MORAVSKÝ KRAS 2025

KRAS PO DERNIÉŘE

„Hele, co mám!“ cinkne mi na messengeru. Vyskakuje na mě fotka dvou lístků do HaDivadla na dnešní představení Moravský kras. „Co? Jako vážně? Jak to mám jako chápat?“ ptám se nevěřícně.

Abych uvedl věc do kontextu, tak jsem na toto představení náhodou narazil asi tři týdny zpátky a od té doby jsem všechny moje krasové kamarády přemlouval, ať na to uděláme hromadnej výjezd. Nikdo se moc netvářil. A já se vlastně ani nedivím – po tom, co si člověk pustil na youtube upoutávku, tak zjistil, jaká ho čeká expedice do hlubin krasového bizáru… (Rozhodně doporučujeme zkouknout tady, pozn. red.) Ale to je přesně ono – prostě Kras, a já jsem to chtěl zažít. Každopádně samotnému se mi nechtělo a byl jsem už vyrovnaný s tím, že se na derniéru představení nepodívám.

„No, že mám lístky na dnešek!“ odvětí mi Zvona. „A s kým ses domluvila?“ trošku nejistě pokračuju. „S tebou, voleee! Doufám, že máš pořád čas!”

Derniéra Moravského krasu v HaDivadle už proběhla a na představení si nezajdeš. (Byl to dost bizár, ale nakonec se nám to líbilo, pozn. aut.) Kam si ale zajít můžeš, je skutečný Kras. Ten v poslední době zažívá něco jako… Jak to jenom pojmenovat? Takovou „malou renesanci“? Jo, to je ono!

Svým způsobem už je v Krase všechno vylezené. Většinou se lezou prostě osvědčené cesty, je na ně na youtube tisíc videí, programy tady zná zpaměti „každej druhej“. Je to jednoduché, je to pohodlné, nemůže tě celkem nic překvapit. Přelez skoro zadarmo, dost často stačí síla. Čas od času se však objeví někdo, kdo tyto zaběhlé zvyky naruší a začne se vydávat do neznáma do dobrodružnějších destinací a cest, o kterých se povětšinou jen něco málo někde psalo, a jsou tím pádem minimálně s malým otazníkem. A když se to sejde takto pěkně jako minulý rok, tak se po vymyšlení programu často sveze vlna dalších přelezců.

Při sbírání informací o loňských krasových přelezech jsem se rozhodl, že článek rozdělím na dvě části. Snad nikoho neurazím, pokud si dovolím malé pracovní rozdělení přelezů do dvou kategorií – něco jako „První liga“ (nejlepší přelezy, které se v Krase udály, pozn. red.) a „Druhá liga“ (vymetání pavučin ve spících cestách, pozn. red.).

„PRVNÍ LIGA“

Začněme tedy v „První lize“ – nebo spíš v extralize? A drž si bradu, ať ti neupadne! Jáchym Cink toho na sebe sice moc nepráskne, ale postaral se hned o několik pořádných zářezů a ke každému z nich nám věnoval komentář. Užij si to, protože takové cesty se nelezou každý den.

Mimochodem, až na předposlední jmenovanou, se jedná o celkově druhé přelezy cest po Adamovi. (Perlu východu v roce 2022 vylezl Will Bosi, možná ještě pamatuješ nervy u slaňáku, viz video, pozn. red.). Pokračuje Jáchym:

Robinson Crusoe 10+/11-
„Kratší cesta schovaná v lese nad Rudickým propadáním. Robinson má velmi rozmanité chyty – přechází se z malých lišt přes výměnu v dírce do příjemných oblin. Jednotlivé chyty jsou od sebe poměrně daleko a v cestě se pořádně nejde zastavit. Je třeba lézt svižně a přesně. Po důkladném očištění chytů od lišejníku se mi ji podařilo vylézt na čtvrtý pokus.“

Agent provokatér 11-/11
„Původně jsem chtěl zkusit těžší variantu Cizí agent 11, ale drobné chyty se v teple zkrátka nedaly udržet. Agent provokatér je kratší cesta kolmějšího charakteru s kroky po průměrných chytech, které jsou však docela daleko od sebe. Cesta vede první polovinou Provokace 10- přes palcové číšníky, dále se spojuje s Cizím agentem a končí společným bouldrem. Hlavním oříškem je půlčlánkový spoďák na dva a půl prstu, ze kterého se generuje nejistý tah do obliny. Jelikož jsem měl už bouldr vymyšlený, tak se mi podařilo vše spojit během čtyř pokusů.“

Perla východu 11
„Perla pro mě měla velký historický význam, jelikož se jedná o první 9a v České republice. Na podzim 2024 jsem se rozhodl, že nastal čas se jí začít věnovat naplno. Na poměry krasového lezení jde o poměrně dlouhou cestu, která není výrazně převislá, ale o to je komplexnější. Vyžaduje dobrou vytrvalost, silné prsty na nestandardních chytech, a především delikátní práci nohou i těžiště. Předpokladem tak je lézt precizně a dokázat se zotavit v jednotlivých sekcích cesty, jinak je snadné dělat chyby.

Během prvních dnů se mi podařilo zkrokovat jednotlivé pasáže a spojit sekvence. V průběhu podzimu jsem měl nadějný pokus, kdy jsem vypadl až v předposledním kroku. Celou dobu jsem navíc bojoval s drolícím se stupem v hlavním bouldru cesty. Naštěstí vydržel. (směje se)

Do cesty jsem se vrátil začátkem roku 2025, ale brzy jsem narazil na limity podmínek. V teplotách okolo ‑5 °C se Perla leze jen těžko. Skála byla „přesušená“ a postrádala potřebné tření. Navíc mi kvůli délce cesty mrzly nohy v lezečkách, takže bylo téměř nemožné precizně ustát malé stupy. Musel jsem si počkat na mírné oteplení. Nakonec se zadařilo hned druhý den, kdy přestalo mrznout. Celkem jsem Perle věnoval něco mezi 10 a 15 dny.“

„V teplotách okolo ‑5 °C se Perla leze jen těžko. Skála byla „přesušená“ a postrádala potřebné tření. (…) Celkem jsem cestě věnoval něco mezi 10 a 15 dny.“ Jáchym Cink

Umami 11-
„Umami jsem měl vyhlídnuté dlouho. Je to atraktivní linka na Lidomorně, kterou v průběhu let projektovalo hodně silných lezců. Jde o převislou, kratší, silově-vytrvalostní cestu s klíčovým bouldrem za dvě malé lišty. Do cesty jsem se podíval už dříve, ale tehdy jsem nebyl schopný boulder pořádně vymyslet. Po přelezu Perly to pro mě byl logický follow-up.

Tentokrát se mi na boulder podařilo vymyslet dobře reprodukovatelnou metodu. Na to, že jde o dva kroky po malých zámcích, jsem nakonec našel čtyři různé sekvence – vybere si opravdu každý. (směje se) Pak už jen stačilo dát pár pokusů a cesta padla. Celkem mi Umami zabralo pět dní. Největším problémem u pokusů byla skutečnost, že druhá polovina bouldru zatékala, takže se muselo lézt s mokrýma rukama, což se neobešlo bez pádu na úplném konci.“

(V roce 2021 jsme v tomto článku publikovali Motivační tabulku pro mladé siláky od Adama Ondry. Máme podezření, že Jáchymovi visí doma nad postelí, a gratulujeme k postupu vzhůru, pozn. red.)

V pomyslné „První lize“ na sebe upozornil také Vojta Vlk, který poslal Technics 10 a Kudlanku 10+. Ke Kudlance napsal toto:

„Kudlanku jsem měl v plánu lízt jako jarní projekt. Proces byl nakonec mnohem rychlejší a zadařilo se mi ji zřetězit na nějakých třináct pokusů během pěti lezeckých dní. Bylo náročný vymyslet program, s tím jsme si pomohli s Asuem (Lukáš Abt), který zkoušel Kudlanku taky. Cestu bych přibližně rozdělil na nástupní část do nohandu, asi 9/9+, potom prostřední část, která je nejtěžší a nejvíc jsem tam padal. Samostatně asi 10-/10, silově-vytrvalostní technická sekvence vedoucí do celkem slušnýho restu. Poslední část je opět něco kolem devítky.

Je potřeba se zvednout do položeného, načež samozřejmě zmizí chyty. Prvních pár pokusů jsem se snažil pospojovat sekvence na TR. Krátce nato už dávalo větší smysl lézt na prvním konci lana a plnohodnotně pokusovat. Den předtím, než jsem to vylezl, jsem spadl jednou ve zmíněné položené části nahoře, kde by za normálních okolností bylo vyhráno. Vzhledem k tomu, že chyty a stupy nade mnou byly úplně mokré, přelez nezachránilo ani triko, které jsem si v nohandu sundal a pokoušel se jím usušit skálu. Zřetězení se nakonec konalo o pár dní později, kdy byl vršek pořád trochu mokrý, ale už jsem si to celé líp pohlídal.“

Na Holštejně přidala dost kvalitní zářez i Terka Širůčková, a to Kašpárkův Hrobeček 10, ke kterému napsala:

„Přelez Kašpárkova hrobečku přišel vlastně docela náhodou. Nalezla jsem do něj, protože svůj projekt Glutaman 10+/11- jsem měla mokrej. Rychle jsem si to prokrokovala a v ten den to i poslala. Cesty si fakt cením, protože s mojí výškou mi spodní boulder přišel dost nepříjemnej a měla jsem pocit, že tam bude potřeba i trochu štěstí. Byla to cesta, na které jsem si hodně uvědomila, kam jsem se posunula.“

Ve Sloupu se pak holky postaraly o další parádní přelezy.

Terka dále poslala Ippolito 10‑, Rychlou smrt 10- a Big Brothera 10. A pozor, všechny v jeden den! Terčin komentář:

„Na tyto cesty jsem se dostala v menší mezisezónní pauze. Můj úkol byl si prostě jen užívat lezení. Big Brother mě ale překvapil – sice je to dach, ale přesto hodně technická cesta… Upřímně jsem se bála hlavně nahoře, kde jsou dlouhé kroky, ale naštěstí si to nějak sedlo a přelez přišel rychle. Pak jsem se vrhla na Ippolito a Rychlou smrt a měla jsem velkou radost, že jsem se dokázala i po přelezu Big Brothera zasoustředit a přidat ještě tyhle dvě cesty. Každého přelezu v Krase si mega vážím.“

Nevím, jestli se následně Míša Smetanová inspirovala nebo jen nechtěla zůstat pozadu, ale zapsala si rovněž v jeden den: Jelínkovu 10‑, Ippolito 10‑, Rychlou Smrt 10‑, nakonec přidala ještě Runway 9+/10-. Na zmíněnou sérii vzpomíná:

„Ve Sloupu jsem dlouho nebyla, a i když já v zimě moc ráda venku nelezu, tak jsem využila volnějšího tréninku a vyjela tam na jeden den. Taktika byla zkusit toho co nejvíc s minimálními pauzami, abych zůstala zahřátá. Takže to vypadalo asi tak, že jsem si prolezla danou cestu a vymyslela si betu, potom chvilku na zemi odpočinula a šla do druhýho pokusu, dokud ještě cítím prsty. Nakonec to byl docela výživný den se čtyřmi přelezy 9+/10 až 10- a já zjistila, že to lezení v Krase je fajn i za mrholení a s menší teplotou, než bych si přála.“

Ještě se blýskla Eliška Adamovská, která v jeden den poslala dvě osmápluska, ale k tomu se dostaneme později při změně destinace.

Myslím, že holky rozhodně neřekly poslední slovo a v dalších sezónách od nich můžeme čekat ještě větší pecky!

„DRUHÁ LIGA“

Teď už se, myslím, můžeme plynule přesunout do pomyslné „Druhé krasové ligy“. Tady se zaměříme, jak už jsem psal výš, hlavně na cesty „né zas tak často lezené“.

HOLŠTEJN, SLOUP, RUDICE

Hned na startu udělám jednu výjimku a zařadím cestu, která nesplňuje výše zmíněné parametry, ale díky loňskému roku by byla fakt velká škoda ji v našem seznamu vynechat. Řeč není o ničem menším než o nejstarší desetmínusce v Česku – Hradní spáře 10-. Loni zažila pořádný boom a na svoje konto si ji během sezóny připsalo asi 10, možná 12 přelezců, což v jednom roce rozhodně není obvyklé!

Určitě je fér zmínit Poldův (Honza Polášek) přelez Hradní po vlastním. Výkon úctyhodný, i když já osobně bych byl rád, kdyby se tento styl konkrétně v této cestě neopakoval – vápenec tam není nejpevnější a hrozí vylámání některých chytů.

Pár vět k Hradní věnoval Vaša Čáň:

„Ty kráso. No, Hradní… To je dlouhý příběh. Každopádně nejpovolanější lezec je Davu (Kulheim), který ji dal snad pětkrát za rok a určitě dvakrát za den RP a PP. Cesta velkolepá. Hraje se na několika místech. Celkově je to těžké, ale dovedu si představit, že to odladíš tak, že to půjde úplně na klid. Jako že to ani tak není o síle, ale fakt si s tím pohrát a najít nejlepší sekvenci rukou, nohou a bude ti to postupně lehknout a zároveň v tom budeš silnější. Vlastně tam není nic tak krutého jako třeba v Němé barikádě 9+/10-.“

Za zmínku potom stojí holštejnské a sloupské zářezy Vojty Kaly, který loni úřadoval snad na všech krasových frontách, ale mezi jeho hlavní cíle se zařadily cesty, které už delší dobu nikdo nelezl nebo nemají moc opakování nebo obojí. Via Sacra 10‑, Teletabis 9+/10‑, Pomsta trosečníků 10‑, Dorovnání 9+/10-. Vojta je normálně velký poctivec, ale co se týče Dorovnání, tak se podělil o to, co předcházelo přelezu, když se zrovna nedívala krasová policie!

„Dorovnání je exkluzivním důkazem krasového maximalismu. Jde totiž asi o šestou a poslední variantu Cesty ponorných vod 9-. Zároveň jde o prototyp krasové cesty – boulder od země a omáčka ke slaňáku. Boulder nad zemí pobavil hlavně jističe. Začínal jsem z chytů, kam stejně běžný smrtelník nedosáhne, ale chtělo to tak o tři centimetry víc pro pohodlnost. Jaká to šťastná náhoda, když jsem pod nástupem cesty v přelezový den objevil kámen o potřebné velikosti, abych do chytů pohodlně dosáhl. Že by ho naplavil potok?“

V Rudici (ano, „Rudice“ je rodu ženského, vzor „růže“, pozn. aut.) ještě zaúřadoval Víťa Kolomazník a poslal brutálně bouldrovou cestu Černá spára 9+/10-. Poslední známý přelez měla v roce 2020 od Štěpána Volfa.

Víťův komentář:
„Extrémně silová bouldrová lahůdka, podobných v okolí moc není. Chyty nevypadají špatně, jen jsou přesně naopak, než bys potřeboval. To u Černé spáry tvoří unikátní krokovou sekvenci. Byť je v názvu cesty slovo „spára“, žábu tady nehledej a na číslo obtížnosti 9+/10- nekoukej, tato krásná, bývalá hákovačka je známá spíš jménem, než číslem.

Pro vylezení potřebuješ být extrémně silný v těle, pažích i prstech a taky umět dobře prokozit. Musíš mít rád bekendy, držet tupé spoďáky v horizontální poloze a hlavně být silný v ramenou. Najdeš tam všechno a každý krok je unikát.

Výhodou je, že cesta má asi osm metrů a čím jsi výš, tím jsou kroky lehčí. Můžeš si samozřejmě cvakat jištění, ale když máš navrch a máš rád highbally, klidně to odlezeš s matracema. Jen dávej bacha!“

ŽLEBY

S Holštejnem, Sloupem a Rudicí se rozloučíme a konečně zamíříme do exotičtějších destinací! Nejdřív do Suchého žlebu na Henryovku, kde se minulý rok kromě místní klasiky Tlustí chlapci nelétají 9+/10- oprášil né tak často lezený Krvavý román 10‑, což je cesta od Stoupy (Dušan Janák), která byla a možná pořád trošku je s drobnými otazníky ohledně klasy. Stoupa nasadil desítku. Moc lezců to nezkoušelo a většina těch, co to zkusili, to většinou vylezli „ojebem“, tedy kličkou zprava a vyhnuli se cruxu. Loni se po několika přelezech „direkt klasa“ ustálila. Nebo ne? Nevím, ať to kdokoliv zkusí. (směje se) Každopádně je to perfektní linka, možná jedna z nejhezčích v Krase a rozhodně na ni nečekají zástupy. Pár vět od Jozvy Hyžného, který byl loni prvním přelezcem:

„Kedysi som to už trochu krokoval (2022). Bol to však iba jeden nález. Krokujem i dnes. Chvíľu to trvá, ale nie zas tak. V podstate dva nálezy. Tretí už je ostrý. No, chýba asi už sila..

(O dva dny později, pozn. red.) Nejako sa dohadujem s Mončou čerstvo presťahovanou do Práglu a ako píše: „Príde v skupine mladých nadšených ľudí, ktorí majú radi lezenie,“ takže bude, zdá sa, veselo. A to sa ešte pod skalou objaví ďalší kamaráti a skupinka, o ktorej bola reč, je skupinkou troch lezkýň (naozaj mladých a nadšených). Takže dnes výrazná ženská (pre)sila pod skalou.

Čo okrem iného znamená, že konverzácie neutíchajú a chvíľami by sa hodilo určovať poradie, kto ma kedy práve hovoriť.

Rozlez klasicky, Zodiac 8 a potom idem prejsť a nacvakať projekt – Krvavý román, o ten se pokúša i Monča Jakubcová. Ladím, nacvakávam, predlžujem zlaňák podľa Mončiných inštrukcií, dokonca nad cruxom padám pri cvakaní. No nič hrozné sa nestalo, a tak je všetko pripravené.

Druhým posielam.

Deň na to mi volá Dejv a gratuluje a vypytuje sa na všetky možné veci ohľadom cesty… No, zas také náročné to nebolo, i keď je pravda, že Monči sa nedarí, nesedia jej tam nohy alebo ju bolí rameno alebo oboje…“

BERAN A ROREJSI

Ze Suchého žlebu se vracíme na Skalák (Skalní mlýn, ne Hrubice, pozn. red.) a od něj už vyrážíme přes Pustý žleb směr Beran a Rorejsi… Loni jsme vyzkoušeli snad všechny možné dopravní prostředky od kola přes skate až po brusle, protože kdo to má furt šlapat… Není se čemu divit, že se tam moc neleze – asi nejmohutnější a možná i nejrozchrastanější (z těch, co jsou povolené k lezení) skalní masív v Krase. Lezení rozhodně není pro každého, dost často lámavé, ale najdou se tu i moc pěkné cesty.

V minulém roce jsme Rorejsy, troufám si říct, znovuoživili. Po několikaleté pauze, kdy byl sektor spíš v pozadí krasových lezeckých aktivit, se sem začalo ve velkém chodit, nebo spíš jezdit, a vymetalo se to nejlepší a hlavně nejtěžší, co místní lezení nabízí.

Vlastně je dost velká škoda, že se tady neleze víc – centrál je plný cest okolo osmiček až devítek a je to totální pornolezení! Na Kras strašně netypické, vytrvalostní, člověk pořád čeká, kdy přijde ten klasickej krasovej výmrd, a on nepřichází. Třeba taková linka Každý chvilku tahá Pilku 8+ je možná, kdyby se pořádně očistila, nejhezčí cesta, co se v Krase najde! A mohl bych pokračovat. Level 42 9+/10- a její následná prodlužka Level 50 10‑, cesty opletené spoustou otazníků a emocí… Původně jedna linka rozdělená do dvou.

První část pro siláky dost schůdná, nejspíš i na OS. Prodlužka, perfektní boulder, dost delikátní lezení – dohromady tvoří možná jednu z nejhezčích krasových cest v této obtížnosti.

Hodně zájemců o přelez by mohla odradit střední pasáž, kde je blok velký jak autobus, který vypadá, že se bude každou chvíli poroučet směrem k nástupu cesty. Nicméně po loňském náporu pokusovatelů a přelezců se snad dá s jistotou říct: „Blok drží!“

Vlnu loňských přelezů v Levelu 50 nastartovala Eliška Adamovská, a i přes výše popsané překážky se jí cesta líbila:

„Co se týče této cesty a i celého mého loňského lezení v Krase, bylo to hodně o tom zkoušet různé styly a navštěvovat různé oblasti. Já toho tady totiž, přestože jsem v Brně už řadu let, moc vylezeného nemám, takže jsem ráda, že mi Eda (Schockherr) všechny oblasti postupně ukazuje.

Level 42 je za mě krásná, možná až světová cesta! V Krase je to spíš lehčí 8a (9+/10‑, ale vedou se diskuze, jestli to není spíš 9+, pozn. aut.), všude jinde na světě určitě normální 8a. Je to takový hezký, vytrvalostní lezení, plus se uprostřed musí trochu potahat za pár menších chytů. První délku jsem dala při návštěvě v září, na druhou jsem pak jela v říjnu. Je tam ještě dost nepříjemnej výlez, kterej stojí za to dobře nacvičit a zapamatovat. Já to v průlezu trošku podcenila, takže jsem pak v přelezovém pokusu musela zabírat zbytečně moc.

Přelezovej den byl vlastně můj nejúspěšnější loňskej skalní den. Ve výborný podmínce se mi podařilo během jednoho dne vylézt jak Brandlemouchu, tak i Level 50.

Rorejsi, to jsou za mě super oblast, úplně jiný lezení než ve zbytku Krasu. Řekla bych, že je to, až na výjimky, více technický a není to jen o prasečí síle. Jedinou nevýhodou je, že se to tam docela dost láme, takže je asi ideální vzít s sebou helmy nebo dávat extrémní pozor.“

Další z těžších cest na Rorejsech, jak už zmiňovala Eliška, je Brandlemoucha. Stejně jako předchozí jmenovaná je zahalena ve vlnách emocí. Pokud lezeš bez cvakuntého lana do první presky, tak hrozí dost nepříjemná podlaha zádama napřed. O první přelez téměř po sedmi letech se postaral Eda Schockherr. Týden před přelezem ještě ani nevěděl, že nějací Rorejsi existují! Samozřejmě si cestu patřičně užil, o čemž svědčí i jeho komentář!

„Úderná, zřídkakdy opakovaná silovka z devadesátek od Tomáše „Sviště“ Pilky. Její atypické prvky začínají už v asi dvoukilometrovém nástupu pod skálu. Není to nic dramatického, ale pro častější návštěvy Žlebu vřele doporučuju vzít s sebou kolo nebo skate. Po lezení se pak člověk příjemně sveze z kopce dolů a nemusí naskakovat do turistického vláčku. Ale abych neodbočoval.

Brandlemoucha je vskutku krasová perla, která si jistě zaslouží více opakování. Kdo má navrch, ten si všechno cvakne a ani se nad tím nepozastaví. To samozřejmě nebyl můj případ. Na slabší kusy tu čeká nemalý diskomfort. Ten spočívá v nemožnosti cvaknout druhé preso. To by ještě nebylo tak hrozné. Nejtěžší kroky se tu dělají s presem u pupku.

Chleba se láme v závěrečném přískoku do výrazného křídla, kde už sice obtíže klesají, ale případný pád by jističe velmi zaměstnal. Já tam bojoval o holej. Padat se mi vůbec nechtělo a věděl jsem, že ten den už boulder neudělám. Bylo to všechno na krev. Skřípání zubů, heky jak z porážky prasete… Fakt jsem tam visel jen silou vůle.

V madlech jsem se pak musel hodně zklidnit, protože mě čekal ještě dost nepříjemnej potvrzovák. U toho je to jednoduchý: Buď trefíš dírku na bekend a krok je lehkej, nebo ji netrefíš a letíš. Nějak na haluz jsem to trefil a cílovou rovinku si už pohlídal. Měl jsem mega radost, protože kdybych spadl, čekala by mě srážka s jističem nebo podlaha a na další pokus bych se už asi neposbíral,“ uzavírá Eda.

Možná nejzajímavější a rozhodně nejtěžší cesta oblasti – Styx (a její nástupová varianta Krasomila, pravděpodobně bez volného přelezu, pozn. aut.), vylezená kdysi Adamem Ondrou, s nahozenou klasou 9+/10- nám loňský rok po několika pokusech o zkrokování odolala. Zatím to vypadá, že klasa bude jen Adamův vtípek, tak jak to má ve zvyku, a reálné obtíže budou klidně o několik stupňů výš. Nebo jsme jen slabí? (směje se)

S Rorejsy se rozloučíme sice né tak těžkou, ale zato rozhodně významnou cestou, jejíž název byl částečně inspirací pro tento článek. Renesanci 9 vylezl Dejv Kouřil:

„Už ani nevím, proč jsem se do cesty nepodíval kolem roku 2010, kdy Vlk (Vladimír Wolf) s Janzenem (Zdeněk Konečný) cestu dělali a kdy lezení na Rorejsech zažívalo díky Vlkovu přejištění a následnému vydání průvodce jakousi novodobou renesanci. Sportovní sektor byl populární, o víkendech někdy i přeplněný – ale i z té doby má cesta, co vím, jen pár přelezů. Já jsem se do ní kouknul až na podzim 2025.

Co si budem říkat, je to šrot. Pořád se něco ulamuje, střední plotna vydává podivné zvuky, následující převis je loupání perníku, kde drží jen to, co je zpevněné, a ke slaňáku je potřeba se prodrat bujícím pichlavým křoviskem (a hlavně nepodléhat dojmu, že už se nemůže nic ulomit)… Na druhou stranu, navzdory výše popsané kvalitě skály, nabízí cesta parádní rozmanité lezení, se kterým se dá krásně pohrát, kdy s opakovanými nálezy obtíže výrazně klesají a lezecký požitek výrazně stoupá.“

„Co si budem říkat, je to šrot. Pořád se něco ulamuje, střední plotna vydává podivné zvuky… Nicméně, s opakovanými nálezy lezecký požitek výrazně stoupá.“
David Kouřil o „Renesanci“ 9

BÝČÍ SKÁLA

No, a nakonec moje nejmilejší – Býčina. Vždycky, když člověk přichází, ho vítá monumentální portál a nad ním tyčící se bezmála třicetimetrová plotna, přes léto skoro celá schovaná za obřím javorem. Jak se blíží podzim, tak nejenže se začíná Josefovské údolí vybarvovat, ale zároveň se plotna postupně a pomalu odhaluje a ukazuje se v celé své kráse.

Problém je, že málokdo opustí všudypřítomný býčinský prach pod nástupem do místní klasiky Schodů do nebe 8+ ve spodní části a odhodlá se do něčeho většího ve vyšších patrech. To se minulý rok změnilo, ale lezlo se samozřejmě i dole a ne jen tak něco!

Vojta Kala otevřel vlnu přelezů Valkýr 10-. Zase se rozhodně nejedná o žádnou populárku a navíc bych řekl, že dost speciální cestu, co se kroků týče – technicko-silově-dynamický boulder, kde tě každá drobná chyba pošle k zemi.

Za zmínku určitě také stojí přelez cesty Drobkova krev 9+/10- Víťou Kolomazníkem. Tahle lajna se dost špatně zkouší, protože klíčové místo je asi dva metry nad posledním jištěním, takže sí Víťa cestu náležitě užil a okomentoval ji takto:

„Láká tě epický skok ve stropě s vyvlátím nohou, dvacet metrů nad zemí? Tak to si zajeď na Býčí skálu na cestu Drobkova krev. Předem varuji, že těmito několika větami ti pokazím onsight jedné luxusní linky, ale zato tě (snad) namotivuji si ji přelézt!

Po sedmičkovém úvodu si užiješ nohand pod stropem, kde zrestuješ do nuly a odkud s údivem sleduješ strop, který tě čeká. Pak to začne. Nalezeš do stropu a silovými tahy se dostaneš do bodu, kdy se v horizontální poloze zastavíš a koukáš, kam bys měl pokračovat. Nevidíš nic, jen někde v dálce pravděpodobně dobrý chyt, který je v ten moment mimo dosah. Chvíli budeš přemýšlet, jak se do něj dostat, než si uvědomíš, že způsob je jen jeden – skok. Nechce se ti, ale hecneš se a skočíš. Chvíli doufáš, že to vyjde. A ono to je madlo! Funguje to a snažíš se udržet vyvlátí nohou. Celá sekvence se skokem je ale jen první ze dvou bouldrů a samozřejmě klíčový je až druhý. Ten se nachází v mírně převislém výlezu a vede přes tři ostré lišty do madla. To, že se při pokusech o přelez padá až ve druhém boulderu, má ale jednu výhodu – pokaždé si užiješ ten luxusní skok.“

Drobkova krev je v podstatě druhá půlka první délky Býčí krve 10. O celou první délku se minulý rok, zatím neúspěšně, pokoušel Vojta Vlk. Většinou proti němu stála vlhká skála v klíčovém bouldru. Určitě se jedná o jednu z těch královských linek, které Býčina nabízí a je to asi to první, co tě cvrnkne do nosu po příchodu pod klenbu.

O další parádu v dolním patře se ještě postaral Vojta Kala a to konkrétně Ahnenerbe 9+, ale prý je to rozhodně 9+/10- krasového, možná i tvrdší. Poslední přelez se opět datuje celkem dávno a celkově těch přelezů není moc. Vojta si cestu užil:

„Ahnenerbe splňuje všechno, co teď v cestě v Krase hledám. Předchozí selhání, délka víc než pět metrů, málo opakování a samozřejmě dostatečné číslíčko. Značně převislou dolní třetinu vystřídá kolmější střed s hlavním bouldrem. Dolez komínem jeskyně pak člověka zprvu nadchne, nakonec ale jen brnká na nervy a probouzí strach z pavouků. Dole jsem navíc nezalezl úplně na polici a trochu si to tak napřímil, což mi udělalo vnitřně radost. Škoda je, že u cesty hraje asi docela roli délka lezce. Všem prckům proto přeji hodně štěstí.“

A konečně se dostáváme do vyšších pater Býčiny, na to, podle mého názoru, úplně nejlepší lezení, co Kras nabízí. Většinu krasových lezců však asi odrazuje délka zdejších cest. Už předloni se tu ale začaly shazovat vlny tajemna a nedostupna. Po předchozích diskutovaných výlomech a otaznících, zda to vůbec půjde, se jako první zadařilo Monice Jakubcové a hned v závěsu Davovi Kulheimovi v Pedrově smrku 10-/10 (klíčové místo Pedráče si můžeš prohlédnout v našem Příběhu cesty, pozn. red.).

Minulý rok se však lezla celá Býčí trilogie! Hořký měsíc 9+, Top Gun 10- a Pedrův Smrk 10-/10, z nichž první jmenovaná je jistě místní populárka, to se ale o Top Gunu a Pedráči říct rozhodně nedá, a je to velká škoda.

Jeden z loňských přelezů Top Gunu si zapsala Monika Jakubcová. Vzpomíná:

„Malý kúsok Španielska v Krase. Za mňa jeden z najkrajších kusov skaly v Krase sa ťahá od ľavej strany jaskyne a ponúka nádherné dlhé línie. Nevynímajúc Top Gun, opradený tajomstvom vylámaných chytov a neschodnej klasy, ktorý sa v mojej hlave preradil do sekcie leziteľných ciest až po vylezení cesty Pedrův smrk. Aby som bola úprimná, veľkú časť dobývania cesty za mňa vyriešil Dejv (Kouřil). Od vyladeného programu, cez predĺžené presky na správnych miestach, až po pripomínanie krokov počas cesty. Prekrásna linka, ktorá vo svojich tridsiatich metroch obsiahne silové kroky, ladičku v kolmici, dlhé ťahy v previse po dobrých chytoch a záverečný boulder v podobe vyhadzovacieho kroku, pri ktorom treba v správnej chvíli presunúť ťažisko vystretou nohou vo vzduchu a zaútočiť na topový chyt. Psychologický aspekt technického bouldru vo vrchnej časti ma na tom bavil asi najviac. Po vylezení ma skoro mrzelo, že už mám cestu za sebou.“

Poslední z výše zmíněných cest, Pedrův smrk, loni vylezl i Miki Sejbal a dal mu zabrat asi víc, než by si přál. Po tom, co měl cestu na přelez, došlo nejdřív k výlomu klíčového chytu v boulderu v plotně. Když pak vyladil nový program, tak sám ulomil další klíčový chyt v hlavním boulderu v horní vlně. Odradit se nenechal a nakonec tuto královskou býčinskou linku poslal. Jeho komentář:

„Pro neznalé Krasu, nebojte, tento handicap není trvalý – časem ho poznáš. Pedrův smrk je jednou z královských linek v našem překrásném rybníčku. Toto dílo z roku 1987 nám nevěnoval nikdo jiný než Svišť. Za tento výkon dokonce dostal ocenění Výstup roku.“ (Jednalo se o první desítku v Česku, tzn. 10 UIAA, která byla později shozena, nicméně loni cesta po Mikiho výlomech, zdá se, opět ztěžkla, pozn. red.)

OPONA PADÁ

Cítím, že to je všechno, co můžu nabídnout. Rád bych poděkoval všem, kteří si udělali čas a sepsali ke svým parádním přelezům pár vět. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl a omlouvám se, že nejsou zmíněny některé další vylezené cesty, které by třeba zmíněny být měly. (Kdo by chtěl ještě něco doplnit, ať dá vědět, pozn. red.)

Vím, že se lezlo i na dalších místech, ale mým cílem bylo hlavně upozornit na to, že v Krase jsou sice ne tak těžké, ale moc pěkné cesty i jinde než na Holštejně a ve Sloupu, často i hezčí…

Hlavně mám pocit, že se nastartovala taková naše „malá krasová renesance“ a zformovala se tady parta silných lezců a lezkyň, ale hlavně kamarádů! Každý den ve skalách stál za to.

__________