Bylo krásné letní sobotní odpoledne a skály vyloženě volaly naše jména. Sportovkář by nad podmínkou opovrhoval nosem, ale pro mě to bylo idylické. Teplo, sluníčko, písky. Naším stylem bylo jít cestou nejmenšího odporu – na vrchol a tam si užívat výhledu a prohřát kosti. Více netřeba. Tedy, až na jeden nepodstatný detail. Nikdy jsem nic netahal! Ne, že bych si neporadil silově, prostě jsem byl posera.

Vzal jsem telefon a začal jsem obvolávat kamarády z prvního konce lana. Jeden za druhým mi však buď telefon nebrali, nebo prostě nemohli. Když mi na mém, ne moc dlouhém, seznamu prvolezců došla jména, objevil jsem se před klíčovou volbou. Buď se lézt prostě nepůjde, nebo si dám premiéru na ostrém konci lana. Ještě jeden pohled z okna, krátké zamyšlení a už jsem házel věci do batohu. Ono to šlo celkem rychle. V té době má výbava čítala: sedák, lezky, 30metrové lano, tři presky a šestimilimetrová repka, kterou jsem měl nařezanou na pět metrových smyček. Prostě full gear jak vyšitej.

Ani ne za hodinu jsme stáli s Mírou pod „NCéčkem“ („Normální cestou“ III od Rudolfa Kauschky z roku 1905, pozn. red.) na Libereckou věž. Zvídavý pohled na cestu střídal zoufalý na parťáka s nadějí, že se do toho pustí on. Psí oči na něj nezabraly. Chvíli jsem tam pochodoval zleva doprava a zkoumal cestu, kudy polezu a kde budu zakládat. Bylo třeba nevystřílet si materiál hned na začátku. Limit byl jasný, tři presky = tři postupová jištění. To, že by se daly rozebrat na dvě karabiny, mě v době, kdy mé znalosti metodiky byly: „Hele, ti borci tam dávaj ňáký provázky s uzlíkama. To zvládnem!“ prostě nenapadlo. Čili, tři jisticí body. Nic víc. Když už jsem pod nástupem vychodil žlábek, usoudil jsem, že toho moc asi nevymyslím a je načase vyrazit.

Vzal jsem si sedák, repky, presky, navázal osmu (to jsme naštěstí uměli), zhluboka se nadechl a vyrazil. Prvních pár metrů šlo samo. U spáry jsem si založil první „tutový“ jištění. Lehce doleva. Dva kroky vzhůru. Další smyce. Dalších několik kroků a procvakl jsem lano poslední preskou. Pak přišlo to místo, kde je potřeba vytlačit tělo do prostoru. Tímto způsobem to lze přelézt poměrně snadno, ale člověk se nesmí podělat. A to byl problém. Já byl podělanej až za ušima. Do těch, naprosto „perfektních“, smyček se mi opravdu letět nechtělo a představa, že přesunu tělo do prostoru, se mi taky dvakrát nezamlouvala. Pak je tu druhá možnost. Ze skály vystupuje kus, který lze chytit na stisk. Díky jeho usazení a vzezření jsme mu říkali, dámy prominou, klitoris.

Stál jsem na tom místě dobrých deset minut. Levačku na stisk, nášlap pravé nohy, první náznak pohybu kupředu a… rychle zpět. A takhle stále dokola. Síly docházely. Bylo mi ale jasné, že jediný směr, kterým to teď rozumně půjde, bude vzhůru. Znovu tedy stisk, nášlap, přijmutí faktu, že není na výběr a.. Pum, pum, pum a byl jsem u slaňáku. Nahoře jsem se musel podívat, jestli nemám srdce, či něco horšího, v kalhotách. Hrozně rád bych řekl, že to byl „prostě punk“, ale byla to asi spíš jen blbost.

Tehdy jsem si řekl, že, ač se mi tento sport líbí, očividně není pro mě a pověsil jsem své odrbané Rock Pillary na pomyslný hřebík.

Uplynulo několik let. Nastoupil jsem do nového zaměstnání a co čert nechtěl, jeden z kolegů začínal právě se svou partou lézt. Slovo dalo slovo a já to zkusil znovu. Tentokrát ale trochu více s rozumem. Začali jsme na sportovkách, pořídili si adekvátní vybavení a průběžně studovali metodiku. Pořád jsem se učil z vlastních chyb, ale věnoval jsem velké úsilí tomu, aby jich bylo co možná nejméně. No a sedm let od mého fiaska na Óbrech jsme stáli pod tou stejnou trojkou na Libereckou věž. Michal šel poprvé tahat svou cestu na písku po vlastním a co bych to byl za kamaráda, kdybych mu nedoporučil tuhle krásnou linku, že?

Když ji dolezl, měl, řekněme, podobné pocity jako já před sedmi lety. Ten den jsem si ji vylezl také. Tentokrát už jsem nepropadl zoufalé panice jako naposledy, ale o pocitu klidu by se dalo mluvit jen stěží. Hold, jak řekl Vítek Lachman: „Ať žije sportovní teploušek.“ (Ne, že bych na sportovkách práskal nějaká zajímavá čísla, ale morálu fakt pomálu – na rozdíl od Vítka).

No, a jestli to bylo opravdu přesně před sedmi lety? Sám to přesně neřeknu. Ale pokud chceš, sbal si cajky, dojeď na Horní Sedlo a upaluj se podívat do vrcholovky.

_______________________


Dočítáš další příspěvek letní čtenářské soutěže. Letošní téma je „Sedmička“. Pošli nám také svůj text a fotku – pravidla najdeš tady, pozn. red.