„200 slov“

Babská jízda v Yosemitech. Jak mi lezení s frendy padlo (přímo) do oka

06. 01. 2019, Tereza Svobodová

Ano, je začátek roku a zkouškové období se blíží… Vím, že bych měla něco dělat, ale moje mysl je zasněná úplně jinde…

JOSEMITY… YOSEMITE…

…magické údolí, které ti vyrazí dech hned po příjezdu. Kam až oko dohlédne jsou skalní stěny. To vše ale rychle zapomeneš, když stojíš na louce pod El Capitanem, krk zalonemý až hrůza a sleduješ mravenčí trasy lezců-bigwóllistů, štrachajících se strastiplně vzhůru… Ach, tam tak jednou být, umět všechny triky… A hlavně, vykadit se jim nad hlavama do pytlíku a stanout na vršku tohohle krásného šutru a nejlépe nějakým pěkným stylem…

…zmateni jetlagem s kamarádkou Illonou nadšeně odsouhlasíme dvoudenní úvod do bigwallového a technického lezení… Po premiéře filmu Dawn Wall si říkáme, že to přece nebude až tak zlé, že nevadí, že jsme celý rok nešáhly na spáru a frendy držely v ruce naposled loni v létě. Místo balení pak usínáme nad otevřeným a stále plným pivem, naštěstí za mě parťačka balí, kope do mě, ať se taky sbalím, a na závěr s radostí dojíždí moje pivo…
.

Josemity… Yosemite… (f: Ilona Gaweda)

.

„Bigwall“ #1 – žížaly a dárečky

Ráno se nám ale dobře vstává, aspoň něco. Hodinový přístup se sviní není až tak zlý, prostě sklonit hlavu a šlapat, ale jumarování by to teda chtělo trochu procvičit… Leaning Tower je opravdu šikmá a to šplhání ve vzduchu, nic moc. No, na první den až překvapivě bez větších potíží, na spací polici dolézáme mírně po poledni, dělíme se o ni s Amíky, co si myslí na Half Dome a vyhrávají z repráčku. A tak za taktů amerického folku fixujeme ještě další dvě délky. Noc na polici je taky fajn, skála od odpoledního Slunce drží teplo, a tak si libujeme v teplíčku pod hvězdnou oblohou.

Na ranní červánky a východ Slunce nic nemá, tak nadšeně vyrážíme vzhůru. Nadšení mírně opadá po 120 metrech jumarování – Amíci s reprákem nám však šlapou na paty a občas se vynoří na štandu, tak se jistička může aspoň družit a zjišťovat tipy a triky. Mírné drama přichází ve stropové délce, kde pod mylným dojmem úlevně třímáme zapomenutý frend, jen aby se nám zteřelá smyčka začala párat pod rukama, a tak radši honem dál! V poslední délce se metodou pokusu a omylu učíme jumarovat v traverzu a procvičujeme vyprošťování frendů pomocí známého triku žížala (polsky dżdżownica – abych zachránila frenda, musela jsem si lehnout na polici a sunout se zpět jako píďalka, pozn. aut.) Sestup vcelku pohoda, žádné hledání jako v Alpách… Dole už jen radostně balíme lano, když tu náhle nám Amíci posílají „dáreček“ – šutr půl metru na půl metru. Naštěstí nás obě s parťačkou míjí, tak honem pryč.

Další tři dny prší, ale to nás neodradí od zběsilého útoku na místní jednodélky, odkud ve strašném slejváku po dvou cestách prcháme. Parťačka zdatně čistí poslední cestu v průtrži, zatímco mi v kapse mikiny mokne telefon, který se do konce zájezdu bude bránit funkčnosti (promiň, mami…).

Třetí den deště už je v celém kempu, ba i údolí, znát nervozita z počasí. Lezci, přikovaní k zemi, nervózně pendlují mezi bouldry, internetem, sprchou a obchodem se suvenýry, kde si stejně nic nekoupí. Večer je v celém kempu cítit, a hlavně slyšet, to hemžení a přípravy. Počasí se zlepší.
.

Když se zrovna neleze… (f: Dan Easton)

.
„Bigwall“ #2 – Obousměrný provoz po frendech

Plán je jasný. Po zdárně vylezené Leaning Tower naše sebevědomí stoupá, a tak chceme pokusit Washington Column. Jelikož si s parťačkou uvědomujeme, že tam nebudeme samy, volíme následující strategii – půjde se nalehko, dokud to půjde, poleze se, a až to nepůjde, začne se tahat za frendíky, a až nás to obě přestane bavit, slaníme a hurá do kempu na večeři. Plán je to brilantní. Při skoro hodinovém přístupu nepotkáme ani nohu a začínáme tak doufat v prázdnou stěnu. O půl sedmé s prvním světlem stojíme pod nástupem a zjišťujeme, že jsme asi tak osmý tým na nástupu.

No nic, prsty svrbí, chceme lézt! Volíme tak varianty variant a zdárně předjíždíme. Na spací polici (zvané Dining Ledge) dorážíme asi po dvou hodinách, kdy nám na paty opět funí silná, tentokrát britská dvojka. Zatím nás však nepředběhli. Na polici dáváme snídani a výhled na Half Dome – ten docela ujde. Paráda, tady si dovedeme představit snídani, oběd i večeři… Další tři délky opět volíme variantu zleva, a tím pádem vynecháváme známou stropovou délku a kyvadlo. Během těch délek pustíme Anglány před sebe a doháníme první dvojku ve stěně – dvě Američanky, které na to jdou trochu jako my, jsou ale domácí – nemají lano na slanění. Necháme je teda lézt první, a tak sedíme na štandu i s jističkou asi dvě hoďky. Začíná fičet, Slunko nikde, začíná být pěkná kláda, tak vymýšlíme, co asi dělat, abychom nemusely myslet na zimu. Rozjíždí se babská jízda. To by člověk nevěřil, co všechno se dá probrat na štandu. Od doporučení cest, přes čůrání ve stěně až po dobré sprchy v Údolí. No bábovky ve stěně – znáš to. Anebo ne?
.

Bábovky ve stěně (f: Ilona Gaweda)

.
Když jistička odsupí na jumarech, pouštím se do své délky, statečně a dokonce i rychle (!) stoupám a frendy za sebou čistím jako z učebnice! Už ani není zima, jsem ve své bublině – v ráji. Když v tom prásk, plesk, offsetová 0.1-0.2 letí a já s ní…

Frend končí v mém víčku a hlavou dolů koukám na parťačku z jiné perspektivy: „Mno, tak jsem myslela, že už jsem chytla grif… No nic, nedá se svítit, musím dál.“ Spára se mi však nelíbí a pin scars (mělká vhloubení tvaru vajíčka tvořící spáru, ve kterých nic pořádně nedrží, pozn. aut.) na tak malé velikosti mě začínají děsit víc a víc. Vydržím ještě pár metrů, pak to ale vzdávám – došel morál. Úprk je tady! Ale jak se dostat dolů, aniž bychom tam musely nechat matroš?

A tak krabím způsobem slézám pozpátku na štand. Už jsi viděl někoho slézat po frendech dolů? Obzvlášť, když je máš po sobě vybírat? Ne? Já taky ne… Ale zkusila jsem to… No, nic moc to nebylo… S velkou úlevou se ocitám zpátky na štandu a začínáme slaňovat. Při kontrole materiálu zjišťujeme, že jsem si taky rozbila sedák. Naštěstí jen trochu, furt je funkční a co by kobercovka nespravila, že? (foto)

Ve školní knihovně teď kuju plány na letošní rok – kam na písek, kam na žulu procvičit se před dalším zájezdem do Yosemite, kolik stojí letenky, kde a jak postavit tréninkovou spáru z překližky, co za frendy či průvodce k narozeninám… Znáš to, ne? Jasně, mezitím se sem tam učím. A už se nemůžu dočkat jara a prvních skal.
.

DEVATERO POUČENÍ PRO PŘÍŠTĚ

1) Nenech se zmanipulovat parťáky a jetlagem. Nevěř nikomu!

2) Nenech se zmanipulovat fixními frendy a smyčkami. Nevěř ničemu!

3) Nenech se zmanipulovat vlastní hlavou – když si myslíš, že už umíš tahat za frendy či lézt spáry, ještě pořád to neumíš. Nevěř sama sobě!

4) Nenech se zmanipulovat yosemitskou klasou. Když je něco 5.9, může to být ku*va těžký… Asi jako VII ze šedesátejch v ÁDRU. Anebo to bude pěkný a lehký. Kdo ví? Nevěř průvodcům!

5) Nenech se zmanipulovat dlouhými dny. Nos s sebou čelovku. VŽDY a VŠUDE. Nevěř Slunci!

6) Nenech se zmanipulovat tím, že ti jdou sportovky. Lišta je lišta, spáry jsou spáry a trad je trad. Nevěř na nýty (anebo na mýty?)!

7) Nenech se zmanipulovat vápnem. Zajeď si na žulu nebo písek a rozlez se ve spárách. Nevěř si… NE! Věř si a ono to přijde! (Snad.)

P.S. pokud ještě stále nelezeš, tak:

8) Nenech se zmanipulovat kamarádkama, co ti tvrdí, že lezení je skvělý sport. Není, je to dřina, bolest a utrpení. A ty výhledy a fotky za to rozhodně NEstojí.

9) Nevěř (horo)lezkyním!

Tereza Svobodová žížaluje na Leaning Tower. (f: Ilona Gaweda)

I malé články dají dohromady velkou práci. Cvakni a potěš eMontanu.