MAMKY POD STĚNOU

Nedáv­no na eMon­ta­ně běžel seri­ál Papa lezec. Mně zají­mal pohled z dru­hé stra­ny. Pře­ci jenom člo­vě­ku, rozu­měj novo­pe­če­né mat­ce lez­ky­ni, občas chy­bí zprá­vy o tom, jak to asi mají ostat­ní „mama-lez­ky­ně“. Také nestí­ha­jí lézt? Berou dítě na boul­drov­ku? Jak dlou­ho po poro­du se odvá­ži­ly navá­zat na lano? A co lezou teď?

Pro tuto stu­dii jsem se roz­hod­la oslo­vit tři špič­ko­vé čes­ké lez­ky­ně a vza­la jsem to pěk­ně popo­řa­dě – pod­le množ­ství naby­tých zku­še­nos­tí. Jed­na s mamin­ko­vá­ním tepr­ve začí­ná, dru­há už titul mamin­ky potvr­di­la a tře­tí k němu čer­s­tvě při­da­la i své prv­ní vnou­če. Jak to tedy dělat, aby žena měla i po pří­cho­du novo­ro­zen­ce stá­le na leze­ní čas a z pohy­bu si udr­že­la radost? Tenhle člá­nek snad tro­chu napo­ví.

PETRA RŮŽIČKOVÁ

SYN FILIP (2 ROKY)

(Na úvod tvr­dá data – na laně má Péťa vyle­ze­né 8b a pět­krát za sebou vyhrá­la Čes­ký pohár v boul­de­rin­gu. Na eMon­ta­ně si její leze­ní můžeš pro­hléd­nout tře­ba v Pří­bě­hu ces­ty „Býčí krev“ nebo ve výprav­ném fil­mu „Dvě hol­ky ve vel­ké stě­ně“. For­mu má, zdá se, kon­stant­ně vyso­kou – když ji edi­tor člán­ku potkal na pod­zim v Labá­ku, zrov­na vylez­la „Taj­nou chod­bu“ IXc na fla­sh, pozn. red.)

S Péťou domlou­vá­me roz­ho­vor na poz­dě­ji večer, že budou snad oba naši malí Fili­po­vé už v lim­bu. Jen­že to se bohu­žel neda­ří. Zdá se, že ani jeden z nich nemá ke spán­ku tak pozi­tiv­ní vztah jako jejich mat­ky. Neva­dí, nevzdá­vá­me to a dal­ší den spo­je­ní klap­ne. Je tře­ba říct, že jsme mimo záznam poví­da­li ješ­tě doce­la dlou­ho…

Kdy jsi byla napo­sle­dy lézt?
Asi minu­lý týden. Filip už zvlá­dá být i hlí­da­ný. Doteď jsem ho nene­chá­va­la hlí­dat a kdy­ko­li řekl, že nechce, tak jsem ho nenu­ti­la.

Vidíš něja­ký roz­díl v tom, co jsi lez­la před poro­dem a co lezeš teď?
Mys­lím, že v obtíž­nos­ti na laně tam u mě tako­vý roz­díl není. Na Smí­chO­F­F­ce, kde jsou ces­ty leh­čí, vyle­zu tak devít­ku. Nikdy jsem snad ani na stě­ně těž­ší ces­tu nezkou­še­la. Tře­ba bych vylez­la i víc, nevím… Úpl­ně nej­vět­ší roz­díl, kvů­li tomu, že teď tolik nele­zu, vidím v tom, že vyle­zu jed­nu těž­kou ces­tu a už nemůžu. Buď pak musím hroz­ně dlou­ho odpo­čí­vat, nebo jich můžu lízt jen málo.

Zají­ma­vé je tře­ba i to, že jsme si teď domů dali jeden sta­rý kam­pus, na kte­rém jsem tré­no­va­la a doká­za­la jsem na něm téměř to samé jako před poro­dem, ale s tím roz­dí­lem, že před­tím jsem vydr­že­la tré­no­vat tře­ba hodi­nu a teď po pěti minu­tách už nemůžu. Mám pocit, že jsem za ty dva roky šíle­ně zestár­la. Pama­tu­ji si, jak mi vždyc­ky ta star­ší gene­ra­ce říka­la, jak si jdou zalízt a pak odpo­čí­va­jí týden. A já si ten­krát říka­la, že to pře­ce není mož­né. Teď už tomu rozu­mím. (smě­je se)

Jak čas­to stí­háš lézt?
Hod­ně naho­di­le. Někdy tře­ba jed­nou za 14 dní a pak zas nic. Ale když už jdu, tak je to šíle­ná nálož a pak se z toho zota­vu­ju něko­lik dní. (smě­je se) A nedáv­no jsme zku­si­li jít popr­vé s kočá­rem na ski­al­py a taky jsem byla vyří­ze­ná. Po rovin­ce to jde pěk­ně, ale my šli něja­ké sjez­dov­ky smě­rem naho­ru a to byla doce­la dři­na. (Roz­ho­vor vzni­kl v půl­ce úno­ra 2021, pozn. red.)

Bere­te prc­ka s sebou pod skálu/pod stěnu/bouldrovku?
Když jsem poro­di­la, tak jsem mys­le­la, jak pole­zu hned, ale moc to nešlo. Uspá­va­la jsem Fili­pa v nosít­ku na sobě a mys­le­la jsem si, jak ho pak polo­žím pod ská­lu a my si pole­zem, ale hned jak jsem ho polo­ži­la na zem, tak začal bre­čet, tak­že tohle vůbec nešlo.

Když mu bylo asi pět měsí­ců, tak jsme byli v Bri­a­nço­nu a to jsem ho uspa­la v nosít­ku, pak ho dala do kočá­ru a rych­le jsem dáva­la do něče­ho pokus, ale dolez­la jsem asi do tří čtvr­tin ces­ty a on už bre­čel. Jsem tako­vá, že hned jedu dolů, jakmi­le bre­čí, tak­že to taky moc nešlo. Zjis­ti­la jsem, že mě to takhle stej­ně moc neba­ví. U dětí, kte­ré spí víc, by to tře­ba fun­go­va­lo. (smě­je se)

Máte něja­kou meto­du, jak leze­ní s malým lépe zvlá­dat?
Asi úpl­ně ne. Teď už koneč­ně jde udě­lat to, že když si jde­me zalízt tře­ba i jen na stě­nu, tak domlu­vím něko­ho tře­tí­ho, kdo Fili­pa pohlí­dá a nej­líp něko­ho, kdo ani nele­ze a nechce se s námi stří­dat. Filip si pak dvě hodi­ny nechá „pana hlí­da­če“ pro sebe a mě vůbec nepo­tře­bu­je. Je teď tako­vý, že když se mu někdo oprav­du věnu­je, tak je nad­še­ný a mě posí­lá pryč.

„Je teď tako­vý, že když se mu někdo oprav­du věnu­je, tak je nad­še­ný a mě posí­lá pryč.“

Jaké bylo prv­ní leze­ní po poro­du? Šlo to pod­le tvých před­stav?
Ke kon­ci šes­ti­ne­dě­lí jsme vyra­zi­li do Arca, že to teda půjde, ale bylo to prá­vě doce­la těž­ké, hlav­ně v tom, že Filip nešel vůbec odlo­žit. Jis­ti­la jsem Hon­zu (Zbran­ka, viz archiv­ní video Ško­do­li­bý sta­věč, pozn. red.), kte­rý lezl na top rope a měla jsem Fili­pa v šát­ku. Když jsem lez­la já, tak ho měl on. Něco jsem vylez­la v kol­mém, ale jakmi­le to šlo do pře­vi­su tře­ba jen tro­chu, tak mě hroz­ně bole­lo bři­cho. Trva­lo to tře­ba osm měsí­ců, než se to spra­vi­lo. Nemoh­la jsem vůbec zabrat, tak­že boul­dro­vá­ní vypadlo úpl­ně. Ješ­tě teď se mi občas sta­ne, že když hod­ně zabe­ru, tak mě bři­cho zno­va zabo­lí.

Řeši­la jsi tuhle bolest potom nějak?
Moc ne. Podru­hé bych to asi řeši­la víc. Byla jsem pak na fyzi­o­te­ra­pii a řek­li mi, že to mám v pořád­ku, tak neby­lo proč to řešit. Beru to tak, že to tak pros­tě je, když chci lézt něco hod­ně těž­ké­ho.

Co tě po poro­du tedy nej­víc pře­kva­pi­lo v sou­vis­los­ti s leze­ním?
Asi to, že jsem si mys­le­la, že budu mít pořád stej­ně času na sebe a na leze­ní bez něja­ké­ho vyru­šo­vá­ní. Mys­lím si, že to urči­tě jde, když si to někdo zor­ga­ni­zu­je, ale mně se sta­lo to, že jsem se radě­ji chtě­la věno­vat Fili­po­vi. Před poro­dem jsem ani na děti moc neby­la, tak­že mě to vel­mi pře­kva­pi­lo. Najed­nou mi při­šlo mno­hem důle­ži­těj­ší sta­rat se o dítě než jít lízt. Všech­no to leze­ní, kdy on bre­čel, mi vlast­ně při­šlo hroz­ně moc na křeč a já vědě­la, že „mamin­ko­vá­ní“ takhle dělat nechci. Při­šlo mi, že si musím tak tro­chu vybrat, když máme babič­ky na hlí­dá­ní dale­ko a já to chci dělat pod­le sebe. Pama­tu­ji si, že když jsem měla bři­cho, tak jsem se těši­la, jak po poro­du budu zase vol­ně lézt a pak při­šel šok, že vlast­ně nemůžu.

Bojíš se po poro­du na prv­ním kon­ci lana víc než dřív?
To ani ne. Spíš mi při­jde, že čím je to dítě vět­ší a já se s ním víc sží­vám, tak cítím vět­ší zod­po­věd­nost. Mys­lím, že tenhle strach spíš tepr­ve poros­te. Vždyc­ky jsem měla tako­vý ten reál­ný strach, napří­klad pod prv­ním jiš­tě­ním… Že se víc pro­le­tím, to mi neva­dí. Ale nele­zu žád­né vraž­dy! (smě­je se) Lezu ráda na pís­ku v Labá­ku.

Změ­nil se nějak po poro­du tvůj styl leze­ní? Jde ti něco lépe nebo nao­pak hůře?
Ano, změ­nil se hod­ně. Před­tím byla moje před­nost to, že jsem sil­ná, tak­že jsem nemě­la žád­ný tech­nic­ký styl a všech­no urva­la silou. Jenomže teď ta síla není. Tak­že se fakt sna­žím a občas i „vyko­zím“ nohu. (smě­je se) Lezu také víc dyna­mic­ky, pro­to­že se musím někam šplouch­nout, abych tam vůbec dopla­va­la. (smě­je se) Vždyc­ky jsem dosáh­la všu­de a najed­nou to nejde. Tak aspoň teď vypi­lu­ji tech­ni­ku.

Máš něja­ký svůj tré­nin­ko­vý plán, nebo to teď není mož­né?
Nemám. Asi je ješ­tě brzy na něja­ký řád. Chce­me si doma posta­vit boul­drov­ku a snad pak leze­ní bude zase více pra­vi­del­né. Filip by u té boul­drov­ky měl mís­to, kde si bude hrát a já bych pak moh­la chvil­ku lézt. Večer, když ho uspím, by asi taky šlo lézt, ale jsem tak una­ve­ná, že jdu rad­ši spát.

Čeho bys ráda dosáh­la „jako správ­ná mam­ka“?
Ráda bych dosáh­la hez­ké­ho vzta­hu se svým dítě­tem. Aby za mnou mohl a chtěl kdy­ko­li při­jít a s něčím se svě­řit, i tře­ba s nega­tiv­ní­mi věc­mi. Mám pocit, že když se mu budu teď věno­vat, tak hod­ně inves­tu­ji do budou­cí­ho vzta­hu. Ale samo­zřej­mě nevím, jak to bude.

Měla jsi něja­ké před­sud­ky o mateř­ství, kte­ré sis nako­nec už stih­la vyvrá­tit?
Ani ne, musím se při­znat, že jsem to moc dopře­du neře­ši­la. Když jsem byla těhot­ná, tak jsem řeši­la těho­ten­ství a porod. Při­jde mi, že jsem spíš o krok poza­du. Ale u dru­hé­ho dítě­te bych to už asi udě­la­la jinak a mož­ná si věci více pro­mys­le­la. Hod­ně jsme se stě­ho­va­li a to už bych nera­da – chtě­la bych si zaří­dit vět­ší poho­dič­ku.

Jak důle­ži­tá je v pro­vo­zo­vá­ní tvých koníč­ků pod­po­ra ze stra­ny rodi­čů?
Roz­hod­ně máme u našich rodi­čů pod­po­ru v leze­ní, jsou moc rádi, že to dělá­me. Ako­rát moc nehlí­da­jí, pro­to­že byd­lí dale­ko. Mys­lím, že by i chtě­li hlí­dat, ale já jsem pros­tě tako­vá, že jsem jim ho nechtě­la dát. Až teď o víken­du (tedy po dvou letech) to bude popr­vé, co bude moje mam­ka hlí­dat v sobo­tu i v nedě­li odpo­led­ne. Jde­me s Hon­zou lízt v Pra­ze na stě­nu. Dřív jsem Fili­pa pros­tě niko­mu na hlí­dá­ní dát nechtě­la a my pros­tě nelez­li. Tak­že mám nale­ze­no oprav­du málo.

