„FIRST KISS“ A „HYPERGLYCEMIA“

KAPITOLA 1 | ŠIMON JANOŠEC

HIT SEZÓNY

Wadi Rum v Jor­dán­sku… Kaž­dý by tam chtěl a ten, kdo ne, tak už tam nej­spíš byl! Pla­ne­ta pís­ku, vel­kých stěn, Hum­mu­su a míst­ní­mi oblí­be­né­ho: „Helou, maj frend!“ Popi­so­vat detail­ně­ji tuhle oblast by bylo olé­zá­ní stá­le stej­né­ho kame­ne, a tak pojď­me k jádru toho, proč jsme se tam vyda­li my, Východňa­né z Opa­vy.

Můj pří­běh začí­ná někdy v roce 2013. Kde­si na závo­dech jsem snad dostal ke star­tov­né­mu Mon­ta­nu, a když jsem ji ote­vřel, vysko­čil na mě titu­lek Wadi Rum. Skvě­lej člá­nek od Alešá­ka, kte­rej jsem hltal a úpl­ně jsem na něm ujel. No a hele, po dese­ti letech slo­vo dalo slo­vo a s Márou Šva­chou jsme vyra­zi­li za naším poušt­ním dob­ro­druž­stvím…

V mých před­sta­vách bylo Wadi Rum vždyc­ky spo­je­né s tím, že tam musím jet nejen lézt kla­si­ky, ale hlav­ně za dob­ro­druž­stvím v podo­bě „prvo­vý­stup­co­vá­ní“.

Když mi Mára dal sou­hlas k tomu, že si spo­lu něco udě­lá­me, bylo to to nej­lep­ší, co se moh­lo stát. Leze­me spo­lu už bůhví­jak dlou­ho a zaži­li jsme tako­vý divo­či­ny, že když se nad tím zpět­ně zamys­lím, tak bych si za ně dal baňu. Ale co, mlá­dí má být divo­ké…

Máme vrtač­ku? Ne!
Máme háč­ky, sko­by, odsed­ky a dal­ší věci na prváč? Ne!
Máme něja­ký nýty? Ne!
Víme, jak se vlast­ně dělá prvo­vý­stup? Ne!
AHA, Tak hurá do toho!

S KŮŽÍ NA TRH

Málo­kdo si asi umí před­sta­vit tu divo­či­nu, když se roz­to­čí kolo tako­vé­ho pro­jek­tu. Pokud nejsi Bru­ce Way­ne (mili­ar­dář, kte­rý po nocích loví zlo­či­ce v tem­ných ulič­kách Gotham City, pozn. aut.), tak holt musíš začít pře­mýš­let, kde sehnat mate­ri­ál, aniž by tě to stá­lo led­vi­nu, plí­ci, nedej bože abys musel začít pra­co­vat a vydě­lal na to pení­ze. Fuj!

Náš postup byj jed­no­du­chej – zapro­dat své duše ďáblu a nabíd­nout se spon­zo­rům. Vytvo­řit člán­ky, fot­ky, videa… pros­tě všech­no, co jde, aby nám někdo daro­val potřeb­né věci. To se daří! Vrtač­ka, nýty, lana… Všech­no v rych­ti­ku. A taky máme posta­rá­no o vol­ný čas po návra­tu… Ty repor­ty se samy nena­pí­šou, fot­ky neu­pra­ví a videa nepo­stří­ha­jí. Jupí!

Znám nemá­lo his­to­rek lidí o tom, jak vyra­zi­li prá­vě do Wadi Rum a s myš­len­kou „zku­sí­me tam něco udě­lat“ navr­ta­li pat­náct met­rů, sla­ni­li a hez­ky si věci zase odtáh­li zpát­ky domů. Najít v taměj­ších stě­nách kom­pakt­ní kus ská­ly nebo něja­kou dlou­hou lin­ku je téměř nad­lid­ský výkon. Kva­li­ta ská­ly je čas­to napros­to mizer­ná…

Jeli­kož jsme tak­to dopad­nout nechtě­li, zača­li jsme shá­nět infor­ma­ce o mož­nos­tech prvo­vý­stu­pu od lidí, kte­ří už tam něco navr­ta­li. Zača­li jsme Tůmi­čem (Ond­ra Tůma, pozn. red.), kte­rý nás hned­ka odde­le­go­val na Arnauda Peti­ta a Ela­da Ome­ra.

Pár dní mi trva­lo vzít kou­le do hrs­ti a zku­sit se zkon­tak­to­vat s těmi­to „pány“. Odva­ha se ale vypla­ti­la. Klu­ci byli straš­ně vstříc­ní a pře­da­li nám cen­né infor­ma­ce, tipy na smě­ry, dal­ší kon­tak­ty na míst­ní a něja­ké tríč­ky, kte­ré je dob­ré znát.

TRANSPORTNÍ FÁZE

Doma jsme zača­li hro­ma­dit krá­my a nějak nám pře­stá­va­lo být s Márou jas­né, jak to tam sak­ra všech­no dosta­ne­me. Váha ast­ro­no­mic­ká, obje­my taky. Když odjíž­dí­me na letiš­tě, jsme asi osm kilo přes váhu… Na letiš­ti se roz­ho­du­je­me k zou­fa­lé­mu činu. Po úva­ze, že ty malé pří­ru­čá­ky urči­tě vážit nebu­dou, bere­me všech­ny nýty (rozu­měj asi 12 kilo žele­za, pozn. aut.), bater­ky do vrtač­ky a rve­me je do braš­ny na foťák. S potem na čele pro­chá­zí­me kon­t­ro­lou, kde na nýty kou­kaj tro­chu udi­ve­ně. Všech 100 kusů borec pro­šel, jest­li jeden není ost­rý a nemůžu s ním náho­dou spáchat útok na leta­dlo… Nako­nec nám všech­no pro­chá­zí!

A je to tady, jsme ve Wadi Rum! Jiný kraj, jiný mrav. Při­jíž­dí­me ako­rát, když začí­ná večer­ní mod­lit­ba. Ta umoc­ňu­je okouz­le­ní a pro­hlu­bu­je záži­tek. Nasá­vá­me atmo­sfé­ru, uby­to­vá­vá­me se pros­tě, kla­si­ka…

Dal­ší dny jsou ve zna­me­ní roz­le­zu. Zkou­ší­me míst­ní spá­ro­vý kla­si­ky. Poma­lu se pře­sou­vá­me ke stě­nov­kám. Jede­me kouk­nout do Barrah kaňo­nu. Taměj­ší stě­ny nás napros­to uchva­cu­jí a pro­chá­zí­me kaňo­nem jako děc­ka v hrač­kář­ství. Támhle hra­na, támhle stě­na, támhle spá­ra… „Tvl, kou­kej, stě­no-spá­ro-raj­ba­so hra­na!“ Pros­tě úpl­ně zvl­če­lí vije­me na údo­lí zvu­ky plné bla­ha.

Líbí se nám tady něko­lik smě­rů, ale před­sta­va, že sem jede­me zno­vu a nechá­vá­me dal­ší kotel diná­rů za jeep, nás od nich odra­zu­je. Padá roz­hod­nu­tí, že kouk­ne­me na něco v oko­lí ves­ni­ce. Po návra­tu z pouš­tě dává­me ješ­tě pár dní leze­ní, ale začí­ná­me být men­tál­ně K.O. Už i vstát z poste­le se začí­ná jevit jako morá­lo­vý krok.

Pouš­tí­me se tedy do hle­dá­ní naše­ho vysně­né­ho prvo­vý­stu­pu.

KDO HLEDÁ, NAJDE!

V rám­ci pří­stu­pů pod míst­ní kla­si­ky jsme si pro­hléd­li vel­kou část kaňo­nů, respek­ti­ve stěn, kte­ré je lemu­jí. Nic moc jsme nena­šli, a tak jsme naše úsi­lí nasmě­ro­va­li do hlav­ní jiho­vý­chod­ní stě­ny Jebel Rumu.

Vět­ši­na dlou­hých linek, kte­ré by byly ješ­tě vol­né, vypa­da­ly dost divo­ce, a i když jsme byli plni tou­hy po dob­ro­druž­ství, roz­hod­li jsme se, že s naši­mi nicot­ný­mi zku­še­nost­mi se radě­ji pus­tí­me do něče­ho, co nevy­pa­dá jako pěti­setme­t­ro­vá 8a plot­na.

V Jebe­lu jdou krás­ně vidět pilíř­ky, kte­ré saha­jí do polo­vi­ny stě­ny a evi­dent­ně pokra­ču­jí totál­ním šro­tem, nebo je nad nimi soli­vý žlu­tý strop. Nic v nich neve­de, jeli­kož zmí­ně­né pro­blémy zne­mož­ňu­jí prů­stup celou ces­tou. Nám to ale sta­čí – přes­ně pod jeden tako­vý pilí­řek ved­ly naše prv­ní kro­ky.

„Hlav­ně to musí být pěk­ný!“ Tohle bylo naše hlav­ní mot­to. Nešlo nám o to, udě­lat za kaž­dou cenu ultra­ko­tel, kte­rej bude mít jed­nu těž­kou dél­ku a zby­tek bude něja­ká kopač­ka ve šro­tu. Pros­tě ať to má styl, kou­le a voní to po celým údo­lí.

S tímhle mind­se­tem se pouš­tí­me do prv­ní­ho poku­su! Pilíř asi 250 met­rů, ská­la dole mír­ně pře­vis­lá, čer­ná, pros­tě na pohled parád­ní.


STŘIH – AKCE!

Popr­vé v živo­tě si sedám do háč­ku. Po ruce je jen sklo­pe­ná liš­ta a moje tou­ha po dob­ro­druž­ství se roz­plý­vá v obla­ku totál­ní­ho vypla­še­ní. Háček poklá­dám na liš­tu. Když ho zase­dá­vám, mod­lím se ke všem sva­tým, ať drží. Písek křu­pe pod ost­rým hro­tem a háček se zaku­su­je do oran­žo­vé­ho pís­ku. „Uff, tak to je divo­či­na!“ Napůl v háč­ku sedím, napůl se držím liš­ty při­pra­ve­ný na to, až mi řek­ne: „Na shle­da­nou“ a oba se odpo­rou­čí­me do doli­ny.

Tahám vrtač­ku, vrtám, kle­pu se jak dra­hý pes z toho, že se kře­čo­vi­tě držím aspoň jed­nou rukou, abych měl nadě­ji na pře­ži­tí, když háček vystře­lí… Juch, prv­ní hák osa­ze­ný. Vypa­dá dob­ře.

Bohu­žel o pár met­rů dál se začí­ná inten­ziv­ně měnit situ­a­ce. Hra­je se tro­chu tvrd­ší rock ’n’ roll, než by nám bylo pří­jem­né, a tak po krát­kém stří­dá­ní dochá­zí­me k závě­ru, že tenhle směr radě­ji nechá­me jako zálož­ní a kouk­ne­me po něčem, hmm, jak to říct sluš­ně… No, zkrát­ka po něčem, co nepo­ve­de srač­ka­ma.

DRUHÁ PALAČINKA

„Prvá­če jsou jak pala­čin­ky… Pove­de se až ta dru­há.“ Ze zapyt­le­né­ho smě­ru máme krás­ný výhled do plot­ny o něko­lik set met­rů vle­vo. Stě­na věč­né­ho stí­nu vypa­dá tro­chu zele­ně, ale kom­pakt­ně a veli­ce při­taž­li­vě.

Jde­me ji vokouk­nout. Abychom pře­de­šli dal­ším ztra­ce­ným nýtům a zabí­je­ní smě­rů, sna­ží­me se do nové lin­ky nahléd­nout z ved­lej­ší­ho komí­nu. V tom leze­me asi 100 met­rů a zjiš­ťu­je­me, že to, co se zdá jako bor­del, je ulti­mát­ní pev­ná a na Wadi Rum úpl­ně aty­pic­ká ská­la.

Roz­hod­nu­tí je jas­né, zít­ra razí­me do boje s touhle bes­tií. Ráno kla­si­ka… Sní­da­ně, litr nasy­ce­né­ho roz­to­ku glukó­zy, kte­rý tady honos­ně nazý­va­jí „čaj“, ciga­ret­ka, kafe, záchod a jde se.

Dneska jde na steč prv­ní Mára. Žene dél­kou, jak to jen jde. Vrtá poskrov­nu. Sem tam se ozve něco ve sty­lu: „Ty volé, tak tohle je fakt pará­da.“

Po něko­li­ka hodi­nách jiš­tě­ní i já dochá­zím ke stej­né­mu názo­ru. Dél­ka „per excellen­ce“ kon­čí­cí nád­her­ným trych­tý­řem, kde si silo­ví lez­ci budou šku­bat vla­sy. Napros­to mě fas­ci­nu­je, jak může tako­váh­le struk­tu­ra hor­ni­ny vznik­nout. Dechbe­rou­cí a jedi­neč­ná dél­ka.

Je nám jas­né, že tenhle směr už bude to pra­vé oře­cho­vé!

