MAMKY POD STĚNOU

Motivuješ, ale nenutíš. Máš přehled v tom, co jste si sbalili na měsíc s sebou. Víš, jak zabezpečit hamaku proti vypadnutí drahocenného nákladu. A když konečně usne, máš jedinou šanci. Studie do světa lezoucích maminek.

TEXT: EVA JANATOVÁ FOTO: ARCHIVY ZPOVÍDANÝCH, STANDA MITÁČ
| BŘEZEN 2021

Nedávno na eMontaně běžel seriál Papa lezec. Mně zajímal pohled z druhé strany. Přeci jenom člověku, rozuměj novopečené matce lezkyni, občas chybí zprávy o tom, jak to asi mají ostatní „mama-lezkyně“. Také nestíhají lézt? Berou dítě na bouldrovku? Jak dlouho po porodu se odvážily navázat na lano? A co lezou teď?

Pro tuto studii jsem se rozhodla oslovit tři špičkové české lezkyně a vzala jsem to pěkně popořadě – podle množství nabytých zkušeností. Jedna s maminkováním teprve začíná, druhá už titul maminky potvrdila a třetí k němu čerstvě přidala i své první vnouče. Jak to tedy dělat, aby žena měla i po příchodu novorozence stále na lezení čas a z pohybu si udržela radost? Tenhle článek snad trochu napoví.

PETRA RŮŽIČKOVÁ

SYN FILIP (2 ROKY)

(Na úvod tvrdá data – na laně má Péťa vylezené 8b a pětkrát za sebou vyhrála Český pohár v boulderingu. Na eMontaně si její lezení můžeš prohlédnout třeba v Příběhu cesty „Býčí krev“ nebo ve výpravném filmu „Dvě holky ve velké stěně“. Formu má, zdá se, konstantně vysokou – když ji editor článku potkal na podzim v Labáku, zrovna vylezla „Tajnou chodbu“ IXc na flash, pozn. red.)

S Péťou domlouváme rozhovor na později večer, že budou snad oba naši malí Filipové už v limbu. Jenže to se bohužel nedaří. Zdá se, že ani jeden z nich nemá ke spánku tak pozitivní vztah jako jejich matky. Nevadí, nevzdáváme to a další den spojení klapne. Je třeba říct, že jsme mimo záznam povídali ještě docela dlouho…

Kdy jsi byla naposledy lézt?
Asi minulý týden. Filip už zvládá být i hlídaný. Doteď jsem ho nenechávala hlídat a kdykoli řekl, že nechce, tak jsem ho nenutila.

Vidíš nějaký rozdíl v tom, co jsi lezla před porodem a co lezeš teď?
Myslím, že v obtížnosti na laně tam u mě takový rozdíl není. Na SmíchOFFce, kde jsou cesty lehčí, vylezu tak devítku. Nikdy jsem snad ani na stěně těžší cestu nezkoušela. Třeba bych vylezla i víc, nevím… Úplně největší rozdíl, kvůli tomu, že teď tolik nelezu, vidím v tom, že vylezu jednu těžkou cestu a už nemůžu. Buď pak musím hrozně dlouho odpočívat, nebo jich můžu lízt jen málo.

Zajímavé je třeba i to, že jsme si teď domů dali jeden starý kampus, na kterém jsem trénovala a dokázala jsem na něm téměř to samé jako před porodem, ale s tím rozdílem, že předtím jsem vydržela trénovat třeba hodinu a teď po pěti minutách už nemůžu. Mám pocit, že jsem za ty dva roky šíleně zestárla. Pamatuji si, jak mi vždycky ta starší generace říkala, jak si jdou zalízt a pak odpočívají týden. A já si tenkrát říkala, že to přece není možné. Teď už tomu rozumím. (směje se)

Jak často stíháš lézt?
Hodně nahodile. Někdy třeba jednou za 14 dní a pak zas nic. Ale když už jdu, tak je to šílená nálož a pak se z toho zotavuju několik dní. (směje se) A nedávno jsme zkusili jít poprvé s kočárem na skialpy a taky jsem byla vyřízená. Po rovince to jde pěkně, ale my šli nějaké sjezdovky směrem nahoru a to byla docela dřina. (Rozhovor vznikl v půlce února 2021, pozn. red.)