Jakou tak­ti­kou plá­nu­ješ mrňou­se při­vést k leze­ní?
Ano, tohle řeší­me. Byla bych ráda, kdy­by lezl. Samo­zřej­mě, že zastá­vám ten názor, že budu ráda, ať moje dítě bude dělat coko­li, ale na dru­hou stra­nu bych byla moc ráda, kdy­bychom ty akti­vi­ty moh­li dělat spo­lu. Aby to bylo něco, co by bavi­lo i mě a já to děla­la s ním – tak­že tře­ba leze­ní, že jo. (smě­je se)

Sna­žím se prá­vě, aby leze­ní ani teď neby­lo pro něj něco nepří­jem­né­ho. Pro­to jsem taky neby­la ráda, když někde pod ská­lou bre­čel. Při­šlo mi, že prá­vě tím mu to zne­chu­cu­ju, že to bude brát jako ten čas, kdy se mu rodi­če nevě­nu­jí. Samo­zřej­mě jsme mu kou­pi­li ty nejmen­ší lezeč­ky, má sedák i hel­mu. Doma má tako­vou malič­kou stěn­ku, kte­rou už vyle­ze. Ale zatím úpl­ně nevy­pa­dá, že by chtěl lézt. Víc ho zají­má, že Hon­za sta­ví ces­ty a neu­stá­le by něco vymýš­lel s vrtač­ka­mi. Uká­že si tře­ba, kde chce boul­der, tak ho spo­lu posta­ví­me a ten si pak vyle­ze.

Při­jde mi doce­la těž­ké roz­li­šit hra­ni­ci něja­ké moti­va­ce. Když říká, že nechce jít lézt, tak nevím, jest­li mám říct: „Tak nemu­síš,“ nebo ho nějak začít moti­vo­vat. Mys­lím, že je fajn, že je s námi i pod stě­nou, kde ho tře­ba někdo hlí­dá a vidí, že tohle je náš život. Samo­zřej­mě mu nabí­zí­me i jiné spor­ty, letos už dostal tře­ba svo­je prv­ní lyže.

KRISTÝNA EICHMEIEROVÁ

SYN BERTÍK (4) A DCERA ALŽBĚTA (1,5)

(Kris­tý­na, sest­ra Ada­ma Ond­ry, jako prv­ní Češ­ka vylez­la obtíž­nost 10+/8b+, kon­krét­ně Sviš­ťo­vu ces­tu „Kud­lan­ka“ v Kra­se. Pokud chceš mrk­nout, jak leze, toči­li jsme ji v „Kašpár­ko­vě hro­beč­ku“ 10/8b. Těs­ně před dru­hým těho­ten­stvím měla prý na lopa­tě 8c. Letos už zase vylez­la boul­der za 8A+, pozn. red.)

Pře­mlu­vit Kris­týnu k roz­ho­vo­ru není úpl­ně jed­no­du­ché. Jak sama o sobě říká, není úpl­ná mluv­ka. Ale poda­ři­lo se, obě naše děti si dáva­jí po obě­dě šlo­fí­ka a koneč­ně je čas na hovo­ry nejen o leze­ní…

Kdy jsi byla napo­sle­dy lézt? Ať už na ská­le nebo na stě­ně.
Před tře­mi dny jsme byli na stě­ně a dneska jde­me zno­va. Tak­že stě­nu úpl­ně neza­ne­dbá­vá­me. (smě­je se) A na ska­lách jsme byli někdy začát­kem pro­sin­ce. (Roz­ho­vor vzni­kl v půl­ce úno­ra 2021, pozn. red.) Se dvě­ma dět­mi to bohu­žel na spor­tov­ní ces­ty ve ska­lách úpl­ně není, tak­že jsme tro­chu kon­ver­to­va­li k boul­de­rin­gu a byly to něja­ké boul­d­ří­ky.

Ty máš dvě děti – jak sta­ré?
Jojo, máme dvě. Ber­tí­ko­vi jsou čty­ři roky a malé je rok a půl.

Vypa­dá to, že doce­la stí­háš lézt při dvou dětech…
Sna­žím se, pro­to­že bych to bez leze­ní asi neda­la. (smě­je se) Naštěs­tí máme obě babič­ky doce­la blíz­ko, i když nejsou úpl­ně hlí­da­cí, jak samy říka­jí, ale abych jim nekřiv­di­la, v posled­ní době hlav­ně naši pohlí­da­jí, téměř kdy­ko­li si řek­ne­me.

Tak­že s sebou děti na ská­ly či na stě­nu spíš nebe­re­te?
Když jsme měli jenom Ber­tí­ka, tak jsme ho bra­li s sebou, a babič­ka hlí­da­la zhru­ba jed­nou týd­ně. Tři­krát až čty­ři­krát jsme tedy šli i s Ber­tí­kem na boul­drov­ku, jeden hlí­dal a jeden lezl, a ve ska­lách jsme se taky nějak odjis­ti­li i s ním. Se dvě­ma by to asi taky šlo, ale už je to hod­ně na hra­ně a nevím, jest­li mě to pak baví. Ale o víken­du, když je dost času, cho­dí­me na stě­nu spo­leč­ně a do skal vět­ši­nou také jez­dí­me všich­ni. Když je všed­ní den po Kalo­vě (man­žel Aleš, pozn. red.) prá­ci, tak se sna­ží­me, aby nám pohlí­da­ly babič­ky.

Máte něja­kou meto­du, jak leze­ní s malý­mi dět­mi lépe zvlá­dat?
Když byla děc­ka hod­ně malá, tak jsme měli tako­vý hou­pa­cí pytel na pér­ku, vět­ši­na rodi­čů už to asi dneska zná, no a v tom je dítě pěk­ně zavě­še­né někde na stro­mě, hou­pe se a tře­ba i usne. To naštěs­tí fun­go­va­lo na obě naše děti. To jsme pou­ží­va­li hod­ně a bez toho by to ve ska­lách mož­ná ani nešlo. Ber­tík tam spin­kal hod­ně, ale s malou dohro­ma­dy už je to hor­ší.

Kdy sis po poro­du popr­vé zalez­la?
Musím se při­znat, že to bylo ješ­tě dřív než po šes­ti­ne­dě­lí. Mož­ná tak po třech týd­nech. (smě­je se) Lez­la jsem ješ­tě v těho­ten­ství doce­la hod­ně a dlou­ho, tře­ba měsíc před poro­dem. Samo­zřej­mě tedy na dru­hém a kol­mé ces­ty, ale ne zas tak úpl­ně jed­no­du­ché.

Tak­že i tak­to hned po poro­du jsem si říka­la, že není na co čekat. Ale necha­la jsem si zkon­t­ro­lo­vat bři­cho od fyzi­o­te­ra­pe­u­t­ky. Bez toho bych to urči­tě nerisk­la. Říka­la, že je to rela­tiv­ně dob­ré a to byly ty tři týd­ny po poro­du. Ale zase jen na dru­hém a kol­mé ces­ty.

Šlo to pod­le tvých před­stav?
Po prv­ním dítě­ti jsem si to roz­hod­ně před­sta­vo­va­la hor­ší, než to bylo. Šlo to nad oče­ká­vá­ní dob­ře. Měla jsem sice něja­ká ta kila navíc, ale tře­ba po čtyřech měsí­cích jsem byla na téměř původ­ní výkon­nos­ti.

Po dru­hém dítě­ti to tedy bylo jiné?
Přes­ně. Po dru­hém dítě­ti to bylo o dost hor­ší. Tam jsem nao­pak čeka­la, že to půjde stej­ně dob­ře jako před­tím, ale stá­lo to mno­hem víc prá­ce. Byla jsem cel­ko­vě una­ve­něj­ší a měla jsem víc kil naho­ře, tohle všech­no bylo znát. Ale trva­lo to asi jen o měsíc déle, než jsem se dosta­la zpět.

A zase jsi šla lézt po poro­du takhle brzy?
Jo, to jo. Byla jsem něja­ká nemoc­ná, tak asi o týden poz­dě­ji…

Změ­nil se nějak po dětech tvůj styl leze­ní? Jde ti něco lépe nebo nao­pak hůře?
Při­jde mi, že se sna­žím líp vyu­žít čas, kte­rý na leze­ní mám. Když mám už tu chvil­ku na leze­ní, tak ji vyu­ži­ju napl­no. Mys­lím, že to bylo mož­ná i někdy to, co mi pomoh­lo něja­kou ces­tu vylézt. Ber­tík spal a mně se nasky­tl oka­mžik v časo­prosto­ru: „Tak a teď to pros­tě musíš vylézt!” Mys­lím, že mi tohle odhod­lá­ní pár poku­sů ušet­ři­lo. (smě­je se)

Tak to je dob­rá moti­va­ce! Máš vlast­ně teď něja­ký tré­nin­ko­vý plán nebo to není úpl­ně mož­né?
Tré­no­va­la jsem spíš pod­le toho, jak jsem se cíti­la. Po Ber­tí­ko­vi jsem si jed­nou něja­ký plán napsa­la, pro­to­že jsem chtě­la vylézt těž­kou ces­tu, ale pak to stej­ně člo­věk opět musí při­způ­so­bit. Tak­že spíš jen někdy tré­nu­ji víc sílu, něja­ké dopo­led­ní kam­pu­so­vá­ní, večer stě­na, pak jsem se zase zamě­řo­va­la víc na vytr­va­lost. Úpl­ně strikt­ní plán nemám.

Stí­háš dělat něja­ký doplň­ko­vý pohyb?
Cho­dím běhat s míst­ní­mi mam­ka­mi z uli­ce, ale to je spíš soci­ál­ní zále­ži­tost než běh. Občas kam­pus nebo TRX na záda. Ale jen málo.

Čeho bys ráda dosáh­la „jako správ­ná mam­ka“?
Aby byly děti spo­ko­je­ný. Aby je bavi­lo trá­vit s námi čas a aby k nám měly důvě­ru a se vším se svě­ři­ly.

