VŮDCE SMEČKY

DVA PARŤÁCI

Nikdo mi neřekne jinak než Geronimo. Zjevem připomínám legendárního apačskýho náčelníka, čímž se dost liším ode všech okolo. Můj život naplňuje běh. V sezóně zvládnu klidně i 1000 kiláků za měsíc. Pohybuju se mezi Muoniem a Akaslompolem… Neznáš? Je to na severu Finska, v Laponsku za polárním kruhem.

K běhu jsem byl předurčen od narození – už máma s tátou zdatně běhali. Charakteristické rysy, včetně divoké kštice, jsem zdědil hlavně po tátovi. Můžeš namítnout, že běhat takový objem a ještě k tomu v zimě není úplně bezpečný, ale já to tak mám rád. Aspoň se nepřehřívám a v létě si dávám spíš jen lehkou udržovačku.

V tomhle režimu jsem v podstatě posledních osm let. Od léta do zimy běhám jen zlehka, ono v těch bažinách okolo moc není o co stát. Ale jak napadne sníh a začne zimní sezóna, rozjedu to: týdně si dám pětkrát 50 km a dva dny odpočívám. Zároveň dodržuju striktní životosprávu a dobře žeru, abych tělu dodal všechno potřebný.

Já jsem Matěj a za polárním kruhem mi říkají Momo. Nic to neznamená, jen se to všem lépe vyslovuje. Letošní zimu trávím jako musher a guide na psím spřežení v Laponsku.

Geronimo je nejstarším a nejzkušenějším článkem mého týmu, do kterého patří ještě Foo, Tundra, Alma, Dunja a Inka. Geronimo je mohutný, černohnědý, s dlouhými jemnými chlupy, na kterých se snadno dělají dredy. Můžeš se na něj absolutně spolehnout a ostatní psi ho maximálně respektují.

O práci mushera jsem nikdy nesnil, protože by mě ani nenapadlo, že je něco takového vůbec možné dělat. Přece jen v Česku se s podobnou aktivitou běžně nesetkáváme. Dostal se ke mně ale inzerát, ve kterém hledali guidy, a moje nenechavá touha po dobrodružství ho nemohla nechat jen tak být. Odepsal jsem, popravdě vylíčil, že mám nulovou praxi a zkušenosti, ale že jsem učenlivý, komunikativní a mám pozitivní vztah ke psům. Dostalo se mi odpovědi, že jestli chci, mám přiletět na zkušenou. A já nezaváhal.

TRÉNINK ZA POCHODU

Do Kittily na severu Finska přilétám týden před Vánocemi. Cíl mé cesty Akeskero Sleddog Center leží ještě o 50 kilometrů dál na západ, žádné jiné letiště ale v okolí není. Nikdo mě nevítá s otevřenou náručí, není totiž čas – všichni mají své práce nad hlavu. Jedni se starají o 400 psů v kempu, druzí o 20 klientů čekajících na své laponské dobrodružství. Všechno mi ukazují za pochodu. „Tady jsou chatky pro hosty, tady společná jídelna, tady budeš bydlet a tohle jsou naše psince, v každém zhruba 40 psů,“ vysvětluje mi ve spěchu mladá Němka Sonja. Ocitla se tu stejně jako já trochu náhodou, protože ji kvůli špatným krevním výsledkům nepřijali k policii, tak odcestovala do Finska.

Školení trvá skoro dva týdny. Nejdřív péče o psy. Snažím se zapamatovat si jejich jména a pochopit, jak vlastně funguje krmení. „Tihle mají plusko u jména, tak dostanou víc. Tihle zase žlutej obojek, takže jim musíš dát Fortyron na štítnou žlázu. A tohohle můžeš mazlit celej den,” chrlí ze sebe Sonja.

Hned potom přichází na řadu oblékání do postrojů, připojování k saním a to hlavní – jízda. „Když stojíš na saních, musíš mít vždycky jednu ruku na opěrce. Vždycky! K udržování rychlosti používáš tuhle plastovou zástěrku, a když chceš zastavit, dáš psům povel ‚halt‘ a pomalu stoupáš na kovovou brzdu. Doprava – ‚dží‘, doleva – ‚hó‘,“ snažím se pobrat co možná nejvíc z kanonády instrukcí, která nekončí. „Když si psi chtějí ulevit, zastav. Když chceš odejít ze saní, nezapomeň na sněžný hák a saně překlop. A když se ti psi zamotají, zastav se a běž za nimi. Zbytek se dozvíš cestou,“ ukončuje Sonja moji zevrubnou instruktáž.

Jsem nadšený, první jízda. Jak že se jmenují moji psi? Rafiky? Ryan? Quake? Vem to čert. Najednou to trhne, a než se stačím vzpamatovat, mám za sebou první kilák a křečovitě svírám madlo na saních. Je to opravdové, jedu na saních. „Fuuuu, láska na první pokus,“ honí se mi hlavou. Nikde nikdo, jen já a moje smečka. A všude kolem nekonečné zasněžené pláně. S dalším trhnutím najednou zastavujeme a já se probírám z velmi živého snu. „Vážně jsme právě ujeli 40 kilometrů?“ ptám se Sonji a ona jen s úsměvem přikyvuje.

Tady vážně nikdo neztrácí čas a hned další den přichází na řadu první pětidenní tour. Absolutně netuším, co od toho čekat a co si sbalit, takže trochu zmatkuji a nemůžu spát. Sonja mi hned od rána ukazuje, co všechno vlastně práce guida obnáší. Plánování trasy, takřka neustálá péče o psy a klienty. Každodenní rutina skládající se z oblékání psů, chystání saní, kontroly všeho možného, distribuce činností pro klienty – sekání masa pro psy, štípání dříví, nošení vody a vaření.

Nebudu lhát, na konci výpravy se cítím úplně na dně. Přehršel informací, úkolů a odpovědnosti… „To nemůžu nikdy zvládnout,“ mumlám si pro sebe a reálně přemýšlím, že to vzdám. „Jak se cítíš?“ ptá se mě Sonja večer po návratu, když si mě zve k sobě na kobereček. Ani ale nečeká na odpověď a hned pokračuje: „Potřebovali bychom, abys vzal další turnus. Pomůžeme ti, neboj!“ z hluboka se nadechuju, zatlačuju slzy a začínám se připravovat na první výpravu pod svým vedením.

DOBREJ PSÍ ŽIVOT

Je čtvrtek. Poznám to, protože Momo přichází brzo ráno jen s polívkou, místo směsi mletýho masa s granulema. Oblíká nás do postrojů a na pár minut nás pouští z klecí, ať se můžeme s ostatníma trochu vyblbnout, než nás zase připne na řetěz. Tým po týmu, abychom na něj počkali, než se vrátí s dalšíma lidma.

Nemám to moc rád, ale chápu to. Na řetězu je nuda, tak si většinou jen lehnu a čekám. V mým věku už nemám tendenci rvát se s kámošema okolo a ani moc nevyštěkávám. Jen čekám.

Jupííí, už je tady! Společně s celou skupinou. Jsem zvědavej, kdo to bude tentokrát. Naposledy jsem měl na saních týpka, kterej nám nechtěl pomáhat do kopce, ani když mu to Momo několikrát opakoval. To je pak strašnej boj, ale svýho šéfa si holt nevybíráš.

Chovám se odměřeně. První den, tak radši hraju trochu tvrďáka a úplně neprahnu po tom, aby mě cizí lidi zbytečně moc mazlili, i když to mám docela rád. Během instruktáže Momo všem ukazuje, co dělat a co naopak nedělat. Ono je to upřímně trochu jedno, stejně to půlka z nich hned zapomene.

Konečně nás všechny postupně připínají k saním. „Baf!“ Z rostoucího adrenalinu si občas štěknu. Proč by ne, jsem přece vůdce smečky.

„Okey!“ zazní konečně tak očekávaný startovní povel a všichni se dáváme do pohybu. Hned po 300 metrech ale zase zastavujeme. Ach jo. Klasická rutina a kontrola, jestli všichni v pohodě vyjeli.

Zajíždíme do zasněžený bažiny. Tenhle trail mám rád. Je to rovinka s příjemnýma zatáčkama, po který následuje mírný stoupání na trail Sulajoa. Z něj pak pokračujeme na kopec Suopaman. Oceňuju, že za sebou dneska mám borce, kterej nenechává jet saně rychlejc, než my psi zvládneme běžet. To se nestává zas tak často.

Cestou nikdy není nouze o zábavný historky. Občas za sebou třeba mám frajera, kterej si hraje na Valentina Rossiho a klopí každou začátku. To je ten lepší scénář, protože když někdo zase jede moc pomalu, tak se v zatáčce překlopí i se sáněma.

Vzpomínám taky na paničku ze Španělska. Zábly ji ruce, tak s nima začala mávat, aby do nich dostala trochu teplé krve. Vydrželo jí to asi šest vteřin, než jsme najeli na hrbol. Paní spadla ze saní a zahřála se tradiční finskou disciplínou – během za saněmi na 500 metrů.

Jsme nahoře. Pro někoho možná slušnej trénink, já ale na rovinu přiznávám, že jsem se ani nezapotil. Pak dolů do jižní smyčky. Kompletujeme 50 kiláků a dobíháme k chatě. Klidně bych jel dál, klienti toho už ale mají plný brejle.

Momo nás všechny odepíná ze spřežení a připíná k řetězům u chaty. Takovej je holt život. Na sváču máme jako obvykle granule. Ještě zkontrolovat tlapky a už se připravuje věčeře. Sekaný maso mám vážně rád a s klidem můžu říct, že si ho dneska všichni zasloužíme.

Po večeři klábosíme v rámci smečky. Pomlouváme hosty – kdo neumí brzdit, koho bychom nejradši shodili, kdo má děsnej rytmus v drbání a podobně. Když konverzace utichne, užívám si klid, pozoruju hvězdy a říkám si: ‚Bylo by fajn, kdybych měl mít svoje souhvězdí.‘

Občas přemýšlím, jakej bych měl asi život, kdybych nebyl tažnej pes. Nebo kdybych se místo ve Finsku narodil třeba ve Švédsku. Nakonec stejně ale dojdu k závěru, že je to vlastně jedno. Na psí poměry myslím žiju dost dobrej život, naplněnej pohybem a láskou.

„Občas přemýšlím, jakej bych měl asi život, kdybych nebyl tažnej pes. Nebo kdybych se místo ve Finsku narodil třeba ve Švédsku. Nakonec stejně ale dojdu k závěru, že je to vlastně jedno.“

CIVILIZAČNÍ DETOX

Vstávám v 6:30, abych mohl v sedm začít s chystáním psů a saní na tour. První na řadě je „polévka“ pro psy, směs vody a mletého masa. Postupně nakrmím všech svých 36 svěřenců a uklidím jim kotce. Psi jsou v klecích po dvou a hned po obléknutí do postroje je vypouštím ven, aby se trochu proběhli. Pak je rozdělím do týmu, které jsem včera poskládal a připojím je na řetěz.

Snažím se týmy různě prohazovat, abych mohl jakéhokoli psa nechat běžet s kýmkoli jiným, zároveň určuji pořadí týmů od nejrychlejšího po nejpomalejší. Pak připravuji saně. Ty většinou přes noc leží na boku, aby jim nenamrzly skluznice. Dovnitř saní balíme žrádlo pro psy společně se zásobami jídla pro všechny. Musím je uvázat jednoduchým pojišťovacím uzlem ke kůlům a zajistit sněhovou kotvou.

V devět jdu pro klienty. Cestou je instruuji, co dělat a nedělat. Snažím se taky vytipovat „nejnebezpečnější“ osobu, které přidělím saně hned za sebou, abych měl dotyčného pod dohledem. Když jsou všichni seznámeni se svými týmy, přichází na řadu instruktáž. Snažím se být stručný, nechci je zahltit zbytečnými detaily. Pro začátek stačí, když ví, že musí mít alespoň jednu ruku na opěrce. Povel k vyběhnutí je „okey“, pro zastavení „halt“. S ním se pojí i zvednutí paže jakožto signálu pro člověka vzadu, aby věděl, že chtějí zastavit. Klíčová je taky informace, že všichni musí udržovat saně v takové rychlosti, aby měli neustále napnutá lana mezi psy a saněmi.

Jedu první, hned pár set metrů po vyjetí ale radši na celou skupinu čekám. Je to takový zvyk, který se vyplatí neopomínat. První den je vždycky kostrbatý. Klienti se snaží nedodržovat pravidla, což často přináší nepříjemné situace. Buď jim psi ujedou i se saněmi, nebo dokonce vypustí psa ze spřežení. Občas se jim nechce brzdit, dostanou oba týmy na stejnou úroveň, a tak hrozí psí zápasy. Kdykoli něco takového vidím, okamžitě zastavuji kolonu a jdu to hned řešit. Nekřičím. Jednak to nemám rád, druhak to má negativní dopad na vztah psů k dotyčnému jedinci.

I přes tyhle občasné porodní problémy to tu mám rád. Finsko je poměrně rovinatá země, o to víc si proto užívám, když se okolní krajina aspoň trochu zvlní. V tu chvíli musím občas psiskům pomoct tlačit saně do kopce. Z ničeho nic pak zase sjedeme dolů a před námi se rozprostře zdánlivě nekonečné jezero, jehož přejetí kolikrát zabere i hodinu svižnější jízdy.

Snažím se to zbytečně nenatahovat, abych hned první den všechny úplně neodvařil. Když po 50 kilometrech přijíždíme na chatu, všem ukazuji, jak natáhnout řetězy pro psy mezi stromy, kam se chodí pro vodu a kam pro dřevo. Taky si společně opakujeme instrukce pro bezpečnou jízdu, jak pro ně, tak hlavně pro psy. Večer nesmí chybět rekapitulace celého dne. Poukazuji na nedostatky, informuji klienty o harmonogramu dalšího dne a připravuji je na všechny možné scénáře.

Naše výpravy jsou specifické v tom, že každý člen výpravy se musí podílet na práci. Vaří, připravuje žrádlo pro psy, nosí dřevo a vodu nebo uklízí. Já jsem „dog handler“ (ten, který se stará o psy, pozn. aut.) a distributor pracovních činností. Někdy si chtějí všichni vyzkoušet všechno, jindy klientům vyhovuje, když mají zodpovědnost celou dobu za jednu a tu samou věc. Důležité je, aby všichni spolupracovali a dodržovali rutinu. V momentě, kdy se začne dělat něco jiného, než se má, začne se celá výprava bortit.

Další čtyři dny se nesou v podobném duchu. Psi si už zvykli na nové pány, klienti zase na své chlupaté parťáky a všechny procesy už dělají víceméně automaticky. Chtějí zastavit? Zvednou ruku a zavelí „halt“. Pauza? Všichni vědí, že musí zapíchnout hák na stranu, kam pokládají saně. Každý ví, jak se chovat v zatáčkách, aby se nevyklopil nebo aby neohrozil při jízdě ostatní.

Když cítím, že si už všechno sedlo, uleví se mi a začínám si to naplno užívat. Nemusím se pořád dívat dozadu. Mám jednoduchou zásadu, „když se něco děje, slyším štěkat nebo výt psy“. Možná je to nezodpovědné, ale nejsme vláček, abychom všichni museli jezdit metr od sebe. Naopak. Nejlepší na tom celém je, když se můžeš chvíli projet sám a nemáš nikoho ani před sebou ani za sebou.

Občas je možná někdo z mého přístupu trochu nejistý, ale mám to pod kontrolou. Na každém záludnějším místě zastavuji a klienty automaticky informuji o možných rizicích. A kdyby bylo nejhůř, můžeme si zavolat. Chápu to, taky bych možná byl trochu nesvůj, kdybych projížděl polární krajinou a ztratil svého průvodce z dohledu. Funguje to. Klientům roste sebedůvěra, protože jezdí skoro sami a učí se důvěřovat svému týmu.

Když se pak pátý den odpoledne vracíme zpátky, ve vzduchu je cítit mírné napětí. Je to pokaždé stejné, nikomu se do kempu nechce. První den je boj. Další tři dny si to sedá a ve chvíli, kdy si to začneš užívat, je konec. Při průjezdu branou kempu se mi ale vždycky neuvěřitelně uleví. Psi i klienti jsou v pořádku. Zavřít bránu, nakrmit psy, i sám sebe. Během poslední večeře probíráme nejhezčí zážitky. Většinou mě tipují tak na 35 let, vousy mě asi dělají o dost starším. Před spaním si pak vždycky pouštím Mumínky v originále. Při nasávání finské kultury se mi holt líp usíná.

ŽIVOT NA SEVERU

Po čtyřech měsících strávených v Laponsku můžu s klidem říct, že být musher je ryzí dobrodružství. Neustále trávíš čas v absolutní divočině. Se psy, v jakémkoli počasí a odkázán jen sám na sebe. Je to fyzicky i psychicky náročná práce, která vyžaduje neustálé soustředění.

Taky je to velká škola. Potřebuješ spoustu trpělivosti a nic tě nemůže rozhodit. Když na sobě dáš něco znát, psi to hned vycítí a začnou být neklidní. Jsi zároveň jejich trenér, psycholog, terapeut, veterinář, herec a politik. Musíš je mít rád, ale nesmíš je rozmazlovat. Musíš se k nim chovat s respektem, zároveň jsi ale striktní a přirozený vůdce. Když povolíš, hned si na tobě něco zkusí vydobýt. Když ti pes přeroste přes hlavu, může tě to zlomit.

Všechno se učíš za pochodu. Většinou tím, že uděláš nějakou chybu. Každá další vyjížďka je jako další rande s holkou, můžeš si dovolit víc a víc. Psi ti důvěřují, ty jim taky. Můžou se na tebe spolehnout, stejně tak ty na ně.

„Musíš je mít rád, ale nesmíš je rozmazlovat. Když povolíš, hned si na tobě něco zkusí vydobýt.“

To platí i při kontaktu s lidmi. Poslouchají tě na slovo, nesmíš ale lpět na dogmatickém dodržování všech pravidel. Musíš být přísný, empatický a neustále přemýšlíš dopředu. Víš, že se vždycky stane to, před čím varuješ, ale jsi na to připravený. Při jakékoli komplikaci musíš zachovat klidnou hlavu a co nejrychleji najít to nejefektivnější řešení. Nikomu se nechce dlouho stát a nic nedělat, když je všude kolem ‑40 °C. Nejbližší pomoc je navíc 50 kilometrů daleko, a když se rozhodneš špatně, poznáš to v řádu minut.

Nastavíš si pilíře každodenní rutiny, které ale na denní bázi obměňuješ. Dobře jíš, spíš a aspoň jednou za týden úplně vypneš. Když tě něco štve, hned to vyřešíš a už se k tomu nevracíš. Během několikahodinových jízd tě i sebemenší maličkost dokáže sežrat zevnitř. A to nechceš – potřebuješ čistou hlavu.

Všechny negativní stránky jsou však bohatě vyváženy. Trávíš čas v panenské přírodě, obklopen nádhernými východy a západy Slunce. A v noci ti nad hlavou skotačí polární záře. Při jejím pozorování tě zahřívá pocit, že děláš to, o čem jsi už jako malý kluk četl v knížkách Jacka Londona.

Mé oblíbené laponské přísloví praví: „Když chceš vidět severní záři, jdi na sever. A nebo jdi tak dlouho na jih, než se na tom severu stejně ocitneš.“

__________