Berete prcka s sebou pod skálu/pod stěnu/bouldrovku?
Když jsem porodila, tak jsem myslela, jak polezu hned, ale moc to nešlo. Uspávala jsem Filipa v nosítku na sobě a myslela jsem si, jak ho pak položím pod skálu a my si polezem, ale hned jak jsem ho položila na zem, tak začal brečet, takže tohle vůbec nešlo.

Když mu bylo asi pět měsíců, tak jsme byli v Briançonu a to jsem ho uspala v nosítku, pak ho dala do kočáru a rychle jsem dávala do něčeho pokus, ale dolezla jsem asi do tří čtvrtin cesty a on už brečel. Jsem taková, že hned jedu dolů, jakmile brečí, takže to taky moc nešlo. Zjistila jsem, že mě to takhle stejně moc nebaví. U dětí, které spí víc, by to třeba fungovalo. (směje se)

Máte nějakou metodu, jak lezení s malým lépe zvládat?
Asi úplně ne. Teď už konečně jde udělat to, že když si jdeme zalízt třeba i jen na stěnu, tak domluvím někoho třetího, kdo Filipa pohlídá a nejlíp někoho, kdo ani neleze a nechce se s námi střídat. Filip si pak dvě hodiny nechá „pana hlídače“ pro sebe a mě vůbec nepotřebuje. Je teď takový, že když se mu někdo opravdu věnuje, tak je nadšený a mě posílá pryč.

„Je teď takový, že když se mu někdo opravdu věnuje, tak je nadšený a mě posílá pryč.“



Jaké bylo první lezení po porodu? Šlo to podle tvých představ?
Ke konci šestinedělí jsme vyrazili do Arca, že to teda půjde, ale bylo to právě docela těžké, hlavně v tom, že Filip nešel vůbec odložit. Jistila jsem Honzu (Zbranka, viz archivní video Škodolibý stavěč, pozn. red.), který lezl na top rope a měla jsem Filipa v šátku. Když jsem lezla já, tak ho měl on. Něco jsem vylezla v kolmém, ale jakmile to šlo do převisu třeba jen trochu, tak mě hrozně bolelo břicho. Trvalo to třeba osm měsíců, než se to spravilo. Nemohla jsem vůbec zabrat, takže bouldrování vypadlo úplně. Ještě teď se mi občas stane, že když hodně zaberu, tak mě břicho znova zabolí.

Řešila jsi tuhle bolest potom nějak?
Moc ne. Podruhé bych to asi řešila víc. Byla jsem pak na fyzioterapii a řekli mi, že to mám v pořádku, tak nebylo proč to řešit. Beru to tak, že to tak prostě je, když chci lézt něco hodně těžkého.

Co tě po porodu tedy nejvíc překvapilo v souvislosti s lezením?
Asi to, že jsem si myslela, že budu mít pořád stejně času na sebe a na lezení bez nějakého vyrušování. Myslím si, že to určitě jde, když si to někdo zorganizuje, ale mně se stalo to, že jsem se raději chtěla věnovat Filipovi. Před porodem jsem ani na děti moc nebyla, takže mě to velmi překvapilo. Najednou mi přišlo mnohem důležitější starat se o dítě než jít lízt. Všechno to lezení, kdy on brečel, mi vlastně přišlo hrozně moc na křeč a já věděla, že „maminkování“ takhle dělat nechci. Přišlo mi, že si musím tak trochu vybrat, když máme babičky na hlídání daleko a já to chci dělat podle sebe. Pamatuji si, že když jsem měla břicho, tak jsem se těšila, jak po porodu budu zase volně lézt a pak přišel šok, že vlastně nemůžu.

„Dřív jsem na děti moc nebyla.“

Bojíš se po porodu na prvním konci lana víc než dřív?
To ani ne. Spíš mi přijde, že čím je to dítě větší a já se s ním víc sžívám, tak cítím větší zodpovědnost. Myslím, že tenhle strach spíš teprve poroste. Vždycky jsem měla takový ten reálný strach, například pod prvním jištěním… Že se víc proletím, to mi nevadí. Ale nelezu žádné vraždy! (směje se) Lezu ráda na písku v Labáku.

Změnil se nějak po porodu tvůj styl lezení? Jde ti něco lépe nebo naopak hůře?
Ano, změnil se hodně. Předtím byla moje přednost to, že jsem silná, takže jsem neměla žádný technický styl a všechno urvala silou. Jenomže teď ta síla není. Takže se fakt snažím a občas i „vykozím“ nohu. (směje se) Lezu také víc dynamicky, protože se musím někam šplouchnout, abych tam vůbec doplavala. (směje se) Vždycky jsem dosáhla všude a najednou to nejde. Tak aspoň teď vypiluji techniku.


