„FIRST KISS“ A „HYPERGLYCEMIA“

KAPITOLA 1 | ŠIMON JANOŠEC

HIT SEZÓNY

Wadi Rum v Jordánsku… Každý by tam chtěl a ten, kdo ne, tak už tam nejspíš byl! Planeta písku, velkých stěn, Hummusu a místními oblíbeného: „Helou, maj frend!“ Popisovat detailněji tuhle oblast by bylo olézání stále stejného kamene, a tak pojďme k jádru toho, proč jsme se tam vydali my, Východňané z Opavy.

Můj příběh začíná někdy v roce 2013. Kdesi na závodech jsem snad dostal ke startovnému Montanu, a když jsem ji otevřel, vyskočil na mě titulek Wadi Rum. Skvělej článek od Alešáka, kterej jsem hltal a úplně jsem na něm ujel. No a hele, po deseti letech slovo dalo slovo a s Márou Švachou jsme vyrazili za naším pouštním dobrodružstvím…

V mých představách bylo Wadi Rum vždycky spojené s tím, že tam musím jet nejen lézt klasiky, ale hlavně za dobrodružstvím v podobě „prvovýstupcování“.

Když mi Mára dal souhlas k tomu, že si spolu něco uděláme, bylo to to nejlepší, co se mohlo stát. Lezeme spolu už bůhvíjak dlouho a zažili jsme takový divočiny, že když se nad tím zpětně zamyslím, tak bych si za ně dal baňu. Ale co, mládí má být divoké…

Máme vrtačku? Ne!
Máme háčky, skoby, odsedky a další věci na prváč? Ne!
Máme nějaký nýty? Ne!
Víme, jak se vlastně dělá prvovýstup? Ne!
AHA, Tak hurá do toho!

S KŮŽÍ NA TRH

Málokdo si asi umí představit tu divočinu, když se roztočí kolo takového projektu. Pokud nejsi Bruce Wayne (miliardář, který po nocích loví zločice v temných uličkách Gotham City, pozn. aut.), tak holt musíš začít přemýšlet, kde sehnat materiál, aniž by tě to stálo ledvinu, plíci, nedej bože abys musel začít pracovat a vydělal na to peníze. Fuj!

Náš postup byj jednoduchej – zaprodat své duše ďáblu a nabídnout se sponzorům. Vytvořit články, fotky, videa… prostě všechno, co jde, aby nám někdo daroval potřebné věci. To se daří! Vrtačka, nýty, lana… Všechno v rychtiku. A taky máme postaráno o volný čas po návratu… Ty reporty se samy nenapíšou, fotky neupraví a videa nepostříhají. Jupí!

Znám nemálo historek lidí o tom, jak vyrazili právě do Wadi Rum a s myšlenkou „zkusíme tam něco udělat“ navrtali patnáct metrů, slanili a hezky si věci zase odtáhli zpátky domů. Najít v tamějších stěnách kompaktní kus skály nebo nějakou dlouhou linku je téměř nadlidský výkon. Kvalita skály je často naprosto mizerná…

Jelikož jsme takto dopadnout nechtěli, začali jsme shánět informace o možnostech prvovýstupu od lidí, kteří už tam něco navrtali. Začali jsme Tůmičem (Ondra Tůma, pozn. red.), který nás hnedka oddelegoval na Arnauda Petita a Elada Omera.

Pár dní mi trvalo vzít koule do hrsti a zkusit se zkontaktovat s těmito „pány“. Odvaha se ale vyplatila. Kluci byli strašně vstřícní a předali nám cenné informace, tipy na směry, další kontakty na místní a nějaké tríčky, které je dobré znát.

TRANSPORTNÍ FÁZE

Doma jsme začali hromadit krámy a nějak nám přestávalo být s Márou jasné, jak to tam sakra všechno dostaneme. Váha astronomická, objemy taky. Když odjíždíme na letiště, jsme asi osm kilo přes váhu… Na letišti se rozhodujeme k zoufalému činu. Po úvaze, že ty malé příručáky určitě vážit nebudou, bereme všechny nýty (rozuměj asi 12 kilo železa, pozn. aut.), baterky do vrtačky a rveme je do brašny na foťák. S potem na čele procházíme kontrolou, kde na nýty koukaj trochu udiveně. Všech 100 kusů borec prošel, jestli jeden není ostrý a nemůžu s ním náhodou spáchat útok na letadlo… Nakonec nám všechno prochází!

A je to tady, jsme ve Wadi Rum! Jiný kraj, jiný mrav. Přijíždíme akorát, když začíná večerní modlitba. Ta umocňuje okouzlení a prohlubuje zážitek. Nasáváme atmosféru, ubytováváme se prostě, klasika…

Další dny jsou ve znamení rozlezu. Zkoušíme místní spárový klasiky. Pomalu se přesouváme ke stěnovkám. Jedeme kouknout do Barrah kaňonu. Tamější stěny nás naprosto uchvacují a procházíme kaňonem jako děcka v hračkářství. Támhle hrana, támhle stěna, támhle spára… „Tvl, koukej, stěno-spáro-rajbaso hrana!“ Prostě úplně zvlčelí vijeme na údolí zvuky plné blaha.

Líbí se nám tady několik směrů, ale představa, že sem jedeme znovu a necháváme další kotel dinárů za jeep, nás od nich odrazuje. Padá rozhodnutí, že koukneme na něco v okolí vesnice. Po návratu z pouště dáváme ještě pár dní lezení, ale začínáme být mentálně K.O. Už i vstát z postele se začíná jevit jako morálový krok.

Pouštíme se tedy do hledání našeho vysněného prvovýstupu.

KDO HLEDÁ, NAJDE!

V rámci přístupů pod místní klasiky jsme si prohlédli velkou část kaňonů, respektive stěn, které je lemují. Nic moc jsme nenašli, a tak jsme naše úsilí nasměrovali do hlavní jihovýchodní stěny Jebel Rumu.

Většina dlouhých linek, které by byly ještě volné, vypadaly dost divoce, a i když jsme byli plni touhy po dobrodružství, rozhodli jsme se, že s našimi nicotnými zkušenostmi se raději pustíme do něčeho, co nevypadá jako pětisetmetrová 8a plotna.

V Jebelu jdou krásně vidět pilířky, které sahají do poloviny stěny a evidentně pokračují totálním šrotem, nebo je nad nimi solivý žlutý strop. Nic v nich nevede, jelikož zmíněné problémy znemožňují průstup celou cestou. Nám to ale stačí – přesně pod jeden takový pilířek vedly naše první kroky.

„Hlavně to musí být pěkný!“ Tohle bylo naše hlavní motto. Nešlo nám o to, udělat za každou cenu ultrakotel, kterej bude mít jednu těžkou délku a zbytek bude nějaká kopačka ve šrotu. Prostě ať to má styl, koule a voní to po celým údolí.

S tímhle mindsetem se pouštíme do prvního pokusu! Pilíř asi 250 metrů, skála dole mírně převislá, černá, prostě na pohled parádní.


STŘIH – AKCE!

Poprvé v životě si sedám do háčku. Po ruce je jen sklopená lišta a moje touha po dobrodružství se rozplývá v oblaku totálního vyplašení. Háček pokládám na lištu. Když ho zasedávám, modlím se ke všem svatým, ať drží. Písek křupe pod ostrým hrotem a háček se zakusuje do oranžového písku. „Uff, tak to je divočina!“ Napůl v háčku sedím, napůl se držím lišty připravený na to, až mi řekne: „Na shledanou“ a oba se odporoučíme do doliny.

Tahám vrtačku, vrtám, klepu se jak drahý pes z toho, že se křečovitě držím aspoň jednou rukou, abych měl naději na přežití, když háček vystřelí… Juch, první hák osazený. Vypadá dobře.

Bohužel o pár metrů dál se začíná intenzivně měnit situace. Hraje se trochu tvrdší rock ’n’ roll, než by nám bylo příjemné, a tak po krátkém střídání docházíme k závěru, že tenhle směr raději necháme jako záložní a koukneme po něčem, hmm, jak to říct slušně… No, zkrátka po něčem, co nepovede sračkama.

DRUHÁ PALAČINKA

„Prváče jsou jak palačinky… Povede se až ta druhá.“ Ze zapytleného směru máme krásný výhled do plotny o několik set metrů vlevo. Stěna věčného stínu vypadá trochu zeleně, ale kompaktně a velice přitažlivě.

Jdeme ji vokouknout. Abychom předešli dalším ztraceným nýtům a zabíjení směrů, snažíme se do nové linky nahlédnout z vedlejšího komínu. V tom lezeme asi 100 metrů a zjišťujeme, že to, co se zdá jako bordel, je ultimátní pevná a na Wadi Rum úplně atypická skála.

Rozhodnutí je jasné, zítra razíme do boje s touhle bestií. Ráno klasika… Snídaně, litr nasyceného roztoku glukózy, který tady honosně nazývají „čaj“, cigaretka, kafe, záchod a jde se.

Dneska jde na steč první Mára. Žene délkou, jak to jen jde. Vrtá poskrovnu. Sem tam se ozve něco ve stylu: „Ty volé, tak tohle je fakt paráda.“

Po několika hodinách jištění i já docházím ke stejnému názoru. Délka „per excellence“ končící nádherným trychtýřem, kde si siloví lezci budou škubat vlasy. Naprosto mě fascinuje, jak může takováhle struktura horniny vzniknout. Dechberoucí a jedinečná délka.

Je nám jasné, že tenhle směr už bude to pravé ořechové!

ZÁPLETKA

„Kdyby to bylo jednoduchý, byla by to nuda…“ O místním písku je dobré vědět jednu věc… Umí si z člověka dost často a hodně udělat dobrý den. Další délky naší cesty už se odehrávají v klasickém místním písku.

Abych to vysvětlil… „Skála skvělá pro lezení, pro vrtání ovšem totální neštěstí.“ Normálně vyvrtáš díru desítkou vrtákem, nabiješ do ní desítku nýt, dotáhneš, jedeš dál. Tady je ale všechno tak trochu jinak. Vyvrtáš desítku díru, dáš do ní desítku nýt a ten ti po natlučení vyjede zpátky ven. Říkáš si, jsem asi vzal blbej vrták, ne? No, nevzal…

Jak je písek pod vrchní slupkou měkký, dost často se stane, a to v lepším případě, že se dá nabitý nýt na krásu vytáhnout zpátky ven, pouhou silou vůle. V tom horším případě se sekne na půl žerdi, a postará se ti tak o pár minut z počátku zábavného mlácení kladivem do kusu železa, které se ale postupem času změní na nadávání, vzývaní a zatracování nejrůznějších božstev až po hlášky: „Kašlu na to, tohle já dělat nebudu.“ Chce to tady mít v kapse nějaký tríčky a trochu toho řemeslného umu.

Časem docházíme k fintě, že nejlepším řešením je mnohdy vyvrtat menší díru, než je dřík nýtu, a surovou silou tam ten nejt prostě namlátit.

WADI RUM BAZAR

Na prvovýstup jsme použili dva druhy nýtů. Obyčejné desítky jako postupové jištění a nerez dvanáctky na štandy. Když jsme se balili, přišlo nám jako super nápad, mít od každé velikosti dva vrtáky… Co kdybychom jeden upustili do doliny, že jo. Vyzbrojeni těmi nejlepšími vrtáky nejmenovaného výrobce jsme vrtali díru za dírou, dokud se nám nezlomila korunka první desítky… Člověka to rozhodí, ale právě proto máme přece ten druhý, viď. Co pak ale jednoho nejen rozhodí, ale i totálně naštve, je, když po dalších osmi dírách zjistí, že se urvala korunka i na tom druhém vrtáku.

Dělat cestu u nás v Evropě, skočí člověk do kárky a za deset minut je v nejbližším železářství, koupí vrták a pokračuje v krasojízdě… Ale ve Wadi Rum?

Sedíce na polici, polemizujeme nad tím, co s tou kopou železa asi budeme dělat, když nemáme čím vrtat. „Jedem dolů, tady stejně už nic nezmůžeme.“

Slaňujeme ze třetí délky po půl dni práce… Potácíme se sestupem. Nabručení, mrzutí. „Ani to pivo si tu nedáme na spravení. To je země, fakt naprd!“

Chápej, ve Wadi Rum je milion malých obchůdků, nějaká restaurace, spousta „hotýlků“, ale pořádné železářství, tak to tu nemaj.


