MÍLA BRZÁK

KLUK Z HAVÍŘOVA

Když se 22. prosince 1985 dral jako novorozenec na svět, došlo ke komplikacím. Do mozku neproudil dostatek kyslíku a lékaři se museli rychle rozhodnout – buď ten mozek poškodit, nebo dítěti zlomit ruku. „Takže to dopadlo, jak to dopadlo,“ říká Míla. Jako následek si do života odnesl trvalé poškození pravé ruky.

Se svým hendikepem se rychle naučil žít. V rodném Havířově zapadl do komunity skejťáků a brzy na to začal se snowboardingem. Jeho životním snem ale bylo surfovat. „Vždycky to byla moje vnitřní touha a potřeba. A věděl jsem, že jestli to chci dělat, tak to musím dělat na denní bázi,“ vzpomíná. Ve 26 letech se proto na trvalo odstěhoval na Bali a začal žít svůj sen. Vybudoval tu hotel, před kterým se potkáváme. Míla otvírá dva čerstvé kokosy a lehá si do bazénu, vedle kterého opatrně pokládám diktafon. Známe se už pět let, ale moc toho o jeho životě vlastně nevím.

V oceánu za posledních osm let strávil tisíce hodin. Před třemi lety to dotáhl až na Mistrovství světa v surfování a rozhodl se, že bude pomáhat ostatním hendikepovaným sportovcům, kteří neměli takové štěstí jako on. A aby toho neměl málo, začal se nedávno věnovat ještě paraglidingu. Hranice možného má tenhle kluk z Havířova hodně posunuté.

Byl jsi vždycky takhle akční?
Od nějakých 14 let mě do toho vedli rodiče. Pak začal skateboard v Havířově a od té doby se to táhne.

Měl jsi kvůli svému hendikepu těžší mládí – dávalo ti to okolí „sežrat“?
To je úplně stejný, jako kdybys měl velkou pihu nebo cokoli jiného, banda ti to dá vždycky sežrat. To nejde bez toho. Navíc v Havířově. Dostaneš se přes to hlavně díky aktivitám, které děláš. Pro mě to byla kapela a sporty.

Skejt byl první sport, který jsi začal brát vážněji?
Když jsi z Havířova, tak nemáš moc na výběr, skateboarding tam má dlouhou historii. Má tu jedny z nejsilnějších kořenů u nás. (O historii českého skateboardingu doporučujeme film King Skate, pozn. red.) Havířov je malé město, jedeš po ulici a všude vidíš holky na skejtu, všichni tam jezdí na skejtu. Hned potom začal snowboard. Hrozně jsem chtěl jezdit na snowboardu. Prostě prkýnka. (směje se)

CHTĚL JSEM PROSTĚ JEZDIT VLNY

Tou dobou jsi už pokukoval i po surfu?
Surfovat jsem chtěl vždycky, měl jsem to v DNA. Už na základní škole jsem měl pořád v hlavě oceán. Táhla mě Kalifornie, něčím mě to přitahovalo. Nevím, jestli to nějak souvisí s minulými životy, ale vždycky mi nějaký hlas říkal: Oceán, oceán… Na začátku jsem si možná surf nahrazoval skejtováním a snowboardem. Bavilo mě jezdit v prašanu, řezat zatáčky, což je hodně podobné surfingu. A když byla konečně šance surfovat, tak jsem do toho šel. Byl jsem v Kalifornii, v Santa Cruz, kde začínal surfing v Americe. Bylo to super, ale vůbec mi to nešlo. 

To byl vlastně první sport, u kterého jsi naplno pocítil svůj hendikep?
Přesně. Do té doby jsem používal jenom nohy, ale u surfu musíš pádlovat, zvedat se, to bylo těžký. Navíc jsem se naučil jezdit na goofy (pravá noha vepředu, pozn. red.) a to tomu moc nepomohlo. Když vstávám na prkně, tak se zvedám přes zadní ruku a jsem úplně přetočený, ten pohyb nedává žádný smysl, je to takový paskvil. Když jsem viděl ostatní hendikepované surfaře, nemohl jsem se na nic vymlouvat. Ale je rozdíl, když k tomu někdo přijde v průběhu života, nebo když ho máš úplně od malička. Nedokážeš se to naučit normálně a přizpůsobit ten pohyb, ale musíš si od začátku vymyslet, jak ten pohyb dělat.