Máš nějaký svůj tréninkový plán, nebo to teď není možné?
Nemám. Asi je ještě brzy na nějaký řád. Chceme si doma postavit bouldrovku a snad pak lezení bude zase více pravidelné. Filip by u té bouldrovky měl místo, kde si bude hrát a já bych pak mohla chvilku lézt. Večer, když ho uspím, by asi taky šlo lézt, ale jsem tak unavená, že jdu radši spát.

Čeho bys ráda dosáhla „jako správná mamka“?
Ráda bych dosáhla hezkého vztahu se svým dítětem. Aby za mnou mohl a chtěl kdykoli přijít a s něčím se svěřit, i třeba s negativními věcmi. Mám pocit, že když se mu budu teď věnovat, tak hodně investuji do budoucího vztahu. Ale samozřejmě nevím, jak to bude.

Měla jsi nějaké předsudky o mateřství, které sis nakonec už stihla vyvrátit?
Ani ne, musím se přiznat, že jsem to moc dopředu neřešila. Když jsem byla těhotná, tak jsem řešila těhotenství a porod. Přijde mi, že jsem spíš o krok pozadu. Ale u druhého dítěte bych to už asi udělala jinak a možná si věci více promyslela. Hodně jsme se stěhovali a to už bych nerada – chtěla bych si zařídit větší pohodičku.

Mám ráda pohodu. Honza, Peťa a Filip.

Jak důležitá je v provozování tvých koníčků podpora ze strany rodičů?
Rozhodně máme u našich rodičů podporu v lezení, jsou moc rádi, že to děláme. Akorát moc nehlídají, protože bydlí daleko. Myslím, že by i chtěli hlídat, ale já jsem prostě taková, že jsem jim ho nechtěla dát. Až teď o víkendu (tedy po dvou letech) to bude poprvé, co bude moje mamka hlídat v sobotu i v neděli odpoledne. Jdeme s Honzou lízt v Praze na stěnu. Dřív jsem Filipa prostě nikomu na hlídání dát nechtěla a my prostě nelezli. Takže mám nalezeno opravdu málo.

Jakou taktikou plánuješ mrňouse přivést k lezení?
Ano, tohle řešíme. Byla bych ráda, kdyby lezl. Samozřejmě, že zastávám ten názor, že budu ráda, ať moje dítě bude dělat cokoli, ale na druhou stranu bych byla moc ráda, kdybychom ty aktivity mohli dělat spolu. Aby to bylo něco, co by bavilo i mě a já to dělala s ním – takže třeba lezení, že jo. (směje se)

Snažím se právě, aby lezení ani teď nebylo pro něj něco nepříjemného. Proto jsem taky nebyla ráda, když někde pod skálou brečel. Přišlo mi, že právě tím mu to znechucuju, že to bude brát jako ten čas, kdy se mu rodiče nevěnují. Samozřejmě jsme mu koupili ty nejmenší lezečky, má sedák i helmu. Doma má takovou maličkou stěnku, kterou už vyleze. Ale zatím úplně nevypadá, že by chtěl lézt. Víc ho zajímá, že Honza staví cesty a neustále by něco vymýšlel s vrtačkami. Ukáže si třeba, kde chce boulder, tak ho spolu postavíme a ten si pak vyleze.

Přijde mi docela těžké rozlišit hranici nějaké motivace. Když říká, že nechce jít lézt, tak nevím, jestli mám říct: „Tak nemusíš,“ nebo ho nějak začít motivovat. Myslím, že je fajn, že je s námi i pod stěnou, kde ho třeba někdo hlídá a vidí, že tohle je náš život. Samozřejmě mu nabízíme i jiné sporty, letos už dostal třeba svoje první lyže.

KRISTÝNA EICHMEIEROVÁ

SYN BERTÍK (4) A DCERA ALŽBĚTA (1,5)

(Kristýna, sestra Adama Ondry, jako první Češka vylezla obtížnost 10+/8b+, konkrétně Svišťovu cestu „Kudlanka“ v Krase. Pokud chceš mrknout, jak leze, točili jsme ji v „Kašpárkově hrobečku“ 10/8b. Těsně před druhým těhotenstvím měla prý na lopatě 8c. Letos už zase vylezla boulder za 8A+, pozn. red.)

