla těžší… Pak se ukázal Matěj Svojtka a já byl přesvědčený, že najde něco dobrého. Šli jsme do Jelení rokle. Tahle oblast se v poslední době hodně rozvíjí. Najdeš tam například nádhernou cestu „A jde se na pivko“ (Xc). No není to poetický název? Než ji Matěj se Seanem vylezli, dali jsme si ještě dvě nové cesty: „Fenkám“ a „Hovado z lesa“ (IXb), které jsou taky na Johanových záběrech. Poté kluci udělali první a druhý volný přelez cesty „A jde se na pivko“, v současnosti je to jedna z nejnáročnějších linek v téhle oblasti.

Další den nás čekala jedna širočina – to byla celkem náhoda. Jednou jsem se procházel v dešti a všiml jsem si jí. Nakonec se právě ta zapomenutá širočina stala výzvou pro náš další lezecký den. To taky uvidíš na videu. Umíš si představit, že staří klasici udělali prvovýstup téhle cesty ve svých šedesáti letech? Mohli bychom se od nich učit.

Později jsme vylezli cesty jako „Memento Mori“ (VIIIa), „Mrtvička“, „Lvíčata“ (VIIIa), „Vabank“, „Smrtonožka lahodná“, „Bílý mustang“, „Bludný kořen“ a „Pražský výběr“. Spolu se Smolem jsme udělali prvovýstup na věž Střelci a Sean naši cestu pojmenovat „Robin Hood“ – stále čeká na RP. 

Nedokážu říct, která z těch cest se Seanovi líbila nejvíc. Z každé vypadal nadšeně, ale měl jsem pocit, že ty bizarní a náročné cesty celkem pracovaly se Seanovou psychikou. Měli jsme opravdu co dělat, abychom se znova pustili do širočiny „Olověný hřebík“ IXa, kterou můžeš v krátkém filmu taky zahlédnout. Další bizár, co jsme lezli, byl „Obstarožný strašák“ – sypající se převislá spára s pekelným dolezem v širočině. Po téhle cestě musíš jít na nějaké sportovky, abys začal mít lezení zase rád.

Výzev tu mám spoustu. Sean v „Olověném hřebíku“ IXa (f: J. Kervella)


Jednou ráno jsme vyrazili lézt s mým kamarádem. Ubalil si pořádného jointa, kterého sám stáhl, a hned poté jsme se šli rozehřát do Xb-c. Přemýšlel jsem, co si tak asi Sean myslí. Řekl mi: „Vy šílení Češi a ty vaše rozlezovky…“ Ten den jsme si hodně užili. Zadky nám nakopala pětková širočina – musel jsem se nechat zachránit ze svého sólo pokusu a Sean z toho také slezl. Nakonec jsme poslali cestu „V hašišovém rytmu“ (Xa), kterou dal Sean na flash, jako kdyby to byla procházka.

Přišel jeho poslední den. Řekl bych, že jsme mu ukázali spoustu novějších cest a trochu jsme šetřili s opravdovými starými klasikami. Jeden z parťáků měl skvělý nápad, abychom si dali „Přízemní komplikaci“ (VIIIa). Ve chvíli, kdy ji Sean lezl, na nás volal: „To je nádhera! Chce se mi z toho brečet. Hej chlapi, myslíte, že můžu brečet?“ Řekl to několikrát za sebou už v průběhu lezení. A tehdy mi došlo, jaké máme štěstí, že tohle místo – Adršpach – máme.

Od téhle Seanovy návštěvy na něj vzpomínám jako na klidného, pokorného a trpělivého člověka s vášní pro lezení, hudbu a legraci.


______________________

Text vznikl jako volné doplnění Článku měsíce: Sean Villanueva. Lezeckou vášeň musíš cítit ve své hrudi

Rozhovor, který unikl (na chvíli)

Docela zamrzelo tohle prošvihnout. Když mi kamarád napsal, že v Praze měli přednášku Sean Villanueva s Nico Favressem, divil jsem se, že tahle akce neměla větší propagaci. Málokdo ji zaznamenal a jedni z nejlepších bigwallových lezců světa by si určitě zasloužili větší publikum. Zvlášť, když po promítání ještě zorganizovali malý koncert. Prý to bylo super. No nic.

Sean měl v plánu zůstat ještě dva týdny v Adršpachu. Další promarněná šance – tou dobou jsem byl v Norsku. Jak to ale v životě bývá, nakonec se ukázalo, že to tak mělo být. Dlouhodobě plánovaného rozhovoru se perfektně ujmula Terka Ševečková a na její prvotinu se můžeš těšit tento měsíc na eMontaně. Už Seanova první věta o tom, co je vlastně realita, donutí člověka k zamyšlení…

Užij si začátek podzimu. Buď dlouhým spánkem pod skalami, kdy si během snídaně přes sebe přehodíš vlhký spacák, a pak vyrazíš lovit suchou skálu. Nebo se plně vrhni do nastupující umělkářské sezony – ta v Praze opět vyvolala diskusi o tom, jak se nechat přeoperovat na něžné pohlaví, aby lezci na jedné z umělých stěn ušetřili za vstup.

__________________________________________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2019
Editor

Vypnout stres, zapnout sebe

Tak nám na vesnici prodloužili den. Pocitově je asi o deset hodin delší než ten včerejší. A to je teprve lehce po obědě.

Když vypnou na dvanáct hodin elektřinu, mozek se na tu pohodu neuvěřitelně rychle adaptuje. Zpomalí se a zklidní. Najednou je čas přečíst si vytisknuté články, na které se vedle počítače práší už nějaký ten měsíc. Vzít si k ruce Pískaře – zjistit něco o Kokšovi, dovzdělat se o devadesátkách v Arcu z nové Montany, nebo během úklidu najít v šuplíku Hotejl z roku 1979. Opatrně ho otevřít a trochu si pocestovat v čase. Sem a tam. Pokud u toho člověk na chvíli usne na gauči, nevadí.

Během „dlouhého dne“ není potřeba odpovídat na žádné maily nebo trávit čas laděním webu. Prostě to technicky nejde. Lepší nápad je vzít si k ruce tužku a poslat dávku dopisů přispěvatelům eMontany. Přihodit samolepky a vyrazit na kole k nejbližší schránce.

Úvodník měl původně být o dodělání nového webu a jeho spuštění. Ano, byla to robota, co gradovala poslední půlrok, a bez nezdolného programátora Michala Katuščáka bychom si neškrtli… Na druhou stranu si musíme přiznat – čtenář zatím moc změn nepozná. eMontana by nadále měla být hlavně o pocitu pohody. Měla by na tebe působit podobně jako zmíněná odstávka elektřiny – vypneš proud, popustíš uzdu fantazii a nemusíš nic řešit. A klidně u toho buď třeba v práci. Aspoň na malou pauzu máš nárok vždycky.

Mimochodem, jak se člověk rozplývá nad vypnutou elektřinou, stejně tak v kuchyni činí lednička a mrazák… Každá mince má dvě strany.

Užij si tu lepší.

__________________________________________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2019
Editor

Kdopak to leze?


Jejich tempo připomíná zástup marodů v nemocniční jídelně. Sunou krok za krokem, občas si dají pauzu. Moc spolu nemluví, vypadají smutně. Cílem jejich dnešního pochodu není výdejní okénko, ale vrchol alpské čtyřtisícovky.

Jaké to asi je – být jedním z řady klientů?

Nemusíš se starat o předpověď počasí – termín máš zamluvený půl roku dopředu, takže víš, že stejně nemáš na vybranou. Když cestu v půlce zahalí hustá mlha, tvoje tempo to nijak neovlivní – vůdce, který tě táhne na laně, tu byl už několikrát a terén zná poslepu. Je to profík. Mapa, kompas, navigace? Můžeš nechat doma. Stejně tak jako matroš – půjčí ti, postará se…

Řešit, kde umístíš stan a jak si ho ukotvíš proti noční vichřici? Vymýšlet, co si nahoře uvaříš? Nic takového tě během placeného výstupu nečeká – necháš se rozmazlovat zázemím chaty – hlavně pomocí jídla, které sem přiletělo vrtulníkem… Vítr bereš jako zajímavou kulisu, kterou trochu slyšíš zpod peřiny. Zvuk hor ve formě lehkého doteku prochází i přes stěny z kamenů a dřeva… Příjemně tě uspává.

Když ti pak horský vůdce na vrcholu udělá fotku, může tě to probrat a napadnout otázka: „Kdo to dneska vlastně vylezl?“

(…)

Užij si o prázdninách výzvy jiného ražení… Plánuješ se spoléhat jenom na sebe nebo kamarády a nemáš jistotu, jak to dopadne? Tak do toho jdi! Život je příliš krátký na to, aby si ho člověk zaplácával předem vyhranými výzvami… Těmi si jen dokážeš, jak si na tom. Utvrdíš se v přešlapování na místě. Lepší je se posunout dál.

__________________________________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2019
Editor

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.