Možná už máš zkouknutý všude probíraný velkofilm Odyssea od Christophera Nolana. Následující příběh nese s antickým příběhem určité podobnosti. Například cíl je v principu podobný, tedy „dobýt“ Zlatou bránu El Capitana a potom se vrátit za opuštěnou manželkou a synem. Dnešní doba je oproti té antické poněkud zrychlená, a tak se dobývání omezilo na 24 hodin a celá výprava na jeden měsíc.

___________________

Když jsme v neděli 3. května ráno stanuli na vrcholu El Capitana, cítil jsem štěstí a pocit zadostiučinění. Měli jsme za sebou sice víc než 18 hodin intenzivního lezení, cítili jsme se ale v rámci možností až překvapivě dobře. V podstatě hned se v mé hlavě začala formulovat myšlenka na další výstup, kterou vzápětí nahlas vyslovil Sam: „I think we can do this again. We should try Golden Gate in a day!” „Totally, let’s take three rest days and go for it! I am psyched!” Odpověděl jsem bez váhání.

Myšlenka vylézt volně ještě jednu cestu na El Capitana za den byla příliš vzrušující na to ji nezrealizovat. Ten pocit, když si splníš hlavní cíl výjezdu a pořád máš čas a formu na další lezení bez extra tlaku, je k nezaplacení. Sam už Golden Gate před pěti lety vylezl s portaledgí, ale já jsem v cestě (kromě části sdílené s Freeriderem) nikdy nebyl. Stylem ground-up bez nacvičování za den se to podařilo vylézt jenom Tommymu Caldwellovi, který tehdy dokonce ani jednou nespadl.

V pondělí prší, tak nakonec odpočíváme čtyři dny a plánujeme pokus na čtvrtek večer. V údolí panuje jarní teplo, takže usuzujeme, že nejlepší bude, stejně jako El Niño, lézt přes noc. Od auta vyrážíme v pohodovém tempu před půl šestou večer. Lézt začínáme v 18:08 a zapínáme časomíru.

Freeblast (prvních 300 m) prostupujeme simultánně na dva velké bloky s výjimkou klíčové délky uprostřed, která vychází na mě a docela potrápí. Až na tenhle malý zásek v klíčové délce postupujeme svižně. Downclimb na „Heart Ledges“, kdy slézáš asi 50 metrů dolů, lezeme už s čelovkami. Jsem zadýchaný, cítím se pod tlakem a unaveně. Dochází mi, že musím přehodnotit své přehnaně optimistické vize o tomhle výstupu. Golden Gate je sice papírově lehčí cesta než El Niňo, ale to ještě neznamená, že je lehká. Především je výrazně delší. Topo udává neuvěřitelných 38 délek a cesta dokonce drží titul lezecky nejdelší volné cesty na El Capitana. Nelezeš totiž jenom 915 metrů nahoru, ale taky tě čeká 130 m slézání a zhruba 185 m traverzů. Obtížnost se udává 5.13a (7c+). (První volný přelez udělali v roce 2000 Alex Huber a Thomas Huber, pozn. red.)

Na „Heart Ledges“ nabíráme batoh, který jsem tam včera vyhauloval po fixních lanech a zahajujeme náš oblíbený protokol suplementů: dvě tablety hořčíku, dva ibáče, kofeinový bonbónek a tabletku z kořenu, který si prý dávali válečníci Inků, než šli do bitvy. Všechno tohle spolykáme spolu s tyčinkou a jonťákem a jedeme dál.

Následujících 260 metrů lehkého lezení tahám já. Po snadném traverzu nastupuji do délky „Hollow Flake“. Jedna z těch absurdních pasáží, kde nejdřív pět metrů traverzuješ, pak lezeš 35 metrů dolů, osm metrů doleva, 55 m nahoru komínem a celou dobu nezaložíš nic, protože jsi většinu času na top rope do pendlu. Jinými slovy, lezeš sice 100 metrů, ale reálně se posuneš jenom o 20 metrů výškově a 10 metrů doleva. Tahle délka mě konečně nakopne a s tím, jak mi najedou suplementy, konečně chytám ten správný drive.