NA NÁKUPU

Jdeme si do krámku pro nějakou sladkost na uklidnění. Všude kolem bordel a chaos, k tomu nějaký otrava zase vyřvává na celé kolo z té jejich svaté věže, ještě k tomu úplně falešně. Šíříme kolem sebe ten nejnegativnější vibe, jaký jen může být. Stane se ale něco, co změní celou hru. Naproti našemu oblíbenému krámku stojí týpek před garáží. V garáži jdou vidět pověšené, nestandardně urovnané klíče a jiné nářadí… „Kámo, to je železářství!“

A fakt že jo! Týpek nás vítá už na dvacet metrů. V krámku bordel jak v tanku, organizace nula a přeci! Na mobilu mu ukazuju fotku toho, po čem moje srdce touží. Abdul sahá někam mezi trubky od hajzlu a pneumatiky. Vytahuje malou, motorovým olejem zamazanou krabičku. Sype ji na stůl a uprostřed všech těch rezavejch, křivejch a tupejch vrtáků leží náš svatý grál. Vrták SDS Plus, průměr 10 mm, délka 12 cm. Bingoo!

Tenhle místní vrták pak odmakal zbytek naší cesty, cestu od další partičky a věřím, že ještě pár cest udělá!

„Sype krabičku na stůl a uprostřed všech těch rezavejch, křivejch a tupejch vrtáků leží náš svatý grál.“

NA SHLEDANOU, ŠÁTEČEK

Finální den. Poslední tři délky na vrchol. Začínáme vrtat čtvrtou délku. Nejtěžší pasáž. Trocha zábavy s háčky, bouldering po pochybně vyhlížejících lupenech, proplétání se nejrůznějšími skalními útvary. Další krásná délka za mnou, další špinavý trencle.

Na polici ale zase trochu „sragl“. Kam teď? Vlevo hnusná spára, nad námi žlutý vysolený převis. Zbývá jít doprava.

Tohle je věc, která mě bavila asi nejvíc! Vymýšlet a dumat, kam cestu povedeme, kudy prolezeme. Jestli dát nýt už sem, nebo ještě zabrat a vyhnat ho o kus výš.

Jednou jsem četl, že dělání cest může působit uměleckým dojmem (viz článek, pozn. red.) a za mě to má opravdu něco do sebe. Pokud se člověk opravdu snaží udělat cestu, která má mít hlavu a patu, ukáže v ní trochu svého charakteru, dovednosti a předvídavosti, tak vznikne něco, co by mohlo odpovídat obrazu, soše nebo třeba hudební skladbě. Když se dílo povede, dostane se prvovýstupci pocty v tom, že se cesta poleze, a že bude lidem dělat radost, vytvářet v nich emoce a dojmy…

Poslední délka. Hop. Skok. Blbě zatlučený nýt, jen tak na půl dříku a jsme na vršku. Jooo, to byla romantika!

OPROSTIT SE OD EGA

Práce, námaha, stres… To vše se schovává za nálepkou „dělat prvovýstup“. Naše cesta vznikla hezky odspodu, tak, jak jsme to od našich vzorů vídávali a jak nám to přijde správné. Když jsme ale seděli na vršku, dostali jsme se k otázce: „Nedojistíme to ještě trochu?“

Když jsme cestou prostupovali, snažili jsme se dávat nýty jen opravdu tam, kam bylo potřeba. Vznikaly tak třeba 15metrové odlezy, které nešly zajistit a člověk v nich musel i trochu lízt. (Předposlední délku jsem třeba odlezl sólo, protože nešlo nic založit, poz. aut.) Možná se nám při průlezu nechtělo zavrtávat, nebo jsme si řekli, že je to oukej. Nicméně, vzniklo tak něco, co mělo potenciál stát se něčím speciálním. Cestou, která bude lidi spíš těšit než děsit a bude si ji chtít vylézt každý, kdo do Wadi Rum přijede.

Odpověď tedy byla jasná… Dojistit! I za cenu, že tak vlastně devalvujeme vlastní výkon. Přijeli jsme sem udělat cestu pro všechny dobrý lidi, což se povedlo. (Zase taková športowka to není ani tak, pozn. aut.)

„First Kiss“, Jebel Rum, East Dome
7a, 220 m, 6 délek (6c, 6a, 6b, 7a, 5+, 6a), březen 2023, Š. Janošec, M. Švacha. TOPO

Třešnička na dortu každého prvovýstupu je podle mě její pojmenování. Aby název vystihl nejen cestu, ale i okolnosti a důvody jejího vzniku. Za většinou názvů, tedy alespoň u nás na písku, bývá schovaná nějaká poetická myšlenka. Proč tedy „First Kiss“? Při dělání cesty jsme zažili spoustu poprvé… První sezení v háčku, první osazení nýtu, první prvovýstup odspodu a tak dále a tak dále… Myslím, že už název začíná být jasný, ne?

Krom našich poprvé bychom názvem chtěli dát najevo, že je to rozhodně jedna z prvních cest, které by si člověk měl vylézt, když do Wadi Rum přijede. Ideální cesta na rozkoukání a přičichnutí k místnímu písku! Není to sice žádný super kotel, ani to nemá půl kiláku, ale jsme na krásu spokojeni.

KAPITOLA 2 | ONDRA MRKLOVSKÝ

JAKO SLEPÝ K VRTAČCE

„Přesednu si do háčku v té horší dírce,
a do té lepší zkusím dát frenda.“

Prásk!

Anča se rázem propadla o dobrých šest metrů níž. Ohnutý nýt, který jsem před půlhodinou pár metrů, teď už nad ní, zatloukl, vydržel i tento nápor. Na vteřinu jsme všichni ztichli a pak Mario a po něm i my propukli v nadšený smích.

Čtvrtá délka náš postup výrazně zpomalila, ale s tím jsme počítali. To na ni jsme se nejvíc těšili. A zároveň napjatě očekávali, jaká asi bude. Na sto metrů (a s omezeným zoomem foťáku, pozn. aut.) je těžké odhadovat, jestli to bude za 7a, 8a, nebo to vůbec nepůjde vylízt. Pro ostřílené prvovýstupce asi běžná věc, pro nás novinka. Právě to je na tom to nejzajímavější a vzrušující – lézt do neznáma a za pochodu se rozhodovat, kudy polezeme a jak to odjistíme. Vrtačka na provázku je sice vždy po ruce, ale pokud nedám háček, frenda nebo nestojím fakt v lehkým, tak s touhle obludou nezavrtám.

…

„Naši“ linku jsem poprvé zahlédl během sestupu po vylezení „Inshallah Factoru“. Pěkná černá deska vykukovala zpoza dalšího pilíře. Pořádně jsem si ji prohlédl o dva dny později, při výletu klasickou „Hammad´s route“ na hlavní vrchol Jebel Rumu. Krásně černá, hladká a nejspíš i docela kolmá horní polovina stěny mi od té chvíle pořád vrtala hlavou a já měl hroznou chuť si do ní zavrtat.

Bylo mi trochu trapné se ptát kluků, jestli by nám tady vrtačku a všechny ty krámy s ní spojené nenechali, ale když to sami nabídli… V pytlíku ještě zbývalo okolo čtyřiceti nýtů, a tak ráno, v den kdy Šimon s Márou odjížděli, se nám v pokoji objevila – žlutočerná a pekelně těžká – vzácná svině. Na doporučení kluků jsme výbavičku doplnili ještě o dva osmičkové vrtáky a pro jistotu do foroty i jednu desítku – v železářství jsme se stavili během kulturně-turistické návštěvy Petry. Někdo si odtud vozí jako suvenýry šátky nebo magnetky, my pořídili vrtáky…

DESKOVÉ HRY

Pár dní po odjezdu kluků jsme se s Ančou vydali na první opatrný průzkum stěny. Anča dosáhla první police a já poněkud nejištěně, ale lehce, vytraverzoval pod kout. Kout nabízel pěkné žábování, polykal frendy a po třiceti metrech jsem dolezl k hodinám provázaným vybledlou lanovicí. Tak už to tady někdo někdy zkoušel! Nebo tudy zdrhal? „Tak kudy teď?“ Dobral jsem Anču i svini. Prolízt na polici rovně jeskyní/dírou á la „Cesta rumových pralinek“ bohužel nepůjde. Vyrazil jsem na dlouhou objížďku zprava.

„Jestli vylezeš i tohle bez nýtu…“ zakroutila trochu hlavou Anča (zatím jsme dali jen jeden na štand, pozn. aut.). Vylezl jsem. V lámavých pětkách jsem jako doma! „Zruš! Jsem na polici!“ Z půlky stěny za první den jsme měli radost. Já ještě rychle vyrazil vyzkoušet černou stěnu nad námi. Pět metrů nad policí, poprvé v háčku. Byl jsem nervózní, ale nadšený. Šlo to hladce. Nýt tam slušel a stěna nade mnou vypadala parádně.

