Poslední víkend byl už i v Ádru v tom teple pekelnej, tak začínám pomalu spřádat plány na ten další. Potřeboval bych se trošičku rozlézt před odjezdem do Chamonix a zároveň mi už fakt dost chybí Tatry. (Martin měl v Tatrách povedenou zimní sezónu, psali jsme tady, pozn. red.) Takže plán je jasnej, schovat se někde před vedrem, zároveň se ale nechci nikde mačkat s dalšíma dvojkama. Rád bych pěkně někam, kde budeme mít intimčo s trochou toho alpinismu.

Otvírám Tatry.nfo a přemýšlím… Sever, Bielovodská, táborisko pod Vysokou (jediné místo, kde se dá v Tatrách oficiálně postavit stan). Yes! Takže něco jako tatranskej Hilton, jen bez wellness a s větší šancí na medvěda. Tam jsem vlastně ještě nebyl – v dosahu Mlynárik, což vyhodnocuji jako hlavní cíl zájezdu. V merku mám ještě Pustou stráž, ale to je spíš jen tak na doplnění, takovej trošku grc, nemá to ani dva tisíce. To už je skoro jako lézt na rozhlednu. Oliver (Hamerský, pozn. red.) neprotestuje a nakonec se k nám přidají ještě další tři dvojky od nás z oddílu, takže sobotní večírek zaručenej.

Má být fakt pěkně a teplo, tak máme trošku strach, aby táborisko nebylo obsazené. Zjišťujeme z různých zdrojů, jak to tam chodí a jestli se nějak rezervuje, ale celkem neúspěšně. Nakonec mě napadne napsat Martinovi Krasňanskému. Ten by asi mohl, nebo spíš měl vědět.

Moc nevěděl, nicméně věděl spoustu jiných užitečných informací. Samozřejmě padla otázka, co polezeme. „Kastrator 9- na Mlynárika,“ říkám. „A druhej den asi něco na Pustou stráž.“ To Martina evidentně zaujalo a dostalo se mi množství vyčerpávajících odpovědí. „Kastrator je parádny! Liezol som dvakrát! A Pustá, to je moja srdcovka! Vlavo je tam famozna skala, ale tam třeba už vedieť liezť. Celkovo alpinismus! To ak byste zopakovali (Varianta v žltých platniach VIII+, D. Kopold, M. Krasňanský, 23. 7. 2010), bol by som velmi happy!“

Koukám na nákresy cest a trošičku váhám. Vlastně mi ani není úplně jasné, jak a kudy všechno vede. Mám od Maťa sice fototopo, ale podle toho bych teda neřekl, že je to úplně alpinismus. Má to jenom asi pět délek… Navíc tuším vrtané štandy, ale co už. Přemýšlím do poslední chvíle nad kladivem a nakonec se rozhodnu, že ho vezmu společně s několika skobami.

Večerní nástup je v tom teple fakt úmorný, ani s přibývající výškou není líp a začíná mi pomalu docházet, že jihovýchodní stěna Mlynárika nebude další den úplně v podmínce. Měníme hlavní plán, padne Pustá stráž. Severovýchodní stěna — tam přece nebude moc svítit. Haha. Tímto okamžikem se nenápadně spouští série našich následných fuckupů.

Ráno vstáváme kolem páté plni elánu. Rychle posnídáme, pobalíme poslední zbytky matroše a hrneme na nástup. Proč se Pusté stráži říká pustá, pochopíme hned vzápětí. Rozhodně nečekej vyšlapanou pěšinku. „Z táboriska turistickým chodníkom (vedúcim na Poľský hrebeň) smerom do Kačacej doliny. Po opustení lesa doprava traverzom cez svah pod steny,“ dočteš se na Tatry.nfo. Čím víc se blížíme na hranici lesa, tím se nám stěna v podstatě vzdaluje a objevuje se mezi námi a stěnou víc a víc kosovky (odborně borovice kleč, pozn. aut.). Pomalu si uvědomujeme, že tudy nejspíš cesta nevede a dostáváme do souvislostí varování našich oddílových kamarádů, že na Pustou stráž se rozhodně v létě neleze. Po sněhu to nejspíš člověk přeběhne jak nic. Takže otočka a vracíme se na táborisko, což na našich časoměřičích ukazuje ztrátu asi hodinu.

Vydáváme se z druhé strany. No, co si budeme, ani tento směr nenabízí pohodový chodníček a brodíme se totálním pralesem přes polomy, kosovku a suťoviska. Na to, že jsme ještě ani nenastoupili do stěny, jsme dost zničení a navíc nám dochází, že dnes úplně ve stínu nebudeme. Puňta už je vysoko nad námi a já přemýšlím, jestli společné dva litry vody nejsou spíš taková symbolická zásoba. Nicméně nacházíme nástup, a když už jsme tu, tak lezeme. Však těch pár délek přeběhneme jak nic. Pod nástupem ještě špekulujeme, že si to nahoře protáhneme po hřebenu až na Pustou lávku a uděláme si výlet kolem „Galérky“ (Galerie Ganku, pozn. aut.).

První délka připomíná lezení v botanické zahradě. Další délky jsou poměrně delikátní a začínají první mírné obtíže. Oliver nemůže přelézt nepříjemné místo nad policí, tak se měníme a já se ujímám vedení. Ztrácíme sice trošku času, ale problémové místo přelézám. Na každém štandu máme oba v puse vyprahlo a tenhle pocit se s ubývající vodou stupňuje.

V dalších délkách to zase tak rychle nejde, ale nakonec se dostáváme až do místa, kde se nad námi otevírá slibovaná „nejlepší“ žula v Tatrách. Luxusní spárka táhnoucí se středem krásné červené plotny. Vyrážím znovu na čelbu a na chvíli se fakt cítím jako na Kápovi. Moje nadšení překazí až moment, kdy se přehoupnu přes převis a nad sebou zase vidím klasické tatranské napůl travnaté plotny. To by samo o sobě nebyl problém, ale tady někde měla ubíhat doprava klíčová délka cesty, na kterou jsem se fakt těšil. Zároveň jsem měl pocit, že už budeme těsně pod vrcholem, ale opak je pravdou. Nad námi se otevírá ještě jednou tak vysoká stěna.

Dobírám Olivera a v mezičase přemýšlím, kde se stala chyba. Nejsem schopný se zorientovat v topu, pak mi to ale docvakne. Měl jsem štandovat pod převisem v koutku a následně utéct doprava. Asi na vteřinu mě napadne, že bychom tam mohli slanit, když ale vidím naše poslední zbytky vody a to, co nás ještě čeká, tahle myšlenka mě hodně rychle přechází. Tak co, asi jsme „urobili nový variant“. Tatranská klasika – když nevíš, kde jsi, pravděpodobně děláš novou cestu.

Musíme hrnout, jinak tady padneme. Situaci s vodou nepřidává ani fakt, že celý den všude okolo hučí vodopády. To nejenže znamená, že se vůbec neslyšíme, ale hlavně to způsobuje sucho v puse jak po třídenní kalbě. Po společném podrobném přezkoumání topa máme oba pocit, že jsme se konečně našli. Každopádně to ale znamená, že nás od vrcholu dělí ještě minimálně pět až šest délek celkem poctivého lezení.

V dalších délkách potkáme pár skob, které jsou tak shnilé, že se nám je daří utrhnout rukou. ‚Ještě, že mám to kladivo,‘ říkám si v duchu. Pětková délka nad policí s výživným nejištěným traverzem asi osm metrů doprava, kde člověk tak trochu tuší, že případný pád by nemusel skončit úplně dobře, nás ale pouští. Následuje klíčové místo horní části, psané za sedm. Štand pod stropem za obrovské lokry na morálu nepřidává a následně se koná tradiční tatranský vtípek. Totální „cliffhanger“ boulder tak za 6C+, zajištěný skobou a pod sebou asi dvěstě metrů luftu.

Pak ještě pár lehčích, ale výživných délek a zbývá se jen probojovat přes kosovku na vrchol, což je možná nejnáročnější část dne. Navíc už vážně na suchu. Možná ještě horší než samotná bitka v kosovce je moment, kdy se při sešlápnutí větví do vzduchu uvolní tuny pylu. Dusím se, jak kdybych právě snědl pampelišku, ale musím bojovat dál. „Hmm, takovou hřebenovku jsem ještě nešel,“ zahlásí Oliver.

Není na co čekat. Rychlé „vrcholové“ (vrchol Pusté stráže je cokoliv, jenom né vrchol) foto, na prodlužku pod Ganek si ani nevzpomeneme a už utíkáme směrem dolů k plesu pro vodu. Sestup je naštěstí celkem láláč, až na pár míst, kde se zase zadrbeme v naší oblíbené kosovce, ale na tu už jsme si po celém dni zvykli. Rychlá koupačka na probrání a rychle dolů, než nás sežerou mušky. Na táborisko přicházíme zničení, ale šťastní.

Musím říct, že docela alpinismus ta Pustá stráž! Vymotali jsme asi devět lezeckých délek, ze kterých jsou minimálně dvě ve famózní žule. Kam se hrabou nějaký Galérky! Pokud chceš zažít všechno, klidně sem vyraž, ale připrav se, že to nebude jen tak a užiješ si trošku toho „ozajstného alpinismu“. A abych nezapomněl, vrtané štandy netřeba hledat…

Před vedrem jsme se sice moc neschovali, ale cíl zájezdu byl svým způsobem splněn – zkusili jsme všechno! No, a protože nás to strašně baví, tak jsme si to další den zopakovali v cestě o kousek vedle. Nicméně už jsme věděli, do čeho jdeme, takže nás nic nemohlo překvapit…