„200 slov“

Nevinný výšlap na Mount Campbell. Když ti novozélandská buš změní plány

18. 06. 2020, Jakub Freiwald

Konečně si zase trochu máknu,“ honí se mi hlavou. Na Novém Zélandu jsem už víc než tři měsíce, když si ale odmyslím kratší treky a lehčí vrcholy, větší výzva zatím chybí.

Temple Peak, Ocean Peak, Mount Edgar Thomson, Pluto Peak, Mount Campbell. Večer před výpravou sedíme s Víťou a Michalem, klukama pro každou špatnost, nad mapou a s pivem v ruce zvažujeme potenciální možnosti. Před dvěma týdny tu začala zima a podmínky jsou nevyzpytatelné. Je to vlastně taková loterie. „Uděláme si jen takovej nevinnej výlet a nebudeme to dramatizovat,“ prohlašuje nakonec Víťa. Volba padá na poslední zmíněný vrchol.

Východ Slunce nad Haast River, kousek od začátku našeho treku.

K navigaci máme jen zevrubnou čáru v mapě a plán na dvoudenní trek je víceméně jednoduchý. Probojovat se co nejrychleji buší k jezeru Barra a odtud další den ráno na vrchol. Jak moc je tenhle plán ambiciózní a s krátkými zimními dny prakticky neuskutečnitelný, nám dochází zanedlouho.

Vcházíme do útrob sytě zeleného království a intuitivně držíme správný směr. Snažíme se následovat lovecké stezky, které jsou ale v hustém porostu často skoro neviditelné. Když nějakou najdeme, většinou se po chvíli ztrácí přímo pod nohama. Stejně rychle, jako se před tím objevila. Rychlost našeho pohybu jen málokdy přesáhne 0,5 km/h.

Zelené království všude kolem. Vysokou vlhnost nezvládá ani foťák.

Ztrouchnivělé větve po jemném dotyku hned praskají a celé stromy ujiždí pod nohama. Místo po ztvrdlém sněhu stoupáme kolmo vzhůru přes bahno a po kluzkých kořenech. Skrz husté koruny stromů Slunce nemá šanci proniknout a okolní vegetace je nasáklá vodou. Nepromokavé boty a goretexové svršky jen oddalují nevyhnutelné a za chvíli jsme stejně celí promočení.

Sporadické značení růžovými fáborky končí na travnatých planinách, kam dorážíme po pěti hodinách. Ušli jsme dva a půl kilometru a jsme zhruba v půlce cesty. Před námi se konečně otevírá pohled na cíl naší cesty. Chytáme poslední sluneční paprsky a trochu se ohříváme. Jakmile ale Slunce mizí z dohledu, teplota ihned klesá pod nulu a vše kolem zamrzá.

Mount Campbell přímo před námi. Cesta vede vpravo, pak traverz nad hnědé vrcholky k jezeru Barra.

Během lehkého obědu přemýšlíme, kudy pokračovat. Máme se držet koryta řeky a podél něj vystoupat vzhůru k jezeru. Blížící se zimní slunovrat poskytuje jen limitovaný příděl denního světla a za tři hodiny bude tma. Nechceme se hned vzdát, začíná nám ale všem být jasné, že to tentokrát asi neklapne. Navíc podmínky nahoře nevypadají podle našich představ a traverz prudkým svahem je lehce zasněžený.

Vypadáme jak tři zmoklé slepice a zvedáme se k zoufalému pokusu najít cestu vzhůru. Za pár set metrů to ale zase otáčíme. Stavíme stany a nad ohněm po zbytek dne sušíme sebe i všechny věci.

Zmoklé slepice Michal s Kubou (f: Víťa Kočandrle)

Při pohledu na vrchol další den ráno svého rozhodnutí nelitujeme. Špička je v mracích a vítr nahoře sílí. Cestu zpátky už známe, takže se vracíme o poznání rychleji. Místo pěti hodin za 4:45. „Na kopec jsme sice nevylezli, ale vsadil bych se, že jsme párkrát stáli na místech, kde nikdo před námi nebyl,“ směje se po návratu Michal. Tyhle nevinný výlety jsou beztak nejlepší.

Výběr místa pro spaní má jednoduchá kritéria. Nikde jinde to stejně nejde, tak ať máme aspoň hezký výhled.

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa