MARGO HAYES

ZATAJIT SLABOST

Jako dítě snila o tom, že se zúčastní olympijských her. Nikoliv v lezení, ale v gymnastice. Za svým cílem si Margo šla s odhodláním neústupné bojovnice, a to i navzdory četným zraněním. Jednou, při gymnastických závodech, si Margo zlomila kost v nártu a nenápadně odkulhala na toaletu zchladit si nohu do záchodové mísy, aby před trenérem zatajila své zranění.

Toto neúprosné nastavení mysli zřejmě postavilo Margo v roce 2017 i pod jednu z nejtěžších sportovních cest světa, „La Ramblu“ 9a+ ve španělské Siuraně (navrtal ji Alex Huber v roce 1994 a v roce 2003 ji o sedm metrů prodloužil Ramon Julian Puigblanque, pozn. red.). Margo Hayes se po sedmi dnech krokování stala první ženou v historii, co prolomila tuto magickou hranici a rozbila tak pomyslný skleněný strop ženského sportovního lezení. Fotka, kterou zachytil její lezecký partner Matty Hong hned po přelezu, problikla na obrazovkách milionů lezců…

TŘI JINÉ CESTY

Loni jsi měla velký rok – vylezla jsi své třetí 9a+, cestu „Papichulo“ ve španělské Olianě (od Chrise Sharmy, pozn. red.). Stala ses první ženou, které se podařil takovýto „9a+ hattrick“. (Po zmíněné „La Ramble“ a francouzské „Biographie“ rovněž od Chrise Sharmy, pozn. red.) Co pro tebe vizionářská „La Rambla“, ale i tvá ostatní 9a+ znamenají?
Děkuji za tvá laskavá slova. Rok 2019 jsem procestovala kvůli závodům, hodně jsem trénovala na umělé stěně a nedostala tak mnoho příležitostí lézt venku. Ale pokaždé, když jsem se do skal dostala, byla jsem za ty dny venku velmi vděčná. Projekt v Olianě z března 2019 byl vlastně mým jediným lezeckým výletem toho roku. Byla jsem šťastná, že můžu lézt na tak nádherné skále a v neposlední řadě zkoušet inspirující linii. Olianu mám moc ráda – vyhovuje mi svojí kolmostí a také si velmi užívám tamější nálady a španělské kultury.

Všechny mé dosavadní 9a+ pro mě velmi znamenají. Jsou to mé životní i lezecké mezníky. Ke každé jsem přistupovala velmi specificky a individuálně. Každá mě toho neskutečně naučila. Každá byla jiná. Od mého prvního 9a+ jsem, myslím, vyrostla a dospěla nejen lezecky, ale i lidsky. Mnoho jsem se za tu dobu o sobě dozvěděla. Je pro mě čest, že jsem mohla svými přelezy přispět malou troškou do lezecké historie. Lezení mě za poslední dekádu velmi obohatilo a cítím se povinna svými výkony recipročně navrátit nové impulsy lezecké komunitě.

Kolik času jsi strávila na legendární „La Ramble“? Z mého světského pohledu se zdálo, že sis zbůhdarma vzala krátké prázdniny ze svých studií v zahraničí ve Francii a odjela jsi za svými coloradskými kamarády, Matty Hongem a Jonem Cardwellem do španělské Siurany. Tam jsi naskočila do jejich původního projektu, zmíněné „La Rambly“, která se nakonec stala tvým vítězným hřištěm a ne jejich.
Ou, můj bože. Je to tři roky zpátky, ale teď už mi to připadá jako věčnost… Krokování „La Rambly“ mi šlo docela rychle. Vzala jsem si týden volno ze školy a přijela jsem za Mattym a Jonem do Siurany. Neměla jsem tolik volného času, kolik bych si přála, ale byla jsem té cestě velmi oddaná. V té době jsem slavila 19. narozeniny a byla jsem velmi lezecky cílevědomá. Nakonec to dopadlo tak, že kluci mě přemluvili, ať si posunu datum odletu a trénuji „La Ramblu“ s nimi. Nakonec jsem ji poslala sedmý den svého krokování. Tehdy mně ani nešlo o to být první ženou, která tu cestu přelezla, či být první lezkyní, co přelezla 9a+. Nic z toho nebylo mým cílem. Jen jsem chtěla předvést to nejlepší, co ve mně bylo, a také lézt společně s Mattym a Jonem.

Když se podíváš zpětně na tvé tři 9a+, zajímá mě, co bylo těžší… Být vizionářka a otevřít brány ženského 9a+ světa, a nebo ta vysoká čísla zopakovat? Cítila jsi víc tlak okolí, či svůj osobní?
To je skvělá otázka, protože ke každé z těch cest jsem přistupovala jinak. Nicméně osobní a okolní tlak hrál velmi důležitou roli. Poté, co jsem vylezla „La Ramblu“, jsem byla velmi ohromená. Absolutně jsem neočekávala a také nevyhledávala mediální pozornost, které se mi posléze dostalo. Byla jsem šťastná, že jsem dosáhla svého cíle, a byla jsem vděčná za podporu lezecké komunity, ale ve stejnou dobu jsem od sebe začala pociťovat velká očekávání. Osobní a okolní tlak na mě spadl zejména během nacvičování „Biographie“ (video z přelezu, pozn. red.) a velmi jsem s tímto tlakem bojovala. Toto očekávání ztížilo mé úsilí. Nyní jsem ale za tuto zkušenost vděčná, neb jsme se naučila, jak zvládat stres, který na sebe sama nakládám, a stres, který dovolím svému okolí naložit na mě. Během posledních let se snažím mít pod kontrolou ono očekávání, které si sama vytvářím. Troufám si tvrdit, že lezecky dospívám.

Když jsem lezla „Papichulo“, nevytvářela jsem sama na sebe už žádný z těchto tlaků a ani jsem od sebe nic bláznivě neočekávala. Jak dospívám, uvědomuji si, že lezení samo o osobě je důležitější než jeho vrcholy.

Cvaknutím slaňáku cesty „La Rambla“ jsi přidala své jméno mezi další významné ženy vertikálního světa. Žiješ ve stejném městě jako legendární Lynn Hill, či její tehdejší soupeřka Robyn Erbesfield-Raboutou, která byla v dětství tvojí trenérkou. Jak moc tě tyto dámy inspirují?
Mám velké štěstí, že jsem mohla vyrůstat v době, kdy ženy již byly nedílnou, zaslouženou, silnou a rovnoprávnou součástí lezecké scény.

Robyn byla mojí trenérkou, když jsem začala v deseti letech lézt. Předtím jsem ani netušila, že existuje něco jako závodní lezení, natož, že bych si tento sport natolik zamilovala. Robyn mě toho v dětství mnoho naučila – spousty životních lekcí, ze kterých těžím až do dneška, kdy jsem dospělou a profesionální lezkyní. Když jsem jezdila s Robyn a její rodinou na lezecké výlety, vždy jsem obdivovala její styl lezení a jak silná Robyn byla a je. Jako malá jsem koukala na stará lezecká videa ze závodů, kdy Robyn a Lynn spolu soupeřily. Jejich souboje mě uchvacovaly. Co na mě ale nejvíce zapůsobilo je, že Robyn a Lynn dokázaly zůstat velmi blízkými kamarádkami i přes jejich závodní a lezeckou rivalitu. Obě dvě toho ve sportu tolik dokázaly a přispěly nazpátek lezecké komunitě, ať už svými výkony, trenérstvím či mentorstvím. Když Lynn vylezla jako první člověk na světě cestu „the Nose“ na El Capa, inspirovala lidi za hranice lezení. Byla to událost, která sdružila lidi dohromady a ukázala světu, že zápal a tvrdá dřina se vyplatí.

„Co na mě nejvíce zapůsobilo je, že Robyn a Lynn dokázaly zůstat velmi blízkými kamarádkami.“

Právě jsi ocenila lezecké titánky, „na jejichž ramenou“ stojí celá lezecká komunita. Připouštíš si určitou zodpovědnost, že jsou to nyní i tvoje bedra, na kterých stojí současná generace?
To je od tebe velmi milé, ale myslím si, že jsi mě až moc vychválila. Pokud můžu přispět aspoň jedním zrnkem inspirace jednomu děvčeti, či chlapci, co usilují o něco náročného, a podnítit je, ať se nebojí neuspět, prohrát, spadnout a zase vstát, budu poctěna.

Když se bavíme o inspiraci, tvůj dědeček, Dr. James Morrise, byl lídrem úspěšné americké expedice na Everest v roce 1983 (první, které se podařilo vystoupit východní stěnou Kangshung, pozn. red.). Tvůj taťka je nadšeným tradičním lezcem. Vyrůstala jsi ve městě Boulder ve státě Colorado, bohatém na tradiční lezení a alpinismus – přemýšlela jsi někdy, že přestaneš cvakat nýty a začneš zakládat vlastní jištění?
Souhlasím. Vyrůstala jsem mezi lidmi, kteří milují hory, a tak lezení pro mě nebylo ničím cizím. Nicméně mé sportovní dětské srdce milovalo gymnastiku. Lezení mě oslovilo, až když jsem se v deseti přidala k lezecké skupině Robyn Erbesfield-Raboutou. Co se týče tradičního lezení, ráda bych v budoucnu zkusila big wally a zakládání frendů. Bylo by úžasné jednou se pokusit o „the Nose“!

SNÍT, ALE NELPĚT

Považuješ se spíše za závodní lezkyni, která si užívá venkovního sportovního lezení, nebo za sportovní lezkyni, která si zpestřuje skály závoděním?
Já se zejména považuji za lezkyni. (směje se)

Ráda si píšeš své krátkodobé a dlouhodobé cíle do diáře. Co sis napsala pro rok 2020?
Když jsem byla menší, byla jsem více upnutější ke svým cílům. Nyní nejsem tak zaujatá. Jsem přizpůsobivější a flexibilnější ve svých myšlenkách. Jak se vyvíjím po lidské stránce, zjišťuji, že život je velmi komplexní, že některé věci nemáme pod svojí kontrolou a že je nemůžeme plánovat. Samozřejmě, že si ale stále stanovuji nové cíle. Tyto cíle mi dodávají určitý směr a smysl, když mám pocit, že mi schází motivace. Moje plány se vyvíjí během roku a současná společensko-politická situace zapříčinila, že jsem ze svých aktivit musela polevit. Bohužel jsem musela zrušit výjezd do Španělska a Chile. Nicméně jsem si vědoma své osobní zodpovědnosti, a tak si myslím, že je důležitější přizpůsobit se situaci a tím přispět ke zlepšení. Letos prostě zůstávám doma.

Omluv mě, že vytahuji toto možná citlivé téma, ale jak ses vypořádala s neúspěchem, kdy ses jako jedna z favoritek nenominovala na olympiádu?
Samozřejmě, že to bylo velmi těžké propásnout tak jedinečnou šanci závodit na olympijských hrách, ale snažím se tu situaci chápat – nejedná se o konec světa. Dále jsem si také vědoma, že nejsem jedinou sportovkyní, kdo o tuto příležitost přišel. Mnoho talentovaných sportovců a tvrdě se připravujících lezců, kteří měli šanci se na OH dostat, tam nebudou. Byla jsem smutná, když jsem neprošla posledními závody, ale snažím se na tuto životní výzvu koukat pozitivně. Mám kolem sebe spousty úžasných věcí a osobních projektů, které mi pomáhají se od olympijského snu oprostit a posunout se dál. V tento moment si zatím nejsem jistá svými ambicemi na Olympijské hry v Paříži 2024. Je to velmi daleko, abych se nyní musela rozhodnout. Teď jsem šťastná a vděčná, že mohu strávit volný čas ve skalách a také se věnovat svému vysokoškolskému studiu.

Když jsme se bavily prvně, ještě jsi nevěděla, jaký bakalářský obor si vybereš. Už ses rozhodla?
Ptáš se správně. A já se stále ptám sama sebe. V momentě, kdy existuje tolik zajímavých oborů a vědních disciplín, je těžké rozhodnout se jen pro jeden či dva. Velmi mě zajímá biologie, takže s největší pravděpodobností se rozhodnu pro ni. A asi si k tomu přidám ještě nějaký podobor.

HLAVOU DOLŮ

Tvůj lezecký styl připomíná baletku tančící na skále. Tvé pohyby jsou ladné a elegantní, velmi podobné lezeckému projevu Lynn Hill, která byla v dětství také gymnastkou. Přisoudila bys svoji vertikální plynulost a lehkost právě gymnastice?
Gymnastice jsem se věnovala od šesti do svých třinácti let. Strávila jsem v tělocvičně denně několik hodin. Někdy jsem musela zameškat i školu, abych se mohla zúčastnit soustředění a náboru národního juniorského týmu v Texasu, v tréninkovém centru Béla Károlyi. (rumunský gymnastický trenér, jenž emigrval do USA, pozn. aut.) Gymnastiku jsem milovala a denně jsem tvrdě pracovala, neb jsem měla velké a vznešené cíle. Sportovní gymnastika mě naučila důležité životní lekce tvrdé práce a fair play chování. Vždy jsem si v gymnastice vážila jejího tanečního aspektu. Nevím, zda-li se tento přístup obtiskl do mého lezení, ale je to pravděpodobné. Každopádně jsem si jistá, že mě gymnastika naučila vnímat své tělo. V neposlední řadě mě stále baví dělat akrobatické triky a být hlavou dolů!

Gymnastika ti přivodila i několik zranění. Zdravotní komplikace tě ale od sportu neodradily. Byla jsem v údivu, když jsem se dozvěděla, že sis při gymnastickém závodu zlomila kost a odkulhala jsi na záchod, abys sis ochladila nohu v záchodové míse a zmírnila tak otok. Jak nasloucháš svému tělu a jeho bolístkám nyní?
Jako gymnastka jsem byla mnohokrát zraněná. Asi to bylo také tím, že jsem byla velmi hubené děcko a taky příliš nebojácná a troufalá. Když jsem byla malá, měla jsem velmi malou představu o strachu. Bylo to pro mě pokaždé velmi frustrující, když jsem si zlomila další kost. Znamenalo to, že jsem musela sedět vedle na žíněnce a dělat lehy sedy, nikoliv trénovat akrobatické sestavy. Tato zranění mě častokrát přinutila sezónu vypustit a nezávodit. Poslední fraktury mě dostaly do stavu absolutního odmítnutí a zapření. Absolutně jsem nedokázala přijmout, že jsem znovu zraněná, a že musím přestat dělat to, co mě baví. Toužila jsem potlačit bolest. Věděla jsem, že když řeknu trenérovi, že mám zlomenou další kost, zakáže mi pokračovat ve cvičení. Nyní, když jsem starší, se snažím tělo poslouchat lépe. Nicméně i během své lezecké kariéry jsem závodila se zlomeninou v noze a únavovkou v zádech. Jsem nepoučitelná.

Další příhoda z tvého dětství je, že sis sama ostříhala vlasy doufaje, že budeš lehčí. Fungovalo to?
Haha. To je vlastně docela srandovní příhoda. Vlastně jsem si ty vlasy neostříhala, že bych si myslela, že krátký sestřih by mě odlehčil. Ale nakonec to byla myšlenka, která mě bleskla hlavou poté, co jsem se pro tento účes rozhodla. Napadlo mě, že bych „na krátko“ možná mohla udělat víc shybů. (směje se) Od dětství ráda zkouším nové věci.

ŽÍT PODLE SVÉ BÁSNĚ

„Já jsem pánem svého osudu, já jsem kapitánem své duše,“ je výňatek z básně W. E. Henleyho, která se jmenuje Neporažený, a zároveň tvá mantra. Jak kontroluješ stav své mysli, ať se jedná o lezení, či mimo něj, při denním životě?
Nemyslím si, že ten citát je mojí výslovnou mantrou, ale v každém případě dílo Neporažený od W. E. Henleyho je jedna z mých nejoblíbenějších básní. Henleyho slova o životní houževnatosti, důstojnosti a naději mě inspirují. Jako každý, i já o sobě pochybuji a nosím si v hlavě svého vnitřního kritika. Konstantně si připomínám, že podobnou vnitřní skutečnost mají všichni. Někdy se cítím sebejistá a někdy ne. Snažím se přijímat obojí.

V minulosti jsi strávila rok studia v zahraničí. Cestování a poznávání nových kultur je jedna z tvých důležitých životních hodnot.…
Ano, moc ráda cestuji a momentálně se mi po tom stýská. Chybí mi poznávání nových míst, tamějších lidí a jejich zvyklostí. Je jednoduché doufat, aby se svět vrátil do normálu, ale uvědomuji si, že jsem za svých dvaadvacet let procestovala více míst, než jsem kdy doufala. Měla jsem štěstí, že jsem doposud mohla vidět víc cizích krajů než jiní lidé za celý svůj život.

Je to pro mě připomínka cenit si prchavé přítomnosti, než zmizí do hlubin minulosti. Plánuji se k cestování vrátit, jak jen to bude možné, ale nyní, více než kdy jindy, si uvědomuji, že je potřeba cestovat zodpovědněji. Jsem si vědoma karbonové stopy, jež je nedílnou součástí cestování letadlem. Chci svůj podíl na uhlíkové stopě zredukovat. Vím, že tato má ambice zahrnuje méně leteckých výletů, potažmo kompenzování letů prostřednictvím podpory relevantních ekologických programů.

NÓBL PODLAHA

Z omaglajzované vertikální divočiny na nóbl horizontální přehlídková mola. Už dvakrát ses objevila na Týdnu pařížské módy, The Paris Fashion Week, na přehlídce the Dior Parade. Snad tě neurazím, ale jak se krásná, ale „přece jenom stále lezkyně“, dostane do této vyšší krejčovské společnosti?
Před několika lety se konstelace hvězd nachýlila k mé štěstěně a Maria Grazia Chiuri, módní ředitelka Dioru, mě pozvala na svoji první show v Los Angeles. Od té doby mě pozvali ještě na více přehlídek, a to třeba na zmíněné Paris Fashion Week. Pokaždé, když dostanu pozvánku, jsem nadšená, protože je to nádherná podívaná a úžasný spektákl. Móda mě vždy bavila. Je to jiný typ umění. Designová tvorba Maria Grazia Chiuri artikulovaně zdůrazňuje ženskou krásu a její pestrost. Zbožňuji poznávat, odkud pochází Mariina inspirace pro každou její kolekci. Je to opravdová umělkyně a důstojný profesionální vzor.

Další vyšší společnost, do které ses dostala, byla skupina sportovců a aktivistů pro ochranu životního prostředí, kteří se zúčastnili zasedání amerického senátu na podporu ochrany veřejné krajiny, the Public Lands. Toho času ti bylo 20 let, což znamená, že sis stále ještě nemohla legálně koupit pivo, ale mohla jsi mít vliv na politiky. Můžeš o tom povědět víc?
Návštěva Kapitolu Spojených států amerických v roce 2018 společně s ostatními lezci a aktivisty byla velmi podněcující zkušenost. Jsem si vědoma, že se toho mám stále hodně co učit, ať už po stránce aktivistické, či politické. Ráda bych se v téhle situaci více zorientovala; nabyla více vědomostí a zkušeností a podobné kampaně se znovu opět zúčastnila. Vždy jsem se zajímala o životní prostředí a jeho ochranu a ráda bych se v této sféře angažovala ještě více.

Vím, že také nadšeně včelaříš – na své zahradě máš tři úly. Jaká byla letošní sklizeň a jak jsi vlastně objevila lásku ke včelám?
Ha! To je skvělá otázka. Sezóna se vydařila. Byly dny, kdy jsme s mamkou sklidily až 18 plátů. Je to namáhavá práce, ale zdaleka nedosahuje času a úsilí, které do své role musejí vkládat včelí opylovači. Hmyzem jsem uchvácena od malička. Když jsem se v 15 letech dozvěděla o kolapsu včelích kolonií, rychle jsem chtěla přispět ke zlepšení.

__________