Ne vždy jde všechno podle plánu. Své o tom ví Mára Novotný a Ondra Hlásný, kteří vylezli Diamirskou stěnu a 26. června kolem poledne stanuli na vrcholu deváté nejvyšší hory světa Nanga Parbat (8126 m n. m.). Lezli alpským stylem, bez kyslíku i další podpory ve stěně. (Služby agentury kluci využili jenom v základním táboře, pozn. red.) Výstup provedli na samém začátku sezony před všemi ostatními expedicemi, a na vrcholu tak letos byli úplně první.

Následný sestup ale trval déle, než kluci předpokládali, a ze základního tábora tak s velkými omrzlinami zamířili rychle zpátky do Čech. Jak probírala následná rekonvalescence? Víc přiblíží Mára v krátkém rozhovoru. (Celé expedici se chceme v budoucnu věnovat ještě dalším materiálem. Tenhle text proto ber jenom jako malou upoutávku, pozn. red.)

S Ondrou už jste víc než tři měsíce zpátky v Čechách. Jaká nejsilnější vzpomínka na expedici se ti s odstupem času vybaví jako první?
Oba dva jsme to cítili a cítíme stejně. Nejvíc jsme si užívali, že jsme v té stěně opravdu museli lézt. Byli jsme tam úplně první a sami. Nikdo nám neříkal, kam máme jít, a nenásledovali jsme žádnou vytyčenou cestu. Byť třeba někde visel kus nějakého starého lana, to ti ale může maximálně napovědět. Když jsme lezli přes Kinshoferovy skály, to bylo něco neuvěřitelného. V šesti tisících rubeš sto padesát metrů skály, na moje schopnosti to bylo úplně akorát a byl jsem rád, že jsem to dal. Krásné, čisté lezení.

Jak ses cítil, když jste nakonec stanuli nahoře na vrcholu?
Než začneš fotit a natáčet, čímž narušíš posvátnost toho okamžiku, je to něco nepřenosného a nepopsatelného. Na vrcholu jsme stanuli společně ve stejnou chvíli a poděkovali. Pro mě tam bylo všechno, co potřebuju. Úplné ticho, čistá duše, na nic jsem nemyslel a měl jsem radost. Dřív, když jsem přišel někam na vrchol, strašně jsem se radoval, ale tady jsem se radoval tiše. Nekřičel jsem, jak mám ve zvyku (směje se), ale poklekl jsem a byl jsem pyšný na to, že se nám to podařilo. Další myšlenky přišly až potom.

Tři dny jste strávili ve výšce nad 7000 metrů, kde jste dvakrát bez vody a vybavení neplánovaně bivakovali. (První bivak byl ve výšce 7600 m n. m. po cestě nahoru, druhý ve výšce 7400 m n. m. po cestě zpátky, pozn. red.) Co sis z toho odnesl?
Máš v sobě respekt a povinnost k našemu vlastnímu životu, stejně tak k těm druhým, kteří na nás čekají dole. Díky tomu jsme byli schopní ty „špatné věci“, které se nám tam udály, překonat s nějakým nadhledem. Nedošlo k žádné situaci, kdy bychom nějak panikařili, byli jsme silně zaměření na sestup a nic jiného jsme neřešili.

Co následovalo po návratu domů?
Vzhledem k tomu, že jsme nahoře strávili víc času, než jsme předpokládali, a neměli jsme s sebou dost vody, hodně jsme omrzli. Podařilo se nám dostat během tří dnů ze základního tábora domů do Čech, což pro mě bylo rovnou do nemocnice v Novém Jičíně, kde mám kamaráda intenzivistu a nutricionistu Kamila Bezděka. Vzal si mě do svých spárů a začala intenzivní léčba.

Ondra skončil na popáleninovém centru v Ostravě. Oba jsme měli rozdílné léčby. Můj doktor Kamil postupoval podle rad zkušených odborníků, kteří se už s omrzlinami setkali a léčili třeba Radka Jaroše, Máru Holečka nebo Davida Fojtíka. Ondrovi doktoři naopak postupovali jinak a řešili to svým inovativním přístupem. Co ale bylo společné, oba jsme absolvovali čtyřicet hyperbarických komor, za což neskutečně děkujeme kamarádům a doktorům, kteří nám to zařídili. Dvě hodiny denně jsme dýchali čistý kyslík a „chodili pod zem“ (komora se tlakuje na hloubku ‑10 metrů, pozn. red.). Díky tomu se nám lépe obnovovaly tkáně a škody jsou „minimální“.

V čem byl přístup doktorů jiný?
Mně na nohy od příjezdu až do dneška nikdo nesměl šáhnout. Všichni chirurgové jsou strašně zvědaví a chtějí se podívat – odloupnout černou kůži pryč, což se u mě nestalo. Ondrovi ji sloupli a hojení potom probíhá úplně jinak. Vzhledem k rozsahu omrzlin, které mám a které mi postihly všech deset prstů na nohách včetně plosky, nártu a kloubu, to nemám v kosti. Ondra má sice o mnoho menší omrzliny, ale má zasažené i kosti. U obou z nás je to úplně jiné.

Říkal jsi mi, že v tuhle chvíli by doktoři už běžně přistoupili k amputaci. Po tobě ale chtějí, abys ještě počkal. Aby mohli dál studovat, co se v tuhle chvíli s prsty vlastně dál děje, protože s tím nemají velké zkušenosti. Jsi takový jejich „pokusný králík“, jak to vnímáš?
Pan Zálešák z Olomouce, který řídil moji léčbu, by přistoupil k amputaci už teď říjnu. Kamil oproti tomu navrhuje, že pokud nespěchám, ať ještě počkám. „Trpěliví vždycky vyhrávají,“ říká. Má pocit, že se ta zranění pořád nějakým způsobem zlepšují a vyvíjejí. Amputace je nezvratný proces a já nikam nespěchám, tak určitě ještě počkám a uvidíme, jestli se to vyplatí. Mám obrovské štěstí, protože jsme zjistili, že pod mojí mrtvou tkání na pravé noze pořád proudí energie až do konečků prstů. U levé nohy zatím čekáme na nějaká další vyšetření, aby se to potvrdilo. I pro doktory samotné jde o cenné zkušenosti. V budoucnu možná na základě mého případu sepíšou novou studii, která by mohla pomoct ostatním, jak pracovat s takhle velkými omrzlinami.

Máš i přes to všechno v hlavě nějaké další lezecké plány ve vysokých horách?
Určitě jo. Když jsme s Ondrou sedávali v komoře a doplňovali si informace z našeho sestupu, protože některé části náš mozek už zapomněl, měli jsme spoustu času. Přitom jsme si naplánovali, že bychom se chtěli ve stejné sestavě a stejným stylem podívat příští rok na Makalu. Uvidíme, jestli se nám podaří rychle se zotavit a když ne, tak to necháme až na další rok, ale plán a cíl máme jasný. (směje se)

____________________

Pokud se chceš o celé expedici dozvědět víc, doraž tenhle víkend na festival Póvl do Kacanov v Českém Ráji. Márova přednáška začíná v sobotu od 17:30, pozn. red.