Měla jsi něja­ké stra­chy před otě­hot­ně­ním? Z hle­dis­ka toho, jak půjde cho­dit lézt a tak?
To ani ne. Já jsem říka­la, že lízt budu chtít i s dítě­tem za kaž­dou cenu a že tomu obě­tu­ju klid­ně i tro­chu toho pohod­lí. Říka­la jsem si, že co vydr­žím já, to vydr­ží to děc­ko taky. (smě­je se) Pros­tě, že ho budu tahat s sebou, ať chce nebo nechce, do té doby, než si to bude moct roz­hod­nout samo.

Co je na rodi­čov­ství, v sou­vis­los­ti s leze­ním, nako­nec těž­ší, než jsi čeka­la?
Při­znám sem, že jsem to čeka­la cel­ko­vě spíš hor­ší, než to je. Mys­le­la jsem si, že to tře­ba ani celý den ve ska­lách nevy­dr­ží­me, že se děti budou nudit. Mož­ná to taky časem při­jde, pro­to­že Ber­tík už občas pro­sa­zu­je, že se chce jít kou­pat nebo jinam, a bude­me se mu muset při­způ­so­bit. Uvi­dí­me.

„Mys­le­la jsem si, že to tře­ba ani celý den ve ska­lách nevy­dr­ží­me, že se děti budou nudit.“

Zatím tedy Ber­tí­ka doká­že­te nějak zaba­vit pod ská­lou nebo u stě­ny?
Teď už začí­ná i tro­chu popo­lé­zat, nebo se spíš tak jako hou­pe… Ale to tak na chvil­ku. Pak si chví­li vysta­čí s klac­ky a kamín­ky, ale samo­zřej­mě je lep­ší, když tam má něko­ho k sobě.

Bála ses po poro­du tahat víc než dřív?
To asi ne. Mož­ná prv­ních pár leze­ní, když jsem si neby­la jis­tá, jest­li mi bři­cho drží tak, jak má. Ale na pís­ku by to bylo asi jiné.

Jakou tak­ti­kou plá­nu­ješ mrňou­se při­vést k leze­ní?
Řeší­me to už doce­la dlou­ho… Ale nevím, jest­li je na to něja­ká meto­di­ka. My děti bere­me všu­de s sebou do skal, aby vidě­ly, že z toho máme radost. Mys­lím, že je nej­lep­ší jít tako­vým pří­kla­dem. Minu­lý rok začal Ber­tík cho­dit do krouž­ku, kde je to tako­vé hra­ní a leze­ní a kde vidí, že to jeho kama­rá­dy také tře­ba baví. Nuce­ní a pře­mlou­vá­ní urči­tě neprak­ti­ku­je­me. Zvlášť u něj to má spíš opač­ný dopad.

Loni v létě jsme tře­ba byli na boul­d­rech a on najed­nou zmi­zel a vyle­zl na kámen – oprav­do­vý blok, až jsme se divi­li a báli, že to vlast­ně bylo dost nebez­peč­né, pro­to­že ho v tu chví­li nikdo nechy­tal. Na dru­hou stra­nu jsme byli straš­ně rádi, že sám od sebe vyle­zl svůj prv­ní oprav­do­vý boul­der, dokon­ce i se šip­kou na nástu­pu. Pak jen člo­věk neví, jest­li ho pochvá­lit, nebo mu vyna­dat… Tak­že pod­po­ro­vat a moti­vo­vat, když ho to zrov­na baví, ale nenu­tit.

JÍŤA MÁZLOVÁ

DCERA MONIKA (29), SYN ONDRA (16) A VNUČKA EMA (2)

(Mata­dor­ka čes­ké­ho leze­ní a man­žel­ka Lubo­še Máz­la. Své­ho času půso­bi­la v horo­le­zec­ké repre, v roce 2006 zís­ka­la Výstup roku za pře­lez mixo­vé ces­ty „Hap­py“ M10 a z té doby má také titul „mis­try­ně ČR v leze­ní v ledu“. V deníč­ku má na spor­tov­kách zapsá­no fran­couz­ské 8a+, ale víc si váží svých pís­kov­co­vých prás­ků: „Těž­ká kar­ta“ XIa na Chrá­mov­kách a „Fran­couz­ský styl“ Xc na Pan­ťá­ku. Mezi vzduš­něj­ší pře­le­zy pak pat­ří tře­ba ces­ty „Tsuna­mi“ Xb nebo „Dob­ří holu­bi se vra­ce­jí“ Xb, obo­jí v Tep­li­cích. Jíťa je také spo­lu­au­tor­kou něko­li­ka těž­kých prvo­vý­stu­pů, napří­klad „Vstu­pen­ky do pek­la“ Xb v Ádru, pozn. red.)

Roz­ho­vor s Jit­kou domlou­vá­me něko­li­krát. Jed­nou ji zastih­nu u hlí­dá­ní vnuč­ky, podru­hé během boul­dro­vá­ní. Jit­ka je totiž nejen máma dvou lez­ců, ale už také babič­ka a sest­ra na JIP a na ARO ve Vrchla­bí. Lézt cho­dí pod­le toho, kolik má slu­žeb a jest­li je zrov­na po noč­ní nebo ne. Já jako mlad­ší účast­ník roz­ho­vo­ru bych si moh­la o tako­vé­hle život­ní ener­gii nechat jen zdát…

Jak čas­to stí­háš teď lézt? Cho­dí­te lézt i jako rodi­na všich­ni spo­leč­ně?
Vzhle­dem k době, kte­rá je, kdy je leze­ní dost ome­ze­né… Tak by se dalo říct, že cho­dí­me lézt tak tro­chu načer­no. Tady ve Vrchla­bí není ofi­ci­ál­ně ote­vře­né žád­né spor­to­viš­tě, ale Ond­ra (16letý syn, pozn. red.) je v repre, a tak cho­dí­me na boul­drov­ku s ním. Ond­ra tam dochá­zí pra­vi­del­ně dle své­ho tré­nin­ko­vé­ho plá­nu a já pod­le toho, jak slou­žím a jest­li jsem nebo nejsem po noč­ní – dalo by se říct, že cho­dím lézt asi tak tři­krát týd­ně. Dneska jsme výji­meč­ně jeli do Jab­lon­ce na tré­nink, dosta­li jsme povo­le­ní od horo­sva­zu a měli jsme vytisklou repre smlou­vu, pro­je­li dvě­ma poli­cej­ní­mi kon­t­ro­la­mi a koneč­ně zatré­no­va­li i na stě­ně. (Roz­ho­vor vzni­kl začát­kem břez­na 2021, pozn. red.)

Pama­tu­ješ si, jaké bylo tvé leze­ní, když se Ond­ra naro­dil?
Je tře­ba říct, že jsem s kaž­dým těho­ten­stvím nabra­la asi 25 kilo a vždyc­ky jsem se obá­va­la, jest­li se dosta­nu na něja­kou svou původ­ní váhu. Vět­ši­nou mi to trva­lo tak rok a bylo to zase dob­ré. Pros­tě jen ten prv­ní rok po poro­du byl tako­vý dost těž­ko­pád­ný. Obdi­vu­ju ty hol­ky, co lezou klid­ně do něja­ké­ho osmé­ho měsí­ce, pak poro­dí, mají sko­ro svou původ­ní váhu a už zase drtí stej­né ces­ty jako dřív. To se mě roz­hod­ně netý­ka­lo. (smě­je se)

Co si ale pama­tu­ju, je, že když jsem byla po poro­du s Ond­rou, bylo to ješ­tě v šes­ti­ne­dě­lí a já měla ješ­tě asi tak 20 kilo naho­ře, tak jsme lez­li něja­kou pět­ku, ale bylo to straš­né! Hor­mo­ny mi ješ­tě stří­ka­ly uši­ma – tak­že já uřva­ná, dítě uřva­ný a man­žel naštva­ný. To neby­lo sko­ro žád­ný leze­ní.

Tak po půl roce leh­kých cest a něja­ké­ho cvi­če­ní k tomu se tomu zase dalo říkat leze­ní. Po roce jsem se pak dosta­la zase na něja­kou svou původ­ní kon­di­ci. Byla jsem před­tím v repre­zen­ta­ci a pak jsem se tedy zase vrá­ti­la zpět do repre, v mých asi 34 letech.

Měli jste něja­kou meto­du, jak leze­ní s dět­mi lépe zvlá­dat?
Jojo, u nás se skvě­le osvěd­či­la hamaka. Dosta­li jsme od naší zná­mé tako­vou novo­ro­ze­nec­kou hamač­ku a Ond­ra si na ni tedy navy­kl a spal v ní do té doby, než z ní vyle­zl. Pak, tak v jeho osmi měsí­cích, muse­la ta postý­leč­ka být nad mat­rač­kou. Tahle malá hamač­ka se taky dala vzít pod ská­ly a pak už jsme taha­li tako­vou tu kla­sic­kou vět­ší. Jakmi­le jsme ho tedy dali do hama­ky, tak usnul. (foto)

Měli jste pod­po­ru vašich rodi­čů – co se týče hlí­dá­ní a podob­ně?
Měli jsme vel­ké plus v tom, že když se Ond­ra naro­dil, tak Mon­če („Momo“ Kuhn-Gabe­ro­vá, star­ší dce­ra, pozn. red.) bylo asi dva­náct let, tak­že byla schop­ná ho pohlí­dat, a také lez­la. Kde jsme byli my, tam byla i Mon­ča. Občas s námi taky jeli pod ská­lu naši rodi­če a děti pohlí­da­li. Ono i to pako­vá­ní do skal je s rodi­nou jiné – ješ­tě víc krá­mů než nor­mál­ně, a v tom nám Mon­ča také dost pomá­ha­la.