Přemluvit Kristýnu k rozhovoru není úplně jednoduché. Jak sama o sobě říká, není úplná mluvka. Ale podařilo se, obě naše děti si dávají po obědě šlofíka a konečně je čas na hovory nejen o lezení…

Kdy jsi byla naposledy lézt? Ať už na skále nebo na stěně.
Před třemi dny jsme byli na stěně a dneska jdeme znova. Takže stěnu úplně nezanedbáváme. (směje se) A na skalách jsme byli někdy začátkem prosince. (Rozhovor vznikl v půlce února 2021, pozn. red.) Se dvěma dětmi to bohužel na sportovní cesty ve skalách úplně není, takže jsme trochu konvertovali k boulderingu a byly to nějaké bouldříky.

Ty máš dvě děti – jak staré?
Jojo, máme dvě. Bertíkovi jsou čtyři roky a malé je rok a půl.

Vypadá to, že docela stíháš lézt při dvou dětech…
Snažím se, protože bych to bez lezení asi nedala. (směje se) Naštěstí máme obě babičky docela blízko, i když nejsou úplně hlídací, jak samy říkají, ale abych jim nekřivdila, v poslední době hlavně naši pohlídají, téměř kdykoli si řekneme.

Takže s sebou děti na skály či na stěnu spíš neberete?
Když jsme měli jenom Bertíka, tak jsme ho brali s sebou, a babička hlídala zhruba jednou týdně. Třikrát až čtyřikrát jsme tedy šli i s Bertíkem na bouldrovku, jeden hlídal a jeden lezl, a ve skalách jsme se taky nějak odjistili i s ním. Se dvěma by to asi taky šlo, ale už je to hodně na hraně a nevím, jestli mě to pak baví. Ale o víkendu, když je dost času, chodíme na stěnu společně a do skal většinou také jezdíme všichni. Když je všední den po Kalově (manžel Aleš, pozn. red.) práci, tak se snažíme, aby nám pohlídaly babičky.

Máte nějakou metodu, jak lezení s malými dětmi lépe zvládat?
Když byla děcka hodně malá, tak jsme měli takový houpací pytel na pérku, většina rodičů už to asi dneska zná, no a v tom je dítě pěkně zavěšené někde na stromě, houpe se a třeba i usne. To naštěstí fungovalo na obě naše děti. To jsme používali hodně a bez toho by to ve skalách možná ani nešlo. Bertík tam spinkal hodně, ale s malou dohromady už je to horší.

Kdy sis po porodu poprvé zalezla?
Musím se přiznat, že to bylo ještě dřív než po šestinedělí. Možná tak po třech týdnech. (směje se) Lezla jsem ještě v těhotenství docela hodně a dlouho, třeba měsíc před porodem. Samozřejmě tedy na druhém a kolmé cesty, ale ne zas tak úplně jednoduché.

Takže i takto hned po porodu jsem si říkala, že není na co čekat. Ale nechala jsem si zkontrolovat břicho od fyzioterapeutky. Bez toho bych to určitě neriskla. Říkala, že je to relativně dobré a to byly ty tři týdny po porodu. Ale zase jen na druhém a kolmé cesty.

Šlo to podle tvých představ?
Po prvním dítěti jsem si to rozhodně představovala horší, než to bylo. Šlo to nad očekávání dobře. Měla jsem sice nějaká ta kila navíc, ale třeba po čtyřech měsících jsem byla na téměř původní výkonnosti.

„Po prvním dítěti jsem byla brzy zpátky ve formě.“ Kristýna v „Kašpárkově hrobečku“ 10 UIAA, Kras (foto: Standa Mitáč)


Po druhém dítěti to tedy bylo jiné?
Přesně. Po druhém dítěti to bylo o dost horší. Tam jsem naopak čekala, že to půjde stejně dobře jako předtím, ale stálo to mnohem víc práce. Byla jsem celkově unavenější a měla jsem víc kil nahoře, tohle všechno bylo znát. Ale trvalo to asi jen o měsíc déle, než jsem se dostala zpět.

A zase jsi šla lézt po porodu takhle brzy?
Jo, to jo. Byla jsem nějaká nemocná, tak asi o týden později…

Změnil se nějak po dětech tvůj styl lezení? Jde ti něco lépe nebo naopak hůře?
Přijde mi, že se snažím líp využít čas, který na lezení mám. Když mám už tu chvilku na lezení, tak ji využiju naplno. Myslím, že to bylo možná i někdy to, co mi pomohlo nějakou cestu vylézt. Bertík spal a mně se naskytl okamžik v časoprostoru: „Tak a teď to prostě musíš vylézt!” Myslím, že mi tohle odhodlání pár pokusů ušetřilo. (směje se)

Tak to je dobrá motivace! Máš vlastně teď nějaký tréninkový plán nebo to není úplně možné?
Trénovala jsem spíš podle toho, jak jsem se cítila. Po Bertíkovi jsem si jednou nějaký plán napsala, protože jsem chtěla vylézt těžkou cestu, ale pak to stejně člověk opět musí přizpůsobit. Takže spíš jen někdy trénuji víc sílu, nějaké dopolední kampusování, večer stěna, pak jsem se zase zaměřovala víc na vytrvalost. Úplně striktní plán nemám.

Stíháš dělat nějaký doplňkový pohyb?
Chodím běhat s místními mamkami z ulice, ale to je spíš sociální záležitost než běh. Občas kampus nebo TRX na záda. Ale jen málo.

Čeho bys ráda dosáhla „jako správná mamka“?
Aby byly děti spokojený. Aby je bavilo trávit s námi čas a aby k nám měly důvěru a se vším se svěřily.

Měla jsi nějaké strachy před otěhotněním? Z hlediska toho, jak půjde chodit lézt a tak?
To ani ne. Já jsem říkala, že lízt budu chtít i s dítětem za každou cenu a že tomu obětuju klidně i trochu toho pohodlí. Říkala jsem si, že co vydržím já, to vydrží to děcko taky. (směje se) Prostě, že ho budu tahat s sebou, ať chce nebo nechce, do té doby, než si to bude moct rozhodnout samo.

Co je na rodičovství, v souvislosti s lezením, nakonec těžší, než jsi čekala?
Přiznám sem, že jsem to čekala celkově spíš horší, než to je. Myslela jsem si, že to třeba ani celý den ve skalách nevydržíme, že se děti budou nudit. Možná to taky časem přijde, protože Bertík už občas prosazuje, že se chce jít koupat nebo jinam, a budeme se mu muset přizpůsobit. Uvidíme.

„Myslela jsem si, že to třeba ani celý den ve skalách nevydržíme, že se děti budou nudit.“


Zatím tedy Bertíka dokážete nějak zabavit pod skálou nebo u stěny?
Teď už začíná i trochu popolézat, nebo se spíš tak jako houpe… Ale to tak na chvilku. Pak si chvíli vystačí s klacky a kamínky, ale samozřejmě je lepší, když tam má někoho k sobě.

Bála ses po porodu tahat víc než dřív?
To asi ne. Možná prvních pár lezení, když jsem si nebyla jistá, jestli mi břicho drží tak, jak má. Ale na písku by to bylo asi jiné.

Jakou taktikou plánuješ mrňouse přivést k lezení?
Řešíme to už docela dlouho… Ale nevím, jestli je na to nějaká metodika. My děti bereme všude s sebou do skal, aby viděly, že z toho máme radost. Myslím, že je nejlepší jít takovým příkladem. Minulý rok začal Bertík chodit do kroužku, kde je to takové hraní a lezení a kde vidí, že to jeho kamarády také třeba baví. Nucení a přemlouvání určitě nepraktikujeme. Zvlášť u něj to má spíš opačný dopad.

Loni v létě jsme třeba byli na bouldrech a on najednou zmizel a vylezl na kámen – opravdový blok, až jsme se divili a báli, že to vlastně bylo dost nebezpečné, protože ho v tu chvíli nikdo nechytal. Na druhou stranu jsme byli strašně rádi, že sám od sebe vylezl svůj první opravdový boulder, dokonce i se šipkou na nástupu. Pak jen člověk neví, jestli ho pochválit, nebo mu vynadat… Takže podporovat a motivovat, když ho to zrovna baví, ale nenutit.

JÍŤA MÁZLOVÁ

DCERA MONIKA (29), SYN ONDRA (16) A VNUČKA EMA (2)

(Matadorka českého lezení a manželka Luboše Mázla. Svého času působila v horolezecké repre, v roce 2006 získala Výstup roku za přelez mixové cesty „Happy“ M10 a z té doby má také titul „mistryně ČR v lezení v ledu“. V deníčku má na sportovkách zapsáno francouzské 8a+, ale víc si váží svých pískovcových prásků: „Těžká karta“ XIa na Chrámovkách a „Francouzský styl“ Xc na Panťáku. Mezi vzdušnější přelezy pak patří třeba cesty „Tsunami“ Xb nebo „Dobří holubi se vracejí“ Xb, obojí v Teplicích. Jíťa je také spoluautorkou několika těžkých prvovýstupů, například „Vstupenky do pekla“ Xb v Ádru, pozn. red.)

Rozhovor s Jitkou domlouváme několikrát. Jednou ji zastihnu u hlídání vnučky, podruhé během bouldrování. Jitka je totiž nejen máma dvou lezců, ale už také babička a sestra na JIP a na ARO ve Vrchlabí. Lézt chodí podle toho, kolik má služeb a jestli je zrovna po noční nebo ne. Já jako mladší účastník rozhovoru bych si mohla o takovéhle životní energii nechat jen zdát…

Jak často stíháš teď lézt? Chodíte lézt i jako rodina všichni společně?
Vzhledem k době, která je, kdy je lezení dost omezené… Tak by se dalo říct, že chodíme lézt tak trochu načerno. Tady ve Vrchlabí není oficiálně otevřené žádné sportoviště, ale Ondra (16letý syn, pozn. red.) je v repre, a tak chodíme na bouldrovku s ním. Ondra tam dochází pravidelně dle svého tréninkového plánu a já podle toho, jak sloužím a jestli jsem nebo nejsem po noční – dalo by se říct, že chodím lézt asi tak třikrát týdně. Dneska jsme výjimečně jeli do Jablonce na trénink, dostali jsme povolení od horosvazu a měli jsme vytisklou repre smlouvu, projeli dvěma policejními kontrolami a konečně zatrénovali i na stěně. (Rozhovor vznikl začátkem března 2021, pozn. red.)

Pamatuješ si, jaké bylo tvé lezení, když se Ondra narodil?
Je třeba říct, že jsem s každým těhotenstvím nabrala asi 25 kilo a vždycky jsem se obávala, jestli se dostanu na nějakou svou původní váhu. Většinou mi to trvalo tak rok a bylo to zase dobré. Prostě jen ten první rok po porodu byl takový dost těžkopádný. Obdivuju ty holky, co lezou klidně do nějakého osmého měsíce, pak porodí, mají skoro svou původní váhu a už zase drtí stejné cesty jako dřív. To se mě rozhodně netýkalo. (směje se)

Co si ale pamatuju, je, že když jsem byla po porodu s Ondrou, bylo to ještě v šestinedělí a já měla ještě asi tak 20 kilo nahoře, tak jsme lezli nějakou pětku, ale bylo to strašné! Hormony mi ještě stříkaly ušima – takže já uřvaná, dítě uřvaný a manžel naštvaný. To nebylo skoro žádný lezení.

Tak po půl roce lehkých cest a nějakého cvičení k tomu se tomu zase dalo říkat lezení. Po roce jsem se pak dostala zase na nějakou svou původní kondici. Byla jsem předtím v reprezentaci a pak jsem se tedy zase vrátila zpět do repre, v mých asi 34 letech.

S Ondrou v Labáku na Protěžovce

Měli jste nějakou metodu, jak lezení s dětmi lépe zvládat?
Jojo, u nás se skvěle osvědčila hamaka. Dostali jsme od naší známé takovou novorozeneckou hamačku a Ondra si na ni tedy navykl a spal v ní do té doby, než z ní vylezl. Pak, tak v jeho osmi měsících, musela ta postýlečka být nad matračkou. Tahle malá hamačka se taky dala vzít pod skály a pak už jsme tahali takovou tu klasickou větší. Jakmile jsme ho tedy dali do hamaky, tak usnul. (foto)

Měli jste podporu vašich rodičů – co se týče hlídání a podobně?
Měli jsme velké plus v tom, že když se Ondra narodil, tak Monče („Momo“ Kuhn-Gaberová, starší dcera, pozn. red.) bylo asi dvanáct let, takže byla schopná ho pohlídat, a také lezla. Kde jsme byli my, tam byla i Monča. Občas s námi taky jeli pod skálu naši rodiče a děti pohlídali. Ono i to pakování do skal je s rodinou jiné – ještě víc krámů než normálně, a v tom nám Monča také dost pomáhala.

Co ses díky dětem naučila?
Myslím si, že díky tomu, že má člověk děti, tak se skvěle naučí všechno zorganizovat. Nabalit neuvěřitelné množství věcí – když si máš třeba sbalit na tři neděle… Naučíš se zkrátka skvěle plánovat a organizovat. Teď mi to skoro chybí. Také jsem se naučila skvěle využívat čas. Věděla jsem, že Monča nebo Ondra usnul, a já mám čas akorát tak na dva pokusy, takže jsem šla pořádně využít čas!

„Co mě rodičovství naučilo? Umět sbalit neuvěřitelné množství věcí.“
Ondra, Jíťa a Monča cestou do Tarnu


Změnil se nějak po porodu tvůj styl lezení? Bála ses po porodu na prvním víc než dřív?
Na prvním musím mít vždycky takovou vnitřní jistotu, že na tu cestu mám. A občas jsem musela trošku zariskovat – považuju se za pískaře… Musela jsem se vždycky postupně dostat do takové fáze, abych na tom prvním mohla lézt a nezačala tam někde hysterčit. Lezení na písku je specifické a já si už pak nevybírala takové vraždy. Taky pro mě bylo vždycky důležité, kdo mě jistí, většinou to tedy byl manžel. Na jističi hodně záleží – i když si třeba odskočíš dva metry nad kruhem, tak si můžeš poškodit achilovku. Hodně často jsem také lezla podle nálady, někdy prostě přijdeš do skal a nemáš náladu se někde nervovat. Někdy jsme se zase s Lubou třeba trochu chytli a pohádali – já byla naštvaná a dokázala jsem vylézt cesty, které bych normálně nevylezla. (směje se)

„Někdy jsme se s Lubou trochu chytli a pohádali – já byla naštvaná a dokázala jsem vylézt cesty, které bych normálně nevylezla.“



Jak se vám povedlo, že jste své děti přivedli k lezení? Způsobem, že to mají rády…
Když to řeknu blbě: Co jim zbývalo, že jo! (směje se) Vezmi si, že veškerý čas jsme trávili ve skalách. Byl to náš životní styl. K tomu jsme tenkrát vlastně přizpůsobili i naši práci. Nejdřív jsem pracovala jako zdravotní sestra, pak jsem otěhotněla s Mončou a do zdravotnictví už jsem se nevrátila. Začala jsem intenzivněji lézt a s Lubou jsme pracovali ve skiareálu tady v Herlíkovicích. Takže jsme měli hlavní sezónu v zimě, kdy jsme pracovali, a v létě jsme měli jen nějaké brigády a hlavně jsme lezli. Žili jsme sice „z ruky do huby“, ale takový lezecký životní styl jsme si vybrali.

Bydlíme v paneláku v 3+1 a celou jednu místnost jsme si předělali na bouldrovku. Děti tedy od malička „trénovaly“ na téhle naší bouldrovce (foto). Když chtěl Ondra dudlík, tak si pro něj musel prostě vylézt. (směje se)

Říkala jsi, že už jsi babička… Budete chtít předávat lásku k lezení i vnoučatům?
Tak Emička (dva a čtvrt roku, pozn. aut.) už má svoje lezečky. Vždycky jí říkám: „Emičko, jakpak se jmenují tvoje lezečky?“ Ona na to: „Panda.“ Má lezečky od Salticu a je na nich panda, takže ví, že její lezečky jsou Panda. No, a na bouldrovce taky důležitá motivace – Emička nejraději zobe oříšky – takže ty na ni čekají až úplně nahoře. Těším se, až ji uvidím venku. Když se chodí na skály, tak pro děti je to samozřejmě lepší – nejdřív začnou v písku, pak po kamínkách, kamenech…

– „KDYŽ TO ŘEKNU BLBĚ: CO JIM ZBÝVALO?“ – (foto: archiv JM)

__________

Eva Janatová

Autorka

Grafička, jóga-matka, boulder-matka. Typ člověka, kterému se rozzáří oči, pokud může o horách a skalách alespoň mluvit a psát, když po nich zrovna nemůže lézt. Věří v jednoduchost, dobrý čaj a nerada řeší blbosti.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Podpora eMontany | I malý příspěvek na provoz redakce se počítá. Díky za tvou přízeň