Moje maminka od nás dostala k letošním sedmdesátinám dárek na přání – výlet osobním automobilem, a to kamkoli, kam se sama nedostane veřejnou dopravou. Podmínkou této objednávky byl z naší strany výběr destinace, kde si budeme moci zalézt. Na začátku června přišla k mému překvapení s tím, že by se ráda v rámci objednaného víkendového výletu podívala do Ostrova u Tisé.

Do auta přibíráme naši lezeckou kamarádku Romču a v sobotu ráno konečně vyrážíme na společnou cestu do Rájce. Ještě před Roudnicí zjišťujeme, že se stávajícím obsahem nádrže a při dané četnosti zpomalovacích zúžených úseků nedojedeme ani do Ústí, a tak máma bude muset na vyhlášeném ústeckém nádraží čekat ještě asi hodinu navíc. Cestou z Ústí nás pak Romča častuje historkami z dob svých studií, kdy jinou brigádu než vykládání kamionu tady na severu nesehnala. Alespoň si tak vysloužila, dětmi z kroužků často zneužívanou, přezdívku „Kamioňák“.

Kemp v Ostrově praská ve švech. Němci prý slaví nějaký svátek, takže už v sobotu dopoledne není ani kde postavit stan. Ubíráme se k plánu B, necháváme maminku vyložit věci v rezervovaném pokoji, kde v noci zůstane na pospas okolní kempové vřavě, načež vyrážíme vegetovat do Rájce s výhledem na klidnější zítřky.

Před polednem přijíždíme na parkoviště u chalupy Lesní zátiší, kde maminku vypouštíme na dlouhou procházku o holi do Ostrova, zatímco sami se jímáme vyrazit lézt k Pilátově věži. Přicházíme pod Rumcajse, jehož třicetimetrový „Jižní komín“ (III) mě od našeho prvního střetnutí volá a já vím, že bez jeho vylezení nebudu moci odjet. Nejprve však začínáme snadnými výstupy na Hlásného a rozežraně pokračujeme na Rumcajsovi. Zkouším se prodrat sympatickou dvojkou, náhorní „Starou cestou“ nahoru (sóluji navázaná na lano). Romče jsme vyhlídli krásnou čtyřku se zevrubným popisem. Nástup vypadá lezitelně, spárkou na sokola, přes převísek, mírně vpravo ke kruhu a výraznou šikmo ubíhající spárou vzhůru. Romča si nástupovou spáru užívá, o to méně už převis a provazování hodin pod převisem, které našla kdesi vlevo za hranou. Z té výšky nikdo padat nechce, a tak po nějaké době uzlování, hekání a shybování v převisu vítězoslavně dosahuje prvního kruhu. S úlevou, a jakoby žádajíc o povolení, si na chvíli do kruhu i sedá.

„Přísná čtyřka,“ konstatuji, když povoluji lano a hmatám po průvodci.„Starou cestou do nejvyššího bodu náhorní stěny a odtud sokolíkem na konec. Traverz doprava do SZ stěny a tou n. v., nebo je to: Vlevo v Z stěně spárou přes převis na balkón (K) a spárou šikmo doprava n. v.?“ čteme s Tomášem v průvodci.

„To vypadá…“
„…jakože je to jiná…“
„…nic jí neříkej, nic jí neříkej, ona to dá!“ tlačím na Toma a mísí se ve mně pocity neovladatelného smíchu spolu se zděšením.
„Co si to tam šuškáte!?“ volá Romča od kruhu.
„Ale nic, našli jsme popis té cesty, ale je to cajk, to dolezeš!“ uklidňujeme lezkyni a vracíme se k jištění.

