Když brácha Jarda vyrazí s oddílem na stěnu, občas se vrátí s nějakou zajímavou informací, příběhem, hláškou nebo něčím podobným. Tentokrát se vrátil s tím, že se plánuje lezení v Macoše. „To zní zajímavě,“ utrousil jenom a nechal to být. Zajímavě to opravdu znělo, neměli jsme ale žádné zkušenosti s hákováním a podobnými projekty, tak jsme to nechali vyšumět a dál to neřešili. Až do chvíle, kdy se v naší whatsappové skupině objevila zpráva: „Pošlete mi číslo na Judovi, mají domluvenou Macochu.“

V tu chvíli začínáme řešit, jak se to vůbec dělá, shánět materiál, šít vlastní cajky pro hákování a poctivě trénovat na různých skalách – třeba i na Vysočině. To je asi všechno, co můžeme pro přípravu udělat. Brácha vybírá, co polezeme. Nakonec vyhrává cesta Pavoučí sítě (V, A3, 150 m) od Pavla Weissera a Petra Brycha.

Přicházím pod nástup a doléhá na mě tíha tohohle místa. Ta propast je vážně obrovská. Kámoši Matěj se Šémou začali lézt den před námi. Teď na ně koukáme, jak se snaží prokousat pátou délkou. V tu chvíli Šéma padá a končí o deset metrů níž u Matěje, který ho jistí. (Článek první dvojky najdeš tady, pozn. red.) Pomalu začínám chápat, do čeho vlastně chceme jít…

Po odchodu posledních turistů začínáme lézt a pořádně se seznamujeme s macošským hákováním. Skoro celá první délka je po frendech, některé drží, jiné vypadnou hned po tom, co je opustím, a jiné ještě předtím, než se do nich cvaknu. Po pár metrech odšlapuji na ceduli, která nejspíš značila hladinu Punkvy při nějakých povodních. To mi trochu vrací morál, zakládám další frendy a pokračuji volným lezením dál. Žebříčky, co pode mnou visí, se zasekávají v karabinách, tak slézám, vycvakávám je a doufám, že se to nebude dít častěji. Po průlezu uzavřeným komínkem mě vítá štand. Fixuju lano a nechávám bráchu Jardu, ať se činí. Pro nás oba je první délka hlavně pořádným osvojením hákovacích technik – pro mě žebříčky, pro Jardu jümarování.

Druhá délka se skoro celá leze po uhnilých skobách, přes které musíš navlékat lanko od čoku, místy se objeví i nerezový nýt. Když ji Jarda doleze, posílá mi po laně čoky, abych mohl skoby taky překonat.

Poslední délka prvního dne vede v převisu po starých nýtech, o které bys při lezení sportovky ani okem nezavadil. Navíc se do nich nevejdou karabiny, takže každá preska pro jistění vyžaduje provázání nýtu repšňůrou. Repky s sebou nemáme tolik, abychom se jistili u každého nýtu, navíc se cítím dobře, tak presky nechávám s podstatnými odstupy. Když dolézám ke skupině tří starých nýtů a jednoho nového, usuzuju, že se asi jedná o štand. Uvazuji nejdřív sebe, pak lano a už se těším na slanění a na spacák.

Jarda se pouští do rušení štandu. Na sezení při jištění s sebou máme zahradní křesílko, které si mezi sebou posíláme. Jarda ho místo ke mně posílá dolů k zemi. Nevadí, to vyřešíme později. V tu chvíli k němu už přilézá „prvohákovač“ druhého týmu. Kvůli tomu nemůže z nýtu odebrat důležitou karabinu. Rozhoduje se pro vskutku elegantní řešení. Vytahuje z kapsy nožík a beze slov odřezává smyčku, která mu stojí v cestě.

Mezitím k sobě tahám zmíněné křesílko. S ním ke mně přijíždí i Jardův jümar. Přemýšlím, jestli mu Macocha nezačíná způsobovat lehkou lobotomii. V téhle myšlence se utvrzuju hned vzápětí. Jarda přilézá k poslední presce a nekompromisně odřezává repku, která ji spojuje s nýtem. Vzhledem k tomu, jak málo jištění jsem po cestě nechal, jeho počínání končí kyvadlem takové magnitudy, která se slovy jen těžko popisuje.

Druhý den začínáme jümarovaním ke třetímu štandu, s plynulým pokračováním po zrezlých nýtech a shnilých skobách dál ke čtvrtému.

Zlom obtížnosti přichází v páté délce, a to hned po Jardově prohlášení: „Tady už by to mohlo bejt v klidu, ne?“ V klidu to teda rozhodně není. Nejdřív musíš volně přetraverzovat asi metr a půl a nešlápnout si při tom na žádnou smyčku ani na lano. Chyty jsou sice horší, zato ale pokryté mazlavou vrstvou hlíny. Trekové boty na nohách obtížnosti taky moc neubírají.

Párkrát to zkouším, párkrát padám, další nýt ale dobíjím. Pak přichází totální deprese. Další nýt je utržený a volný přelez se mi zdá nemožný. Žádná místa na skyhooky nevidím, na slanění by nám nevyšla lana, navíc prší…

Stojím tam asi hodinu. Celou dobu hypnotizuju štand, který je jenom dva metry ode mě. „Borci před náma to přelezli po háčcích,“ snaží se mě Jarda povzbudit. „Tak to asi neměli žádnej mozek v hlavě,“ odpovím mu a ze zoufalství si nechám poslat skoby. Pod vrstvou hlíny a mechu je naštěstí spára, do které skoba krásně zapadá. Nálada se mění, přecházím na skoby, zatloukám další dvě a držím štand.

Další délku přelézá Jarda. Hned po ní bez zbytečných úvah přesedáme na fixní lano, které nám tu kámoši nechali. Přece jenom pořád prší a je absolutní tma. Poslední délky tak překonáváme s pomocí jümarů, a tím naše macošské dobrodružství končí.

Že bych se do téhle akce hrnul příští rok s nadšením znovu, říct nemůžu. Rozhodně to pro nás oba byl zážitek, na který jen tak nezapomeneme. Několikahodinový vis v převisu sto metrů nad zemí ti ale dá dost prostoru, abys v tom aspoň nějakou krásu našel.

_______________________

Pozn. red. Související vyprávění z přelezu stejné cesty jsme publikovali minulý týden. Najdeš ho tady. Místní správce Pavel Weisser vyjádřil lehkou obavu, aby se po zveřejnění článků nespustila lavina zájemců o tuto kratochvíli. Myslíme si, že to nehrozí. Ale pro jistotu předáváme doporučení: „Kdo se do Macochy někdy chystá, měl by to třikrát zvážit a vyhodnotit svoje schopnosti.“