Sucho, paláce, pláže, velbloudi, datle, ryby, levný benzín… Co se vybaví tobě, když se řekne Omán? Pro Ondru, Ještěrku, Fida a Jiru tahle země znamená ještě něco jiného – lezení!

Na území sultána Kábúse se vypravili vylézt východní stěnu (rozbřeskovou – anglicky dawn wall, pozn. editora), Jabal Mishtu, která měří přes 1000 metrů. To se jim také povedlo a jako památka na jejich výpravu zůstalo ve stěně 40 nýtů a nová linie s pracovním názvem „Boys do not cry!“ (7c+).

Proč zrovna Omán? A proč Jabal Misht?
O tom, že se v Ománu dá lézt, jsme už věděli delší dobu, ale k realizaci došlo až tento rok. Hlavním lákadlem byl právě Jabal Misht. Největší skalní vápencová stěna na arabském poloostrově. K tomu Omán nabízí spousty dalších lezeckých destinací. Záleží jenom na tobě, jestli vyhledáváš vícedélkové lezení, sportovní lezení nebo bouldering.

Bylo něco, co vás během výstupu překvapilo, zaskočilo? Něco s čím jste nepočítali?
V podstatě šlo vše podle plánu a žádné velké překvapení se nekonalo. Asi největším problémem byla volná skála, která v některých délkách trochu více zvyšovala hladinu adrenalinu. Naštěstí takovýchto délek nebylo moc, a my si tak mohli vychutnat excelentní lezení v panenské skále. No, vlastně na jeden okamžik si vzpomínám. Poslední den, když jsme přelézali klíčové délky RP, tak se poprvé a naposledy objevily mraky a z nich začalo lehce pršet. Naštěstí stál Alláh při nás a těch kapek nebylo zas tolik. Ale nervíky to trochu byly.

Co byl nejsilnější zážitek?
Asi jako u většiny takovýchto výstupů to byl vrchol. Okamžik, kdy jsme si všichni uvědomili, co se nám podařilo vytvořit.

Jak bys novou cestu charakterizoval?
Jako “ozajstný alpinismus” v kilákové stěně. (směje se)

Ondra v osmé délce “Boys do not cry” 7c+ (f: Filip Martínek)