Matěje Balgu už nejspíš znáš – na cestě kolem světa je se svým kolem přes dva roky. Spojil se s námi z Jižní Ameriky a podělil se o několik zápisků ze svého deníku.

21. únor | Vesnice říčních dětí

1

Takovéhle rána bych s tebou chtěl sdílet. Probudíš se dřív než ptáci. Protože ještě nezpívají, pustíš si Debussyho Clair de la lune a zmizíš v mlžném oparu džungle, svěže zelené jako nikdy. Na varhanovitými mraky poseté obloze jsou rozprostřené všechny tóny spektrální světelné symfonie a dírou v oblacích spatříš skrz to božské oko duši světa a v ní jiskru zažehávající oheň nového dne.

2

Snažím se zlomit rekord, pádlovat a moc neodpočívat, ale řeka Napo je teď přes dva kilometry široká, se stovkama ostrůvků a proud citelně zpomalil. Navíc se začala kroutit a vzhledem k tomu, že kilometry počítám vzdušnou čarou, jsem docela demoralizovaný. Vlastně docela dost.

Včera jsem překonal půlku, to jest, vzdušnou čarou je to teď do Iquitosu blíž než zpátky do Orellany. Je to už jedenáct dní – a prvotní nadšení opadá. Jedenáct dní, kdy ráno vstaneš, uvaříš kafe a rýži, sbalíš tábor. Jedenáct dní pádluješ a skoro vůbec nikam se neblížíš. Jedenáct dní a je tu pořád jenom řeka. Pořád ta stejná řeka. Můžeš být kdekoliv a je to úplně jedno, protože za tímhle záhybem tě čeká jenom další záhyb. Ať popluju jak chci dlouho, neuvidím skoro nic, co bych už neviděl. Stejné vesničky, stejné loďky, stejný jazyk. Stejné stromy, stejné barvy. Tisíce a tisíce kilometrů zdánlivě nekonečné džungle. Kontempluju nad vytočením čísla doktora Chocholouška.

„Tisíce a tisíce kilometrů zdánlivě nekonečné džungle. Kontempluju nad vytočením čísla doktora Chocholouška.“ (f: Matěj Balga)

3

Kolem oběda, snad protože mě Cesta chtěla jako své ubručené rozmazlené dítě ukonejšit nějakým vyjímečným pamlskem, jsem dostal důvod to přehodnotit: z džungle na pravém břehu se vynořilo několik domorodců a volají na mě, ať se jdu napít chichy (alkoholický nápoj starých Inků, pozn. red). Zapluju mezi naplavené kmeny, které chrání jejich provizorní pralesní přístav a s námahou vyšplhám po rozbahněné strmé stěně břehu k nim.

Chicha kterou pijí, usazeni na mýtince u doutnajícího ohně na palmových listech, tu poprvé neznamená pálenku, ale jenom zlehka (den a něco, ale v tom horku to stačí) fermentovaný nápoj, který mají jako první chod skromného oběda.

4

Vždycky, když někoho potkám, jak žije takhle uprostřed ničeho, nedokážu pochopit, co tam tak celý život může dělat, ale je to samozřejmě ani nenapadne, protože život vnímají na úplně jiných základech, možná racionálnějších než náš konzumeristický závod k nule.

My žijeme v blahobytné společnosti, která nás učí si toho blahobytu nevšímat, být nespokojení, neúspěšně se snažit dosáhnout nějaké absolutní mety a tím ho pomáhat vytvářet. TO je zvláštní.

5

Odpoledne se ranní oblačné nebe úplně vyjasní a Slunce do mě pere vším, co má. Přepadla mě nesnesitelná únava. Pádluju minutu dvě a pak se ve svém sedátku zase sesunu do polohy vleže, kde zůstanu, až mě probudí předspánkový tik, který mě skoro převrátí a já si uvědomím, že už chrápu. Snažím se s tím bojovat tak, že rozproudím krev zběsilým pádlováním, ale opakuje se to ještě asi třikrát a já už prostě nemůžu dál. Všude kolem je ale jenom hustá džungle a vysoký břeh, takže se nemůžu zastavit a vleže jenom koriguju směr a vyhýbám se naplaveným kmenům. Až hrozba blížíci se bouřky a vzdálená osada na pravém břehu mě vybičují k akci: už jenom hodinu a budeš tam, možná se ti povede sehnat colu, a až přejde déšť, budeš jako znovuzrozený…

6

Když konečně přistanu v Puerto Elbira, je šílené předbouřkové dusno. Uvážu člun, vyšplhám na břeh (břehy jsou tu teď všude vysoké) a jdu hledat obchůdek s vysněnou colou. Jenomže v osadě vůbec nikdo není. Kolem prázdných, křivých domů na dřevěných kůlech, jejichž prázdnotu prozrazují a podtrhují chybějící stěny, pobíhají slepice a na chodníku se vyhřívají dva psi. Až na samém konci chodníku, jež domky na břehu spojuje, najdu asi patnáct dětí, které mi ale jsou schopné říct jenom to, že majitel obchůdku tu taky není, stejně jako celý zbytek vesnice. Je to scéna jako vystřižená z nějaké magické pasáže Marquézovy knihy. Vesnice, kde žijou jenom děti.

Zkroušeně jdu v tom obrovském dusnu asi kilometr zpátky k místu, kde jsem uvázal člun, pletou se mi nohy, mám vyplazený jazyk a přemýšlím, jestli bych za tu Coca-Colu byl schopen zabít. Asi jo. Ach není tu, není.

Po cestě zpátky si všimnu v jednom domě beze stěn staré svraštělé ženy, sedící pod bílou moskytiérou v pozici lotosu a pozdravím ji. Pohnou se jenom její oči a její výraz zůstává apatický, jakoby byla golemem čekajícím až konečně někdo najde správný šém.

Téměř u lodi, z dalšího domu vyběhnou dva kluci a nabídnou se přinést mi alespoň vodu, protože já už jsem tak slabý (snad to není malárie), že těch pět minut k nádrži sám nedojdu. Když se asi dvanáctiletý Jesús Papá (to jméno je naprosto neuvěřitelné, ale našel jsem ho i na jeho školních sešitech), vrací s hrncem dešťovky (které na posezení vypiju přes litr), nabídne mi, ať si uvážu hamaku v jeho domě a přespím tam. S radostí souhlasím, a když opatrně našlapuju mezi kuřaty pobíhajícími všude okolo a otevírám primitivní dřevěné vrátka, všimnu si, že na nich opravdu stojí (dětským písmem): Bienvenido a la casa de Jesús… Magický realismus.

7

Mimochodem, otázka odkud přicházíš je zásadní, ale její smysl tady trochu uniká. Jak chceš vysvětlit, že jsi sem přijel po dvou a půl letech cesty z nějakého Česka a že Evropa, kterou se to snažíš zachránit, není název státu… Vysvětluješ to někomu, kdo hrdě vystavuje na svojí nástěnce fotografie (visící hned nad stolkem s posvátně nazdobenou Pannou Marií ve skleněné vitríně), jak jednou, když byl mladý (prý bratr), byl až ve tři sta kilometrů a dva dny vzdáleném Iquitosu?

8

Džungle chodí spát brzy a bez elektřiny, takže se klimbající babička nakonec přece jenom probere k životu a v sousední světnici vypráví dětem před usnutím klidným kolébajícím hlasem příběhy z Velkého světa.