MÍLA BRZÁK

KLUK Z HAVÍŘOVA

Když se 22. pro­sin­ce 1985 dral jako novo­ro­ze­nec na svět, došlo ke kom­pli­ka­cím. Do moz­ku neprou­dil dosta­tek kys­lí­ku a léka­ři se muse­li rych­le roz­hod­nout – buď ten mozek poško­dit, nebo dítě­ti zlo­mit ruku. „Tak­že to dopadlo, jak to dopadlo,“ říká Míla. Jako násle­dek si do živo­ta odne­sl trva­lé poško­ze­ní pra­vé ruky.

Se svým hen­di­ke­pem se rych­le nau­čil žít. V rod­ném Haví­řo­vě zapa­dl do komu­ni­ty skej­ťá­ků a brzy na to začal se snow­bo­ar­din­gem. Jeho život­ním snem ale bylo sur­fo­vat. „Vždyc­ky to byla moje vnitř­ní tou­ha a potře­ba. A věděl jsem, že jest­li to chci dělat, tak to musím dělat na den­ní bázi,“ vzpo­mí­ná. Ve 26 letech se pro­to na trva­lo odstě­ho­val na Bali a začal žít svůj sen. Vybu­do­val tu hotel, před kte­rým se potká­vá­me. Míla otví­rá dva čer­stvé koko­sy a lehá si do bazé­nu, ved­le kte­ré­ho opa­tr­ně poklá­dám dik­ta­fon. Zná­me se už pět let, ale moc toho o jeho živo­tě vlast­ně nevím.

V oce­á­nu za posled­ních osm let strá­vil tisí­ce hodin. Před tře­mi lety to dotá­hl až na Mis­trov­ství svě­ta v sur­fo­vá­ní a roz­ho­dl se, že bude pomá­hat ostat­ním hen­di­ke­po­va­ným spor­tov­cům, kte­ří nemě­li tako­vé štěs­tí jako on. A aby toho neměl málo, začal se nedáv­no věno­vat ješ­tě parag­li­din­gu. Hra­ni­ce mož­né­ho má tenhle kluk z Haví­řo­va hod­ně posu­nu­té.

Byl jsi vždyc­ky takhle akč­ní?
Od něja­kých 14 let mě do toho ved­li rodi­če. Pak začal ska­te­bo­ard v Haví­řo­vě a od té doby se to táh­ne.

Měl jsi kvů­li své­mu hen­di­ke­pu těž­ší mlá­dí – dáva­lo ti to oko­lí „sežrat“?
To je úpl­ně stej­ný, jako kdy­bys měl vel­kou pihu nebo coko­li jiné­ho, ban­da ti to dá vždyc­ky sežrat. To nejde bez toho. Navíc v Haví­řo­vě. Dosta­neš se přes to hlav­ně díky akti­vi­tám, kte­ré děláš. Pro mě to byla kape­la a spor­ty.

Skejt byl prv­ní sport, kte­rý jsi začal brát váž­ně­ji?
Když jsi z Haví­řo­va, tak nemáš moc na výběr, ska­te­bo­ar­ding tam má dlou­hou his­to­rii. Má tu jed­ny z nej­sil­něj­ších koře­nů u nás. (O his­to­rii čes­ké­ho ska­te­bo­ar­din­gu dopo­ru­ču­je­me film King Ska­te, pozn. red.) Haví­řov je malé měs­to, jedeš po uli­ci a všu­de vidíš hol­ky na skej­tu, všich­ni tam jez­dí na skej­tu. Hned potom začal snow­bo­ard. Hroz­ně jsem chtěl jez­dit na snow­bo­ar­du. Pros­tě prkýn­ka. (smě­je se)

CHTĚL JSEM PROSTĚ JEZDIT VLNY

Tou dobou jsi už poku­ko­val i po sur­fu?
Sur­fo­vat jsem chtěl vždyc­ky, měl jsem to v DNA. Už na základ­ní ško­le jsem měl pořád v hla­vě oce­án. Táh­la mě Kali­for­nie, něčím mě to při­ta­ho­va­lo. Nevím, jest­li to nějak sou­vi­sí s minu­lý­mi živo­ty, ale vždyc­ky mi něja­ký hlas říkal: Oce­án, oce­án… Na začát­ku jsem si mož­ná surf nahra­zo­val skej­to­vá­ním a snow­bo­ar­dem. Bavi­lo mě jez­dit v pra­ša­nu, řezat zatáč­ky, což je hod­ně podob­né sur­fin­gu. A když byla koneč­ně šan­ce sur­fo­vat, tak jsem do toho šel. Byl jsem v Kali­for­nii, v San­ta Cruz, kde začí­nal sur­fing v Ame­ri­ce. Bylo to super, ale vůbec mi to nešlo. 

To byl vlast­ně prv­ní sport, u kte­ré­ho jsi napl­no pocí­til svůj hen­di­kep?
Přes­ně. Do té doby jsem pou­ží­val jenom nohy, ale u sur­fu musíš pád­lo­vat, zve­dat se, to bylo těž­ký. Navíc jsem se nau­čil jez­dit na goo­fy (pra­vá noha vep­ře­du, pozn. red.) a to tomu moc nepo­moh­lo. Když vstá­vám na prk­ně, tak se zve­dám přes zad­ní ruku a jsem úpl­ně pře­to­če­ný, ten pohyb nedá­vá žád­ný smy­sl, je to tako­vý paskvil. Když jsem viděl ostat­ní hen­di­ke­po­va­né sur­fa­ře, nemohl jsem se na nic vymlou­vat. Ale je roz­díl, když k tomu někdo při­jde v prů­bě­hu živo­ta, nebo když ho máš úpl­ně od malič­ka. Nedo­ká­žeš se to nau­čit nor­mál­ně a při­způ­so­bit ten pohyb, ale musíš si od začát­ku vymys­let, jak ten pohyb dělat.

Byl jsi od začát­ku roz­hod­nu­tý a odhod­la­ný, že se pros­tě nau­číš sur­fo­vat?
Nebyl jsem odhod­la­ný, chtěl jsem pros­tě jez­dit vlny. A k nim potře­bu­ješ nějak dopád­lo­vat. Když si nevy­mys­líš, jak to udě­lat, nemáš šan­ci. Všech­ny vlny ale nejsou stej­né, začí­náš od malých, v pěně, a odtud se dostá­váš dál a všech­no se postup­ně učíš.

Tou dobou ale surf v Čechách ješ­tě moc zná­mý nebyl. Nebo k němu měla skej­to­vá komu­ni­ta blíz­ko?
Prá­vě, že vůbec. Skej­ťá­ci nema­jí moc peněz, nikam neces­tu­jí, to k nim pat­ří. K sur­fu se dostá­va­jí spíš snow­bo­ar­dis­ti. Ale i když se posled­ní dobou o sur­fu u nás dost mlu­ví, stej­ně to dělá aktiv­ně 10–20 lidí, kte­ří kaž­dý den někde jez­dí. Abys jez­dil den­ně, musíš si najít ces­tu, jak být trva­le u oce­á­nu a nějak tomu při­způ­so­bit svůj život.

POŘÁD VE VODĚ

Kdy se pro tebe surf stal pri­o­ri­tou?
Vždyc­ky to byla moje vnitř­ní tou­ha a potře­ba. Věděl jsem, že jest­li to chci dělat, tak to musím dělat na den­ní bázi. Nechtěl jsem jen jed­nou za rok někam vyjet a pak dlou­ho čekat. Věděl jsem, že to bude vel­ká výzva a abych se v tom spor­tu doká­zal posu­nout, budu muset u oce­á­nu strá­vit tisí­ce hodin. Že budu potře­bo­vat straš­ně moc času. V 26 letech jsem se roz­ho­do­val mezi Kali­for­nií a Bali a nako­nec jsem vyra­zil do Indonésie.

Před­tím jsi v Asii nikdy nebyl? To musel být pro klu­ka z Haví­řo­va doce­la šok.
Nebyl a nic jsem o ní nevě­děl. Ani jsem nevě­děl, jest­li budu moct řídit motor­ku. Ale straš­ně mi to tu sedě­lo a rych­le jsem se se vším sžil. Bavil jsem se s míst­ní­ma, učil se smlou­vat o byd­le­ní nebo při naku­po­vá­ní. Musel jsem se rych­le nau­čit aspoň tro­chu indonésky a rych­le se na tu situ­a­ci adap­to­vat. Ale vzhle­dem k tomu, že my Češi jsme cel­kem zvyklí, že nás pořád někdo, s pro­mi­nu­tím, ochcá­vá, tak jsem se asi tak jed­no­du­še nene­chal. (smě­je se) Pře­mýš­líš nad tím a hle­dáš něja­ké ces­tič­ky. Tuhle ces­tu bych ale asi niko­mu nera­dil. Když se sem chceš pře­stě­ho­vat, měl by sis to nejdřív na pár měsí­ců vyzkou­šet než rov­nou vyra­zit. 