Romča je princezna bojovnice a její kuráž v pětihvězdičkové „Karčiho spáře“ za VIIa s vědomím toho, že leze čtverku, by jí onoho sobotního odpoledne mohla závidět i Xena! Krůček po krůčku se naše hrdinka plazí položenou mělkou spárou, kam zakládá jediný, až jedinečný mikrouzlík. Nad spárou už je snadné lezení za odměnu. Kámen ze skály nespadl, za to ten z našich srdcí ano. Odvážně se pouštím na druhém za Romčou a děkuji za znalost techniky vklíněného kolene, kterou ve spáře obratně zužitkovávám. Cesta je více než pětihvězdičková, ale na tahání, to chce kuráž, nebo se alespoň ještě týž večer v hospodě řádně opít…

Nabuzena Romčiným výkonem v podvečer konstatuji, že mě čeká „Jižní komín“ na Rumcajse a bez něho jít pít nemůžeme. Na písku moc netahám, vlastně obecně moc netahám, ale když mě volá pěkný komín, tak se prostě neudržím… Při pohledu na věž je mi jasné, že mým prvním jištěním bude vklíněný balvan asi osm metrů vysoko. Když se k němu dostávám, zjišťuji, že je v opravdu úzkém místě. Je dokonce v tak úzkém místě, že abych na něj dosáhla, mám hlavu otočenou a zaklíněnou na jednu stranu. Abych hlavou otočila, musím komínem o kus slézt do širšího, hlavu otočit a zas vylézt nahoru. Pro kolemjdoucího to může být celkem komické. Pro mě v té výšce fakt ne. A tak se tam mrcasím tak dlouho, než smyčku přes balvan konečně přehodím a můžu konečky prstů stáhnout její konec k sobě. Vítězoslavně cvakám první jištění a vylézám z komína oblézt tohle zúžení. Následuje útulná police s božími hodinami a dále cestou vzhůru jistím, kde se dá. Romča s Tomem dolézají za soumraku: “Tohle bychom už teď nechtěli tahat.” U srdce mě hřeje pocit z dobře vylezeného komína, stejně jako pozorování západu Slunce z vrcholku věže. Připomínáme si, proč jsme kdy začali lézt a proč to pro nás nikdy nebylo, není a nebude o číslech.

Slaňujeme za tmy. Z písčitého plácku pod námi večerem znějí tklivé melodie kytary jediné opuštěné dvojice široko daleko a my tu máme po celodenní lezbě, na rozdíl od kempu v Ostrově, boží klid.

Teď už nezbývá nic jiného, než se jít trochu opít. Přicházíme k autu u Lesního zátiší – ze dveří i oken září úsměvy bavících se lidí. Za okny se ve světle lamp blýská pípa a uvědomujeme si, že nám značně vyžíznilo. Nejprve jdeme dovnitř na záchod natočit vodu do lahví s tím, že ji odneseme do auta a pak se stavíme na pivko. Ale chyba lávky! Romča sice proklouzla, ale mě s Tomem zastavuje cestou ven podnapilý mladík: “Kdo vás pozval?” Knedlík v krku nemůžu ani polknout. Hájíme se tím, že jsme si sem přišli natočit vodu a pak jsme si chtěli dát tady v hospodě akorát pivo.

„Tady ale není žádná hospoda. To je soukromá chata! Lidi tady mají normálně věci a jak jako můžeme vědět, jestli jste nás sem nepřišli vykrást? Taky můžeme zavolat policii!“ „To klidně zavolejte, páč jsme si vážně přišli jen natočit vodu a chtěli si dát pivo po lezení,“ obhajuji nás, zapřená ve dveřích. „Oukej, oukej, tak běžte za ostatními a koukejte se jim omluvit!“ Pokračuje opivený borec s cigaretou u úst.

Při výměně pohledů s Tomem usuzujeme, že nám vlastně ani nic jiného nezbývá. Přicházíme do „výčepu“ a narušujeme šum veselých lidí u stolů, pod stoly, u baru i za barem. „Ahoj všichni, my jsme vám sem přišli ukrást vodu a páč jsme si mysleli, že je tu hospoda, chtěli jsme si dát pivko. Všem se tímto omlouváme, nevěděli jsme to,“ odvážně rozřezávám zurčení hovorů. Přítomným lidem cukají koutky, načež borec za barem vážně konstatuje: „Tak to si musíte to pivo dát, ale jenom malý, protože už narážíme poslední sud!“

Nutno dodat, že z jednoho malého piva byla piva tři, nejmíň sedm velkých boroviček a z toho plynoucí nekonečný noční pochod v podnapilém stavu do skal, kde jsme pod nejbližší kapradinou padli naznak do písku. Ráno nás probudila odrzlá veverka s uřvanou pěnkavou, čímž byl více než slavnostně završen náš lezecký počin předešlého dne.