„200 slov“

„Nerad věším pytle v horách.“ Bloudění jižní stěnou Marmolády

11. 07. 2021, Filip Zaoral

Moc často se mi to nestává a v horách už vůbec. Vlastně jednou se mi to povedlo. A když už, tak pořádně. Dva roky zpátky jsem měl tu čest si to zažít na vlastní kůži v severní stěně Eigeru. Skončilo to vrtulí, třema stehama a dušováním se, že už nikdy víc. Řeč je o věšení pytlů v horách. Tuto aktivitu v oblibě moc nemám a snažím se jí obloukem vyhýbat. Když už to smrdí ve vzduchu, raději se kousnu a jedu dál s čelovkou nebo oželím schopnost chodit či jinou fyzickou aktivitu následující den. Prostě jedu na krev a nepytlím.

Letos v červnu se měla uskutečnit dlouho plánovaná mega akce v mekce evropského alpinismu. Na Blancu jsem nikdy nebyl, a tak mi přišlo celkem fér tento kopec odpanit jednou z nejtěžších a nejkomplexnějších cest, které na něj vedou. „Divine Providence“ (7b+, 900 m) na Andělský pilíř prý není zadarmo, říkala to i Nina Caprez, tak to asi bude pravda. Co čert nechtěl, po týdenním oknu, kdy nad Chamem nebylo vidět ani mráček a my ho strávili v naší české kotlině v práci, jsme konečně vyrazili. Předpověď byla tak padesát na padesát. Že prý se rozlezem v Dolomitech na Čimách a pak se uvidí. No dobře, to je sice důstojný plán, ale hej, co to počasí? Po úspěšné diretce v Severce prostřední Čimy to definitivně balíme. Vidina třiceti čísel čerstvého v bivaku v půli stěny nás totálně odrazuje a volíme plán B – zůstáváme v Dolomitech.

Žhavíme google a snažíme se vymyslet důstojnou alternativu. Nakonec volíme dva dny sportovkaření na Tofana di Roses. Rozuměj dvě 300 až 500 metrové vícedélkové cesty v obtížnostech 7b až 7b+, které jsou sice zajištěné nýty, ale za odlezy by se nemuseli mnohdy stydět ani v Ádru. Lezení prokládáme perfektním restdayem, kdy si jen tak náhodou vyšlápneme nekřesťansky dlouhou ferratou na vrchol Toffany a dolů kloužeme v durch promočených teniskách po sněhových polích.

Poslední lezecký den chceme věnovat jižní stěně Marmolády. Tak trochu narychlo vybíráme kilometrovou cestu „Olimpo“ s nic neříkající klasifikací 7a. Moc info o ní nikde sice nemůžeme sehnat, ale to se přece nějak umlátí. Budíček ve tři z nás dělá dokonalé zombie. Nebýt včerejší obhlídkové cesty z bivaku pod nástup, tak to asi pošlu v transu zase hezky pěkně z kopce dolů rovnou ke káře. Navíc se mi zdá fakt divnej sen, kterej vůbec neskončí dobře – že by první znamení, abychom se na to vykašlali?

Budíček ve tři z nás dělá dokonalé zombie. (f: Filip Zaoral)

Los vychází na mě, a tak se jako první pouštím do 40 metrové délky za 5+. S čelem a pořád tak trochu v zombie módu nic moc. Po cestě potkávám dvě skoby a zakládám dva špatné frendy. Na místě štandu visí asi stoletá rakovina obhozená za lokr. Druhé znamení. Tak to fakt ne! Křičím na kompaňéra, že valím dál, že ruletu ještě hrát nechci. Na druhém štandu mi zbývají asi tři metry lana, takže cajk. Další snažení přebírá Luke. Chvíli bojuje se směrem, nakonec ale slyším spásné ,,zruš”. Za okamžik ale vidím padat soudruhovu péřovku směrem k nástupu. Třetí znamení. To už začíná být fakt divný. Čtvrtá a zároveň klíčová délka vychází zase na mě. Lezení si vyloženě užívám. Skobek je docela dost, sem tam nějaké hodiny. Hlavně ale téměř perfektní skála a mega lezenice. Na štandu mám v žilách novou krev. ,,Kašlem na pitomý znamení brácho, valíme dál!”

Dalších pár délek se celkem dá. V lehčích koutech sice není moc jištění, ale alespoň směr je celkem jasný. Když se ale dostaneme za poslední výrazný kout, začne peklo. Lehké plotny, to zkrátka na Marmoládě potkat nechceš. Znamená to totiž, že se dá lézt v rádiusu cca 150 stupňů celkem kudykoli a díky absenci jakéhokoli fixního jištění tak člověku pomalu nezbývá než si hodit korunou. Následující délky hrozně bloudíme. Místo dvaceti minut na délku, které by si daná obtížnost zasloužila, lezeme mnohdy i hodinu. Vůbec nevíme kudy. Občas narazíme na nějaké dvě zoufalé skoby, které prohlásíme za štand a snažíme se pokračovat dál. Topo už nemá ani cenu vytahovat z kapsy. Na obloze se navíc začínají honit celkem slušné bouřkové mraky (ze kterých nakonec sice nic nebude, ale kdo to má ksakru tušit).

Začínáme ztrácet směr. (f: Lukáš Ondrášek)

Kolem desáté dopolední přichází klíčový moment, na který asi jen tak nezapomenu. Nastupuji do další délky, o které netuším zhola nic. Ani jak bude těžká, ani kudy vlastně vede. Daří se mi narazit na pár skobek. Mezi nimi musím ale podstupovat asi sedmičkové lezení s nemalými odlezy, které jsou v ten moment na hranici mé psychické pohody. U poslední skoby chvíli přešlapuji a nevím kudy dál. Nejprve zkouším doleva, kde se však záhy ztrácejí chyty. Vpravo zase asi někdo vyložil korbu volného kamení. Mozek jede na stodvacet, ale síly docházejí a chtě nechtě se zatajeným dechem odsedám do poslední skoby. Volám na Lukáše a snažím se mu popsat naši situaci. Ptám se ho, jestli si to se mnou nechce vyměnit a něco tady zkusit vykouzlit. Odpověď je mi ale dopředu jasná. Ještě jednou si vše promýšlím, ale fakt ne. Nenacházím prostě jiné řešení, než to zabalit, slanit a zbaběle prchnout. Hlavně, ať už stojíme oběma nohama na pevné zemi. Nedá se nic dělat. Slaňuji z pochybné pružící skoby. Naštěstí máme dvě lana, a tak mě kompaněro na druhém dobírá, kdyby náhodou.

Dalších asi sedm slanění se nese v podobném duchu. Rychlá rekognoskace štandu, pokud je alespoň na vizuál v cajku, jedem dolů, pokud ne, přidáváme smyci a jedem dolů. Naštěstí se nám daří vždy cca po 45 až 55 metrech na nějaký ten pseudoštand narazit, a tak po dvou hodinách opravdu stojíme pod stěnou a pytel je na světě. Začínám se smiřovat se skutečností, že příštích několik měsíců neusnu, protože na tuto os(t)udnou událost budu nucen neustále myslet. Někde jsem ale slyšel větu: ,,Dobrý horolezec, živý horolezec.” Budiž mi tato mantra alespoň malou útěchou.

Nenacházím jiné řešení, než to zabalit, slanit a zbaběle prchnout.. (f: Filip Zaoral)

____________________________

Tento text patří do naší letní soutěže „Historka, která zaujme celou hospodu“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka je 31. srpna!


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu