Hromadné akce, večery u ohně a jistota, že na každé akci potkáš ty stejné lidi. Jihočeši měli to štěstí, že jejich oddíly držely spolu. Jaká byla radost, když v nějaké francouzské pustině člověk po dni jízdy spatřil třeba deset stanů, ze kterých vyskákali jeho kamarádi. Tahle pospolitost však postupem času po roce 1990 začala ze života táborského oddílu mizet.

O tom, jak se role oddílu od doby Franty Pozniaka proměnila, jsme si povídali s Markem Blážou. Ten se těchto změn aktivně účastnil, ať už jako nadšený lezec, či jako předseda táborského oddílu, který mezi lety 2000 a 2007 vedl.

Kdy myslíš, že se to změnilo?
Asi nějak po roce 2000, těžko říct. Ta hromadnost, společné cesty vlakem a třeba různé brigády v domácích oblastech začaly pomalu skomírat. Zájem o udržování lokálních oblastí slábnul. Z dnešního pohledu to chápu. Dnes má každý málo času a chce lízt a ne někde něco čistit. Nicméně stále se najdou výjimky, které se o skály starají, například Jirka Rybák nebo Víťa Novák, ale to je ta naše starší generace.

Stejně tak role oddílu – dnes ho k lezení vlastně nepotřebuješ.
Já jsem začínal dle starého modelu – pevná organizace, tedy bez průkazu nesmíš na skálu, a abys průkaz dostal, tak jsi musel projít výcvikem pod dohledem cvičitele. U mě to byl Franta Vondruška, který moji lásku k lezení ještě prohloubil. Pak jsi složil zkoušky, které se odehrávaly v duchu: „Vylez ‘Údolku’ na Hrad“ (IV, skály U mamuta, pozn. red.), kde jsi musel prokázat základní schopnost lezení po vlastním. Takhle to fungovalo ještě dlouho.

Do dnes zůstal jen členský příspěvek, za který ti ten průkaz přijde poštou.
Ano. Když jsem byl předsedou, tak jsem se snažil v tomto duchu pokračovat. S Jirkou Rybákem jsme si udělali cvičitelský kurz a snažili se nové zájemce trochu vést. Většinou jsou to dodnes moji kamarádi a mám radost, že je to baví i po letech. Ale postupem času opadal zájem o cvičení a zůstalo už jen ono formální placení příspěvků.

Myslím, že Tábor a jižní Čechy obecně mají poměrně tradicionalistický ráz. Myslíš si to taky?
Když se na to podíváš, tak do nějakého roku 2014, kdy Jirka Rybák udělal Bechyni, tu jediné sportovky byly v Modráku (Modrý lom: dva nýty na 12 metrů usmejkané plotny, pozn. aut.). Na našich skalách se lezlo dlouho – už od 50. let a ten charakter se zkrátka udržel. Vedli jsme o tom několik debat, kdy se řešilo přejišťování, dojišťování a charakter nových prvovýstupů. I kvůli tomu tady nikdy moc ryzích sportovkářů nebylo, spíše univerzálních lezců, kteří více či méně směřovali do hor.

Vezmu to na svém příkladu, kdy jsem vděčný, že jsem okusil téměř všechny lezecké disciplíny. Vyzkoušel jsem a v žádné nedosáhl oslnivých výsledků, ale to mi opravdu nevadí.

Ten charakter místních oblastí byl do jisté míry ovlivněn i tím, že v Táboře byl dobrý zdroj k získání vklíněnců a časem i frendů. Ty vyráběl Jiří Rybák starší a po něm pak Tomáš a Petr Koubovi, takže se s tím každý naučil zacházet. Na druhou stranu je nutné říci, že každý, kdo se doma domáhal tradičního charakteru oblastí, beztak stejně rád jezdil na sportovky. Vznikla paradoxní situace, kdy jsme byli trochu naštvaní, že to tu nemáme, ale zároveň jsme byli ještě víc naštvaní na toho, kdo by to chtěl případně změnit a něco dojistit. Občas na toto téma proběhla diskuze v hospodě, ale nakonec se stejně nic nezměnilo, zasmáli jsme se tomu a šli domů.

A co hory? Je trochu paradox jezdit na písek, když je to blíž do Alp.
No právě. Do hor jsem začal jezdit později, když už jsem neměl tolik času jezdit na písek. Kolem roku 2000 jsme postupně objevovali blízké východní Alpy: Totes Gebirge, Dachstein, nebo Wilder Kaiser. Nebylo zdaleka tolik informací jako dneska a pro nás to bylo nový. To objevování mě bavilo nejvíc. Jezdili jsme i na otočku: brzo ráno tam a večer zpátky. A vlastně jsem pořád sledoval tu postupnou linku skalky – vícedélky – hory.

A to i docela vysoké, ne? Co ta vaše Annapurna IV v roce 2003? Když jsem o tom slyšel poprvé, tak mi to přišlo jako fakt něco.
No jo, je ale třeba říct, že já tam byl jako podpůrnej tým a samotné pořádné lezení tam měl na starosti Honzík (Doudlebský, pozn. aut.) se Zobanem (Radek Lienerth, pozn. aut.). Kluci měli v plánu vylézt jižní stěnu a my jsme jim měli připravit sestupovou cestu. Kvůli akutnímu nebezpečí lavin se to nepodařilo. (Článek místních novin z tehdejší expedice, pozn. red.)

Je něco významného, na co můžeme být jako Jihočeši hrdí?
Myslím, že je dobrý, že tu pořád máme pár univerzálních lidí, kteří navíc dodnes lezou. Nejsou to žádné světové výkony, ale lezou dobře. Pája Hrošík vždycky, aniž by nějak trénoval, lezl skvěle ledy, stejně tak Elza Dvořák, který si svoji úroveň drží pořád. Jak na písku, tak na těch ledech. A pak Baky (Lukáš Vránek, pozn. aut.), Aleš Věncek, vždyť víš…

No, a Honza Doudlebský.
To je téma samo o sobě. Pamatuji si na úplné začátky, kdy jsme se po lezení na Choustníku vraceli na kolech domů a shodou okolností strávili večer v hospodě Pod Kaštanem. Byli jsme dvě mladá ucha a Honzík mluvil o svých plánech, co by v tom lezení chtěl dokázat, jak by chtěl do těch vysokých hor a tak dále. Pravdou je, že on to opravdu uskutečnil a na vysoké úrovni. Hodně navazoval na Jindru Zachariáše a oběma bylo vlastní to, že nikdy nechtěli, aby se o nich veřejně vědělo. Honzík lezl skutečně jen sám pro sebe. Na víc by ses musel zeptat jeho.

Právě. Nechci, aby to bylo povídání „o něm bez něj“, navíc by to vydalo na další článek. Jak vidíš budoucnost táborského lezení?
Tak ta je samozřejmě na překližce a možná i na závodech. Slaboch (Jirka Slabý, pozn. aut.) se dost věnuje dětem, pořádá letní tábory u nás i na písku, jezdí na závody. WallClub café v Sezimově Ústí a umělé stěny celkově dnes do jisté míry nahradily funkci oddílu. Navíc Aleš Strnad přes firmu SC Metal podporuje Český pohár v boulderingu a rád by tam viděl i někoho z Tábora. Z lezeckého hlediska je zřejmý trend, že mizí univerzálnost a takové to sepětí s přírodou, které, konkrétně pro mě, bylo jednou z hlavních motivací, proč jsem vůbec začal lézt.

(Tento článek volně navazuje na rozhovor s Frantou Ponziakem, který jsme publikovali 22. března 2022, pozn. red.)

Marek Bláža (1972) se okolo táborského lezení pohybuje od konce 80. let. Mezi lety 2000 a 2007 zastával roli předsedy oddílu TJ Vodní stavby Tábor a na svou roli stmelovacího iniciátora nerezignoval ani v dnešní době, kdy se potýká s akutním nedostatkem lezeckého času. V roce 1995 začal v Táboře provozovat A5 sport, dnes pobočka Hudy sportu. Obchod pod jeho vedením vykazuje značnou vstřícnost a příjemnou atmosféru a tvoří tak jedno z hlavních setkávacích míst táborských lezců.