…

Anča se rychle oklepala, a když už věděla, do čeho jde, bez problémů znovu dolezla do inkriminovaných dírek. Chvíli ještě zkoušela, jestli to nepůjde odlézt bez nýtu, ale klíčová pasáž se ukázala delší, než jsme předpokládali. Anča sedla do vyzkoušeného háčku a jala se dávat nýt. Její první. „Vůbec to tam nejde!“ „Musíš prolomit tu černou krustu a pak už to jde jak do másla!“ Do desítkové díry desítka nýt. Ne dvanáctka, jako jsem tam bušil před chvílí. Kus nýtu zůstal čumět a trochu se ohnul, ale všechny moje i Anči držky pochytal.

S nýtem na svém místě už stačilo nejsilnější člence našeho týmu jen udělat pár těžších kroků a dostala se do krapet členitějšího terénu. Vzdálenosti mezi nýty se natahovaly, a když předávala čelbu Mariovi, už se šeřilo. Z police jsme moc neviděli, co tam provádí, ale odlezl pěkný kus, než si zavolal o přivázání vrtačky. Potmě jsme jako výtahem během chvilky sjeli po fixu dolů, a i když jsme dneska zvládli ukrojit ze stěny asi jen čtyřicet metrů a dát šest nýtů, byli jsme nadšení. Tahle délka je perla.

Třetího dne jsme dosáhli vrcholu. Jumarování na polici už byla rutina. Mario dolezl čtvrtou délku, a když jsme se sápali za ním, Anča dostala šutrem pod oko. Ještě, že je tu ta skála tak měkká. Slušně otřesená byla i tak. Mě trochu potrápil koutek na začátku páté délky. „Hrozně mi natíkaj lejtka!“ stěžoval jsem si při vrtání z volné pozice. Pak to zlehklo a zhoršila se skála. Kámen ztupil nůžky, já tak mohl tahat i poslední délku. Po dvaceti metrech jsem co nejrychleji zavrtal a po třiceti si musel rozsvítit čelovku. Bylo to lehké, ale občas odvážné a šedesátky dvojičky stačily akorát ke stromu na vršku naší stěny. Pecka! Radost z vrcholu byla, ale úplně hotovo jsme ještě neměli.

Čtvrtý den byl dodělávací. Třetí délku jsme se rozhodli udělat nakonec zleva (je to přímější a hezčí, pozn. aut.). Anča si ještě užila zavrtávání z háčku, frendu a volně z kolene… Poslední, co nám zbývalo, bylo přelézt cruxovou délku na jeden zátah. Bez toho by za nás cesta nebyla hotová. Bylo jasné, kdo z nás má největší šanci – Anča ji tam poslala z první. Ale musela zabojovat. Už se zase rychle stmívalo, ale ještě jsme stihli udělat aspoň pár fotek pro přilákání potenciálních zájemců. Ze slanění jsem pak ještě citlivě dojistil spodní délky. Lehký, ale lámavý a nezajistitelný terén pod prvním štandem si ty dva nýty zasloužil. Vedle pokaženého nýtu v nejtěžším fleku jsme také ze slanění přidali druhý – tentokrát už lépe.

Sbalili jsme fix, dvojičky, tag lajnu i zbylé krámy a s úsměvem od ucha k uchu klopýtali zase po tmě známou pěšinou zpátky do vesnice.

„Hyperglycemia“, Jebel Rum, Hammad’s Domes
7c, 250 m, 6 délek (6a, 6b+, 6b, 7c, 6c+, 6a+), březen 2023, O. Mrklovský, A. Šebestíková, M. Mutala. TOPO
Nekonečný vděk Šimonovi a Márovi za výbavičku, bez které by to nešlo!

PS. Název odkazuje na to, kolik cukru jsme tam měli v krvi po celou dobu pobytu, možná i proto nás napadaly takové blbiny jako vrtání. Sladký čaj sice není točené pivko, ale docela nám zachutnal.

PPS. „First Kiss“ už stihl nasbírat okolo desítky přelezů – prvních pár, než kluci odjeli, a spoustu potom. Doporučovali jsme ho každému na potkání a v cestě bylo k radosti autorů rušno. „Hyperglycemii“ zatím podle našich informací nikdo nezkoušel. Prubneš ji příští zimní sezónu? Přelezový tým má u nás pivko – v poušti cenný artikl!

__________