O sur­fin­gu jsi toho vlast­ně taky moc nevě­děl…
Nevě­děl a do dneška na to vzpo­mí­nám. Tře­ba když dneska při lek­cích učím, jak fun­gu­jí prou­dy. Pama­tu­ji si, jak jsem v něm popr­vé uvíz­nul, táhl mě do oce­á­nu a nevě­děl jsem, co dělat. Neměl jsem žád­nou fyzič­ku a plá­cal se ve vodě. Začát­ky byly hod­ně vtip­né. Když nad tím teď pře­mýš­lím, tak jsem vlast­ně nikdy nepro­šel žád­nou sur­fo­vou lek­cí. (smě­je se)

Ale ve vodě jsi byl pořád?
Více­mé­ně furt. V pod­sta­tě jsme pořád sur­fo­va­li, bez jaké­ko­li pau­zy. A tak to mám do dneška, už osm let. Vlo­ni jsem měl nejdel­ší pau­zu v živo­tě, půl roku bez sur­fo­vá­ní. Jinak se mi ale nikdy nesta­lo, že bych tře­ba týden nejez­dil, to urči­tě ne. Maxi­mál­ně tak dva tři dny, když nejsou vlny.

OTROK OCEÁNU A PŘÍRODY

Když jsem dřív kou­kal na sur­fa­ře, nechá­pal jsem, co na tom vidí. Ležet hodi­ny ve vodě a sjet si občas vlnu. Co je vlast­ně na sur­fin­gu tak návy­ko­vé­ho?
Při­rov­nal bych to tře­ba ke kámo­ši, kte­rý sle­du­je zví­řa­ta v pří­ro­dě a vče­ra jsem viděl, že byl scho­va­ný v lese a byl dva met­ry od rysa. Nau­čil se fun­go­vat s pří­ro­dou, doká­že do ní zapad­nout a sna­ží se ji pocho­pit. A o tom je i sur­fing. Obrov­ská síla pří­ro­dy, kte­rou se do urči­té míry sna­žíš pocho­pit. Pří­ro­da samo­zřej­mě vždyc­ky vyhra­je, ale ty můžeš aspoň troš­ku chá­pat její prin­ci­py, a to ti dovo­lí si to užít. Je to asi o dote­ku se silou pří­ro­dy.

Přes sur­fo­vá­ní sis našel ces­tu blíž k pří­ro­dě?
Pří­ro­da a její síla mě straš­ně fas­ci­nu­je. Je všu­de kolem nás a je sil­něj­ší než coko­li, co doká­že­me jako lidi vytvo­řit.

Co cítíš, když sjíž­díš vlnu? Co se ti honí hla­vou?
Extrém­ní vnitř­ní klid. Mozek se pře­pne a v momen­tě, když sle­zeš z motor­ky, zapar­ku­ješ, vidíš vlny a jdeš sur­fo­vat, už nad ničím nepře­mýš­lím. Už se vypnu a sou­stře­dím se jen na vlny, kou­kám se, co tam děje. Jedi­né, co tě zají­má, je, jest­li máš navos­ko­va­né prk­no, ale jinak se úpl­ně vypneš. To ani jinak dělat nemů­žeš, musíš se sto­pro­cent­ně sou­stře­dit. Tako­vý transcen­den­tál­ní záži­tek. Pořád musíš vědět, co se bude dít pár vte­řin dopře­du. Musíš nakou­kat vlny – v jakých cho­dí peri­o­dách, vybrat si tu správ­nou, být na správ­ném mís­tě a mít to v hla­vě vymyš­le­né. Kdo to má načte­né nej­líp, ten jede vlnu. Nikdy tam nejsi sám. Tam ani nemů­žeš pře­mýš­let nad ničím jiným, řešíš jenom oce­án.

Dá se vůbec sur­fing sklou­bit s nor­mál­ní živo­tem? Sly­šel jsem tako­vé rče­ní eat-sle­ep-surf…
Ne. To pros­tě nejde. (smě­je se) Pokud to chceš dělat napl­no, sta­neš se otro­kem oce­á­nu a pří­ro­dy. Když jsou dob­ré pod­mín­ky, tak musíš všech­no ostat­ní fle­xi­bil­ně vymys­let. To už mě tře­ba v živo­tě stá­lo pár osob­ních vzta­hů a mrzí mě to, ale sur­fing je pros­tě čís­lo jed­na. Musíš tomu podří­dit všech­no.

DÁVAT NĚCO ZPÁTKY

Není to tak dáv­no, co jsi začal při­bli­žo­vat sur­fing dal­ším hen­di­ke­po­va­ným lidem. Jak ten nápad vzni­kl?
V roce 2018 jsem se vel­kou náho­dou dostal do Kali­for­nie na Mis­trov­ství svě­ta pro hen­di­ke­po­va­né sur­fa­ře. Do té doby jsem se o to moc neza­jí­mal. Když jsem hle­dal na inter­ne­tu tře­ba „one hand sur­fer“, nic jsem nena­šel. A pak jsem při­jel na závo­dy, kde bylo osm­de­sát lidí s růz­ný­mi hen­di­ke­py a byl jsem v šoku, že tolik lidí všu­de na svě­tě vůbec exis­tu­je. Ame­ri­ka, Němec­ko, Kolum­bie, Bra­zí­lie a všich­ni z nich neu­vě­ři­tel­né život­ní pří­běhy. V tu chví­li jsem si říkal: „Mně se to sta­lo při poro­du, ale co se sta­lo jim, to je úpl­ný úlet.“ Najed­nou jsem viděl, že všich­ni ve svých zemích něco děla­jí a jsou lídři komu­nit. Záro­veň to bylo popr­vé, kdy byl něja­ký Čech na Mis­trov­ství svě­ta v sur­fin­gu. Kluk z Haví­řo­va, co žije na Bali a repre­zen­tu­je Čes­kou repub­li­ku – co chceš v živo­tě víc? A uvě­do­mil jsem si, že je na čase začít dávat něco zpát­ky.

Jak jsi v Kali­for­nii dopa­dl?
Skon­čil jsem v semi­fi­ná­le, ale byl to vel­ký punk. Otr­ha­ný kluk z Bali na Mis­trov­ství svě­ta. (smě­je se) Kámo­ši mi kou­pi­li leten­ku pár hodin před odle­tem. Narych­lo jsem vyře­šil víza, při­jel jsem tam bez prk­na, bez niče­ho. Mezi­ná­rod­ní sur­fo­vá aso­ci­a­ce mi hroz­ně pomoh­la. Pak jsem se vrá­til na Bali a roz­ho­dl se, že budu něco dělat. Že nau­čím Čechy s hen­di­ke­pem sur­fo­vat. Po měsí­ci jsem si uvě­do­mil, že to bude výzva, pro­to­že Češi nema­jí oce­án. Postup­ně jsem ale zjis­til, že i u nás je spous­ta hen­di­ke­po­va­ných spor­tov­ců. Jsou to vět­ši­nou lidi, kte­ří nebe­rou hen­di­kep jako pře­káž­ku a děla­jí ty spor­ty jako ostat­ní. Napadlo mě, že je spo­jím dohro­ma­dy a budou moct inspi­ro­vat ty, kte­ří ho jako pře­káž­ku berou. A tak vzni­kl pro­jekt Adap­ted.

Tak­že jsi vzal pár nad­šen­ců, při­ve­zl je na Bali a začal je učit sur­fo­vat?
Ano, byl to doce­la punk. Asi čtr­náct dní před jejich pří­le­tem vybuch­la na Bali sop­ka s vel­kým násled­ným zemětře­se­ním a hned po tom měl začít kemp. Ze sed­mi lidí to tři zru­ši­li. Při­je­li čty­ři odváž­liv­ci – byl tu tře­ba jeden kluk, co cho­dí o ber­lích, nebo hol­ka, co před tím jez­di­la obří sla­lom na seda­cí lyži. Když se tako­ví lidi potom pus­tí do sur­fu, už nema­jí tak vel­ký respekt a dá se s nimi líp pra­co­vat, pro­to­že je to baví a chtě­jí se sami posou­vat. Není to ale jenom o sur­fin­gu. Jenom za loň­ský rok jsme měli parag­li­din­go­vý kemp, dow­nhillo­vá kola, ski­al­po­vý a lezec­ký kemp a naplá­no­va­ný sur­fo­vý kemp, kte­rý byl ale těs­ně před jeho koná­ním bohu­žel zru­še­ný.

Jsou hen­di­ke­po­va­ní spor­tov­ci víc odhod­la­ní? Mám pocit, že když je život pro­tá­hl spous­tou nároč­ných situ­a­cí, budou asi hod­ně vel­cí srd­ca­ři…
Jsou sice odhod­la­ní, i tak je to pro ně ale nároč­né, dostat se k oce­á­nu a vůbec ten sport zku­sit. Hod­ně­krát nám v Čechách říka­li, že to, co dělá­me v Adap­ted, je úpl­ná špič­ka ledov­ce. Pak máš 99 % pro­cent hen­di­ke­po­va­ných lidí, kte­ří jsou doma na gau­či a vůbec neví, co se sebou. Při­šli tře­ba při úra­zu o nohu a úpl­ně jim to zni­či­lo život. Straš­ně zále­ží, jak to kaž­dý bere. Když už se odhod­lá, že jede na sur­fo­vý kemp, tak jede pro­to, že se to chce za kaž­dou cenu nau­čit. Nezvlá­dá­me dělat zážit­ky všem hen­di­ke­po­va­ným lidem, ale chce­me dát mož­nost, pro­střed­ky a pomůc­ky tem, kte­ří ty spor­ty chtě­jí dělat.

To musí být vel­ký pocit zados­tiu­či­ně­ní. Dát jim šan­ci dostat se k něče­mu, o čem si tře­ba už ani nemys­le­li, že by moh­li někdy dělat… Vní­máš to tak?
Je to spíš o tom dát živo­tu něja­ký smy­sl. Mě život zave­dl až na Mis­trov­ství svě­ta nebo jsem tady na Bali jsem orga­ni­zo­val mezi­ná­rod­ní závo­dy, na kte­rých byly vel­ké vlny. Při­je­ly skút­ry, nabra­ly nás v oce­á­nu, vyho­di­ly nás na line­u­pu (mís­to, kde se lámou vlny, pozn. red.) a v tu chví­li jsem si říkal: „P*čo vole, to je úlet. Já jsem na tako­vých závo­dech?“ A to, co dělá­me teď s Adap­ted, je tako­vé podě­ko­vá­ní za to, co dává život mně.

UVNITŘ ČERELU

Koli­ká­tý jsi aktu­ál­ně ve svě­to­vém žeb­říč­ku?
Je to úpl­ně jiná dis­ci­plí­na, ve kte­ré tepr­ve začí­nám. Tam jsi dva­cet minut ve vodě, musíš mít vymyš­le­nou tak­ti­ku. Být trpě­li­vý, vybrat si dobrou vlnu a to se nena­u­číš hned. Klu­ci, se kte­rý­mi sur­fu­ju na závo­dech, jez­dí na sur­fu od dese­ti let, já začal až v 26. Letos byly závo­dy onli­ne, kaž­dý musel poslat videa a skon­čil jsem tře­tí. To byla asi doce­la náho­da. (smě­je se) Ale není to jenom o tom, koli­ká­tý jsi. Vlo­ni jsem si popr­vé sjel barel nebo spíš „čerel“ – říká­me mu „čes­ký barel“ (smě­je se). Ta vlna mě tro­chu při­kry­la (video), ale když to uká­žu tře­ba Aus­tra­la­nům, tak se mi vysmě­jí. Kaž­do­pád­ně jsem se k tomu sna­žil dostat osm let a vlo­ni den před odle­tem z Bali do Čech se to koneč­ně sta­lo. (Barel v sur­fař­ském slan­gu zna­me­ná vlnu, kte­rá se nad sur­fa­řem zavře a on ji i tak doká­že sjet. Pro lep­ší pocho­pe­ní si pusť video níže, pozn. red.)

