Na rozvěšování pytlů jsem expert. Jejich počet plyne především z mojí touhy objevovat a zkoušet cesty, na které mé síly mnohokrát ještě nestačí. Pokud bych tedy měla spočítat ty rozvěšené presky, majlonky, karabiny, co jsem kde nechala, asi bych se nedopočítala. Nepředstavuj si v každém případě nějaké vele horské cesty, častokrát se jedná i jen o sportovní jednodélky.

Mým klukem a taky častým spolulezcem je „Kuža“, velký nadšenec silniční cyklistiky, trailového běhu a především zimního splitboardingu (viz jeho článek, pozn. red.). Ano, tohle jsou sporty, ve kterých je „Kuža“ k nezastavení a k mé smůle právě lezení je pro něj okrajovou záležitostí a, jak sám říká, „bere to na pohodu“. Je to vlastně úplně v pohodě, až na fakt, že pokud se chci podívat do nějaké pro náš těžší cesty, musím se navázat na první konec lana a být jak se říká za celou věc zodpovědná, a právě tohle nahrává těm pytlovacím úspěchům.

Dva roky zpátky jsme v listopadu vyrazili do jordánského Wadi Rum (viz Příběh cesty Dvě holky ve velké stěně, pozn. red.). Ten rok jsem s lezením po vlastním vlastně začala a před odjezdem jsem si nezkušeně představovala dokonalé spáry, takové ty co znám z fotek z amerického Indian Creek. Kdo byl ve Wadi Rum, tak ví. Leze se tu na „tvrdém“ písku po vlastním jištěním (naštěstí friendy a vklíněce). První rozlézací dny mě vracejí do reality a zjišťuji, jak moc ten „tvrdý“ písek může být měkký, sypký a neodjistitelný.

Kupodivu v tu chvíli nebylo nic, co by mě v mém rozletu zastavilo a celý týden v průvodci pokukuji po známé cestě „Lionheart“, jež je často uváděna jako jedna z nejlepších spárových cest oblasti. O co jde? Osm dýlek (4+, 6a, 6b, 6a, 6a, 6b, 6a plus jedna dolezová, pozn. aut.), 350 metrů lezení. Předposlední den našeho výletu se do cesty vydává Simon s Péťou a já přesvědčuji „Kužu“, že to zkusíme taky. Všechny partnerovy „ALE“ vyvracím, a tak valíme pouští za rozbřesku pod nástup. První délky lezení jsou super, všechno je náročné, ale vesměs dobře odjistitelné. Simon s Péťou se střídají před námi a já se snažím s nimi držet krok, což mi dodává odvahu, že tam nejsem sama, a kdyby něco, tak mi přece hodí fous. Lezení je vyčerpávající nejen pro mě, ale hlavně i pro „Kužu“, který na tyhle silové sokolíčky netrénoval a ani ve snu se mu o nich nezdálo. Jen co doleze, tak hned valím dál, v tu chvíli už mají Simon s Peťkou dost slušný náskok.

A pak to přijde, předposlední délka, přelézám nejtěžší spodní část a zjišťuji, že spára v koutě se dál rozšiřuje až tak, že se do ní dá vlézt. Říkám si: „Jé, to je super!“ ale jen do chvíle, než mi dojde, že tohle nepůjde odjistit. Psychické vyčerpání se dostavuje a hlava začíná protestovat. Z poslední poličky, kde se dá odpočinout, zkouším do širšího úseku několikrát nalézt a vrhnout se do zhruba osmimetrového nezajištěného odlezu. Zpětně nutno dodat, že se jednalo o úsek obtížnosti asi tak za IV. Avšak v tu chvíli mi v hlavě začnou běhat černé scénáře:

Co se stane, když hodím 15metrovou tlamu?
Co když se zraním v poušti, kde není signál a nelétají helikoptéry?
Proč jsem nikdy nejela do Ádru trošku potrénovat tyhle rozměry?

Začínám natahovat a volám dolů na „Kužu“, že tohle nezvládnu a že nevím, co mám dělat. Poslední frend, ten největší, jsem založila až pod policí. Přece z něho neslaním a nenechám ho tu? Navíc v tu chvíli nemám důvěru už vůbec v nic, natož ve vlastnoručně založený frend do pískovcové skály. Moje vzlyky se mění v hysterický brek. „Kuža“ neví, jak mě uklidnit, a tak volá: „Nebreč, uklidni se… Až budeme dole, koupím ti zmrzlinu!“ Nezbývá mi tedy, než klepajíc se počkat na zachránce, kteří se mezitím blíží ke konci poslední délky a z našeho křiku jim dochází, že dál nepolezu. Simon s Peťou mě vyzvednou ze slanění, a tak díky nim zachráníme všechen matroš.

Zmrzku večer ve vesnici si už užívám a pociťuji několik ponaučení.
I. I když je fyzických sil stále dost, morál může dojít.
II. Začala jsem jezdit do Ádru a vymetat na druháka všechny možné i nemožné širočiny.

_________________________________

Tento příspěvek jsme bohužel dostali těsně po uzávěrce velké letní soutěže. Když už se tedy nezúčastnil, doufáme, že udělal radost alespoň tobě, pozn. red.