ZÁPLETKA

„Kdy­by to bylo jed­no­du­chý, byla by to nuda…“ O míst­ním pís­ku je dob­ré vědět jed­nu věc… Umí si z člo­vě­ka dost čas­to a hod­ně udě­lat dob­rý den. Dal­ší dél­ky naší ces­ty už se ode­hrá­va­jí v kla­sic­kém míst­ním pís­ku.

Abych to vysvět­lil… „Ská­la skvě­lá pro leze­ní, pro vrtá­ní ovšem totál­ní neštěs­tí.“ Nor­mál­ně vyvr­táš díru desít­kou vrtá­kem, nabi­ješ do ní desít­ku nýt, dotáh­neš, jedeš dál. Tady je ale všech­no tak tro­chu jinak. Vyvr­táš desít­ku díru, dáš do ní desít­ku nýt a ten ti po natlu­če­ní vyje­de zpát­ky ven. Říkáš si, jsem asi vzal blbej vrták, ne? No, nevzal…

Jak je písek pod vrch­ní slup­kou měk­ký, dost čas­to se sta­ne, a to v lep­ším pří­pa­dě, že se dá nabi­tý nýt na krá­su vytáh­nout zpát­ky ven, pou­hou silou vůle. V tom hor­ším pří­pa­dě se sek­ne na půl žer­di, a posta­rá se ti tak o pár minut z počát­ku zábav­né­ho mlá­ce­ní kla­di­vem do kusu žele­za, kte­ré se ale postu­pem času změ­ní na nadá­vá­ní, vzý­va­ní a zatra­co­vá­ní nej­růz­něj­ších bož­stev až po hláš­ky: „Kaš­lu na to, tohle já dělat nebu­du.“ Chce to tady mít v kap­se něja­ký tríč­ky a tro­chu toho řeme­sl­né­ho umu.

Časem dochá­zí­me k fin­tě, že nej­lep­ším řeše­ním je mnoh­dy vyvr­tat men­ší díru, než je dřík nýtu, a suro­vou silou tam ten nejt pros­tě namlá­tit.

WADI RUM BAZAR

Na prvo­vý­stup jsme pou­ži­li dva dru­hy nýtů. Oby­čej­né desít­ky jako postu­po­vé jiš­tě­ní a nerez dva­náct­ky na štan­dy. Když jsme se bali­li, při­šlo nám jako super nápad, mít od kaž­dé veli­kos­ti dva vrtá­ky… Co kdy­bychom jeden upus­ti­li do doli­ny, že jo. Vyzbro­je­ni těmi nej­lep­ší­mi vrtá­ky nejme­no­va­né­ho výrob­ce jsme vrta­li díru za dírou, dokud se nám nezlo­mi­la korun­ka prv­ní desít­ky… Člo­vě­ka to roz­ho­dí, ale prá­vě pro­to máme pře­ce ten dru­hý, viď. Co pak ale jed­no­ho nejen roz­ho­dí, ale i totál­ně naštve, je, když po dal­ších osmi dírách zjis­tí, že se urva­la korun­ka i na tom dru­hém vrtá­ku.

Dělat ces­tu u nás v Evro­pě, sko­čí člo­věk do kár­ky a za deset minut je v nej­bliž­ším žele­zář­ství, kou­pí vrták a pokra­ču­je v kra­so­jízdě… Ale ve Wadi Rum?

Sedí­ce na poli­ci, pole­mi­zu­je­me nad tím, co s tou kopou žele­za asi bude­me dělat, když nemá­me čím vrtat. „Jedem dolů, tady stej­ně už nic nezmů­že­me.“

Sla­ňu­je­me ze tře­tí dél­ky po půl dni prá­ce… Potá­cí­me se sestu­pem. Nabru­če­ní, mrzu­tí. „Ani to pivo si tu nedá­me na spra­ve­ní. To je země, fakt naprd!“

Chá­pej, ve Wadi Rum je mili­on malých obchůd­ků, něja­ká restau­ra­ce, spous­ta „hotýl­ků“, ale pořád­né žele­zář­ství, tak to tu nemaj.


