„200 slov“

Mám to obráceně. Odkládám přítele do stínu pod skálu

23. 02. 2018, Eva Trnková

Jsem holka a vzpomínám na článek o ženách prvovýstupců, kde popisují, jak se starají o své „svěřence“, když na nic jiného než na lezení nemyslí…

Jenže v mém vztahu je realita zcela odlišná.

Vypadá to asi takhle:

Jsme na dovolené, daleko v tropech. A já celé dny básním o tom, jaké tam mají být skály a jaké to asi bude a tak. Hned jak přijedeme, tak po nich koukám. Vyhlížím je. „Támhle, koukej! A tam!“
Po pár dnech žadoním, že si potřebuju něco vylézt, třeba jen něco malého, nějaký boulder. Jen na chvíli…

„Hele, tady máš docela pěkný boulder a já tady mám stín…“ říká mi.
Lezu a sápu se po kamenech. Jsem spokojená. A dávám na chvíli pokoj.

Příjíždíme do lezecky vyhlášené oblasti. Krásné skály, takové jen tak někde pod rukama necítíš. Příteli ale není zrovna nejlépe a já začínám tušit, že toho asi společně moc nevylezeme. Jenže mi je také jasné, že s tímhle jeho problémem momentálně nic neudělám a nikterak ho nevyřeším. Položím ho tedy do stínu a nenápadně zdrhám ke krásným boulderům, které jsem si vyhlédla cestou. Po chvíli vidím, že si sedá ke mně do stínu pod skálu.

„Ještě tenhle a půjdeme!“

Nebo doma v Česku:

„Měli bychom se zastavit u rodičů, když budou ty svátky, ne?“ říká přítel.
„Jo? A nevezmeme to cestou alespoň přes skály?“ dodávám.
„Ale vždyť žádný skály cestou nejsou…“ on na to.
„To nevadí. Tak to vezmem přes skály necestou… Nebo pojedem k našim a vašim, až bude pršet,“ navrhuju vítězoslavně.

Nakonec:

Plánujeme společný výlet s kamarády blízko Adršpachu…
„No, a budeme chodit společně na procházky,“ říká on.
„Na procházky? Ty chceš chodit v Ádru na procházky???“ odpovídám já.
„Ale oni třeba všichni nebudou chtít každý den lízt, víš?“ odpovídá on.
„Ne?“

Ehm… Doufám, že v tom nejsem sama.

„Ještě tenhle a tenhle!“ bouldering v Thajsku jeho očima (archiv E. Trnkové)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu