„200 slov“

Noční Divočina

07. 12. 2015, Honza Tauchman

Na libereckém nádraží se v sobotu večer schází zvláštní skupinka sedmi desítek lidí. Vypadá to, jako by tu startoval běžecký závod. Nikde ale není žádná registrace, reklamy sponzorů ani diváci.

Chvíli před odjezdem motoráku do Hejnic se tlupa dává spontánně do pohybu a obsazuje celý jeden vagón. Panuje uvolněná nálada, veselá malá holčina dává kolovat flašku vína. Jakmile se v Hejnicích otevřou dveře, začíná druhý ročník závoduNoční Divočina – „hry na vlčí dech a gazelí nohy“. Když se otevřou vrata klece, celé stádo se nedočkavě sune ven a pozvolna vyklusává vstříc temné siluetě Frýdlantského cimbuří.

Nikdo nechce přepálit start, ale i tak se hned ze začátku odděluje menší skupinka těch, kteří sem zjevně nepřijeli dát si večerní procházku Jizerkami. Snažím se držet aspoň na jejich chvostu a kupodivu se mi to daří. Po chvíli už strmá úzká pěšina dovoluje jen rychlou chůzi. Bukové listí klouže. První kontrolní bod – vyhlídka Ořešník. Dělám důkazní „selfie“ a prudký vichr se mě snaží sfouknout zpátky do údolí. Trasa pokračuje přes vodopád Štolpichu, Žďárek a Bílou Smrt k Holubníku. Sníh střídá bláto, už se ani nesnažím v té tmě vyhýbat kalužím.

Značka nenápadně odbočuje vlevo. Loni jsem tu bloudil, teď zákeřnou odbočku trefuji napoprvé, zatímco ostatní běží stále rovně. Po chvíli morálního váhání na ně solidárně křičím: „Tudyyy!“

Na skalnatém vrcholu Holubníku trasa překračuje tisícimetrovou hranici. Další povinné foto. Následuje nepříjemný seběh přes Ptačí kupy. Koukám jak vejr na nové žebříky, kramle a řetězy. Dřív to tu bývala větší divočina… Najednou mi noha mizí až po koleno v díře mezi balvany. „Seš v pohodě?“ „Jo, snad dobrý…“

Jen co se boty dotknou pohodlné asfaltové silničky, náhle cítím nepříjemné škubání v lýtkách. Křeče! Vzpomínám na ampulku s hořčíkem, která mi leží doma v kuchyni. Zastavuji, masíruji lýtka, pár lidí mě předbíhá.

Po pár stech metrech chůze naštěstí sevření hlodáků povoluje, a tak běžím až k přehradě Bedřichov. Na břehu slyším skřeky. Někoho zlákala vidina odečtení půl hodiny z celkového času po vykoupání v ledové vodě. Vidím, že je tu víc takových bláznů, a jdu do toho taky. Naostro. Jsem ve vodě už po pás, a zatímco se přemlouvám k ponoření aspoň po krk, nohy mi slušně mrznou.

Podaří se, rychle dělám další fotku a prchám zpátky na břeh. Kousek za mnou běží další závodník. Po pár kilometrech světlo jeho čelovky mizí někde za mnou, takže zbylých šest kilometrů běžím úplně sám. Konečně vidím Liberec… Harcovské koleje… blok D… klub Had… Cíl!

Hlásím své jméno a skutečnost, že jsem se koupal. Příjemné překvapení – přede mnou doběhlo jen osm borců, a to si ani někteří z nich nebyli cestou zaplavat. Odpočívám, sdílím první dojmy s ostatními. Postupně přibíhají další a další.

Nečekají nás žádné diplomy, ceny ani potlesk. Po zaslání důkazních fotek se výsledky prostě časem objeví na netu.

Že to je málo? Nemyslím si.

Honza Tauchman (vlevo) trénuje v Jizerkách na Divočinu (f: SM)

I malé články dají dohromady velkou práci. Cvakni a potěš eMontanu.