MARGO HAYES

ZATAJIT SLABOST

Jako dítě sni­la o tom, že se zúčast­ní olym­pij­ských her. Niko­liv v leze­ní, ale v gym­nasti­ce. Za svým cílem si Mar­go šla s odhod­lá­ním neú­stup­né bojov­ni­ce, a to i navzdo­ry čet­ným zra­ně­ním. Jed­nou, při gym­nastic­kých závo­dech, si Mar­go zlo­mi­la kost v nár­tu a nená­pad­ně odkul­ha­la na toa­le­tu zchla­dit si nohu do zácho­do­vé mísy, aby před tre­né­rem zata­ji­la své zra­ně­ní.

Toto neú­pros­né nasta­ve­ní mys­li zřej­mě posta­vi­lo Mar­go v roce 2017 i pod jed­nu z nej­těž­ších spor­tov­ních cest svě­ta, „La Ram­blu“ 9a+ ve špa­něl­ské Siu­ra­ně (navr­tal ji Alex Huber v roce 1994 a v roce 2003 ji o sedm met­rů pro­dlou­žil Ramon Juli­an Pui­gblanque, pozn. red.). Mar­go Hayes se po sed­mi dnech kro­ko­vá­ní sta­la prv­ní ženou v his­to­rii, co pro­lo­mi­la tuto magic­kou hra­ni­ci a roz­bi­la tak pomy­sl­ný skle­ně­ný strop žen­ské­ho spor­tov­ní­ho leze­ní. Fot­ka, kte­rou zachy­til její lezec­ký part­ner Mat­ty Hong hned po pře­le­zu, pro­blik­la na obra­zov­kách mili­o­nů lez­ců…

TŘI JINÉ CESTY

Loni jsi měla vel­ký rok – vylez­la jsi své tře­tí 9a+, ces­tu „Papi­chu­lo“ ve špa­něl­ské Oli­a­ně (od Chri­se Shar­my, pozn. red.). Sta­la ses prv­ní ženou, kte­ré se poda­řil tako­vý­to „9a+ hat­trick“. (Po zmí­ně­né „La Ram­ble“ a fran­couz­ské „Bio­gra­phie“ rov­něž od Chri­se Shar­my, pozn. red.) Co pro tebe vizi­o­nář­ská „La Ram­b­la“, ale i tvá ostat­ní 9a+ zna­me­na­jí?
Děku­ji za tvá las­ka­vá slo­va. Rok 2019 jsem pro­ces­to­va­la kvů­li závo­dům, hod­ně jsem tré­no­va­la na umě­lé stě­ně a nedo­sta­la tak mno­ho pří­le­ži­tos­tí lézt ven­ku. Ale pokaž­dé, když jsem se do skal dosta­la, byla jsem za ty dny ven­ku vel­mi vděč­ná. Pro­jekt v Oli­a­ně z břez­na 2019 byl vlast­ně mým jedi­ným lezec­kým výle­tem toho roku. Byla jsem šťast­ná, že můžu lézt na tak nád­her­né ská­le a v nepo­sled­ní řadě zkou­šet inspi­ru­jí­cí linii. Oli­a­nu mám moc ráda – vyho­vu­je mi svo­jí kol­mos­tí a také si vel­mi uží­vám taměj­ší nála­dy a špa­něl­ské kul­tu­ry.

Všech­ny mé dosa­vad­ní 9a+ pro mě vel­mi zna­me­na­jí. Jsou to mé život­ní i lezec­ké mez­ní­ky. Ke kaž­dé jsem při­stu­po­va­la vel­mi spe­ci­fic­ky a indi­vi­du­ál­ně. Kaž­dá mě toho nesku­teč­ně nau­či­la. Kaž­dá byla jiná. Od mého prv­ní­ho 9a+ jsem, mys­lím, vyrost­la a dospě­la nejen lezec­ky, ale i lid­sky. Mno­ho jsem se za tu dobu o sobě dozvě­dě­la. Je pro mě čest, že jsem moh­la svý­mi pře­le­zy při­spět malou troš­kou do lezec­ké his­to­rie. Leze­ní mě za posled­ní deká­du vel­mi obo­ha­ti­lo a cítím se povin­na svý­mi výko­ny reci­proč­ně navrá­tit nové impul­sy lezec­ké komu­ni­tě.

Kolik času jsi strá­vi­la na legen­dár­ní „La Ram­ble“? Z mého svět­ské­ho pohle­du se zdá­lo, že sis zbůh­dar­ma vza­la krát­ké prázd­ni­ny ze svých stu­dií v zahra­ni­čí ve Fran­cii a odje­la jsi za svý­mi colo­rad­ský­mi kama­rá­dy, Mat­ty Hon­gem a Jonem Cardwellem do špa­něl­ské Siu­ra­ny. Tam jsi nasko­či­la do jejich původ­ní­ho pro­jek­tu, zmí­ně­né „La Ram­bly“, kte­rá se nako­nec sta­la tvým vítěz­ným hřiš­těm a ne jejich.
Ou, můj bože. Je to tři roky zpát­ky, ale teď už mi to při­pa­dá jako věč­nost… Kro­ko­vá­ní „La Ram­bly“ mi šlo doce­la rych­le. Vza­la jsem si týden vol­no ze ško­ly a při­je­la jsem za Mat­tym a Jonem do Siu­ra­ny. Nemě­la jsem tolik vol­né­ho času, kolik bych si přá­la, ale byla jsem té ces­tě vel­mi odda­ná. V té době jsem sla­vi­la 19. naro­ze­ni­ny a byla jsem vel­mi lezec­ky cíle­vě­do­má. Nako­nec to dopadlo tak, že klu­ci mě pře­mlu­vi­li, ať si posu­nu datum odle­tu a tré­nu­ji „La Ram­blu“ s nimi. Nako­nec jsem ji posla­la sed­mý den své­ho kro­ko­vá­ní. Teh­dy mně ani nešlo o to být prv­ní ženou, kte­rá tu ces­tu pře­lez­la, či být prv­ní lez­ky­ní, co pře­lez­la 9a+. Nic z toho neby­lo mým cílem. Jen jsem chtě­la před­vést to nej­lep­ší, co ve mně bylo, a také lézt spo­leč­ně s Mat­tym a Jonem.

Když se podí­váš zpět­ně na tvé tři 9a+, zají­má mě, co bylo těž­ší… Být vizi­o­nářka a otevřít brá­ny žen­ské­ho 9a+ svě­ta, a nebo ta vyso­ká čís­la zopa­ko­vat? Cíti­la jsi víc tlak oko­lí, či svůj osob­ní?
To je skvě­lá otáz­ka, pro­to­že ke kaž­dé z těch cest jsem při­stu­po­va­la jinak. Nicmé­ně osob­ní a okol­ní tlak hrál vel­mi důle­ži­tou roli. Poté, co jsem vylez­la „La Ram­blu“, jsem byla vel­mi ohro­me­ná. Abso­lut­ně jsem neo­če­ká­va­la a také nevy­hle­dá­va­la medi­ál­ní pozor­nost, kte­ré se mi poslé­ze dosta­lo. Byla jsem šťast­ná, že jsem dosáh­la své­ho cíle, a byla jsem vděč­ná za pod­po­ru lezec­ké komu­ni­ty, ale ve stej­nou dobu jsem od sebe zača­la poci­ťo­vat vel­ká oče­ká­vá­ní. Osob­ní a okol­ní tlak na mě spa­dl zejmé­na během nacvi­čo­vá­ní „Bio­gra­phie“ (video z pře­le­zu, pozn. red.) a vel­mi jsem s tím­to tla­kem bojo­va­la. Toto oče­ká­vá­ní ztí­ži­lo mé úsi­lí. Nyní jsem ale za tuto zku­še­nost vděč­ná, neb jsme se nau­či­la, jak zvlá­dat stres, kte­rý na sebe sama naklá­dám, a stres, kte­rý dovo­lím své­mu oko­lí nalo­žit na mě. Během posled­ních let se sna­žím mít pod kon­t­ro­lou ono oče­ká­vá­ní, kte­ré si sama vytvá­řím. Trou­fám si tvr­dit, že lezec­ky dospí­vám.

Když jsem lez­la „Papi­chu­lo“, nevy­tvá­ře­la jsem sama na sebe už žád­ný z těch­to tla­ků a ani jsem od sebe nic bláz­ni­vě neo­če­ká­va­la. Jak dospí­vám, uvě­do­mu­ji si, že leze­ní samo o oso­bě je důle­ži­těj­ší než jeho vrcho­ly.

Cvak­nu­tím slaňá­ku ces­ty „La Ram­b­la“ jsi při­da­la své jmé­no mezi dal­ší význam­né ženy ver­ti­kál­ní­ho svě­ta. Žiješ ve stej­ném měs­tě jako legen­dár­ní Lynn Hill, či její teh­dej­ší sou­peř­ka Robyn Erbes­field-Rabou­tou, kte­rá byla v dět­ství tvo­jí tre­nér­kou. Jak moc tě tyto dámy inspi­ru­jí?
Mám vel­ké štěs­tí, že jsem moh­la vyrůs­tat v době, kdy ženy již byly nedíl­nou, zaslou­že­nou, sil­nou a rov­no­práv­nou sou­čás­tí lezec­ké scé­ny.

Robyn byla mojí tre­nér­kou, když jsem zača­la v dese­ti letech lézt. Před­tím jsem ani netu­ši­la, že exis­tu­je něco jako závod­ní leze­ní, natož, že bych si ten­to sport nato­lik zami­lo­va­la. Robyn mě toho v dět­ství mno­ho nau­či­la – spous­ty život­ních lek­cí, ze kte­rých těžím až do dneška, kdy jsem dospě­lou a pro­fe­si­o­nál­ní lez­ky­ní. Když jsem jez­di­la s Robyn a její rodi­nou na lezec­ké výle­ty, vždy jsem obdi­vo­va­la její styl leze­ní a jak sil­ná Robyn byla a je. Jako malá jsem kou­ka­la na sta­rá lezec­ká videa ze závo­dů, kdy Robyn a Lynn spo­lu sou­pe­ři­ly. Jejich sou­bo­je mě uchva­co­va­ly. Co na mě ale nej­ví­ce zapů­so­bi­lo je, že Robyn a Lynn doká­za­ly zůstat vel­mi blíz­ký­mi kama­rád­ka­mi i přes jejich závod­ní a lezec­kou riva­li­tu. Obě dvě toho ve spor­tu tolik doká­za­ly a při­spě­ly nazpá­tek lezec­ké komu­ni­tě, ať už svý­mi výko­ny, tre­nér­stvím či men­tor­stvím. Když Lynn vylez­la jako prv­ní člo­věk na svě­tě ces­tu „the Nose“ na El Capa, inspi­ro­va­la lidi za hra­ni­ce leze­ní. Byla to udá­lost, kte­rá sdru­ži­la lidi dohro­ma­dy a uká­za­la svě­tu, že zápal a tvr­dá dři­na se vypla­tí.

„Co na mě nej­ví­ce zapů­so­bi­lo je, že Robyn a Lynn doká­za­ly zůstat vel­mi blíz­ký­mi kama­rád­ka­mi.“

Prá­vě jsi oce­ni­la lezec­ké titán­ky, „na jejichž rame­nou“ sto­jí celá lezec­ká komu­ni­ta. Při­pouš­tíš si urči­tou zod­po­věd­nost, že jsou to nyní i tvo­je bed­ra, na kte­rých sto­jí sou­čas­ná gene­ra­ce?
To je od tebe vel­mi milé, ale mys­lím si, že jsi mě až moc vychvá­li­la. Pokud můžu při­spět aspoň jed­ním zrn­kem inspi­ra­ce jed­no­mu děv­če­ti, či chlap­ci, co usi­lu­jí o něco nároč­né­ho, a pod­ní­tit je, ať se nebo­jí neu­spět, pro­hrát, spad­nout a zase vstát, budu poctě­na.

Když se baví­me o inspi­ra­ci, tvůj děde­ček, Dr. James Morri­se, byl líd­rem úspěš­né ame­ric­ké expe­di­ce na Eve­rest v roce 1983 (prv­ní, kte­ré se poda­ři­lo vystou­pit východ­ní stě­nou Kan­gshung, pozn. red.). Tvůj tať­ka je nad­še­ným tra­dič­ním lez­cem. Vyrůs­ta­la jsi ve měs­tě Boul­der ve stá­tě Colo­ra­do, boha­tém na tra­dič­ní leze­ní a alpi­nis­mus – pře­mýš­le­la jsi někdy, že pře­sta­neš cva­kat nýty a začneš zaklá­dat vlast­ní jiš­tě­ní?
Sou­hla­sím. Vyrůs­ta­la jsem mezi lid­mi, kte­ří milu­jí hory, a tak leze­ní pro mě neby­lo ničím cizím. Nicmé­ně mé spor­tov­ní dět­ské srd­ce milo­va­lo gym­nasti­ku. Leze­ní mě oslo­vi­lo, až když jsem se v dese­ti při­da­la k lezec­ké sku­pi­ně Robyn Erbes­field-Rabou­tou. Co se týče tra­dič­ní­ho leze­ní, ráda bych v budouc­nu zku­si­la big wally a zaklá­dá­ní fren­dů. Bylo by úžas­né jed­nou se poku­sit o „the Nose“!

SNÍT, ALE NELPĚT

Pova­žu­ješ se spí­še za závod­ní lez­ky­ni, kte­rá si uží­vá ven­kov­ní­ho spor­tov­ní­ho leze­ní, nebo za spor­tov­ní lez­ky­ni, kte­rá si zpes­t­řu­je ská­ly závo­dě­ním?
Já se zejmé­na pova­žu­ji za lez­ky­ni. (smě­je se)

Ráda si píšeš své krát­ko­do­bé a dlou­ho­do­bé cíle do diá­ře. Co sis napsa­la pro rok 2020?
Když jsem byla men­ší, byla jsem více upnu­těj­ší ke svým cílům. Nyní nejsem tak zau­ja­tá. Jsem při­způ­so­bi­věj­ší a fle­xi­bil­něj­ší ve svých myš­len­kách. Jak se vyví­jím po lid­ské strán­ce, zjiš­ťu­ji, že život je vel­mi kom­plex­ní, že někte­ré věci nemá­me pod svo­jí kon­t­ro­lou a že je nemů­že­me plá­no­vat. Samo­zřej­mě, že si ale stá­le sta­no­vu­ji nové cíle. Tyto cíle mi dodá­va­jí urči­tý směr a smy­sl, když mám pocit, že mi schá­zí moti­va­ce. Moje plá­ny se vyví­jí během roku a sou­čas­ná spo­le­čen­sko-poli­tic­ká situ­a­ce zapří­či­ni­la, že jsem ze svých akti­vit muse­la pole­vit. Bohu­žel jsem muse­la zru­šit výjezd do Špa­něl­ska a Chi­le. Nicmé­ně jsem si vědo­ma své osob­ní zod­po­věd­nos­ti, a tak si mys­lím, že je důle­ži­těj­ší při­způ­so­bit se situ­a­ci a tím při­spět ke zlep­še­ní. Letos pros­tě zůstá­vám doma.

Omluv mě, že vyta­hu­ji toto mož­ná cit­li­vé téma, ale jak ses vypo­řá­da­la s neú­spě­chem, kdy ses jako jed­na z favo­ri­tek neno­mi­no­va­la na olym­pi­á­du?
Samo­zřej­mě, že to bylo vel­mi těž­ké pro­pás­nout tak jedi­neč­nou šan­ci závo­dit na olym­pij­ských hrách, ale sna­žím se tu situ­a­ci chá­pat – nejed­ná se o konec svě­ta. Dále jsem si také vědo­ma, že nejsem jedi­nou spor­tov­ky­ní, kdo o tuto pří­le­ži­tost při­šel. Mno­ho talen­to­va­ných spor­tov­ců a tvr­dě se při­pra­vu­jí­cích lez­ců, kte­ří měli šan­ci se na OH dostat, tam nebu­dou. Byla jsem smut­ná, když jsem nepro­šla posled­ní­mi závo­dy, ale sna­žím se na tuto život­ní výzvu kou­kat pozi­tiv­ně. Mám kolem sebe spous­ty úžas­ných věcí a osob­ních pro­jek­tů, kte­ré mi pomá­ha­jí se od olym­pij­ské­ho snu opros­tit a posu­nout se dál. V ten­to moment si zatím nejsem jis­tá svý­mi ambi­ce­mi na Olym­pij­ské hry v Paří­ži 2024. Je to vel­mi dale­ko, abych se nyní muse­la roz­hod­nout. Teď jsem šťast­ná a vděč­ná, že mohu strá­vit vol­ný čas ve ska­lách a také se věno­vat své­mu vyso­ko­škol­ské­mu stu­diu.

Když jsme se bavi­ly prv­ně, ješ­tě jsi nevě­dě­la, jaký baka­lář­ský obor si vybe­reš. Už ses roz­hod­la?
Ptáš se správ­ně. A já se stá­le ptám sama sebe. V momen­tě, kdy exis­tu­je tolik zají­ma­vých obo­rů a věd­ních dis­ci­plín, je těž­ké roz­hod­nout se jen pro jeden či dva. Vel­mi mě zají­má bio­lo­gie, tak­že s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí se roz­hod­nu pro ni. A asi si k tomu při­dám ješ­tě něja­ký podo­bor.

HLAVOU DOLŮ

Tvůj lezec­ký styl při­po­mí­ná balet­ku tan­čí­cí na ská­le. Tvé pohy­by jsou lad­né a ele­gant­ní, vel­mi podob­né lezec­ké­mu pro­je­vu Lynn Hill, kte­rá byla v dět­ství také gym­nast­kou. Při­sou­di­la bys svo­ji ver­ti­kál­ní ply­nu­lost a leh­kost prá­vě gym­nasti­ce?
Gym­nasti­ce jsem se věno­va­la od šes­ti do svých tři­nác­ti let. Strá­vi­la jsem v tělo­cvič­ně den­ně něko­lik hodin. Někdy jsem muse­la zameš­kat i ško­lu, abych se moh­la zúčast­nit sou­stře­dě­ní a nábo­ru národ­ní­ho juni­or­ské­ho týmu v Texa­su, v tré­nin­ko­vém cen­t­ru Béla Káro­lyi. (rumun­ský gym­nastic­ký tre­nér, jenž emi­gr­val do USA, pozn. aut.) Gym­nasti­ku jsem milo­va­la a den­ně jsem tvr­dě pra­co­va­la, neb jsem měla vel­ké a vzne­še­né cíle. Spor­tov­ní gym­nasti­ka mě nau­či­la důle­ži­té život­ní lek­ce tvr­dé prá­ce a fair play cho­vá­ní. Vždy jsem si v gym­nasti­ce váži­la její­ho taneč­ní­ho aspek­tu. Nevím, zda-li se ten­to pří­stup obtis­kl do mého leze­ní, ale je to prav­dě­po­dob­né. Kaž­do­pád­ně jsem si jis­tá, že mě gym­nasti­ka nau­či­la vní­mat své tělo. V nepo­sled­ní řadě mě stá­le baví dělat akro­ba­tic­ké tri­ky a být hla­vou dolů!

Gym­nasti­ka ti při­vo­di­la i něko­lik zra­ně­ní. Zdra­vot­ní kom­pli­ka­ce tě ale od spor­tu neod­ra­di­ly. Byla jsem v údi­vu, když jsem se dozvě­dě­la, že sis při gym­nastic­kém závo­du zlo­mi­la kost a odkul­ha­la jsi na záchod, abys sis ochla­di­la nohu v zácho­do­vé míse a zmír­ni­la tak otok. Jak naslou­cháš své­mu tělu a jeho bolístkám nyní?
Jako gym­nast­ka jsem byla mno­ho­krát zra­ně­ná. Asi to bylo také tím, že jsem byla vel­mi hube­né děc­ko a taky pří­liš nebo­jác­ná a trou­fa­lá. Když jsem byla malá, měla jsem vel­mi malou před­sta­vu o stra­chu. Bylo to pro mě pokaž­dé vel­mi frustru­jí­cí, když jsem si zlo­mi­la dal­ší kost. Zna­me­na­lo to, že jsem muse­la sedět ved­le na žíněn­ce a dělat lehy sedy, niko­liv tré­no­vat akro­ba­tic­ké sesta­vy. Tato zra­ně­ní mě čas­to­krát při­nu­ti­la sezó­nu vypus­tit a nezá­vo­dit. Posled­ní frak­tu­ry mě dosta­ly do sta­vu abso­lut­ní­ho odmít­nu­tí a zapře­ní. Abso­lut­ně jsem nedo­ká­za­la při­jmout, že jsem zno­vu zra­ně­ná, a že musím pře­stat dělat to, co mě baví. Tou­ži­la jsem potla­čit bolest. Vědě­la jsem, že když řek­nu tre­né­ro­vi, že mám zlo­me­nou dal­ší kost, zaká­že mi pokra­čo­vat ve cvi­če­ní. Nyní, když jsem star­ší, se sna­žím tělo poslou­chat lépe. Nicmé­ně i během své lezec­ké kari­é­ry jsem závo­di­la se zlo­me­ni­nou v noze a úna­vov­kou v zádech. Jsem nepo­u­či­tel­ná.

Dal­ší pří­ho­da z tvé­ho dět­ství je, že sis sama ostří­ha­la vla­sy dou­fa­je, že budeš leh­čí. Fun­go­va­lo to?
Haha. To je vlast­ně doce­la sran­dov­ní pří­ho­da. Vlast­ně jsem si ty vla­sy neostří­ha­la, že bych si mys­le­la, že krát­ký sestřih by mě odleh­čil. Ale nako­nec to byla myš­len­ka, kte­rá mě blesk­la hla­vou poté, co jsem se pro ten­to účes roz­hod­la. Napadlo mě, že bych „na krát­ko“ mož­ná moh­la udě­lat víc shy­bů. (smě­je se) Od dět­ství ráda zkou­ším nové věci.

ŽÍT PODLE SVÉ BÁSNĚ

„Já jsem pánem své­ho osu­du, já jsem kapi­tá­nem své duše,“ je výňa­tek z bás­ně W. E. Hen­ley­ho, kte­rá se jme­nu­je Nepo­ra­že­ný, a záro­veň tvá man­t­ra. Jak kon­t­ro­lu­ješ stav své mys­li, ať se jed­ná o leze­ní, či mimo něj, při den­ním živo­tě?
Nemys­lím si, že ten citát je mojí výslov­nou man­trou, ale v kaž­dém pří­pa­dě dílo Nepo­ra­že­ný od W. E. Hen­ley­ho je jed­na z mých nej­ob­lí­be­něj­ších bás­ní. Hen­ley­ho slo­va o život­ní hou­žev­na­tos­ti, důstoj­nos­ti a nadě­ji mě inspi­ru­jí. Jako kaž­dý, i já o sobě pochy­bu­ji a nosím si v hla­vě své­ho vnitř­ní­ho kri­ti­ka. Kon­stant­ně si při­po­mí­nám, že podob­nou vnitř­ní sku­teč­nost mají všich­ni. Někdy se cítím sebe­jis­tá a někdy ne. Sna­žím se při­jí­mat obo­jí.

V minu­los­ti jsi strá­vi­la rok stu­dia v zahra­ni­čí. Ces­to­vá­ní a pozná­vá­ní nových kul­tur je jed­na z tvých důle­ži­tých život­ních hod­not.…
Ano, moc ráda ces­tu­ji a momen­tál­ně se mi po tom stýská. Chy­bí mi pozná­vá­ní nových míst, taměj­ších lidí a jejich zvyk­los­tí. Je jed­no­du­ché dou­fat, aby se svět vrá­til do nor­má­lu, ale uvě­do­mu­ji si, že jsem za svých dva­a­dva­cet let pro­ces­to­va­la více míst, než jsem kdy dou­fa­la. Měla jsem štěs­tí, že jsem dopo­sud moh­la vidět víc cizích kra­jů než jiní lidé za celý svůj život.

Je to pro mě při­po­mín­ka cenit si prcha­vé pří­tom­nos­ti, než zmi­zí do hlu­bin minu­los­ti. Plá­nu­ji se k ces­to­vá­ní vrá­tit, jak jen to bude mož­né, ale nyní, více než kdy jin­dy, si uvě­do­mu­ji, že je potře­ba ces­to­vat zod­po­věd­ně­ji. Jsem si vědo­ma kar­bo­no­vé sto­py, jež je nedíl­nou sou­čás­tí ces­to­vá­ní leta­dlem. Chci svůj podíl na uhlí­ko­vé sto­pě zre­du­ko­vat. Vím, že tato má ambi­ce zahr­nu­je méně letec­kých výle­tů, potaž­mo kom­pen­zo­vá­ní letů pro­střed­nic­tvím pod­po­ry rele­vant­ních eko­lo­gic­kých pro­gra­mů.

NÓBL PODLAHA

Z omaglaj­zo­va­né ver­ti­kál­ní divo­či­ny na nóbl hori­zon­tál­ní pře­hlíd­ko­vá mola. Už dva­krát ses obje­vi­la na Týd­nu paříž­ské módy, The Paris Fashi­on Week, na pře­hlíd­ce the Dior Para­de. Snad tě neu­ra­zím, ale jak se krás­ná, ale „pře­ce jenom stá­le lez­ky­ně“, dosta­ne do této vyš­ší krej­čov­ské spo­leč­nos­ti?
Před něko­li­ka lety se kon­ste­la­ce hvězd nachý­li­la k mé štěs­tě­ně a Maria Gra­zia Chiu­ri, mód­ní ředi­tel­ka Dio­ru, mě pozva­la na svo­ji prv­ní show v Los Ange­les. Od té doby mě pozva­li ješ­tě na více pře­hlí­dek, a to tře­ba na zmí­ně­né Paris Fashi­on Week. Pokaž­dé, když dosta­nu pozván­ku, jsem nad­še­ná, pro­to­že je to nád­her­ná podí­va­ná a úžas­ný spek­tá­kl. Móda mě vždy bavi­la. Je to jiný typ umě­ní. Designo­vá tvor­ba Maria Gra­zia Chiu­ri arti­ku­lo­va­ně zdů­raz­ňu­je žen­skou krá­su a její pes­t­rost. Zbož­ňu­ji pozná­vat, odkud pochá­zí Marii­na inspi­ra­ce pro kaž­dou její kolek­ci. Je to oprav­do­vá uměl­ky­ně a důstoj­ný pro­fe­si­o­nál­ní vzor.

Dal­ší vyš­ší spo­leč­nost, do kte­ré ses dosta­la, byla sku­pi­na spor­tov­ců a akti­vis­tů pro ochra­nu život­ní­ho pro­stře­dí, kte­ří se zúčast­ni­li zase­dá­ní ame­ric­ké­ho sená­tu na pod­po­ru ochra­ny veřej­né kra­ji­ny, the Pub­lic Lands. Toho času ti bylo 20 let, což zna­me­ná, že sis stá­le ješ­tě nemoh­la legál­ně kou­pit pivo, ale moh­la jsi mít vliv na poli­ti­ky. Můžeš o tom pově­dět víc?
Návště­va Kapi­to­lu Spo­je­ných stá­tů ame­ric­kých v roce 2018 spo­leč­ně s ostat­ní­mi lez­ci a akti­vis­ty byla vel­mi pod­ně­cu­jí­cí zku­še­nost. Jsem si vědo­ma, že se toho mám stá­le hod­ně co učit, ať už po strán­ce akti­vis­tic­ké, či poli­tic­ké. Ráda bych se v téhle situ­a­ci více zori­en­to­va­la; naby­la více vědo­mos­tí a zku­še­nos­tí a podob­né kam­pa­ně se zno­vu opět zúčast­ni­la. Vždy jsem se zají­ma­la o život­ní pro­stře­dí a jeho ochra­nu a ráda bych se v této sfé­ře anga­žo­va­la ješ­tě více.

Vím, že také nad­še­ně vče­la­říš – na své zahra­dě máš tři úly. Jaká byla letoš­ní skli­zeň a jak jsi vlast­ně obje­vi­la lás­ku ke vče­lám?
Ha! To je skvě­lá otáz­ka. Sezó­na se vyda­ři­la. Byly dny, kdy jsme s mam­kou skli­di­ly až 18 plá­tů. Je to namá­ha­vá prá­ce, ale zda­le­ka nedo­sa­hu­je času a úsi­lí, kte­ré do své role muse­jí vklá­dat vče­lí opy­lo­va­či. Hmy­zem jsem uchvá­ce­na od malič­ka. Když jsem se v 15 letech dozvě­dě­la o kolap­su vče­lích kolo­nií, rych­le jsem chtě­la při­spět ke zlep­še­ní.

__________