NA NÁKUPU

Jde­me si do krám­ku pro něja­kou slad­kost na uklid­ně­ní. Všu­de kolem bor­del a cha­os, k tomu něja­ký otra­va zase vyřvá­vá na celé kolo z té jejich sva­té věže, ješ­tě k tomu úpl­ně faleš­ně. Šíří­me kolem sebe ten nej­ne­ga­tiv­něj­ší vibe, jaký jen může být. Sta­ne se ale něco, co změ­ní celou hru. Napro­ti naše­mu oblí­be­né­mu krám­ku sto­jí týpek před gará­ží. V gará­ži jdou vidět pově­še­né, nestan­dard­ně urov­na­né klí­če a jiné nářa­dí… „Kámo, to je žele­zář­ství!“

A fakt že jo! Týpek nás vítá už na dva­cet met­rů. V krám­ku bor­del jak v tan­ku, orga­ni­za­ce nula a pře­ci! Na mobi­lu mu uka­zu­ju fot­ku toho, po čem moje srd­ce tou­ží. Abdul sahá někam mezi trub­ky od hajzlu a pne­u­ma­ti­ky. Vyta­hu­je malou, moto­ro­vým ole­jem zama­za­nou kra­bič­ku. Sype ji na stůl a upro­střed všech těch reza­vejch, kři­vejch a tupejch vrtá­ků leží náš sva­tý grál. Vrták SDS Plus, prů­měr 10 mm, dél­ka 12 cm. Bin­goo!

Tenhle míst­ní vrták pak odmakal zby­tek naší ces­ty, ces­tu od dal­ší par­tič­ky a věřím, že ješ­tě pár cest udě­lá!

„Sype kra­bič­ku na stůl a upro­střed všech těch reza­vejch, kři­vejch a tupejch vrtá­ků leží náš sva­tý grál.“

NA SHLEDANOU, ŠÁTEČEK

Finál­ní den. Posled­ní tři dél­ky na vrchol. Začí­ná­me vrtat čtvr­tou dél­ku. Nej­těž­ší pasáž. Tro­cha zába­vy s háč­ky, boul­de­ring po pochyb­ně vyhlí­že­jí­cích lupe­nech, pro­plé­tá­ní se nej­růz­něj­ší­mi skal­ní­mi útva­ry. Dal­ší krás­ná dél­ka za mnou, dal­ší špi­na­vý trencle.

Na poli­ci ale zase tro­chu „sragl“. Kam teď? Vle­vo hnus­ná spá­ra, nad námi žlu­tý vyso­le­ný pře­vis. Zbý­vá jít dopra­va.

Tohle je věc, kte­rá mě bavi­la asi nej­víc! Vymýš­let a dumat, kam ces­tu pove­de­me, kudy pro­le­ze­me. Jest­li dát nýt už sem, nebo ješ­tě zabrat a vyhnat ho o kus výš.

Jed­nou jsem četl, že dělá­ní cest může půso­bit umě­lec­kým dojmem (viz člá­nek, pozn. red.) a za mě to má oprav­du něco do sebe. Pokud se člo­věk oprav­du sna­ží udě­lat ces­tu, kte­rá má mít hla­vu a patu, uká­že v ní tro­chu své­ho cha­rak­te­ru, doved­nos­ti a před­ví­da­vos­ti, tak vznik­ne něco, co by moh­lo odpo­ví­dat obra­zu, soše nebo tře­ba hudeb­ní sklad­bě. Když se dílo pove­de, dosta­ne se prvo­vý­stup­ci pocty v tom, že se ces­ta pole­ze, a že bude lidem dělat radost, vytvá­řet v nich emo­ce a dojmy…

Posled­ní dél­ka. Hop. Skok. Blbě zatlu­če­ný nýt, jen tak na půl dří­ku a jsme na vrš­ku. Jooo, to byla roman­ti­ka!

OPROSTIT SE OD EGA

Prá­ce, náma­ha, stres… To vše se scho­vá­vá za nálep­kou „dělat prvo­vý­stup“. Naše ces­ta vznik­la hez­ky odspo­du, tak, jak jsme to od našich vzo­rů vídá­va­li a jak nám to při­jde správ­né. Když jsme ale sedě­li na vrš­ku, dosta­li jsme se k otáz­ce: „Nedo­jis­tí­me to ješ­tě tro­chu?“

Když jsme ces­tou pro­stu­po­va­li, sna­ži­li jsme se dávat nýty jen oprav­du tam, kam bylo potře­ba. Vzni­ka­ly tak tře­ba 15metrové odle­zy, kte­ré nešly zajis­tit a člo­věk v nich musel i tro­chu lízt. (Před­po­sled­ní dél­ku jsem tře­ba odle­zl sólo, pro­to­že nešlo nic zalo­žit, poz. aut.) Mož­ná se nám při prů­le­zu nechtě­lo zavr­tá­vat, nebo jsme si řek­li, že je to oukej. Nicmé­ně, vznik­lo tak něco, co mělo poten­ci­ál stát se něčím spe­ci­ál­ním. Ces­tou, kte­rá bude lidi spíš těšit než děsit a bude si ji chtít vylézt kaž­dý, kdo do Wadi Rum při­je­de.

Odpo­věď tedy byla jas­ná… Dojis­tit! I za cenu, že tak vlast­ně deval­vu­je­me vlast­ní výkon. Při­je­li jsme sem udě­lat ces­tu pro všech­ny dob­rý lidi, což se poved­lo. (Zase tako­vá špor­tow­ka to není ani tak, pozn. aut.)

„First Kiss“, Jebel Rum, East Dome
7a, 220 m, 6 délek (6c, 6a, 6b, 7a, 5+, 6a), bře­zen 2023, Š. Jano­šec, M. Šva­cha. TOPO

Třeš­nič­ka na dor­tu kaž­dé­ho prvo­vý­stu­pu je pod­le mě její pojme­no­vá­ní. Aby název vysti­hl nejen ces­tu, ale i okol­nos­ti a důvo­dy její­ho vzni­ku. Za vět­ši­nou názvů, tedy ale­spoň u nás na pís­ku, bývá scho­va­ná něja­ká poe­tic­ká myš­len­ka. Proč tedy „First Kiss“? Při dělá­ní ces­ty jsme zaži­li spous­tu popr­vé… Prv­ní seze­ní v háč­ku, prv­ní osa­ze­ní nýtu, prv­ní prvo­vý­stup odspo­du a tak dále a tak dále… Mys­lím, že už název začí­ná být jas­ný, ne?

Krom našich popr­vé bychom názvem chtě­li dát naje­vo, že je to roz­hod­ně jed­na z prv­ních cest, kte­ré by si člo­věk měl vylézt, když do Wadi Rum při­je­de. Ide­ál­ní ces­ta na rozkou­ká­ní a při­čich­nu­tí k míst­ní­mu pís­ku! Není to sice žád­ný super kotel, ani to nemá půl kilá­ku, ale jsme na krá­su spo­ko­je­ni.

KAPITOLA 2 | ONDRA MRKLOVSKÝ

JAKO SLEPÝ K VRTAČCE

„Pře­sed­nu si do háč­ku v té hor­ší dír­ce,
a do té lep­ší zku­sím dát fren­da.“

Prásk!

Anča se rázem pro­padla o dob­rých šest met­rů níž. Ohnu­tý nýt, kte­rý jsem před půl­ho­di­nou pár met­rů, teď už nad ní, zatlou­kl, vydr­žel i ten­to nápor. Na vte­ři­nu jsme všich­ni ztich­li a pak Mario a po něm i my pro­puk­li v nad­še­ný smích.

Čtvr­tá dél­ka náš postup výraz­ně zpo­ma­li­la, ale s tím jsme počí­ta­li. To na ni jsme se nej­víc těši­li. A záro­veň napja­tě oče­ká­va­li, jaká asi bude. Na sto met­rů (a s ome­ze­ným zoo­mem foťá­ku, pozn. aut.) je těž­ké odha­do­vat, jest­li to bude za 7a, 8a, nebo to vůbec nepů­jde vylízt. Pro ostří­le­né prvo­vý­stup­ce asi běž­ná věc, pro nás novin­ka. Prá­vě to je na tom to nej­za­jí­ma­věj­ší a vzru­šu­jí­cí – lézt do nezná­ma a za pocho­du se roz­ho­do­vat, kudy pole­ze­me a jak to odjis­tí­me. Vrtač­ka na pro­váz­ku je sice vždy po ruce, ale pokud nedám háček, fren­da nebo nesto­jím fakt v leh­kým, tak s touhle oblu­dou neza­vr­tám.

…

„Naši“ lin­ku jsem popr­vé zahlé­dl během sestu­pu po vyle­ze­ní „Inshallah Fac­to­ru“. Pěk­ná čer­ná deska vyku­ko­va­la zpo­za dal­ší­ho pilí­ře. Pořád­ně jsem si ji pro­hlé­dl o dva dny poz­dě­ji, při výle­tu kla­sic­kou „Hammad´s rou­te“ na hlav­ní vrchol Jebel Rumu. Krás­ně čer­ná, hlad­ká a nej­spíš i doce­la kol­má hor­ní polo­vi­na stě­ny mi od té chví­le pořád vrta­la hla­vou a já měl hroz­nou chuť si do ní zavr­tat.

