Hned mi bylo jas­né, o čem budu psát. Tohle mís­to totiž fakt mám za bará­kem. Dokon­ce na něj vidím z lož­ni­ce. Je teda prav­da, že minu­lou nedě­li vidět neby­lo, pro­to­že mlha skry­la napros­to všech­no, co bylo dál než naše zahra­da. Jako kdy­by nám ten Vra­bi­nec někdo pros­tě vzal a z ran­ní­ho roman­tic­ké­ho pohle­du udě­lal polo­prázd­né nic.

Ano, přes­ně tak, není to žád­ný Labák ani Sas­ko. Psát budu o neo­by­čej­ně oby­čej­ném čedi­čo­vém Vra­bin­ci, zří­ce­ni­ně stráž­ní­ho hra­du v obci Těch­lo­vi­ce, mezi Děčí­nem a Ústím nad Labem. Byd­lím pod ním prak­tic­ky pátým rokem. Jen­že. Jak už to tak bývá, pod svíc­nem je nej­vět­ší tma a ková­řo­va koby­la cho­dí bosa. A v tom­to tren­du šel i můj vztah s Vra­bin­cem.

Člo­věk pár let traj­dá kolem, do kop­ce, z kop­ce. Funí kudy cho­dí, pro­to­že, ač ten krpál je cel­kem krát­ký, furt je to krpál. Ješ­tě, že jsou po ces­tě dvě lavič­ky. A takhle to těch pár let bylo. Říkáš si, že támhle by to šlo a támhle je vrcho­lo­vá kni­ha. Jen­že pak si vzpo­me­neš, že na lezeč­ky a sedák se už něja­ký ten pátek pěk­ně prá­ší a myš­len­ka, kte­rá se s tro­chou nos­tal­gie naml­sa­né­ho a věč­né­ho začá­teč­ní­ka z dob minu­lých zro­di­la, stej­nou rych­los­tí i zhy­ne. Život ply­nul dál a dál.

Jak se časem člo­věk utvá­ří, tak se s ním utvá­ří i jeho oko­lí. Tak­že se dost čas­to stá­vá, že ti do živo­ta vstou­pí někdo nový, ane­bo někdo sta­rý se z něj zase vytra­tí. Tak to pros­tě je. No a když se k tobě při­cho­mýt­ne někdo, koho si vědo­mě pama­to­vat roz­hod­ně nemů­žeš, ale on s tebou ležel v porod­ni­ci přes­ně před více než 26 lety, tak je více než jas­né, že tako­vé shle­dá­ní se pros­tě mělo z něja­ké­ho důvo­du usku­teč­nit. A jeden z těch důvo­du byl prav­dě­po­dob­ně i Vra­bi­nec.

Ale zpět k lez­bě. Nebo lesbě? Nut­no podotknout, že v těch­to řád­cích, je to vlast­ně o obou. A obě jsou trva­le udr­ži­tel­né. Kaž­dá kra­pet jinak, ale obě jsou šetr­né k pří­ro­dě. Uzná­vám, že Vra­bi­nec asi nepo­u­ží­vá bio pra­cí prá­šek, nevy­pí­ná vodu při čiš­tě­ní zubů, ani netří­dí odpad. Tu udr­ži­tel­nost tak nějak asi vytvá­ří­me my, ne? Tak­že jis­tě sto­jí za to (když se par­ta lidí roz­hod­ne dora­zit), že kaž­dý z vlast­ní poho­dl­nos­ti nepři­je­de svým autem a neza­pích­ne to někam podél ces­ty. Jde to i jinak, a o dost šetr­ně­ji.

Tak­že, když se pros­tě vydáš vlakmo, pěš­mo, běž­mo, busmo či zapřáh­neš své­ho psa (kte­rý ovšem musí milo­vat běhá­ní do kop­ce a neře­ší, že ty máš plnou pol­ní), tak se ti naskyt­ne fajn mís­to k leze­ní. Tam naho­ře najdeš spous­tu cest, nároč­nos­ti kon­čí někde kolem úrov­ně 6–7, ale i tak se dost vyřá­díš a najdeš tam jis­tě i něja­kou výzvu. Fakt ale neče­kej pís­ko­vec a mys­li na to, že se ti mís­ty může i lámat pod ruka­ma. Tak­že dosta­tek opa­tr­nos­ti a vědo­mé­ho pohy­bu je více než žádou­cí. Jen­že co bychom chtě­li víc? Vždyť co člo­věk sám sobě může dát víc než to, že bude žít v pří­tom­ném oka­mži­ku tady a teď? A celou svou bytos­tí si to leze­ní pros­tě uži­je?

Tož, pokud byd­líš v oko­lí, nebo dokon­ce v těs­né blíz­kos­ti, tak nevá­hej a jed­no­du­še to zkus. Je to ode­všud kou­sek. Jas­ně, já vím. Byd­lím pod kop­cem, a dosta­la jsem se tam až teď (!). Všech­no má svůj čas, tak­že to, že se k nám nevy­dáš hned, ješ­tě nezna­me­ná, že tvo­je ruce jed­nou neo­ku­sí vra­bin­co­vý čedič a že tvo­je oči neu­vi­dí ten skvě­lý výhled, kte­rý tě tam naho­ře čeká. Pro­to­že večer­ní výstup a pohled na Labe, když se oko­lím roz­li­je zla­tá slu­neč­ní zář pros­tě sto­jí za to a hor­ko těž­ko omr­zí.

Jo a počí­tej s tím, že pod kop­cem na tebe neče­ká hos­po­da. Pokud si chceš něco vzít s sebou, tak si to s sebou i odnes. Dík! Za odmě­nu si tam můžeš něco opéct, jeli­kož je tam fajn per­gol­ka s ohniš­těm a men­ším gri­lem. (mož­ná i pří­bor tam bude, ale co najdeš, tam zase nech – pač tam je trva­lá udr­ži­tel­nost pěk­ně zaběh­nu­tá už míst­ní­mi)

(Text vzni­kl v rám­ci let­ní sou­tě­že eMon­ta­ny.
Bude­me rádi, když se s námi o své zážit­ky podě­líš i ty.)

Vra­bi­nec. Kou­kám na něj pří­mo z Lož­ni­ce (f: Vero­ni­ka Kysel­ko­vá)