Přesně tak se totiž cítím. Čtyři dny a čtyři noci. Ostrov čarodějů po třiceti letech nám všem dal dost začoudit. Když se o této unikátní akci zkouším zpětně vyjádřit, musím ten svůj mozek dost přidusit. A pondělní afterpárty, ta byla úplně šibeniční.

Na čtyři dny se Ostrov stal dějištěm nefalšovaného lezecko-kulturního festivalu. „Kultura“ však tentokrát převažovala. Uvozovky by v předchozí větě ani být nemusely, ale na druhou stranu padesát čtyři hektolitrů vytočeného piva vykonalo místy své. Ano, pátek a sobota přinesly poněkud deštivější počasí. Ale jde spíš o to, že kulturní program byl fakt dobrej! Počasí poskytlo ideální možnost užít si ho bez výčitek a rozdvojenosti. A co se užívalo konkrétně?

Je třeba říci, že organizátorská myšlenka byla vytvořit akci co nejvíc spjatou s prostředím Labských pískovců a duchem událostí před třiceti lety. Z tohoto konceptu dostal výjimku akorát Zdeněk „Háček“ Hák, který celé přednáškové pásmo v pátek zahájil. Prvovýstup na Chumbu, himálajské zasněžené vertikály, avšak při zachování háčkovsky typického, ostře kvakerského stylu. Jak provedení samotného lezení, tak i vyprávění o něm. Takže zase tolik nevybočoval. A pokud někdo namítal, že ho bílé sr*čky nezajímají, mohl se uklidnit při navazujícím Tomáši „Tomajdovi“ Sobotkovi. I když i ten se jisté bílé věci přinejmenším dotýká. Pomyslným vrcholem bylo však bez diskuze sobotní promítání. Ostrov čarodějů na velkém plátně, to prostě chceš! A ještě za účasti a komentování hlavních protagonistů Jirky „Prcase“ Slavíka a Martina „Červajze“ Červinky. Prcas vystoupil ještě jednou, společně s Petrem „Špekem“ Slaninou, v rámci přednášky zanesené v programu pod kouzelným a všeříkajícím názvem „O lezení“. Obecenstvo se například dozvědělo, že v některých Špekových cestách „je dobrý spadnout včas.“

V neděli a v pondělí mořské vzdušné proudy opět naskočily a ano, bylo moc pěkně. Mohlo se proto jít zase… na skalíky! Ti, kdo tak učinili, nelitovali (pokud tedy nevylezli třeba těsně pod kruh a ve chvíli, kdy ho měli cvakat, zjistili, že kocovina je silnější, než se původně zdálo, pozn. aut.). Lezení na čerstvě oschlém pískovci pod modrou oblohou poskytovalo zase úplně jiný festivalový zážitek. Na každé věži někdo známý, jaro a hrající hudba v poslechové vzdálenosti a krásných exteriérech. Kapely Pitralon a Pocta Zuzaně Navarové byly parádně slyšet na většině blízkých věží. Nebylo tomu tak nějak před těmi třiceti lety? Jak se hezky vyjádřil jeden nejmenovaný účastník: „To je jak lízt se zapnutým soundtrackem.“ Jo, dětské šaty byly přítěží…

Jak k tomu celému vlastně došlo? Dost možná jsi viděl film, který o prvním ročníku vypráví. Kulaté výročí se jistým nadšencům zdálo jako ucházející záminka. No nadšencům… Ono je to spíš tak, že se jedná o blázny vykazující chorobné rysy sektářství. Film umí přeříkat nazpaměť. Bez hlášek protagonistů se neobejdou při lezení, ani v běžném životě. Sólují na Jánusovku a opakovaně řeší, jak se dostanou dolů. No, hrozný. A jelikož mnozí z nich před těmi třiceti lety nebyli ani na světě, nezbylo jim nic jiného, než festival uspořádat znova. Ale že k tomu skutečně došlo, je pořád trochu zázrak.

_________________

Když předbíhala ve frontě na pivo, leckdo se mohl podivit, ale do přípravy festivalu dala spoustu svého času a nocí s mizerným spánkem. Největší poděkování patří Barče Faltysové, která si na téhle akci ověřila své organizátorské schopnosti. Spoustu práce odvedli také Anča Šebestíková, Dan Podráský, Zdenda Faltys a Jarda Málik. Domluvená mediální podpora od eMontany nakonec nebyla potřeba, jelikož lístky se vyprodaly během prvních pár dní, pozn. red.