„200 slov“
„Když lezu naplno, zastaví se mi svět.“ S Monikou Jakubcovou o sportovkách, parťácích, Krasu...
09. 07. 2024, Matěj Kohoutek
Co mají společného Flatanger, Mišja Peč, Leonidio, Rawyl nebo třeba St. Léger Du Ventoux? Všechno jsou to oblasti, ve kterých mohou lezečtí siláci a silačky rozvíjet a uspokojovat své touhy a potřeby přelézat těžké cesty. Taky je to pouze malý výběr z oblastí, které poctila návštěvou Monika Jakubcová. Holčina původem ze Slovenska, která se k lezení dostala úplnou náhodou.
„Když mi bylo sedm, taťka mě přihlásil na lezeckou soutěž v rámci nějakého dětského dne. Vyhrála jsem ji, i když jsem předtím nikdy nelezla, a hned mě vzali do lezeckého kroužku. Začínala jsem na malé, oldschoolové stěně, kam jsme chodily asi čtyři děcka.“
Krátce na to začala závodit a v rámci pohárů se potkávala s Ivčou Vejmolovou a dcerami od Juraje Čermáka. „Okolo třinácti ale přišel zlom a úplně jsem přestala lézt. Asi jsem k tomu měla nějaký pubertální odpor a taky mě omrzelo závodění.“
Po maturitě přišlo stěhování do Brna, kam se přesunula kvůli vysoké škole. Lezení ji opět chytlo a v moravské metropoli žije už přes deset let. Za tu dobu se stihla zlepšit na 8b+, konkrétně má vylezenou cestu: Tanec s vlkmi ve slovenském Harmanci. „Tomu jsem věnovala hodně času a byla tím chvíli posedlá,“ směje se čerstvá třicátnice. Těžké přelezy má i na bouldrech: třeba Tail Of The Caracal 8A/8A+ v Rocklands v Jihoafrické republice.
Domácí oblast je pro tebe tedy Moravský kras?
Jako malá jsem se s oddílem na skály párkrát dostala, ale převážně jsme lezli na umělce, takže asi jo. Venku jsem začala pořádně lézt až v Krasu.
Jaký byly začátky v Krasu?
Hodně špatný! Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. (směje se) Samozřejmě jsem nezačínala úplně od nuly, ale na tom vápně to bylo hrozný. První, co jsem tam lezla, byla cesta Grand Prix (6) ve Sloupu. Lezla jsem to na druhém, ale jak to bylo mé poprvé na skalách, do toho ty oklouzaný stupy a já neměla žádnou techniku nohou, tak jsem to rvala strašně moc silou a dalo mi to hodně zabrat.
V Brně jsem nikoho neznala, tak jsem si na Lezci našla inzeráty na spolulezce a jediná holka tam byla Verča Slavíčková. Odepsala jsem jí a začaly jsme lézt spolu. V začátcích mě brala všude možně po Krasu, ale byla jsem s ní lézt i v Rakousku nebo na Kalymnosu, jsem jí za to dodnes moc vděčná.
Našla sis po čase nějakou „fintu“, jak na tom moravském vápně stát?
Nevím, jestli úplně fintu, ale jak jsme jezdili na vápno třeba do Rakouska, tak tam je to v tomhle ohledu o dost lepší a člověk tam nepotřebuje až takový skill. Když nad tím přemýšlím, asi jsem se rozlezla v zahraničí, a když už jsem věděla trochu co a jak, tak mi to na tom vápně u nás začalo jít. (směje se)
Ale trvalo to dlouho. Pamatuju si, že když jsem nacvičovala jedno z prvních 7b (8+/9-), tak jsem se v tom trápila kvůli technice, přitom silově už jsem měla na daleko víc.
Tvůj oblíbený sektor v Krasu?
Lidomorna – to je srdcovka. Mám to tam ráda jednak proto, že jsem si tam vylezla první těžší cesty, ale zároveň i z estetického hlediska. V převisu máš cesty, které jsou sice sekané, ale pohybově hrozně pěkné, třeba Kašpárkův hrobeček (10). Vedle nich je Hradní Spára (10-), totálně peckovní přírodní linka a nakonec Kudlanka (10+), což je taky nádhera. No a celý je to doplněný o Adamovy nejtěžší prásky.
Věřím, že když přijede někdo ze Španělska, tak z těch cest bude úplně na nervy, ale jakmile si k tomu najdeš přístup, začneš v těch linkách vidět krásu.
Co byla tvoje první těžká cesta na Lidomorně?
Němá Barikáda, moje první 8a (9+/10-). To byla první cesta, kdy jsem si řekla, že chci vylézt něco těžšího než devítku a posunout si svoji laťku. Trvalo mi relativně dlouho, než jsem ji celou zkrokovala a dala na RP, i když už v té době jsem asi měla i na víc. Hodně v tu chvíli hrála roli psychika.
Vybrala sis Němou Barikádu, protože se o ní říká, že je to „vstupenka“ do těžkého krasového lezení?
To ani ne. Mně se to na Holštejně líbí i kvůli přírodě okolo. Přijdeš na hezkou louku, do toho je tam jeskyně, nad ní všechny ty krásné linky. Myslím si, že kdyby mi padlo do oka jiné pěkné 8a, tak bych klidně lezla něco jiného. Neřešila jsem to z toho pohledu, že by to pro mě měla být „vstupenka“ nebo nějaký krasový milník.
Máš ještě jiné oblasti, které by stály za zmínku?
Býčí skála je taky super! Ale tam hodně záleží na podmínce. Minulý rok jsme na Býčinu hodně jezdili, měla jsem vyhlídnuté cesty, které jsem chtěla vylézt, ale bylo to pořád navlhlý. Taky jsou tam krásný linky, třeba Hořký měsíc 9+ se mi moc líbil.
A co Sloup, ve kterém jsi začínala. Nemáš k němu averzi?
Né, to nemám. (směje se) Spíš tam nejsou cesty, které by mě úplně lákaly. Mám radši delší linky. Na druhou stranu třeba v Rudicích mě hrozně bavily Wilibaldovy Bicepsy 9+/10‑, to je krásná cesta, kterou jsem si moc užila, i další devítkový linky v Rudici se mi líbily, ale už tam mám všechno, co by mě lákalo, vylezené.
Máš nějakou vysněnou oblast, kam by ses chtěla podívat?
Do Red River George v Americe. To je prý jak v Labáku, ale o něco lepší. (směje se) Potom v Číně Yangshuo nebo v Rumunsku Băile Herculane. Taky bych se ráda vrátila do Flatangeru.
Vnímáš ve sportovních oblastech jinde ve světě rozdíl v tvrdosti klasifikace v porovnání s Krasem?
Většinou, když lezu cestu na mojí horní hranici, tak mi zabere kratší dobu vylézt ji kdekoliv jinde, než když tu samou klasifikaci lezu v Krasu. Takže asi platí obecné přesvědčení, že obtížnosti v Krasu jsou utaženější, ale zároveň ta obtíž podle mě není o fyzické náročnosti, ale o tom, že u nás si to musíš vymyslet. Je to hodně dané i délkou cesty. Kdybych to měla porovnat třeba se Španělskem, tak tam v 30metrovém 8b nejsou tak těžké kroky, jako když polezeš 8b na 18 metrech, což se ti v Krasu může přihodit.
Když si chci přelézt nějakou obtížnost, tak mi obecně více vyhovují delší cesty, kde si můžeš dovolit víc chyb, protože to není tak intenzivní, a pokud máš vytrvalost, tak to nějak udoláš. V těch kratších cestách máš třeba deset brutálních kroků po sobě, který si musíš do detailů vypilovat, a když v nich uděláš mikro chybu, tak tě stojí přelez.
Trénuješ hodně?
Trénink je u mě hodně špatný. (směje se) Občas mám úplnej záchvat, že si řeknu: „Teď musím jít trénovat na kampus!“ Jdu třeba jednou, dvakrát a pak zase půl roku nic. Pořád mám v hlavě, že kdybych začala trénovat více metodicky, tak bych mohla vylézt něco ještě těžšího, ale asi to neumím. Můj „trénink“ vypadá tak, že si jdu jednoduše zalézt.
A kolikrát týdně lezeš?
V létě jsem většinou sobotu i neděli na skalách a přes týden úterý, středa, čtvrtek jdu někam na stěnu.
Máš rozmyšlené, že třeba v úterý bouldruješ a ve středu lezeš na laně?
Nemám. (směje se) Tohle mi vždycky vyčítal Kryštof (Kryštof Lebeda, partner Monči, pozn. aut.), že nejdříve musím jít trénovat sílu a pak až vytrvalost. Já si chodím tak nahodile, na co mám zrovna náladu. Taky je pro mě důležité, s kým lezu, takže se rozhoduji i podle lezeckých parťáků. Když jdou v úterý kamarádi na Kotelnu, tak jdu s nimi na Kotelnu, ale kdyby šli na lano, tak půjdu na lano. Je pro mě hodně důležité chodit lézt s lidmi, které mám ráda. Vůbec by mě nebavilo chodit trénovat sama.
Takže máš v Brně dobrou lezeckou komunitu?
Lidi, se kterýma se potkávám a lezu, jsou úplně super. Nikdy jsem neměla pocit, že někam patřím tak moc jako do té naší party. Všichni jsou podobně naladění jako já, což dělá hodně. Samozřejmě jsou tady i tací, kteří hodně řeší čísla, přelezy a další věci, což jde mimo mě a moc tomu nerozumím. Když pak ale jdeš do skal, kde se potkáváš se spoustou lidí, tak jsou všichni v klidu. Nemám s nikým špatnou zkušenost.
Motivují tě lidi, se kterými lezeš?
Hodně. Když jsem začala chodit s Kryštofem, tak pro mě byl velkou motivací. Lezl těžké cesty a já se díky němu nebála se do nich taky pustit. Věděla jsem, že silově jsme na tom podobně, ale díky němu mi už nepřišlo nereálné pouštět se do něčeho, o čem jsem si myslela, že je nad mým limitem.
Když jdu na Kotelnu s Kalou (Aleš Eichmeier, pozn. aut.), který je silnější než já, tak taky cítím, že mě tahá nahoru. Sama od sebe bych asi nezačala zkoušet kroky, které dělá on.
Jak velkou roli hraje lezení ve tvém životě?
Loni jsem měla období, kdy jsem měla zraněný prst, nemohla jsem lézt a bylo to se mnou hodně špatný. Najednou jsem si uvědomila, jak jsem psychicky labilní, když jsem chvíli bez lezení. (směje se) Je to pro mě činnost, při které zmizí okolní svět, a když se dostanu do flow a můžu do toho dát úplně všechno, tak mi to strašně moc dává.
Jsou to ale i další věci s lezením spojené. Cestování, příroda, lidi, které mám ráda. I ten životní styl – že jsi na výjezdu ve skalách celou dobu venku, kde nemáš potřebu kontrolovat telefon a svět se ti na chvíli zastaví.