Probouzí mě zbloudilá kapka deště, která mi stéká ke špičce nosu. Zpod přivřených víček mžourám do mokrého nedělního rána. Zdá se mi, jako by se i svítání zastavilo a začalo přemýšlet. Vzpomínky z uplynulých dní se mi v hlavě mísí navzájem…

Stojíme pod skálou. Všichni kolem mluví polsky a nám začíná žulová párty. Kluci si dají pár cest na rozlez a potom už se nefalšovaně mazlí se svými novými mechanickými mazlíčky. Někteří dokonce s bezmeznou důvěrou skáčou do jejich náruče. Já jsem vděčná, že za rohem objevuji lehké cesty. Nějaká spárka, sem tam komín. Cestou se sice snažím utrousit vlastní jištění, ale nechtěla bych si do něj ani pomalu odsednout, natož padat. „Maximálně nouzový odsed!“ hlásím dolů.

Po první půlce dne v sektoru Sukiennice (mapa) se přesouváme k údolní stěně věže Sokolik Maly a Sokola Lalka, kde mají cesty ke 40 metrům. Už odspoda je vidět krásná širočina, kterou se chystám vzlínat nahoru. Moc se mi to líbí, ale jsem ve stavu, kdy mi je skoro jedno, jestli mám pod sebou nějakého frenda nebo ne. Už zase se blížím k mentálnímu free sólu. Prostě lezu, jako kdybych žádné jištění neměla, ačkoliv objektivně vím, že takhle se zakládáním je to mnohem bezpečnější. Nebo se o tom alespoň snažím přesvědčit sebe samu.

Druhý den jsem hodně ospalá a nemám náladu na nic těžšího, než je procházka v pětkové cestě. Albert (Musil, pozn. red.) se ale pouští do krásné převislé spáry (Rysa Kowalewskiego VI+, 6a+) a mně je jasné, že tohle si chci taky vylézt. Měl pravdu. Byla to nádherná linka s dobrým jištěním a tutovým žabkováním. Pak za ním zkouším na druhém mělkou úzkou spáru (Rysa Nowaczyka VI.2, 6c) a snažím se odkoukat, jak a hlavně kam ty frendy dává. Pouštím se do další cesty (Nachy w Drachy, VI.2, 6c, dle průvodce bez tradičního přelezu, pozn. red.) chvilku po svém spolulezci. Morál i síla šly v noci na procházku a ještě se mi nestihly vrátit. Proto hned na začátku volím jednodušší pravou variantu s vědomím, že jestli Albert nahoře chvilku váhal, pro mě to bude tvrdý boj.

A taky že je. Dolézám pod převísek, kde hledám ono slibované madlo. Marně. Zakládám dva frendy, travezuji doleva a choulím se v bezpečí malé jeskyňky. Přidávám další dva kamarády a snažím se zahlédnout, co mě čeká dál. Instrukce, které dostávám zdola pro zdárný přelez, mi zní úplně neproveditelně. Nu dobře, levou rukou chytit bočák zvládnu, pravou do spárky a pak co? Jak jako přešáhnout do madla? V mých očích jsou to alespoň kilometry a vůbec nemám důvěru k tomu, že opravdu půjde o madlo.

Mezitím se k mým poradcům na zemi přidávají i Vojta (Fejta) s Tomem (Trajboldem). Teď už mám mnohem lepší support team než F1, což jenom zvyšuje mou nervozitu. „Jestli ti ten krok nesedne, tak si odskočíš do toho štandu, cos tam vyrobila!“ radí mi. Pořád se ale šoupu metr sem, metr tam a zase zpět do jeskyňky. Mám pocit, že když popolezu z bezpečného hnízda, zřítím se dolů a rozplácnu se na zemi. Sokolí placičky s trochou marmelády.

Mám sklon vždycky vymýšlet ty nejhorší možné scénáře. Svěřit svou existenci do rukou parťáka je jedna věc. Mám k nim všem důvěru. Líbí se mi jejich přístup. Vím taky, že Albert mě nejen chytí, ale že to udělá měkce a lehce. Bude ale vůbec co chytat? Co když vytrhám celé svoje železářství? Zkrátka věřit lidským kamarádům a těm neživým podivnostem, které montuju do každé spárky v dosahu, je rozdíl.

Jdu na další pokus, ale zase se mi nedaří dosáhnout do chytu a jít takový krok dynamicky nechci. Ani nemám dobré nohy. Už jsem ale hrozně unavená a zároveň nechci utíkat. Snažím se odhodlat k tomu se nevracet, ale jenom se pustit. Nohy mám na úrovni jištění a představuju si, jak si cestou dolů polovinu frendů vykopnu, zamotám si nohu do lana, hlavou křísnu stěnu pod sebou a dám jí tak novou červenou omítku.

Chci se pustit, ale nejde to. Svaly mi začínají vibrovat jak struny při Vivaldiho Čtvero ročních dob. Je zajímavé, kolik mám najednou síly, když se mi prsty odmítají rozevřít při pokusu o zachování mé tělesné schránky v nezdeformovaném stavu. Padám. Přistávám plynule, aniž bych si stihla všimnout, kdy jsem z pohybu přešla do zastavení. Byl to úplný kousek a Albert je i po všem tom váhání a čekání trpělivý a pohotový. A frend drží. Chytil mě hned ten první. Všichni kamarádi mě dneska podrželi.

Když balím všechen materiál do batohu, zdá se mi, že se na mě ohnutý drát šedivého frenda trochu šklebí. Pohladím mu zoubky, kterými se dnes zakusoval do malých škvírek ve skále. Fascinuje mě. Beru do rukou i ostatní velikosti a zálibně si je prohlížím. Cítím, jak mi v rukách ožívají.

Zdá se, že mezi sebou máme pořád cos nedořešeného. Ale docela se těším, až zase vyrazím lézt. S kamarády.

__________________

Pozn. red: Text vzpomíná na první výjezd nového týmu Sokolíků do stejnojmenné oblasti u města Jelenia Góra v Polsku. Sokolíci představují výběrový tým juniorských lezců, kteří mají zájem zejména o bigwally, tradiční lezení a alpinismus. Hlavním partnerem projektu ČHS je firma Mountain Equipment a Tendon Sokolíky podporují také Wild Country, a Chimpanzee.