NORBU DUK LAM

POTVRZOVÁK ZA SEDM

To papírově nejtěžší měli kluci dávno za sebou. Zbývala jedna sedmička, francouzské 6b, které bráchy dělilo od posledních tří lehkých délek na vrchol… Jenže sedmičku nic nepřipomínalo a nad nimi byl vidět asi desetimetrový odlez do boku, kde nešlo nic založit. Kudy přesně lézt? Bylo vidět, že topo nesedí. „Já bych se na to snad vyprdnul,“ zvažoval Honza „JJ“ Jeliga, který tuhle délku ladil přes hodinu, vždycky kus vylezl a vrátil se zpátky. Desátý zoufalý pohled do topíčka… „Co to, sakra, je?“

Marek „Marin“ Jeliga navrhl, ať to brácha odtraverzuje 50 metrů doprava do hrany… „To se zbláznil, ne?“ Pak si kluci řekli, že jinudy to asi fakt nejde, a Marin pokračoval přímo nahoru… „Chtělo to mega odhodlání – od začátku nevíš, jestli lezeš správným směrem,“ popisuje Marin. „Dobrodrůžo až moc. Lámavá a dunivá skála, za kterou se držíš a musíš se za ni zároveň jistit…“

Lámavou a nebezpečnou poslední část cesty kluci zvládli a hodinu po setmění se na vrcholu Little Jamyang Ri v severní Indii (5600 m n. m., mapa) rozsvítila dvě světélka. Napjatě jsme je pozorovali z base campu, spojili se vysílačkami a konzultovali jejich návrat k začátku slanění. Ve čtvrt na čtyři ráno jsme se pak šťastně shledali v BC – večeře zůstala nachystaná na velkém jídelním kameni.

Do indického Himálaje v červenci vyrazil tým Sokolíků, konkrétně parta, která společně působila v letech 2024–2026. Marin Jeliga měl v cyklu původně lézt s Honzou Vopatem – ten se ale z expedice omluvil, a tak Marin okamžitě sáhl po svém bráchovi Honzovi, se kterým už vylezli několik velkých stěn v Dolomitech nebo Západních Alpách. Jsou sehraná dvojka, nejen co se lezení týče.

Bráchům se v Indii podařilo udělat první volný přelez 18délkové cesty Norbu Duk Lam (topo) od jihotyrolské dvojice Markus Ranalter a Elisabeth „Lisi“ Lardschneider. V téhle půlkilometrové stěně si člověk kromě strachu v lámavém užije také pohyby v betonu za hodně vysoké body: bráchové dvěma klíčovým délkám dali klasu 8a+, kterou navrhovali i samotní prvovýstupci. Tím pádem se české dvojce povedlo vylézt jednu z nejtěžších volně lezených skalních vícedélek v této nadmořské výšce. Velká gratulace!

Týmu Sokolíků se během letošní expedice povedly i další přelezy a vznikaly i nové cesty – celkový report najdeš tady. Základní tábor jsme měli v údolí Rangtik Tokpo ve výšce lehce nad 4900 metrů nad mořem. Oblast Zanskar z hlediska státní správy spadá pod indické svazové teritorium Ladakh, ovšem místních 14 000 obyvatel se spíše považuje za jednu velkou samostatnou rodinu, kde se všichni navzájem znají. Dominuje tu buddhismus a v okolí řeky Zanskar funguje zhruba 16 klášterů.

NEJVZÁCNĚJŠÍ VARIANTA

Zpátky do hor. Následující povídání vzniklo hned druhý den po návratu Honzy a Marina ze stěny, takže obsahuje čerstvé dojmy z cesty, která člověka lezecky prověří ve všech možných ohledech. Sedíme venku na kamenných lavicích před kuchyňským stanem, asijské Slunce pálí už od rána a probíráme akci uplynulých dní.

Můžete trochu popsat charakter skály? Byly to spíš spáry, stěnové lezení, nebo šrot?
Marin: Od všeho trochu. Asi proto se to jmenuje Norbu Duk Lam, což znamená „Velmi vzácná linie“. (směje se) Začíná to dvěma délkami šrotu, po kterých následuje pěkná spára s bouldrem na konci… Hned poté jsou dvě super sportovní délky v kompaktní skále…

JJ: Pak je to takové pseudo-spárové. Následuješ dlouhou diagonální puklinu, kam občas strčíš žábu, ale skála spíš dělá takové divné schody – občas bereš nějaké obliny, občas trochu šrotu… Ke konci jsou pak dvě délky s pěkným spárovým lezením. Jedna je napůl spára a druhá je čistě celá spárová, a ta byla hodně pěkná. K vršku je to zase kombo: částečně šrot, spára, kout, šrot, stěnka…

Marin: Často to bylo i docela „3D“ lezení v koutech, kde člověk musel vymýšlet kreativní kroky.

Jaké stopy po prvovýstupcích jste potkali?
Marin: Občas nějaký nýt nebo skoby na štandech. Postupových nýtů jsme v celé stěně našli jen pět. Štandy byly zhruba z poloviny z vlastního jištění.

JJ: Ve druhé půlce stěny už toho moc nebylo, takže v zásadě velmi tradiční cesta. Naštěstí jsme nepotřebovali žádné svoje skoby, což bylo dobře, protože jsme je nikdy neměli v ruce a skobování nás ani moc neláká. (směje se)

Jaké bylo místo, které prvovýstupci označili jako „trhlina A1“ v páté délce?
JJ: Vyhákovali jsme ji stylem: „Skoba, vklíněnec, skoba, vklíněnec…“ Volně ta trhlina nejspíš vůbec nepůjde – úplně tam chybí stupy a do spárky se nevejdou prsty. (foto)

Marin: Zkusil jsem tu trhlinu tedy oblézt volně zprava a nakonec se z toho vyklubala plnohodnotná varianta za 8a+, která se napojí na další štand. Tuhle délku jsme si také sami navrtali a líbila se mi asi ze všech nejvíce.

JJ: Do naší nové varianty jsme dali tři nýty – navrtali jsme je ze slanění. V tomto případě jsme to udělali záměrně, protože kdybychom je dávali odspodu, muselo by jich tam být více. (Kluci nýty navrtali ručně bez elektrické vrtačky, což je pro toto údolí současný etický standard, pozn. aut.)

Co jste během dvoudenního pushe jedli?
Marin: Nic. (směje se)

JJ: Během toho prvního dne to ještě jakž takž šlo. To nám Marin pořád nutil tyčinky. Před osmou délkou jsem byl ale natolik vyřízený, že jsem si dal takový 50gramový puk cukru, který jsme koupili v Lehu. Celé jsem to snědl a pak jsem tu délku vylezl. (směje se)

Marin: Ale pořád jsi vypadal úplně přejetě. Ještě bych rád poznamenal, že Miki (Konečný) nám s sebou do stěny dal trochu sušeného manga. A to byla úplně největší záchrana. Když potřebuješ, dáš si jeden plátek a všechno je zase úplně v topu. Příště zase beru mango s sebou!

Spánek na portaledgi byl kvalitní?
Marin: Sice jsem byl hlavou dolů, ale docela jsem se vyspal.

Jj: Já jsem skoro nespal. Bolelo mě rameno z jednoho kroku v cestě, nějak jsem se do té postele nemohl naskládat a ani nejsem moc dobrý spáč. Pořád jsem se tam otáčel jako kuře na rožni a nic moc z toho nebylo. (směje se)

DOMA V PĚTI LITRECH

Jak se vám během lezení ve výšce kolem 5500 m n. m. dýchalo?
JJ: Když nemůžeš stát na nohách a musíš něco dělat rukama, tak je to poznat. Třeba ve spáře, kde pracuješ a zatínáš celým tělem, se hodně zadýcháváš. Zato v lehčích délkách, pokud úplně nesprintuješ, to není zas tak hrozné.

Marin: Já jsem se docela dusil. Obzvlášť nahoře, kde už jsem se snažil běžet. A ještě k tomu potmě. Přišlo mi, že jsem se zadýchával podobně v 7a+ i v 8a+.

Co vás na přelezu nejvíce překvapilo?
Marin: Myslím si, že nás oba překvapilo, že tu cestu nakonec šlo vylézt volně. Trochu jsme v to doufali, ale v takhle velké stěně je velká šance, že najdeš dvoumetrový kus skály, kde prostě nic není a který tě zastaví.

JJ: Měl jsem horší domácí přípravu než Marin, takže mě naopak překvapilo, kolik tam bylo těch hákovacích délek. (směje se) Čekal jsem, že tam bude jedna 8a+ a nazdar. Ukázalo se ale, že tam bylo mnohem víc otazníků a mnohem víc práce. Také se nám stávalo, že vždycky když jsme si říkali: „Jo, teď je nějaká lehká dýlka, to dáme hnedka.“ Tak potom přišel nějaký zájeb, který nás překvapil. (směje se)

Marin: Ještě bych rád zmínil, že se nám v tu pravou chvíli naskytla možnost super počasí, které trvalo přesně dva dny, které jsme na pokus potřebovali. Do té doby jsme ve stěně vždycky strašně mrzli… Předpověď se vyplnila a najednou to vyšlo.

Co se týče klasifikace těch dvou nejtěžších délek… Brali jste to tak, že kdybyste skálu uřízli a přesunuli obě délky třeba do Siurany, že by tam obstály?
Marin: Ano, přesně tak k tomu přistupujeme. Ten aspekt nadmořské výšky, která dělá lezení pocitově těžším, jsme do klasifikace nezahrnuli. Snažili jsme se představit si, jak by ty délky byly těžké třeba v Juře nebo Špáňu.

JJ: Myslím si, že tak je to správně, protože jinak bys tomu musel dát klasu podle toho, jak se ti povedla aklimatizace… Jinak vzhledem k charakteru těch klíčových délek spíš myslíme na Ádr nebo na Labák. Je to takové technické lezení, mírně položené. Oblejší chyty. Podobný styl jako na písku. Ladění a občas silový krok.

Takže minimálně Xc?
Marin: Asi tak. Xc nebo XIa. Já jsem nikdy předtím v horském terénu podobný profil skály nepotkal. Tady lezeš úplně totálně na tření a jenom věříš, že ti nesmekne…

JJ: Jo, souhlasím, přijde mi nejlepší to porovnávat s pískem. Ten známe a dokážeme odhadnout.

„Aspekt nadmořské výšky, která dělá lezení pocitově těžším, jsme do klasifikace nezahrnuli. Snažili jsme se představit si, jak by ty délky byly těžké třeba v Juře, Špáňu nebo na písku.“

Můžete trochu popsat zápletku na samotném vršku?
JJ: Nějak jsme si mysleli, že v té druhé půlce už budeme lehčími délkami svištět. Takže jsme ráno neměli úplně extra rychlý start, ještě jsme si složili portaledge… Jümarování trochu trvalo, chvíli jsme hledali cestu a najednou jsme na vrcholovém hřebeni začali zatmívat. A měli jsme s sebou jenom jednu čelovku.

Marin: Moji čelovku. Ty sis svoji nechal v tahačáku, „že ji nebudeme potřebovat“. (směje se)

JJ: Bohužel jsme vzali tvou, která se po chvilce hned vybila. (směje se) Z vršku jsme se pak přes vysílačky spojili s BC, aby nás trochu nasměrovali – část týmu už na vrcholu byla… Slanili jsme jednou šluchtou do sněhu, čímž jsme se dostali k dalšímu slanění.

Marin: Svítil jsem si tak, že jsem si dal telefon do kapsy na goráčovce, festovně utáhl zip a vždy to na dvě minuty fungovalo, než telefon zase sklouzl do kapsy a přišlo zatmění.

JJ: Nejhorší slanění pak bylo k začátkům našich fixů: do převisu a do boku. Takže jsem se odrážel a potřeboval jsem založit pár frendů, abych se dostal do strany. Ale tou dobou už mi čelovka svítila jen červeně a vždy jen 10 vteřin, než se vypla, takže se mi pěkně blbě hledaly velikosti podle barev. Nakonec jsem si svítil mobilem v ruce, dohoupal se zpátky se k naší statice a vyručkoval po ní nahoru. Nebylo to úplně metodické, ale naštěstí to nikdo neviděl. (směje se) Hlavně, že jsme Jardu (Málika) prosili o náhradní baterky do čelovek, které nám i do BC přivezl. (směje se)

Na co budete hlavně vzpomínat?
Marin: Nikdy předtím jsem neudělal žádnou délku jako prvovýstupce, takže mi udělalo radost, že jsem tam našel variantu a povedlo se mi oblézt místo, které zpočátku vypadalo úplně nepřekonatelně. To nás hodně motivovalo, zkusit to celé vylézt volně. Takhle pěknou délku jen tak nenajdeš.

JJ: Mně se hodně líbilo, jak Marin během závěrečného přelezu dal obě těžké délky na první pokus. To bylo super.

Marin: Ještě bych dodal, že mě hodně bavilo cestu čistit a házet obří šutry do údolí. Když jsem byl malý, měl jsem úplnou obsesi petardami – plánoval jsem, že budu vyrábět vlastní výbušniny… A tady to dělá úplně stejný zvuk, je to monumentální… Padá to několik vteřin a pak BUM! Sníh vyletí někam do řiti… Nebo jsme si na vrcholku čistili slaňovací linii a u toho shodili obří šutr, který cestou dolů jiskřil a bylo cítit vůni spáleného křemene. To jsem si hodně užíval. (směje se)

Je to nejtěžší vícedélka, co jste kdy vylezli?
JJ: Určitě ano. Žádnou těžší jsem nikdy nevylezl. I jsme si ji dost odmakali. Nebylo to tak, že bys přišel k nachystané cestě… Tady nás pořád něco překvapovalo. Podmínky nebyly ideální, ale postupně jsme to překonali.

Marin: Já také žádnou těžší vícedélku nevylezl. Vážím si toho i kvůli tomu, jak to bylo vysoko. Celou dobu mi navíc bylo strašně blbě – prvních 10 dní mě bolela hlava a sypal jsem jeden paralen za druhým… První den pushe jsem se také necítil dobře a myslel jsem, že každou chvíli usnu. Nakonec pomohly šimpanzky s kofeinem.

Co doporučujete jako hlavní doping pro lezce?
Marin: Spoustu sušenýho manga! (směje se)

VZPOMÍNKA NA LISI

Určitě se sluší připomenout dva lezce, kteří stáli za samotným vznikem téhle cesty… Když Markus Ranalter a Elisabeth „Lisi“ Lardschneider společně se svojí expedicí v červenci 2023 dorazili do základního tábora, čekalo je překvapení. Tři dny na ně sypal sníh, z okolních kopců padaly laviny a na lezení to moc nevypadalo. Hory ani neviděli. Pohyb v údolí byl dost nebezpečný, a tak na ně v podstatě severní stěna Little Jamyang Ri zbyla.

Je natolik strmá, že se v ní sníh nedrží, a přístup z BC je po mírném ledovci, takže nehrozilo zasypání lavinou. Report z jejich akce najdeš tady. Cestu tvořili od 12. do 21. července a portaledge si pověsili na konec sedmé délky. Polévku jedli skobou, protože si v BC zapomněli lžíce. Jejich volný přelez tehdy zastavila čtvrtá délka. „S velkým úsilím jsme ruční vrtačkou osadili čtyři nýty, ale ani po několika pokusech se nám stále nedařilo délku přelézt,“ vzpomínal Markus Ranalter. Ve svém topu délku odhadli na 8a+, což letos kluci po svém přelezu potvrdili.

Dvojici z Dolomit se každopádně s trochou hákování podařilo dodělat cestu, která protíná výjimečně kompaktní a kolmou stěnu. To se v Himálaji moc nevidí. „Museli to mít dost těžké, protože ve velké části stěny nesleduješ žádnou jasnou linku. Všechno jsou samé zatáčky, změny směrů… Navíc dokázali většinu štandů umístit na nějakou, byť malou, polici,“ chválí je Honza Jeliga.

Jihotyrolská expedice roku 2023 však skončila velmi smutně. Během posledních dní se část lezců vydala ještě mixovou cestou na Chanrasrik Ri (6080 m n. m.). Výstup na tuto horu začíná strmým firnovým polem, kde Lisi uklouzla a po 150metrovém pádu byla na místě mrtvá. Čest památce této talentované mladé lezkyni, která své první 8b vylezla ve věku 14 let. Během expedice jí bylo 20 let.

__________

Dočítáš článek ze závěrečné expedice cyklu Sokolíků 2024–2026, týmu mladých alpinistů ČHS. Hlavním partnerem projektu je firma Mountain Equipment. Sokolíky během těchto tří let podpořily firmy Tendon, Wild Country a Chimpanzee. Velký dík patří také rodinné agentuře Skitpo Travel za mimořádnou pomoc během expedice.

__________