Další tři délky ve spárách a komínech letím nahoru v super tempu a maximálně si to užívám. Na tohle rychlé lehké lezení jsme se po těžkém El Niñu těšili. Míjíme dvě spící a usínající party a zhruba v půl druhé ráno jsme na nástupu obávané „Monster širočiny“ (délka č. 19). Na čelbu nastupuje Sam a prosouká se nahoru bez problému. Připadá mi to docela lehké, ačkoli energii to rozhodně ubírá. Vzpomínám, jak jsem tady visel před lety v noci s Timem Greenwoodem a vytáhnul jsem „Monstera“ ve velké euforii. Tehdy jsme lezli osm délek celý den (viz článek, pozn. red.), což bylo extrémně vyčerpávající, nicméně rozdíl mezi taháním 100 kg a 12 kg je taky extrémní…

Na „Alcove Ledge“ chvíli odpočíváme. Máme za sebou osm hodin lezení a jsou dvě ráno. Jsme unavení, doplňujeme prášky na bolest a povídáme si s kluky, co se vzbudili vedle nás. Lezou volně Freeridera a my se právě tady odkláníme od jejich linie doprava, vlastní cestou. Přichází nejhlubší noc a první krize. Další délka trvá Samovi hodně dlouho, a když ji lezu na druhém konci lana, ani se nedivím. Divné a vyčerpávající lezení v částečně mokrém komínu a širočině v koutě, kde ti, když nemáš velkého frenda (neměli jsme), hrozí pád na velkou polici.

Konečně se po 20 délkách dostáváme k první klíčové – jde o takzvaný „Downclimb“. Tady zjišťujeme, že jsme první parta v naší cestě za tuto jarní sezónu, takže nám nepomůže žádné mágo ani tickmarks, ale pěkně si všechno musíme vymyslet po svém. Jak vyplývá z názvu, leze se směrem dolů. Jde o podivný boulder. Nejtěžší je dostat pravou nohu dolů na malý stup na tření. Musíš mu úplně věřit, abys zamknul levou lištu hned vedle levé nohy, a zatímco drtíš nepatrnou žiletku pravou rukou na back-hand, zpevníš se a levou nohu dostaneš dolů na dobrý stup. Najednou stojíš v rajbasu a jsi v pohodě, ale ještě tě čeká stejně divný 7b slez a traverz doprava ke štandu. Jak tahle 7c+ délka dokáže potrápit, se před lety přesvědčila Emily Harrington (viz video, pozn. red.). Sam chvíli vymýšlí betu, já na flash ztrácím balanc ještě před bouldrem, který pak zvládnu bez pádu. Hned dávám další pokus, přelezu to nejtěžší a pak náhodně spadnu v dolezu. „Achjo, to bylo zbytečný, ale dám to znovu.” Sam to posílá na druhý pokus, proto mi mezitím trochu vychladnou lezečky, čímž ztvrdne guma na podrážce a celkem s převahou se zadaří. Dolézám už za prvního světla. Uf, jsme unavení a cesta vlastně teprve začíná.

Teď ale není čas odpočívat. Chceme se rychle dostat k další klíčové délce „Move“, abychom ji stihli ještě ve stínu, který končí okolo jedenácté dopoledne. Za zmínku stojí naprosto mokrá 5.10c délka pod ní. Tahání vychází na mě a jsem rád, že jsem to nějak ubil s mokrým rukávem a nohavicí. Jsou rozhodně různé úrovně mokra a tady jsem chvíli bouldroval v levelu „tekoucí voda na stupech i na chytech“. Zajímavá zkušenost.

„Move“ je docela krátká bouldrová délka. Nástup 7a+ terénem a pak celkem nekompromisní boulder do ramene, s těžkým exitem po dírkách, ve skále bez tření a bez stupů, kde se ještě dá spadnout. Celou noc bylo teplo a nefoukal žádný vítr. Při prolézání této délky lezecká anti-podmínka kulminuje. Musím mágovat před každým krokem a stejně to nedrží. Mágo a kůže celkem rapidně dochází. Nicméně na druhý pokus zaberu a díky dobrému programu mi na konci ani nenateče. Zato Samovi ve finální sekci nějak nevychází nohy a musí opravdu pořádně zabrat a zařvat, aby nespadnul. Máme radost, ale víceméně jsme totálně na kaši a čas nás začíná tlačit. „Tak jo, vamos!“ snažím se zvednout morálku a vyhlížím nad sebe. Další dvě 7áčka lezeme už v plném sluníčku a dávají nám zabrat. Konečně se dohrabeme na polici „Tower of People“ a dopřáváme si zaslouženou pauzu. „Aspoň, že se Sluncem přichází i vítr,“ utěšuju se a užívám si zasloužený bagel.

Je 13:00, máme za sebou 19 hodin lezení a 28 délek. Zbývají dvě 7c+ délky za sebou, jedno 7a+ a tři 6c na vrchol. To by vlastně v normální situaci vydalo za docela solidní vícedélku, ale tady je to jen vrchol ledovce.

Začíná to dobře, „Golden Desert“ (7c+) lezu na flash a Sam následuje druhým pokusem. Před námi hrozí legendární „A5 Traverse“, poslední barikáda před úspěchem. Ani ta nevypadá tak hrozně a namotivovaný z předchozího úspěchu se rozhodnu zkusit onsight. Lezu na brzdy a v oblých chytech bez dobrých stupů na nohy mi beznadějně natékají předloktí. Když konečně spadnu, jsem úplně vyždímaný. Zkrokuju zbytek traverzu a předávám žezlo Samovi. Ten taky bojuje a zmůže se jen na udělání kroků. První OS pokus mě v celkové únavě natolik zničil, že už nejsem schopný úplně zregenerovat. Vzhledem k tomu, že hranice 24 hodin se nebezpečně přibližuje, pokusy padají v rychlém sledu jeden za druhým a my bohužel padáme jeden jak druhý ve stejném místě proklatého traverzu. Na čtvrtý pokus se mi konečně daří překonat nejtěžší místo, ale natolik mi dojde, že se mi otevírají ruce před posledním těžkým krokem. „Já to možná ani nevylezu,“ napadá mě v tu chvíli vůbec poprvé. O čas už nejde, 24 hodin nestíháme, ale bez volného přelezu odsud odejít nehodlám! Než se nechám spustit na štand, vymýšlím si ještě nepatrně lepší program v poslední sekvenci a doufám, že se mi podaří se tam dostat.

Mezitím se na štandu Sam pomocí meditace dostává do zvláštně klidného módu. Ještě než začne lézt, cítím, že teď by to mohlo padnout. Nevěřícně sleduji, jak se Sam metodicky a klidně posouvá ke klíčové sekvenci a s vypětím sil ji přelézá. Tam, kde se mi před chvílí otevřely ruce, dokáže Sam víc než minutu vyklepávat, nakonec překoná i poslední místo a šťastně cvaká řetěz! Z toho vyplývá, že mi zbývá poslední pokus, abych volně dolezl k Samovi na štand. Když teď spadnu, dolezeme na vrchol bez mého volného přelezu. Tenhle fakt mě překvapivě spíš uklidní, než vystresuje. Inspirován Samovým klidem se prostě snažím soustředit jen na lezení a šetřit co nejvíce sil nakonec. Míjím boulder, snažím se vyklepat zoufale unavené ruce, šlapu na malé stupy. Najednou držím poslední chyty a vykulím se ke štandu přímo do Samova objetí. „What the fuck was that?!“ kroutím nevěřícně hlavou a směju se právě proběhlé akci. Oba jsme „A5 Traverse“ vylezli na pátý pokus.

Dolez na vrchol bych popsal jako nejtěžší 6c lezení mého života. Neskutečně dlouhé a fyzicky i psychicky náročné délky přes silové sokolíky naše těla sotva zvládají. Dostávám křeče do bicáků a v poslední délce mám pocit, že za chvíli zkolabuji. Naštěstí už nepadáme a v nádherném západu Slunce oba úspěšně dolézáme na vrchol. Je osm večer a my právě dokončili zdaleka nejdelší lezecký den našich dosavadních životů. Lezli jsme čistých 26 hodin a celkově jsme 40 hodin nespali. Překonali jsme zhruba 1200 lezeckých metrů, s nalezenými pokusy to bylo skoro 1400 metrů lezení. Našli jsme náš limit a se štěstím a tvrdohlavostí ho dokázali překonat. Co víc si přát? Už asi jen se najíst, jít spát a vrátit se domů.