Byl jsi od začátku rozhodnutý a odhodlaný, že se prostě naučíš surfovat?
Nebyl jsem odhodlaný, chtěl jsem prostě jezdit vlny. A k nim potřebuješ nějak dopádlovat. Když si nevymyslíš, jak to udělat, nemáš šanci. Všechny vlny ale nejsou stejné, začínáš od malých, v pěně, a odtud se dostáváš dál a všechno se postupně učíš.

Tou dobou ale surf v Čechách ještě moc známý nebyl. Nebo k němu měla skejtová komunita blízko?
Právě, že vůbec. Skejťáci nemají moc peněz, nikam necestují, to k nim patří. K surfu se dostávají spíš snowboardisti. Ale i když se poslední dobou o surfu u nás dost mluví, stejně to dělá aktivně 10–20 lidí, kteří každý den někde jezdí. Abys jezdil denně, musíš si najít cestu, jak být trvale u oceánu a nějak tomu přizpůsobit svůj život.

POŘÁD VE VODĚ

Kdy se pro tebe surf stal prioritou?
Vždycky to byla moje vnitřní touha a potřeba. Věděl jsem, že jestli to chci dělat, tak to musím dělat na denní bázi. Nechtěl jsem jen jednou za rok někam vyjet a pak dlouho čekat. Věděl jsem, že to bude velká výzva a abych se v tom sportu dokázal posunout, budu muset u oceánu strávit tisíce hodin. Že budu potřebovat strašně moc času. V 26 letech jsem se rozhodoval mezi Kalifornií a Bali a nakonec jsem vyrazil do Indonésie.

Předtím jsi v Asii nikdy nebyl? To musel být pro kluka z Havířova docela šok.
Nebyl a nic jsem o ní nevěděl. Ani jsem nevěděl, jestli budu moct řídit motorku. Ale strašně mi to tu sedělo a rychle jsem se se vším sžil. Bavil jsem se s místníma, učil se smlouvat o bydlení nebo při nakupování. Musel jsem se rychle naučit aspoň trochu indonésky a rychle se na tu situaci adaptovat. Ale vzhledem k tomu, že my Češi jsme celkem zvyklí, že nás pořád někdo, s prominutím, ochcává, tak jsem se asi tak jednoduše nenechal. (směje se) Přemýšlíš nad tím a hledáš nějaké cestičky. Tuhle cestu bych ale asi nikomu neradil. Když se sem chceš přestěhovat, měl by sis to nejdřív na pár měsíců vyzkoušet než rovnou vyrazit. 

O surfingu jsi toho vlastně taky moc nevěděl…
Nevěděl a do dneška na to vzpomínám. Třeba když dneska při lekcích učím, jak fungují proudy. Pamatuji si, jak jsem v něm poprvé uvíznul, táhl mě do oceánu a nevěděl jsem, co dělat. Neměl jsem žádnou fyzičku a plácal se ve vodě. Začátky byly hodně vtipné. Když nad tím teď přemýšlím, tak jsem vlastně nikdy neprošel žádnou surfovou lekcí. (směje se)

Ale ve vodě jsi byl pořád?
Víceméně furt. V podstatě jsme pořád surfovali, bez jakékoli pauzy. A tak to mám do dneška, už osm let. Vloni jsem měl nejdelší pauzu v životě, půl roku bez surfování. Jinak se mi ale nikdy nestalo, že bych třeba týden nejezdil, to určitě ne. Maximálně tak dva tři dny, když nejsou vlny.

OTROK OCEÁNU A PŘÍRODY

Když jsem dřív koukal na surfaře, nechápal jsem, co na tom vidí. Ležet hodiny ve vodě a sjet si občas vlnu. Co je vlastně na surfingu tak návykového?
Přirovnal bych to třeba ke kámoši, který sleduje zvířata v přírodě a včera jsem viděl, že byl schovaný v lese a byl dva metry od rysa. Naučil se fungovat s přírodou, dokáže do ní zapadnout a snaží se ji pochopit. A o tom je i surfing. Obrovská síla přírody, kterou se do určité míry snažíš pochopit. Příroda samozřejmě vždycky vyhraje, ale ty můžeš aspoň trošku chápat její principy, a to ti dovolí si to užít. Je to asi o doteku se silou přírody.

Přes surfování sis našel cestu blíž k přírodě?
Příroda a její síla mě strašně fascinuje. Je všude kolem nás a je silnější než cokoli, co dokážeme jako lidi vytvořit.

Co cítíš, když sjíždíš vlnu? Co se ti honí hlavou?
Extrémní vnitřní klid. Mozek se přepne a v momentě, když slezeš z motorky, zaparkuješ, vidíš vlny a jdeš surfovat, už nad ničím nepřemýšlím. Už se vypnu a soustředím se jen na vlny, koukám se, co tam děje. Jediné, co tě zajímá, je, jestli máš navoskované prkno, ale jinak se úplně vypneš. To ani jinak dělat nemůžeš, musíš se stoprocentně soustředit. Takový transcendentální zážitek. Pořád musíš vědět, co se bude dít pár vteřin dopředu. Musíš nakoukat vlny – v jakých chodí periodách, vybrat si tu správnou, být na správném místě a mít to v hlavě vymyšlené. Kdo to má načtené nejlíp, ten jede vlnu. Nikdy tam nejsi sám. Tam ani nemůžeš přemýšlet nad ničím jiným, řešíš jenom oceán.

Dá se vůbec surfing skloubit s normální životem? Slyšel jsem takové rčení eat-sleep-surf…
Ne. To prostě nejde. (směje se) Pokud to chceš dělat naplno, staneš se otrokem oceánu a přírody. Když jsou dobré podmínky, tak musíš všechno ostatní flexibilně vymyslet. To už mě třeba v životě stálo pár osobních vztahů a mrzí mě to, ale surfing je prostě číslo jedna. Musíš tomu podřídit všechno.

DÁVAT NĚCO ZPÁTKY

Není to tak dávno, co jsi začal přibližovat surfing dalším hendikepovaným lidem. Jak ten nápad vznikl?
V roce 2018 jsem se velkou náhodou dostal do Kalifornie na Mistrovství světa pro hendikepované surfaře. Do té doby jsem se o to moc nezajímal. Když jsem hledal na internetu třeba „one hand surfer“, nic jsem nenašel. A pak jsem přijel na závody, kde bylo osmdesát lidí s různými hendikepy a byl jsem v šoku, že tolik lidí všude na světě vůbec existuje. Amerika, Německo, Kolumbie, Brazílie a všichni z nich neuvěřitelné životní příběhy. V tu chvíli jsem si říkal: „Mně se to stalo při porodu, ale co se stalo jim, to je úplný úlet.“ Najednou jsem viděl, že všichni ve svých zemích něco dělají a jsou lídři komunit. Zároveň to bylo poprvé, kdy byl nějaký Čech na Mistrovství světa v surfingu. Kluk z Havířova, co žije na Bali a reprezentuje Českou republiku – co chceš v životě víc? A uvědomil jsem si, že je na čase začít dávat něco zpátky.

Jak jsi v Kalifornii dopadl?
Skončil jsem v semifinále, ale byl to velký punk. Otrhaný kluk z Bali na Mistrovství světa. (směje se) Kámoši mi koupili letenku pár hodin před odletem. Narychlo jsem vyřešil víza, přijel jsem tam bez prkna, bez ničeho. Mezinárodní surfová asociace mi hrozně pomohla. Pak jsem se vrátil na Bali a rozhodl se, že budu něco dělat. Že naučím Čechy s hendikepem surfovat. Po měsíci jsem si uvědomil, že to bude výzva, protože Češi nemají oceán. Postupně jsem ale zjistil, že i u nás je spousta hendikepovaných sportovců. Jsou to většinou lidi, kteří neberou hendikep jako překážku a dělají ty sporty jako ostatní. Napadlo mě, že je spojím dohromady a budou moct inspirovat ty, kteří ho jako překážku berou. A tak vznikl projekt Adapted.

Takže jsi vzal pár nadšenců, přivezl je na Bali a začal je učit surfovat?
Ano, byl to docela punk. Asi čtrnáct dní před jejich příletem vybuchla na Bali sopka s velkým následným zemětřesením a hned po tom měl začít kemp. Ze sedmi lidí to tři zrušili. Přijeli čtyři odvážlivci – byl tu třeba jeden kluk, co chodí o berlích, nebo holka, co před tím jezdila obří slalom na sedací lyži. Když se takoví lidi potom pustí do surfu, už nemají tak velký respekt a dá se s nimi líp pracovat, protože je to baví a chtějí se sami posouvat. Není to ale jenom o surfingu. Jenom za loňský rok jsme měli paraglidingový kemp, downhillová kola, skialpový a lezecký kemp a naplánovaný surfový kemp, který byl ale těsně před jeho konáním bohužel zrušený.

Jsou hendikepovaní sportovci víc odhodlaní? Mám pocit, že když je život protáhl spoustou náročných situací, budou asi hodně velcí srdcaři…
Jsou sice odhodlaní, i tak je to pro ně ale náročné, dostat se k oceánu a vůbec ten sport zkusit. Hodněkrát nám v Čechách říkali, že to, co děláme v Adapted, je úplná špička ledovce. Pak máš 99 % procent hendikepovaných lidí, kteří jsou doma na gauči a vůbec neví, co se sebou. Přišli třeba při úrazu o nohu a úplně jim to zničilo život. Strašně záleží, jak to každý bere. Když už se odhodlá, že jede na surfový kemp, tak jede proto, že se to chce za každou cenu naučit. Nezvládáme dělat zážitky všem hendikepovaným lidem, ale chceme dát možnost, prostředky a pomůcky tem, kteří ty sporty chtějí dělat.

To musí být velký pocit zadostiučinění. Dát jim šanci dostat se k něčemu, o čem si třeba už ani nemysleli, že by mohli někdy dělat… Vnímáš to tak?
Je to spíš o tom dát životu nějaký smysl. Mě život zavedl až na Mistrovství světa nebo jsem tady na Bali jsem organizoval mezinárodní závody, na kterých byly velké vlny. Přijely skútry, nabraly nás v oceánu, vyhodily nás na lineupu (místo, kde se lámou vlny, pozn. red.) a v tu chvíli jsem si říkal: „P*čo vole, to je úlet. Já jsem na takových závodech?“ A to, co děláme teď s Adapted, je takové poděkování za to, co dává život mně.

UVNITŘ ČERELU

Kolikátý jsi aktuálně ve světovém žebříčku?
Je to úplně jiná disciplína, ve které teprve začínám. Tam jsi dvacet minut ve vodě, musíš mít vymyšlenou taktiku. Být trpělivý, vybrat si dobrou vlnu a to se nenaučíš hned. Kluci, se kterými surfuju na závodech, jezdí na surfu od deseti let, já začal až v 26. Letos byly závody online, každý musel poslat videa a skončil jsem třetí. To byla asi docela náhoda. (směje se) Ale není to jenom o tom, kolikátý jsi. Vloni jsem si poprvé sjel barel nebo spíš „čerel“ – říkáme mu „český barel“ (směje se). Ta vlna mě trochu přikryla (video), ale když to ukážu třeba Australanům, tak se mi vysmějí. Každopádně jsem se k tomu snažil dostat osm let a vloni den před odletem z Bali do Čech se to konečně stalo. (Barel v surfařském slangu znamená vlnu, která se nad surfařem zavře a on ji i tak dokáže sjet. Pro lepší pochopení si pusť video níže, pozn. red.)

Určitě ses mockrát dostal v oceánu do situací, které byly hodně divoké. Nechtěl ses na surfování někdy vykašlat?
Ne, nikdy. Ani když jsem se před třemi lety málem utopil. Věděl jsem, že mám v tu chvíli maximálně deset vteřin života, ale dostal jsem se z toho. Ve velkých vlnách se mi utrhlo prkno a byl jsem ráno sám ve vodě, všichni kámoši byli daleko ode mě. Padala na mě jedna čtyřmetrová vlna za druhou a já se topil. Bylo to hrozně daleko od břehu a zůstával jsem pořád na jednom místě. Už jsem jenom řval, ať mě někdo zachrání. To bylo fakt poslední stádium, sám už bych to nezvládl. Nakonec přestaly na chvíli chodit ty největší vlny, kámoši si mě všimli a ve dvou mě vytáhli ven z vody.

Dokážeš ještě vůbec cestovat bez surfu?
To neexistuje. Kam bych se chtěl podívat a není tam oceán, tam posílám rodiče. Celé jim to připravím a oni vyrazí. (směje se) Teď jsem byl půl roku v Česku bez surfu a už to nechci nikdy zažít. To je, jak kdybys žil v Yosemittech a jezdil na Prachovské skály. Vždycky to budeš srovnávat s tím, kde jsou celoročně dobré podmínky, jako třeba tady na Bali. Pak jedeš do Španělska nebo do Ameriky, kde ti řeknou: „Pojď do vody, je to super,“ a ty jen kroutíš hlavou, protože jsi asi už trochu zhýčkaný.

UKLIDNI SE, NA TO MÁŠ JEŠTĚ ČAS

Před dvěma lety sis našel další zábavu. Jak ses dostal od surfingu k paraglidingu?
Když mi bylo 14, šel jsem jednou po kopci na Javorovém a nad hlavou mi proletěl padák. Prosvištěl asi dva metry ode mě, naletěl nad stromy a v tu chvíli jsem si řekl: „To bych chtěl jednou dělat.“ Před dvěma lety jsem se k té myšlence vrátil a zjistil jsem, že kamarádky táta je jeden z nejlepších pilotů u nás a má vlastní školu, tak jsem se rovnou přihlásil na kurz. Trvalo mi to dlouho, dělal jsem ten kurz asi rok. Nechtěli mě dlouho kvůli mé ruce pustit, protože se báli.

A ty ses nebál? U paraglidingu přece ruce už fakt potřebuješ.
Paragliding vypadá hrozně nebezpečně, ale je naopak bezpečný. Ten padák letí úplně nejlíp, když do něj vůbec nezasahuješ. Kdyby ses rozběhl z kopce, postavil padák, tak prostě poletíš a přistaneš. Je to přirozený klouzavý pohyb dopředu. Musíš se naučit moc do toho nezasahovat.

Pamatuju si, že jsme se potkali ve chvíli, když jsi nedostal licenci a byl jsi dost naštvaný. Celý život sis všechno dělal po svém a teď ti poprvé někdo řekl ne…
Teď zpětně jsem za to fakt rád. Létal jsem tady na Bali pod dohledem instruktora, který mi říkal, co mám dělat. Pak jsem se vrátil do Česka a už jsem tu licenci dostal. To je sport, do kterého nemůžeš jít po hlavě. Nad vším musíš uvažovat. Máš různé bezpečnostní zásady, které musíš dodržovat. I teď vím, že něco flákám, nezkontroluju si třeba třikrát kompletně celou výbavu. Musíš být zodpovědný. U surfu se všechno učíš sám, kdežto paragliding je o neustálém učení, pořád sleduješ nějaká videa a učíš se od ostatních lidí.

Do té doby jsi ale do všeho chodil po hlavě a teď jsi poprvé nemohl…
A jsem za to strašně rád, že jsem licenci nedostal hned napoprvé. Ten instruktor věděl, že jdu do všeho moc po hlavě, že chci všechno hned a jsem trochu magor. K paraglidingu musíš mít respekt a strach. Můj instruktor řeší letecké nehody a má spoustu zkušeností. Když mi tu licenci nedal, tak mi tím řekl: „Uklidni se, na to máš ještě čas.“ Paragliding je super v tom, že ho můžeš dělat třeba do devadesáti. Dokud se dokážeš rozběhnout z kopce, tak můžeš lítat.

UČIT SE RESPEKTU

Když lítáš, máš strach?
Nemám strach… Nebo vlastně nevím. Tam nahoře jsi úplně vypnutý a moc nevnímáš jakékoli emoce. Ještě nelítám tak dlouho, abych mohl přemýšlet, jestli mám nějaké emoce. Maximálně se soustředím na to, co dělám. To je stejný pocit soustředění jako u surfingu.

Když jsem tě viděl lítat na Bali, trochu strach jsem měl. Lítá se tu nad stometrovými útesy, dole rozbouřený oceán… Vnímáš to?
Tady je to naopak jedno z nejjednodušších lítání na světě, protože tu nemáš turbulence. Tady se ve vzduchu vlastně nic neděje. Říká se tomu laminární vítr, vzduch nemá žádné překážky, o které by se ohýbal a fouká rovně a stabilně. Nejsou tu moc poryvy větru, na rozdíl od Evropy. Díky tomu oceánu to celé funguje jinak. Pro paraglidisty je to tu svým způsobem docela nuda. Vnímáš fyzické věci kolem sebe, ale to nejdůležitější – termiky a vítr – nevidíš. Ty vidíš útes, já vidím výtah. Že hned za útesem je silný fén, který ti nikdy nedovolí, abys klesl dolů.

Dostal ses už při paraglidingu do nepříjemné situace?
Jednou jsem přistál na elektrických drátech. Dopadlo to dobře, ale byla to moje blbost. Přistával jsem na kopci, který dobře znám. Šel jsem na přistání, byl jsem v pohodě a najednou jsem zavadil o dráty, zamotal jsem se, padák přepadl přese mě a spadl jsem. Správně bych to neměl nikomu říkat, ale dobře to dopadlo. (směje se)

Učí tě takové situace větší pokoře? Nechodit do všeho tak po hlavě?
Stoprocentně. V tomhle sportu nesmíš udělat stejnou chybu dvakrát. Jednou ji uděláš a můžeš být vděčný, že se ti nic nestalo. Vím, že i když mám papíry, dělám všechno moc narychlo. Není dobré takhle lítat…

Tak proč to děláš?
Protože mě to hrozně baví a nemůžu si pomoct. Příklad – jsi na kopci a za ten den uletí patnáct lidí 120 kilometrů a ty uletíš čtyři. Taky chceš lítat jako oni, doletět do 50 kilometrů vzdáleného města a tam přistát. Ale to nejde jednoduše, musíš se k tomu dopracovat postupně. To máš ale ve všech extrémních sportech, ta doba je taková. Holky chtějí mít větší prsa a ty chceš doletět dál, ale ve výsledku to o tom není. Mělo by to být hlavně o tom, že to děláš bezpečně. Snažím se učit takový balanc. Posouvat se, ale mít k tomu respekt. 

Nebije se to v tobě?
Jo, dost často. (směje se) Připadá mi ale, že surfing a paraglide mají spolu hrozně společného. Lidi jsou dost podobní. Paraglide je vlastně takový surfing v Česku. Lidi jsou pořád na stejných místech, řeší předpovědi, v kolik hodin to bude dobrý, kdy ne. Pak jsou mazáci, ti přijedou o hodinu dřív a odletí dřív, protože ví, že někde jinde bude lepší termika, kterou ostatní prošvihnou. Výhoda je, že prostor ve vzduchu je obrovský, takže to není jak v oceánu, kde panuje velká rivalita a musíš mít hodně ega. Tady máš na všechno čas a prostor. Spíš je to o tom, kdo je nejšikovnější. Jinak je to ale úplně stejná banda lidí. Paragladisti jsou jedna velká rodina. Neexistuje, že by ti někdo řekl ne. Všichni ti pomůžou a poradí, zároveň na tebe ale nikdo nepočká. Máš svoji zodpovědnost a nikdo tě nevodí za ručičku.

PRINCIP NAŠEHO BYTÍ

V čem se nejvíc podobá surfing a paragliding?
Jde asi o tu sílu přírody. Ty musíš čekat na moment, kdy ti příroda dovolí tu danou věc dělat. Z miliard kombinací zrovna tady vznikne bouřka, vytvoří tuhle sílu, která půjde daným směrem a ty té situace můžeš využít. Na krátkou chvíli, kdy ti to příroda dovolí, to můžeš dělat. Když surfuješ, tak chodíš vždycky ráno a večer, když nefouká. Půda se ohřívá, stoupá horký vzduch a vítr jde směrem k pláži a sfoukává vlny. U paraglidingu naopak čekáš, až se země ohřeje a vytvoří se termika. U surfu potřebuješ, aby vítr nefoukal a u paraglidingu na Bali naopak potřebuješ, aby foukal. Využíváš toho, co ti příroda dá. A ten, kdo to umí nejlíp vyhodnotit, si to nejvíc užije. Stejné jsou oba sporty v tom, že na ně potřebuješ hodně času. Když jsou dobré podmínky, tak se prostě sebereš a jdeš na kopec nebo do vody.

Oba sporty jsou taky extrémně svobodné…
Trochu víc svobody máš u paraglidingu. U surfu jsi pořád mezi hladinou a vzduchem. Ale je to takové neustálé pokoušení svobody a možností, které ti ta planeta dává.

Máš nějaké hranice, kam bys chtěl svůj život dál posouvat?
Nemám žádné hranice. Mým největším přáním posledních let byl paragliding a to je sám o sobě tak extrémní sport, že už asi nepotřebuji nic dalšího. Můj sen je jednou uletět sto kilometrů a dokázat přírodu načíst tak, aby mi to dovolila. Myslím si, že hranice posouváš tím, že přírodu poznáváš víc a víc.

Poznávání přírody rovná se posouvání hranic?
Jasně. To je podle mě hlavní princip našeho bytí. Snažit se ji co nejvíc pochopit. Je na tomhle světě snad něco důležitějšího?