Urči­tě ses moc­krát dostal v oce­á­nu do situ­a­cí, kte­ré byly hod­ně divo­ké. Nechtěl ses na sur­fo­vá­ní někdy vykaš­lat?
Ne, nikdy. Ani když jsem se před tře­mi lety málem uto­pil. Věděl jsem, že mám v tu chví­li maxi­mál­ně deset vte­řin živo­ta, ale dostal jsem se z toho. Ve vel­kých vlnách se mi utrh­lo prk­no a byl jsem ráno sám ve vodě, všich­ni kámo­ši byli dale­ko ode mě. Pada­la na mě jed­na čtyř­me­t­ro­vá vlna za dru­hou a já se topil. Bylo to hroz­ně dale­ko od bře­hu a zůstá­val jsem pořád na jed­nom mís­tě. Už jsem jenom řval, ať mě někdo zachrá­ní. To bylo fakt posled­ní stá­di­um, sám už bych to nezvlá­dl. Nako­nec pře­sta­ly na chví­li cho­dit ty nej­vět­ší vlny, kámo­ši si mě všimli a ve dvou mě vytáh­li ven z vody.

Doká­žeš ješ­tě vůbec ces­to­vat bez sur­fu?
To nee­xis­tu­je. Kam bych se chtěl podí­vat a není tam oce­án, tam posí­lám rodi­če. Celé jim to při­pra­vím a oni vyra­zí. (smě­je se) Teď jsem byl půl roku v Čes­ku bez sur­fu a už to nechci nikdy zažít. To je, jak kdy­bys žil v Yose­mit­tech a jez­dil na Pra­chov­ské ská­ly. Vždyc­ky to budeš srov­ná­vat s tím, kde jsou celo­roč­ně dob­ré pod­mín­ky, jako tře­ba tady na Bali. Pak jedeš do Špa­něl­ska nebo do Ame­ri­ky, kde ti řek­nou: „Pojď do vody, je to super,“ a ty jen krou­tíš hla­vou, pro­to­že jsi asi už tro­chu zhýč­ka­ný.

UKLIDNI SE, NA TO MÁŠ JEŠTĚ ČAS

Před dvě­ma lety sis našel dal­ší zába­vu. Jak ses dostal od sur­fin­gu k parag­li­din­gu?
Když mi bylo 14, šel jsem jed­nou po kop­ci na Javo­ro­vém a nad hla­vou mi pro­le­těl padák. Pro­sviš­těl asi dva met­ry ode mě, nale­těl nad stro­my a v tu chví­li jsem si řekl: „To bych chtěl jed­nou dělat.“ Před dvě­ma lety jsem se k té myš­len­ce vrá­til a zjis­til jsem, že kama­rád­ky táta je jeden z nej­lep­ších pilo­tů u nás a má vlast­ní ško­lu, tak jsem se rov­nou při­hlá­sil na kurz. Trva­lo mi to dlou­ho, dělal jsem ten kurz asi rok. Nechtě­li mě dlou­ho kvů­li mé ruce pus­tit, pro­to­že se báli.

A ty ses nebál? U parag­li­din­gu pře­ce ruce už fakt potře­bu­ješ.
Parag­li­ding vypa­dá hroz­ně nebez­peč­ně, ale je nao­pak bez­peč­ný. Ten padák letí úpl­ně nej­líp, když do něj vůbec neza­sa­hu­ješ. Kdy­by ses roz­bě­hl z kop­ce, posta­vil padák, tak pros­tě pole­tíš a při­sta­neš. Je to při­ro­ze­ný klouza­vý pohyb dopře­du. Musíš se nau­čit moc do toho neza­sa­ho­vat.

Pama­tu­ju si, že jsme se potka­li ve chví­li, když jsi nedo­stal licen­ci a byl jsi dost naštva­ný. Celý život sis všech­no dělal po svém a teď ti popr­vé někdo řekl ne…
Teď zpět­ně jsem za to fakt rád. Létal jsem tady na Bali pod dohle­dem instruk­to­ra, kte­rý mi říkal, co mám dělat. Pak jsem se vrá­til do Čes­ka a už jsem tu licen­ci dostal. To je sport, do kte­ré­ho nemů­žeš jít po hla­vě. Nad vším musíš uva­žo­vat. Máš růz­né bez­peč­nost­ní zása­dy, kte­ré musíš dodr­žo­vat. I teď vím, že něco flá­kám, nezkon­t­ro­lu­ju si tře­ba tři­krát kom­plet­ně celou výba­vu. Musíš být zod­po­věd­ný. U sur­fu se všech­no učíš sám, kdež­to parag­li­ding je o neu­stá­lém uče­ní, pořád sle­du­ješ něja­ká videa a učíš se od ostat­ních lidí.

Do té doby jsi ale do vše­ho cho­dil po hla­vě a teď jsi popr­vé nemohl…
A jsem za to straš­ně rád, že jsem licen­ci nedo­stal hned napo­pr­vé. Ten instruk­tor věděl, že jdu do vše­ho moc po hla­vě, že chci všech­no hned a jsem tro­chu magor. K parag­li­din­gu musíš mít respekt a strach. Můj instruk­tor řeší letec­ké neho­dy a má spous­tu zku­še­nos­tí. Když mi tu licen­ci nedal, tak mi tím řekl: „Uklid­ni se, na to máš ješ­tě čas.“ Parag­li­ding je super v tom, že ho můžeš dělat tře­ba do deva­de­sá­ti. Dokud se doká­žeš roz­běh­nout z kop­ce, tak můžeš lítat.

UČIT SE RESPEKTU

Když lítáš, máš strach?
Nemám strach… Nebo vlast­ně nevím. Tam naho­ře jsi úpl­ně vypnu­tý a moc nevní­máš jaké­ko­li emo­ce. Ješ­tě nelí­tám tak dlou­ho, abych mohl pře­mýš­let, jest­li mám něja­ké emo­ce. Maxi­mál­ně se sou­stře­dím na to, co dělám. To je stej­ný pocit sou­stře­dě­ní jako u sur­fin­gu.

Když jsem tě viděl lítat na Bali, tro­chu strach jsem měl. Lítá se tu nad sto­me­t­ro­vý­mi úte­sy, dole roz­bou­ře­ný oce­án… Vní­máš to?
Tady je to nao­pak jed­no z nej­jed­no­duš­ších lítá­ní na svě­tě, pro­to­že tu nemáš tur­bu­len­ce. Tady se ve vzdu­chu vlast­ně nic nedě­je. Říká se tomu lami­nár­ní vítr, vzduch nemá žád­né pře­káž­ky, o kte­ré by se ohý­bal a fou­ká rov­ně a sta­bil­ně. Nejsou tu moc pory­vy vět­ru, na roz­díl od Evro­py. Díky tomu oce­á­nu to celé fun­gu­je jinak. Pro parag­li­dis­ty je to tu svým způ­so­bem doce­la nuda. Vní­máš fyzic­ké věci kolem sebe, ale to nej­dů­le­ži­těj­ší – ter­mi­ky a vítr – nevi­díš. Ty vidíš útes, já vidím výtah. Že hned za úte­sem je sil­ný fén, kte­rý ti nikdy nedo­vo­lí, abys kle­sl dolů.

Dostal ses už při parag­li­din­gu do nepří­jem­né situ­a­ce?
Jed­nou jsem při­stál na elek­tric­kých drá­tech. Dopadlo to dob­ře, ale byla to moje blbost. Při­stá­val jsem na kop­ci, kte­rý dob­ře znám. Šel jsem na při­stá­ní, byl jsem v poho­dě a najed­nou jsem zava­dil o drá­ty, zamo­tal jsem se, padák pře­pa­dl pře­se mě a spa­dl jsem. Správ­ně bych to neměl niko­mu říkat, ale dob­ře to dopadlo. (smě­je se)

Učí tě tako­vé situ­a­ce vět­ší poko­ře? Necho­dit do vše­ho tak po hla­vě?
Sto­pro­cent­ně. V tomhle spor­tu nesmíš udě­lat stej­nou chy­bu dva­krát. Jed­nou ji udě­láš a můžeš být vděč­ný, že se ti nic nesta­lo. Vím, že i když mám papí­ry, dělám všech­no moc narych­lo. Není dob­ré takhle lítat…

Tak proč to děláš?
Pro­to­že mě to hroz­ně baví a nemůžu si pomoct. Pří­klad – jsi na kop­ci a za ten den ule­tí pat­náct lidí 120 kilo­me­t­rů a ty ule­tíš čty­ři. Taky chceš lítat jako oni, dole­tět do 50 kilo­me­t­rů vzdá­le­né­ho měs­ta a tam při­stát. Ale to nejde jed­no­du­še, musíš se k tomu dopra­co­vat postup­ně. To máš ale ve všech extrém­ních spor­tech, ta doba je tako­vá. Hol­ky chtě­jí mít vět­ší prsa a ty chceš dole­tět dál, ale ve výsled­ku to o tom není. Mělo by to být hlav­ně o tom, že to děláš bez­peč­ně. Sna­žím se učit tako­vý balanc. Posou­vat se, ale mít k tomu respekt. 

Nebi­je se to v tobě?
Jo, dost čas­to. (smě­je se) Při­pa­dá mi ale, že sur­fing a parag­li­de mají spo­lu hroz­ně spo­leč­né­ho. Lidi jsou dost podob­ní. Parag­li­de je vlast­ně tako­vý sur­fing v Čes­ku. Lidi jsou pořád na stej­ných mís­tech, řeší před­po­vě­di, v kolik hodin to bude dob­rý, kdy ne. Pak jsou mazá­ci, ti při­je­dou o hodi­nu dřív a odle­tí dřív, pro­to­že ví, že někde jin­de bude lep­ší ter­mi­ka, kte­rou ostat­ní pro­švih­nou. Výho­da je, že pro­stor ve vzdu­chu je obrov­ský, tak­že to není jak v oce­á­nu, kde panu­je vel­ká riva­li­ta a musíš mít hod­ně ega. Tady máš na všech­no čas a pro­stor. Spíš je to o tom, kdo je nej­ši­kov­něj­ší. Jinak je to ale úpl­ně stej­ná ban­da lidí. Paragla­dis­ti jsou jed­na vel­ká rodi­na. Nee­xis­tu­je, že by ti někdo řekl ne. Všich­ni ti pomů­žou a pora­dí, záro­veň na tebe ale nikdo nepo­čká. Máš svo­ji zod­po­věd­nost a nikdo tě nevo­dí za ručič­ku.

PRINCIP NAŠEHO BYTÍ

V čem se nej­víc podo­bá sur­fing a parag­li­ding?
Jde asi o tu sílu pří­ro­dy. Ty musíš čekat na moment, kdy ti pří­ro­da dovo­lí tu danou věc dělat. Z mili­ard kom­bi­na­cí zrov­na tady vznik­ne bouř­ka, vytvo­ří tuhle sílu, kte­rá půjde daným smě­rem a ty té situ­a­ce můžeš vyu­žít. Na krát­kou chví­li, kdy ti to pří­ro­da dovo­lí, to můžeš dělat. Když sur­fu­ješ, tak cho­díš vždyc­ky ráno a večer, když nefou­ká. Půda se ohří­vá, stou­pá hor­ký vzduch a vítr jde smě­rem k plá­ži a sfou­ká­vá vlny. U parag­li­din­gu nao­pak čekáš, až se země ohře­je a vytvo­ří se ter­mi­ka. U sur­fu potře­bu­ješ, aby vítr nefou­kal a u parag­li­din­gu na Bali nao­pak potře­bu­ješ, aby fou­kal. Vyu­ží­váš toho, co ti pří­ro­da dá. A ten, kdo to umí nej­líp vyhod­no­tit, si to nej­víc uži­je. Stej­né jsou oba spor­ty v tom, že na ně potře­bu­ješ hod­ně času. Když jsou dob­ré pod­mín­ky, tak se pros­tě sebe­reš a jdeš na kopec nebo do vody.

Oba spor­ty jsou taky extrém­ně svo­bod­né…
Tro­chu víc svo­bo­dy máš u parag­li­din­gu. U sur­fu jsi pořád mezi hla­di­nou a vzdu­chem. Ale je to tako­vé neu­stá­lé pokou­še­ní svo­bo­dy a mož­nos­tí, kte­ré ti ta pla­ne­ta dává.

Máš něja­ké hra­ni­ce, kam bys chtěl svůj život dál posou­vat?
Nemám žád­né hra­ni­ce. Mým nej­vět­ším přá­ním posled­ních let byl parag­li­ding a to je sám o sobě tak extrém­ní sport, že už asi nepo­tře­bu­ji nic dal­ší­ho. Můj sen je jed­nou ule­tět sto kilo­me­t­rů a doká­zat pří­ro­du načíst tak, aby mi to dovo­li­la. Mys­lím si, že hra­ni­ce posou­váš tím, že pří­ro­du pozná­váš víc a víc.

Pozná­vá­ní pří­ro­dy rov­ná se posou­vá­ní hra­nic?
Jas­ně. To je pod­le mě hlav­ní prin­cip naše­ho bytí. Sna­žit se ji co nej­víc pocho­pit. Je na tomhle svě­tě snad něco důle­ži­těj­ší­ho?