„200 slov“

Co tě nezabije, to tě posílí. Jeden den na nekonečném Pacific crest trailu

01. 12. 2016, Kristýna Fleišmanová

Máme rádi masochistické traily a nestydíme se za to. Kristýna Fleišmanová s přítelem letos přešla legendární americký Pacific Crest Trail a podělila se o své každodenní pocity.

Obuj si aspoň na chvíli imaginární trekové boty, vyčisti hlavu a vžij se do toho. Na cestě jsi už víc než dva měsíce a v nohách máš přes dva tisíce kilometrů. Co se ti asi honí hlavou?

Den 68 (20. června 2016)

Dneska se vstávalo opět ztuha. Kvůli včerejšímu brodění pozdě večer nám přes noc nestihly uschnout boty, takže po obvyklé snídani v podobě ovesné kaše, kterou jsme si dopřáli ještě v teple svých spacáků, nás čeká další lahůdka, rozejít mrazem ztuhlé boty. Není nad to hned od rána necítit nohy od kotníků po konečky prstů, obzvlášť když nás čeká výstup na jeden z dalších průsmyků, ležící ve výšce 4000 metrů nad mořem. Ach jo. Ještěže má stále omílaná mantra – co tě nezabije, to tě posílí, dnes celkem rychle zabírá. Přispívá k tomu i fakt, že je obloha jako vymetená a dechberoucí výhledy na pohoří Sierry Nevady se nabízí prakticky odkudkoli.

Z Čech jsem zvyklá, že když zahlédnu veverku či datla, mám jistotu, že je to to nejlepší, co mě na výletě mohlo potkat a že se taková náhoda určitě nezopakuje. Nenapadlo by mě, že existuje země, kde k tobě přijde jelen či laň téměř na dosah ruky, drze si tě očichá a zůstane tak dlouho, jak chce. Kromě takových návštěv si užíváme spousty chipmanků, svišťů, překrásných motýlů a rozličných druhů ptáků. Pokud jde o lidi, je to naopak, během našeho putování často nepotkáme ani nohu. Tak to mám ráda. Člověk skoro hmatatelně vnímá sepjetí s přírodou. Slunce, vítr, dokonale svěží průzračný vzduch, který nám prostupuje každou buňkou v těle.

Pravda, občas mě napadá, že jednoduchým stylem života máme skoro blíž ke čtyřnohému zvířeti, než ke druhu Homo sapiens. Náš denní program na treku je stále stejný, cyklicky se opakuje a smrsknul se na zcela základní záležitosti. Řešíme jen obživu (vlčí hlad nás provází dnem i nocí), vylučování (aneb zahrab si svou jamku) a hledání vhodného místa pro nocleh (usínání při západu Slunce a procitnutí při první známce úsvitu). A i když se snažím mýt se a prát každý den, ledová voda, která neúprosně bodá a vhání slzy do očí, prach a špínu nesmyje dostatečně. Pocit z horké sprchy, kterou jsem si dopřála naposledy před 16 dny už si téměř nedokážu vybavit. A to nemluvím o našem pachu. Mám ale čím dál větší pocit, že jsme okolním obyvatelstvem lesa kvůli němu plně respektováni.

Celé dopoledne se škrábeme nahoru. Tenhle model praktikujeme už 12 dní. Vstávání v 5:30, abychom stihli dosáhnout vrcholu v době, kdy je sněhová krusta dostatečně ztuhlá (rozuměj kluzká), v poledne se pokocháme neuvěřitelným výhledem do všech světových stran, poplácáme se po ramenou, zakřičíme si a políbíme se. Jsme šťastní, překonali jsme další náročný bod z dlouhého seznamu. Plahočíme se nahoru s vidinou, že slézání už musí být snazší. Škoda, je to většinou naopak. Sníh už díky paprskům červnového Slunce dávno změnil konzistenci, takže každý krok bývá propad o třicet, čtyřicet, někdy i osmdesát centimetrů pod povrch.

Mívám toho po krk. Chce se mi brečet a chci pryč. Jedno kam. Stačí mi málo. Představuju si, že se přede mnou zčistajasna objeví chatička, dveře se otevřou a my přijmeme pozvání ke krbu. Můžeme se usušit, osprchovat a dát si horkou domácí polévku. Taková „maličkost“ a hned by se pokračovalo lépe. Chaloupka nikde a já se díky tomu cítím zase silnější. Vždyť o to vlastně celou dobu jde. Najít svoje limity. Jsem spokojená. Už několik dní se budím s pocitem, že nic není nemožné. Stačí málo. Rozhodnout se. Sbalit. Vyrazit. Zatnout zuby. A jít.

O Pacific Crest Trailu jsme na eMontaně už párkrát psali. Třeba ve dvou velkých článcích od Petra Koska – tady a tady

Na trailu zkusíš téměř všechno — od pouště až po zasněžené vrcholky hor (f: Kristýna Fleišmanová)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu