MAJSTŘI LABÁKU: SEZNAM

89 MAJSTRŮ

Rok ladění je pryč. Loni v prosinci jsme publikovali pracovní/nominační seznam Majstrů Labáku a zároveň i výzvu, aby se lezci ozývali a komentovali ho. Pro toho, koho původní článek minul: nápadem bylo vytvořit seznam největších klasických výzev, které vznikly v Labském údolí do roku 1986. List by měl fungovat jako připomenutí této labácké éry a zároveň jako motivace pro ty, co mají rádi klasickou pískařinu s nádechem dobrodružství. Dnes většina lezců v Labáku tyto cesty míjí a postupně se na ně zapomíná. Těch, kteří pamatují éru, kdy právě tyto cesty představovaly pojem a největší výzvy, už ubývá.

Do výběru Majstrů se zapojilo zhruba 25 lezců a vznikla velká hlasovací tabulka. Radost nám udělalo, že se o své názory podělili i pískaři, kteří tou dobou v Labáku cesty tvořili – například Mirek Michlík, Jirka Janiš, „Prcas“ Slavík, „Piskoř“ Houser, Vašek Širl, Bernd Arnold, Mirek Štross nebo Heinz Skopec. Výrazně pomohli také autoři labáckého průvodce Jirka Chocholoušek a Vláďa Nehasil. Po tom, co všichni dali hlavy dohromady a sečetly se hlasy, nakonec vznikl seznam 60 Majstrů na Pravém břehu a 29 na Levém.

Jenom pozor, určitě se nejedná o cesty, které by člověk měl jen tak lehkovážně doporučit svým kamarádům. Není to ani výběr nejhezčích klasik ve stylu knížky Nejkrásnější cesty na písku, tedy celkem nezáludných, oblíbených cest. Majstři Labáku jsou vlastně opakem: velmi často představují morálové cesty a vybírají nejvážnější výzvy z doby, kdy v Labáku vládla ta nejpřísnější pravidla pro osazování kruhů (pouze z čisté pozice, pozn. aut.) – kruhy tedy často nejsou v místě, kde je člověk chce cvaknout, ale kam šly dát. Nebo úplně chybí.

Potenciálnímu adeptovi se tedy vyplatí dobře si rozmyslet motivaci a zhodnotit svoji aktuální formu a morál, než do některé cesty nastoupí. V seznamu se objevuje pár schůdnějších cest (v poměru k ostatním), ale zase tak moc jich tam nenajdeš. Je to poměrně tvrdý výběr, který obsahuje i několik vyloženě nebezpečných extrémů… Ale pár zájemců si možná najde. Kdo hledá pohodu na písku, může ho použít jako tip, kterým cestám se vyhnout.

NEVYTRHNOUT UZEL

Kruhů je v uvedených cestách většinou málo. Jak už jsme psali v loňském článku, řada výstupů předpokládá dobrou schopnost jistit se smyčkami. Pokud člověk umí dobře zakládat a dá si tu práci, tak některé z cest, které na první pohled odstrašují, může zajistit dokonce velmi dobře. Ale neplatí to zdaleka pro všechny uvedené výstupy.

Jako připomínka toho, že smyčky jsou jen textil, může posloužit fotograficky zdokumentovaná příhoda z Přímé cesty holubiček, v níž Míla Pletánek při pádu všechny založené uzly postupně vytrhal a dopadl až na zem. Pokud to dobře ovládáš, smyčky jdou v této cestě založit slušné, ale v mírně převislé sokolíkové trhlině to stojí dost sil a lezec na zakládání třeba nemá potřebný klid a vytrvalost. Oproti době prvovýstupů máme ovšem dnes nesporné výhody: k dispozici jsou kvalitní smyčky nejrůznějších průměrů, už od těch pěti či šestimilimetrových, které dříve lezci neměli, nebo aspoň ne s dostatečnou pevností. Jsou tu také ufa, která sice snižují hodnotu výstupu, ale v některých cestách mohou určitě hodně pomoci. Jejich použití je fér uvést ve vrcholové knížce nebo během vyprávění v hospodě.

Upozornit bychom měli asi i na klasifikační specifika cest ze seznamu. Mezi cestami jsou klasická VIIb (spíš výjimečně) a VIIc ještě z dob uzavřené klasifikace, hodně osmiček a vedle nich i některé devítky. Zvlášť u nižších čísel ze seznamu stojí za to přistupovat ke klasifikaci obezřetně. Hodnocení často bývá ve srovnání se současnými labáckými populárními cestami daných čísel poněkud tužší, což může v kombinaci s horším jištěním tvořit záludnou směs.

JAKO STARÉ MAJSTRWEGY

Koncem roku v sousedním Německu Uwe Daniel po mnoha letech dokončil svůj fotografický projekt, ve kterém se snažil zdokumentovat všechny saské Meisterwegy – cesty ze seznamu, který vznikl před 50 lety. Povedlo se mu vydat knihu a připravil také nové stránky Sandsteinmeister.de. Najdeš na nich čtyři nové seznamy pro čtyři výkonnostní třídy, tu nejtěžší připravil Robert Leistner. Zdá se, že u nových výběrů jde výhradně o hvězdičkové a doporučeníhodné výstupy. Jsou to takové současné standardy pro všechny obtížnostní hladiny. Hodně morálové a nebezpečné cesty jsou zastoupené okrajově a bývá to uvedeno v komentářích, které autoři seznamů k cestám připojují. Označení „M“ vedle klasifikace nesou jen některé z cest v seznamu od Roberta Leistnera, zhruba od klasifikačního stupně XIb.

Náš labácký seznam se blíží spíš původnímu seznamu Meisterwegů. Zaměřuje se na starší výstupy, v nichž podstatnou složku obtížnosti hrála psychická náročnost, a proto koncentruje morálové, někdy i vykřičníkové cesty a zahrnuje také výstupy, které by si vykřičník možná zasloužily, ale nemají ho… Obezřetnost se hodí.

Jako závěrečný mezník jsme se rozhodli stanovit rok 1986. Tehdy začaly vznikat první desítky a pomalu docházelo ke generační výměně. Zdeněk Weingartl už tou dobou žil v emigraci, bratr Pavel přestal s lezením a končila také éra tehdejšího předsedy vrcholové komise Zdeňka Kropáčka, který byl velkým zastáncem osazování kruhů z čisté pozice.

Mezi Majstry Labáku jsme nakonec nezařadili tyto cesty, které se mimochodem také pojí s bratry Weingartlovými: Antická hrana, Přímá hrana bouří, Pravý výlom a Světelný rok. Do výběru by ve své původní podobě určitě patřily, ale po dojištění ztratily svoji původní morálovou náročnost a jejich charakter se změnil.

Bratři Weingartlové seznamu jednoznačně autorsky dominují – jsou podepsaní pod 40 cestami a často je dělali společně. Druhou pozici s velkým odstupem obsadil Rudolf Zabilka (12 cest), jehož lezeckou a prvovýstupcovskou kariéru bohužel brzy ukončila předčasná smrt. Autorem osmi cest v seznamu je pak Mirek Michlík; po pěti cestách mají v seznamu K. Bělina, F. Záběhlík a M. Mikyška; čtyři cesty L. Černý, tři cesty J. Šimon a V. Širl. Po dvou cestách J. Houser, M. Krauskopf a J. Hudeček. Po jedné cestě má více než 20 dalších lezců. Nejde tu samozřejmě o žádnou soutěž, ale na číslech je vidět, které osobnosti zásadně posouvaly klasické lezení v Labáku od šedesátých zhruba do poloviny 80. let.

V tomto článku jsme se kromě seznamu rozhodli publikovat také několik vyprávění a vzpomínek, které se během letošní práce na projektu dostaly do naší redakce… Díky Jirkovi Chárovi se nám povedlo získat rozhovor se Zdeňkem Weingartlem, jehož část výjimečně přejímáme. Vyšel v CAO News v listopadu 2003, Zdeněk Weingartl zemřel v Kanadě v roce 2012. Publikujeme také vzpomínky Míry Michlíka a Igora Kollera, které se týkají prvovýstupů dvou cest ze seznamu. Na závěr pak text Ivoše Semráda, který v 80. a 90. letech vylezl spoustu cest z dnešních Majstrů Labáku.

ZDENĚK WEINGARTL:
DUŠEVNÍ ZÁPAL PRO VĚC

Rozhovor připravila Veronika Schumi Krčilová,
vyšlo v CAO News, listopad 2003,
níže výběr s minimálními redakčními úpravami.

Vaše cesty jsou známé tím, že nemají moc přelezů. Souhlasil byste, aby se dojišťovaly?
Jak který. Ty cesty jsme nedělali samozřejmě proto, aby to nikdo po nás nepřelezl. Dělali jsme je proto, že jsme počítali s tím, že když jsme my přelezli cesty jiných, jako byl Karel Krombholz a další, tak že i ty naše cesty se polezou jako každý jiný. A v té době se nepřemýšlelo, že…

Že by se dojišťovalo?
No byla i tenkrát tendence dojišťovat. Ale tehdy byl přístup k životu i k lezení úplně jinej než dneska. Ten vývoj byl sice pomalejší, ale myslím si, že v tom byl daleko větší takovej ten duševní zápal. Protože existovalo riziko nebezpečného pádu. Musel jsem si říct – když to nepůjde dneska, přijdu zítra. Budu to zkoušet každej den, protože jednou musím být, třeba za měsíc, tak naladěnej, abych tu cestu mohl zkusit. Protože samozřejmě když někdo, dejme tomu, chodí po provaze bez zajištění, tak je to o něčem úplně jiným, než když tu ochranu pod sebou má. A v tom je ten velikej rozdíl. Dneska už se dá říct, že u těch nových cest je to skoro stejný, jestli má někdo lano z vrchu nebo lano za sebou.

Myslíte, že to byla víc emocionální záležitost než dnes?
Daleko víc! Myslím, že dneska je lezení spíše sport. Tehdy to bylo víc.

Pro radost?
Ne, tehdy to byla cesta životem…

(…)

Když se budeme bavit o pískovcových oblastech, která se Vám vybaví?
Mám pěkné vzpomínky ze všech možných oblastí, každá oblast má něco. Z těch pískovcových určitě Labský údolí. Pískovec je tam tvrdej, není moc členitej. Přesně natolik, aby se tam daly dělat krásný cesty, lízt hezký a těžký linie. A potom samozřejmě Adršpach a Německo. Tam Arnold nasekal haldu cest, který dělat uměl, že to byla radost je pak přelézat. Bylo z toho až takový rivalství, kolik z toho my přelezeme. Což jsme víceméně zvládali.

Byla to až soutěživost?
Jo. To se dostalo až do soutěživosti. Bylo to takový furiantství, rivalita, zdravý sportovní soutěžení. No a bylo to krásný. Zažili jsme u toho velký chvíle.

Zdeněk Weingartl: „Dneska už se dá říct, že u těch nových cest je to skoro stejný, jestli má někdo lano z vrchu nebo lano za sebou.“

Který svůj výstup považujete za svůj nejhodnotnější?
Včetně Německa?

Včetně Německa.
Asi Direkt Superlativ. (Direkte Superlative IXc, RP Xa od Bernda Arnolda na Grosser Wehlturm v Rathenu, pozn. aut.) Později byly i těžší cesty, co jsme lezli s Jindrou (Hudečkem, pozn. aut.), něco potom už vyvedl on. Taky výstupy na Labskou Pannu (Dámský gambit IXb a Dotek lásky IXa, pozn. red.) a potom Zrcadlo (Světelný rok IXb, RP IXc, pozn. aut.), který se nám už v té době nepovedlo dokončit. Já si ale myslím, že tehdy to horolezectví nebo lezení bylo daleko náročnější na psychiku. Takže člověk potřeboval být připravený nejen fyzicky, ale taky psychicky, a to bylo náročný. Po určitý době byl totiž člověk psychicky unavenej. Prostě se mu už nechtělo jít až ke kraji svých možností. Lézt na úplném kraji svých možností nikdo dlouho nevydržel. Protože každej pád znamenal úraz. Těžkej úraz.

Vy jste někdy spadl?
Ne moc často, ale občas. Tam, kde jsem si nemohl dovolit padat, jsem nepadal. Na doraz jsem chodil tam, kde jsem to měl zajištěný, nebo tam, kde jsem si to mohl dovolit. No, a kde jsem si to už dovolit nemohl, tak jsem to nedělal. A tak jsem ještě tady. (smích) Protože člověk musel zhodnotit nejen, na co má, ale i jaký je den, jaký je počasí, jak se cítí a co je to za cestu. A vždycky bylo lepší pětkrát se vrátit, než to opravdu risknout na doraz. Takže potom se člověk rozlízal a rozlízal…

Samozřejmě, dneska se lezení věnuje více času, ale my jsme byli taky vylezený. V podstatě se lezlo na jistotu, protože lízt na doraz se pořád nedalo. Dalo se jednou. Každej si šáhnul, každej udělal chybu. Důležitý bylo, aby ta chyba nebyla osudná. Nikdo nemohl lízt pořád na doraz a to proto, že to končilo pádem.

Který spolulezec byl Váš životní?
Brácha. Jednoznačně brácha. Jsou i jiná a mnohá jména, ale s bráchou to bylo dlouholetý a byl to takovej… No, když jsme lezli, tak to nebylo o tom, že bychom byli ctižádostiví. My jsme věřili, že i to lezení má být na sportovní úrovni. Protože jsme si říkali, že ten náš život bychom chtěli žít tak, jak se má, a né nějaké lži, podvody a korupce. No, a tak jsme si spolu vytvořili takový náš vlastní svět a ten svět byl hezký. Takový mikrosvět. No, nebyli jsme sami dva, bylo nás samozřejmě víc.

No, a potom bylo potřeba, aby se udržely ty pravidla. Tak jsme lezli pořád těžší cesty, pořád víc a víc a tomu jsme se věnovali.

Měli jste v lezení nějaké vzory?
Měli jsme vzory, samozřejmě. Tak třeba Karel Krombholz. Nebo Dietrich Hasse, Emanuel Strubich. No, a potom i Bernd Arnold, který v podstatě to lezení posunul do vyšší sféry, o několik stupňů dál. Ty jeho cesty se po určitou dobu vůbec nelezly, protože lidi před nimi měli velký respekt. Prostě se nelezly. A dá se říci, že Němci byli vůbec v té době o několik tříd vepředu, než lezení u nás. No, a dá se říct, že my jsme se k tomu začali přibližovat a pak i jiní. Třeba Joščík Hradecký, Luděk Šlechta nebo Honza Šimon, který se zabil. Hodně jsme jezdili na chatu do Německa a tu německou špičku jsme za několik let dohnali.

Zdeněk Weingartl: „Vždycky bylo lepší pětkrát se vrátit, než to opravdu risknout na doraz.“

MIREK MICHLÍK:
NEJTĚŽŠÍ VRTÁNÍ

Vyprávění o prvovýstupu Cesty na truc VIIIa na Velkou Baštu.

Říjen 1981: Měl jsem vyhlídnutou hezkou linii, která by se dala udělat, ale po příchodu pod stěnu jsme s Jaromírem Pospíšilem ve stěně objevili kruh (prvovýstupák Cesty světlonošů, pozn. aut.). O kousek níže jsme ale našli jasný vstup do stěny zarostlým koutem. Lezl jsem až do míst, kde se ještě dalo stát, a osadil jsem první kruh. Dobral jsem Jaromíra a vyrazil dále. Nad kruhem jsem ještě založil tenkou smyčku a vyrazil šikmo doprava stěnou, mnoho metrů bez jištění, až pod tupou hranu, kde se mi podařilo po dlouhé době osadit druhý prvovýstupák. Po dobrání Jaromíra jsem ještě učinil neplatný pokus směrem vzhůru, načež jsme slanili na zem. Při stahování se nám kouslo lano, a tak se Jaromír nabídl, že nahoru vyprusíkuje a lano uvolní. Byla již tma a já toho měl plný zuby, rád jsem nabídku přijal. Když po slabé hodince slanil, ukázal mi do poloviny prodřené prusíkovací tkaničky.

Další pokus přišel až po delší době, kdy jsem měl pocit, že vím, co bude dál, a že to dám. Jaromíra jsem nesehnal, a tak jsem oslovil Slávka Švece, jestli nemá čas. Čas měl, a tak jsme vyrazili ke druhému pokusu. Známou část stěny jsem přelezl celkem rychle a dobral Slávka. Věděl jsem, že k zavrtání třetího kruhu musím dolézt až do drobného přerušení hrany. Jištění jsem ani moc nehledal, bylo jasné, že tam nic nedám. Provázal jsem tenké hodinky slabou smyčkou a ovázal blbý hrot. Vrtání se nedařilo, musel jsem častěji střídat ruce na chytech než pořádně vrtat. Výsledkem tří hodin práce byl prvovýstupák zavrtaný pod špatným úhlem, utemoval jsem ho až po okraj olovem a vyrazil po tupé hraně až do dalšího přerušení. Osadil jsem čtvrtý kruh a dobral Slávka ke třetímu kruhu. Následně jsem vylezl pod převis, založil smyčku, přetraverzoval doleva a spárkou a stěnou bez dalšího kruhu dolezl až k borovici v lese.

Později jsem zjistil, že následující přelezy jsou dokončovány Cestou vlajkonošů. Proto jsem do vrcholové stěny osadil pátý kruh.

IGOR KOLLER:
AKCE „SMYSLŮ ZBAVENI“!

Červen 1980: Hlavná akcia bola na Presidentovi. Honza Šimon tam mal rozrobenú novú cestu. Bol tam len prvý kruh, ale riadne vysoko! Bolo k nemu parádne stenové lezenie, ale riadne odvážne, žiadne tutové istenia. Nad kruhom je veľká strecha a na tú vypustili Škaldu. Nedal to, boli tam nejaké pády, ale pripravil cestu pre Kulíka, ktorý nakoniec osadil druhý kruh. Nad ním bola hladká jemne previsnutá stienka, trochu zalomená do oblej hrany. To vybrali pre mňa, lebo vraj ja som špecialista na maličké škrabky. Keď som tam doliezol, riadne mi stislo zadok! Bolo to úplne hladké a bez šance na nejaké istenie. Istili ma od prvého kruhu, aby pády boli čo najmäkšie, Ryba pri kruhu podával lano, aby som mal čo najmenšiu záťaž. No riadne ma vyhecovali! Pustil som sa do toho a asi po troch či štyroch metroch som vo vodorovnej rímse našiel maličké asi pol centimetrové hodinky. Najhoršie bolo, že boli vo vnútri rímsy a tenká slučka ich zaťažovala maximálne nepriaznivo kolmo na driek. Bola to skôr taká psychická podpora. Ale previazať tie hodinky ma stálo dosť veľa síl.

Najťažší úsek som mal pred sebou. Zatínal som nechty do malých rímsičiek, hľadal správny sled chytov. A konečne sa previsnutá stena začala preklápať do položenej časti pod veľkým previsom, kde som mal dať kruh. Zdalo sa, že mám vyhraté. Ale zrada! Chyty prešli do oblín, a moje predlaktia boli vybavené! Pád bol neodvratný a ešte som tam chvíľu bojoval márny boj, ale to len preto, že som sa bál strašne dlhého letu. Krásne to potom popísal Ryba. Igorko sa tam chvíľu trepal a potom preniesol nezabudnuteľnú vetu: „Chlapci zlatí, asi jebnem!“ A už som aj letel! Čakal som na malé cinknutie, ako vytrhnem tie morálové hodinky…

Ale stal sa zázrak! Oni vydržali! No, dobrý materiál je v tom Labáku! Bol som síce dosť pod Rybičkom, let bol aj tak dosť dlhý, ale ako do perín! Pri kruhu som to chvíľu rozdýchával, ale potom vyrazil hore s istotou, že teraz, keď už poznám kľúčik na riešenie problému, to istotne dám. Vybehol som to úplne plynule a pod veľký previs som osadil prvovýstupový malý kruh. Chceli sme pokračovať ďalej, no previs bol veľký a hladký. Chalani mi pomohli dostať sa na hranu previsu do perspektívne vyzerajúcej rímsy. Chvíľu som sa tam tváril, že sa snažím dostať vyššie, ale nevedel som tam nájsť nič na ďalší postup. Takže to skončilo mojím lakonickým konštatovaním: „Chlapci, a teraz ma môžete zložiť dolu!“ Tým sa pre mňa pôsobenie v tomto projekte skončilo, ani neviem, ako ten previs vyriešili. Ale spomienky na to lezenie sú stále živé a výborné!

Igor Koller: „Chlapci zlatí, asi jebnem!“

IVOŠ SEMRÁD:
O EMOTIVNÍ DOBĚ

Ivoš Semrád (viz Černý balet, pozn. aut.) vzal přípravu podkladů pro vznik seznamu Majstrů velmi zodpovědně a vedle svého hodnocení poslal také několik vzpomínek…

Pokud jde o lezení jako takové – mám teď na mysli cesty z Majstrů, vzpomínám především na průvodní nadšení, strach, adrenalinové rauše, radost z přelezení či frustrace z neúspěchu. A tak pořád dokola, vždyť to znáš. Postupem let se to mění. Lezec přirozeně stárne, emoce už přece jen nejsou tak silné, navíc dnešní běžné tzv. sportovní lezení strach do jisté míry vytlačuje (přestože ne zcela), což mi zas po těch letech tolik nevadí, ba naopak. Ale radost z úspěchu či jisté krátkodobé otrávení z neúspěchu zůstává. Radost přetrvává déle, a tak to člověka už tolik nenutí znovu a znovu něco zkoušet, než se to případně povede.

Při lezení jsou důležité podmínky, nejen kvůli přelezům, ale i kvůli celkově dobrému pocitu při lezení. Tenkrát, koncem sedmdesátých a vlastně i v osmdesátých jsem podmínky nijak neřešil. Když nepršelo, nebo nebylo hned po dešti, tak se lezlo kdekoli. Stín vůbec nebyl požadavkem, on vlastně na Pravém břehu, kam jsme hlavně jezdili, ani mnoho nebyl a není. Buď na to máš a vylezeš to, nebo na to nemáš. To si dnes vůbec neumím představit a na letním, či ostrém Slunci lézt nechci a prakticky nedokáži nikde. O různých „skleníkových“ podmínkách či dusnu ani nemluvě. Mimochodem, až do konce osmdesátých let pro mě bylo jádro lezení v Labáku definováno hlavně linií Vojtěch–Duhová věž.

Už při první návštěvě Labáku v květnu 1977 mě vyškolil způsob a šikovnost, s jakou tehdy dokázal Petr Schnabl z rokle na náhorní straně věže Skříň protáhnout na vzdálenost několika metrů za pomoci klacku smyčku hodinami. To byla vysoká škola klasické pískovcové techniky, či triků, a od té doby jsem se s ničím takovým nesetkal a ani jsem se o něco takového nepokoušel. Pochopitelně, na „klackování“ (nikoli komerčním šáhlem) jako náhradu stavění či morálu občas došlo, i když se tomu člověk snaží vyhýbat, jak jen to jde. Další věc je smyčkování, které se člověk všude na pískovci, tedy i v Labáku, nutně musel naučit, i když znám i výjimky, pro mě až nepochopitelné.

Ivoš Semrád: „Podmínky jsme tehdy neřešili. (…) Buď na to máš a vylezeš to, nebo na to nemáš.“

První návštěva Levého břehu, říjen 1981, nedopadla moc dobře. Po večerním vystoupení z motoráčku, při mašírování tmavou vesnicí směrem ke kostelu a do neznáma za účelem nalezení noclehu na nás vyběhl jakýsi chlapík, ukázal nějakou placku PSVB či „ochrana hranic“… „Tady nemůžete být! Jde o hraniční pásmo. Okamžitě se otočte a jeďte do Děčína nazpátek.“ Chvíli jsme se s ním, poblíž hranice s naším režimem spřátelené NDR s berlínskou zdí, dohadovali, nakonec jsme se naprosto znechuceni takovým „přivítáním“ otočili, pod jeho bdělým dohledem došli zpět na nádraží, odjeli do Děčína a pak notný kus noci pochodovali do bivaku u Vojtěcha, kde jsme to už znali z dřívějška. Později jsem se ve Žlebu o dotyčného zajímal, dozvěděl jsem se, že šlo o nějakého „Jardu“, který již umřel. Dál jsem po tom nepátral, idiot Jarda byl produktem idiotského režimu. Druhá (1982) a další návštěvy Levého břehu v 80. letech byly v tomto směru už bez problémů.

Z cest, vylezených alespoň stylem AF, které bych ze seznamu Majstrů zmínil, vzpomínám na Kočičí stěnu s nepříjemně gradujícím rajbasem pod druhým kruhem (1979), Sedření kůže s docela dlouhým dolezem nahoře (1982), IQ 150, celá cesta, slavná, dnes už polozapomenutá, v každém případě nepříliš lezená (1982), Lokální umrtvení, velkolepá linie, dnes nelezená nejen z důvodu zarostlého, avšak jistě očistitelného místa nad prvním kruhem (1984), Cesta na truc s blouděním ve velké stěně Velké bašty s tehdejším minimem kruhů, při svitu odpoledního a podvečerního letního Slunce (1987) na břehu Pravém, Apollo s nepříjemnou spárou dole a plazením po rampě ve stropě ve velké expozici (1982), Chyťte se nebe s podivným, bůhvíjak (ne)účinným schwebe z vrcholu rokle (1988), Podivné dědictví ve slušné formě a dobrých podmínkách, když jsem „nabízel“ Márovi Holečkovi, aby to vyvedl… On to zkusil, slezl a pravil: „Vylez si to sám!“ Pravda, obvykle to s Márou bývalo obráceně (2000). Ale je jich víc, jako Matematická cesta s dodnes vnímanou hrozbou pádu pod druhým kruhem (1982), o 16 let později to šlo podstatně lépe, nebo Šepot květin – snad první opravdový boulder na laně, se kterým jsem se setkal a hned zapytlil (1979, přelez 1983), nebo Ratata se zajímavou počáteční trhlinou (1988).

PŘÁNÍ NA ZÁVĚR

Ačkoliv mohou cesty ze seznamu Labských Majstrů působit jako hrůzy, dá se zvolit i jiný úhel pohledu… Na moderní cestě se na úspěch nahlíží celkem přísně: padesát metrů lezeš, pak ti to jednou ujede a můžeš začít znovu – třeba vrchní boulder ve Velkém třesku Xa. Nebo někde kvůli náteku nedokážeš dotáhnout klíčovou sekvenci a odsedneš si. Je to hra „RP nebo nic“.

Na klasických cestách se počítá všechno – scouvání zpátky na zem, pytel, týmový AF, přelez se stavěním… Jde o sbírání zkušeností a zážitky s parťáky na laně. Fyzická složka výkonu nehraje hlavní roli, spíš jsou to takové poznávací výpravy do časoprostoru a lezecké historie. Možnosti, jak se na vlastní kůži setkat s lezeckými legendami a jejich dobou.

Těm, co si lezení v Labáku občas zpestří cestou z nového seznamu, přejeme za redakci eMontany hodně štěstí. A těm, co se vědomě rozhodnou tuhle věc kompletovat, potom pevné nervy a dostatek trpělivosti.

____________________