Co ses díky dětem nau­či­la?
Mys­lím si, že díky tomu, že má člo­věk děti, tak se skvě­le nau­čí všech­no zor­ga­ni­zo­vat. Naba­lit neu­vě­ři­tel­né množ­ství věcí – když si máš tře­ba sba­lit na tři nedě­le… Nau­číš se zkrát­ka skvě­le plá­no­vat a orga­ni­zo­vat. Teď mi to sko­ro chy­bí. Také jsem se nau­či­la skvě­le vyu­ží­vat čas. Vědě­la jsem, že Mon­ča nebo Ond­ra usnul, a já mám čas ako­rát tak na dva poku­sy, tak­že jsem šla pořád­ně vyu­žít čas!

Změ­nil se nějak po poro­du tvůj styl leze­ní? Bála ses po poro­du na prv­ním víc než dřív?
Na prv­ním musím mít vždyc­ky tako­vou vnitř­ní jis­to­tu, že na tu ces­tu mám. A občas jsem muse­la troš­ku zaris­ko­vat – pova­žu­ju se za pís­ka­ře… Muse­la jsem se vždyc­ky postup­ně dostat do tako­vé fáze, abych na tom prv­ním moh­la lézt a neza­ča­la tam někde hys­ter­čit. Leze­ní na pís­ku je spe­ci­fic­ké a já si už pak nevy­bí­ra­la tako­vé vraž­dy. Taky pro mě bylo vždyc­ky důle­ži­té, kdo mě jis­tí, vět­ši­nou to tedy byl man­žel. Na jis­ti­či hod­ně zále­ží – i když si tře­ba odsko­číš dva met­ry nad kru­hem, tak si můžeš poško­dit achi­lov­ku. Hod­ně čas­to jsem také lez­la pod­le nála­dy, někdy pros­tě při­jdeš do skal a nemáš nála­du se někde ner­vo­vat. Někdy jsme se zase s Lubou tře­ba tro­chu chyt­li a pohá­da­li – já byla naštva­ná a doká­za­la jsem vylézt ces­ty, kte­ré bych nor­mál­ně nevy­lez­la. (smě­je se)

„Někdy jsme se s Lubou tro­chu chyt­li a pohá­da­li – já byla naštva­ná a doká­za­la jsem vylézt ces­ty, kte­ré bych nor­mál­ně nevy­lez­la.“

Jak se vám poved­lo, že jste své děti při­ved­li k leze­ní? Způ­so­bem, že to mají rády…
Když to řek­nu blbě: Co jim zbý­va­lo, že jo! (smě­je se) Vez­mi si, že veš­ke­rý čas jsme trá­vi­li ve ska­lách. Byl to náš život­ní styl. K tomu jsme ten­krát vlast­ně při­způ­so­bi­li i naši prá­ci. Nejdřív jsem pra­co­va­la jako zdra­vot­ní sest­ra, pak jsem otě­hot­ně­la s Mon­čou a do zdra­vot­nic­tví už jsem se nevrá­ti­la. Zača­la jsem inten­ziv­ně­ji lézt a s Lubou jsme pra­co­va­li ve ski­a­re­á­lu tady v Her­lí­ko­vi­cích. Tak­že jsme měli hlav­ní sezó­nu v zimě, kdy jsme pra­co­va­li, a v létě jsme měli jen něja­ké bri­gá­dy a hlav­ně jsme lez­li. Žili jsme sice „z ruky do huby“, ale tako­vý lezec­ký život­ní styl jsme si vybra­li.

Byd­lí­me v pane­lá­ku v 3+1 a celou jed­nu míst­nost jsme si pře­dě­la­li na boul­drov­ku. Děti tedy od malič­ka „tré­no­va­ly“ na téhle naší boul­drov­ce (foto). Když chtěl Ond­ra dud­lík, tak si pro něj musel pros­tě vylézt. (smě­je se)

Říka­la jsi, že už jsi babič­ka… Bude­te chtít pře­dá­vat lás­ku k leze­ní i vnou­ča­tům?
Tak Emič­ka (dva a čtvrt roku, pozn. aut.) už má svo­je lezeč­ky. Vždyc­ky jí říkám: „Emič­ko, jak­pak se jme­nu­jí tvo­je lezeč­ky?“ Ona na to: „Pan­da.“ Má lezeč­ky od Sal­ticu a je na nich pan­da, tak­že ví, že její lezeč­ky jsou Pan­da. No, a na boul­drov­ce taky důle­ži­tá moti­va­ce – Emič­ka nej­ra­dě­ji zobe oříš­ky – tak­že ty na ni čeka­jí až úpl­ně naho­ře. Těším se, až ji uvi­dím ven­ku. Když se cho­dí na ská­ly, tak pro děti je to samo­zřej­mě lep­ší – nejdřív začnou v pís­ku, pak po kamín­kách, kame­nech…

__________