Bylo mi tro­chu trap­né se ptát klu­ků, jest­li by nám tady vrtač­ku a všech­ny ty krá­my s ní spo­je­né nene­cha­li, ale když to sami nabíd­li… V pyt­lí­ku ješ­tě zbý­va­lo oko­lo čty­ři­ce­ti nýtů, a tak ráno, v den kdy Šimon s Márou odjíž­dě­li, se nám v poko­ji obje­vi­la – žlu­to­čer­ná a pekel­ně těž­ká – vzác­ná svi­ně. Na dopo­ru­če­ní klu­ků jsme výba­vič­ku dopl­ni­li ješ­tě o dva osmič­ko­vé vrtá­ky a pro jis­to­tu do foro­ty i jed­nu desít­ku – v žele­zář­ství jsme se sta­vi­li během kul­tur­ně-turis­tic­ké návštěvy Pet­ry. Někdo si odtud vozí jako suve­ný­ry šát­ky nebo mag­net­ky, my poří­di­li vrtá­ky…

DESKOVÉ HRY

Pár dní po odjez­du klu­ků jsme se s Ančou vyda­li na prv­ní opa­tr­ný prů­zkum stě­ny. Anča dosáh­la prv­ní poli­ce a já poně­kud nejiš­tě­ně, ale lehce, vytra­ver­zo­val pod kout. Kout nabí­zel pěk­né žábo­vá­ní, poly­kal fren­dy a po tři­ce­ti met­rech jsem dole­zl k hodi­nám pro­vá­za­ným vybled­lou lano­vi­cí. Tak už to tady někdo někdy zkou­šel! Nebo tudy zdr­hal? „Tak kudy teď?“ Dobral jsem Anču i svi­ni. Pro­lízt na poli­ci rov­ně jeskyní/dírou á la „Ces­ta rumo­vých pra­li­nek“ bohu­žel nepů­jde. Vyra­zil jsem na dlou­hou objížď­ku zpra­va.

„Jest­li vyle­zeš i tohle bez nýtu…“ zakrou­ti­la tro­chu hla­vou Anča (zatím jsme dali jen jeden na štand, pozn. aut.). Vyle­zl jsem. V láma­vých pět­kách jsem jako doma! „Zruš! Jsem na poli­ci!“ Z půl­ky stě­ny za prv­ní den jsme měli radost. Já ješ­tě rych­le vyra­zil vyzkou­šet čer­nou stě­nu nad námi. Pět met­rů nad poli­cí, popr­vé v háč­ku. Byl jsem ner­vóz­ní, ale nad­še­ný. Šlo to hlad­ce. Nýt tam slu­šel a stě­na nade mnou vypa­da­la parád­ně.

…

Anča se rych­le okle­pa­la, a když už vědě­la, do čeho jde, bez pro­blé­mů zno­vu dolez­la do inkri­mi­no­va­ných dírek. Chví­li ješ­tě zkou­še­la, jest­li to nepů­jde odlézt bez nýtu, ale klí­čo­vá pasáž se uká­za­la del­ší, než jsme před­po­klá­da­li. Anča sed­la do vyzkou­še­né­ho háč­ku a jala se dávat nýt. Její prv­ní. „Vůbec to tam nejde!“ „Musíš pro­lo­mit tu čer­nou krus­tu a pak už to jde jak do más­la!“ Do desít­ko­vé díry desít­ka nýt. Ne dva­náct­ka, jako jsem tam bušil před chví­lí. Kus nýtu zůstal čumět a tro­chu se ohnul, ale všech­ny moje i Anči drž­ky pochy­tal.

S nýtem na svém mís­tě už sta­či­lo nej­sil­něj­ší člen­ce naše­ho týmu jen udě­lat pár těž­ších kro­ků a dosta­la se do kra­pet čle­ni­těj­ší­ho teré­nu. Vzdá­le­nos­ti mezi nýty se nata­ho­va­ly, a když pře­dá­va­la čel­bu Mari­o­vi, už se šeři­lo. Z poli­ce jsme moc nevi­dě­li, co tam pro­vá­dí, ale odle­zl pěk­ný kus, než si zavo­lal o při­vá­zá­ní vrtač­ky. Potmě jsme jako výta­hem během chvil­ky sje­li po fixu dolů, a i když jsme dneska zvlád­li ukro­jit ze stě­ny asi jen čty­ři­cet met­rů a dát šest nýtů, byli jsme nad­še­ní. Tahle dél­ka je per­la.

Tře­tí­ho dne jsme dosáh­li vrcho­lu. Juma­ro­vá­ní na poli­ci už byla ruti­na. Mario dole­zl čtvr­tou dél­ku, a když jsme se sápa­li za ním, Anča dosta­la šutrem pod oko. Ješ­tě, že je tu ta ská­la tak měk­ká. Sluš­ně otře­se­ná byla i tak. Mě tro­chu potrá­pil kou­tek na začát­ku páté dél­ky. „Hroz­ně mi natí­kaj lejt­ka!“ stě­žo­val jsem si při vrtá­ní z vol­né pozi­ce. Pak to zlehklo a zhor­ši­la se ská­la. Kámen ztu­pil nůž­ky, já tak mohl tahat i posled­ní dél­ku. Po dva­ce­ti met­rech jsem co nej­rych­le­ji zavr­tal a po tři­ce­ti si musel roz­sví­tit čelov­ku. Bylo to leh­ké, ale občas odváž­né a šede­sát­ky dvo­jič­ky sta­či­ly ako­rát ke stro­mu na vrš­ku naší stě­ny. Pec­ka! Radost z vrcho­lu byla, ale úpl­ně hoto­vo jsme ješ­tě nemě­li.

Čtvr­tý den byl dodě­lá­va­cí. Tře­tí dél­ku jsme se roz­hod­li udě­lat nako­nec zle­va (je to pří­měj­ší a hez­čí, pozn. aut.). Anča si ješ­tě uži­la zavr­tá­vá­ní z háč­ku, fren­du a vol­ně z kole­ne… Posled­ní, co nám zbý­va­lo, bylo pře­lézt cru­xo­vou dél­ku na jeden zátah. Bez toho by za nás ces­ta neby­la hoto­vá. Bylo jas­né, kdo z nás má nej­vět­ší šan­ci – Anča ji tam posla­la z prv­ní. Ale muse­la zabo­jo­vat. Už se zase rych­le stmí­va­lo, ale ješ­tě jsme stih­li udě­lat aspoň pár fotek pro při­lá­ká­ní poten­ci­ál­ních zájem­ců. Ze sla­ně­ní jsem pak ješ­tě cit­li­vě dojis­til spod­ní dél­ky. Leh­ký, ale láma­vý a neza­jis­ti­tel­ný terén pod prv­ním štan­dem si ty dva nýty zaslou­žil. Ved­le poka­že­né­ho nýtu v nej­těž­ším fle­ku jsme také ze sla­ně­ní při­da­li dru­hý – ten­to­krát už lépe.

Sba­li­li jsme fix, dvo­jič­ky, tag laj­nu i zby­lé krá­my a s úsmě­vem od ucha k uchu klo­pý­ta­li zase po tmě zná­mou pěši­nou zpát­ky do ves­ni­ce.

„Hyper­gly­ce­mia“, Jebel Rum, Ham­mad’s Domes
7c, 250 m, 6 délek (6a, 6b+, 6b, 7c, 6c+, 6a+), bře­zen 2023, O. Mrklov­ský, A. Šebes­tí­ko­vá, M. Muta­la. TOPO
Neko­neč­ný vděk Šimo­no­vi a Máro­vi za výba­vič­ku, bez kte­ré by to nešlo!

PS. Název odka­zu­je na to, kolik cuk­ru jsme tam měli v krvi po celou dobu poby­tu, mož­ná i pro­to nás napa­da­ly tako­vé blbi­ny jako vrtá­ní. Slad­ký čaj sice není toče­né piv­ko, ale doce­la nám zachut­nal.

PPS. „First Kiss“ už sti­hl nasbí­rat oko­lo desít­ky pře­le­zů – prv­ních pár, než klu­ci odje­li, a spous­tu potom. Dopo­ru­čo­va­li jsme ho kaž­dé­mu na potká­ní a v ces­tě bylo k rados­ti auto­rů ruš­no. „Hyper­gly­ce­mii“ zatím pod­le našich infor­ma­cí nikdo nezkou­šel. Prub­neš ji příští zim­ní sezó­nu? Pře­le­zo­vý tým má u nás piv­ko – v pouš­ti cen­ný arti­kl!

__________