„200 slov“

Život s vykřičníkem. V hlavě prázdno a zároveň plno

22. 07. 2018, Jakub Rak

Život. Co to vlastně je. Pro každého něco jiného a přitom pro každého to stejné. Vyměřený čas, který trávíme každý po svém. Někdo s rodinou, jiný kariérou a ostatní třeba zájmem, závislostí. To je i můj případ. Můj a mého nejbližšího okolí.

Ze zájmu se stala závislost, která diktuje tempo našich dnů. Závislost s názvem lezení. Drží se mě jako klíště už 10 let, jen v zimě ji před tradičním jarním Špáněm na chvíli vystřídá závislost na tom bílým „svinstvu“. Život beru jako obrovskou nepopsanou knihu. Každý den mám čistý list papíru a snažím se, abych večer neměl kam psát. Poslední dobou mám spoustu listů popsaných odporným slovem práce, naštěstí se mi za to slovo vejde třeba ještě běh, kolo nebo pár cest v Ádru.

Jak tak popisuju tu svou knihu, jen otáčím list za listem a málokdy se vracím. Někdy je ale potřeba dodat životu radost, lásku a zavzpomínat. Mým impulzem ke vzpomínání byl pád ze skály kamarádky. Spadla až na zem, rovnou po zádech. Děsně mě to vyděsilo. Dostala pár šroubů do obratlů a bude dobrá.

To lezení na písku je fakt nebezpečný. Někdo by řekl, že lezení je celkově nebezpečný, ale na písku je víc šancí, jak si něco přivodit. Na sportovkách se stačí dobře navázat, nechat se odjistit a poctivě zapínat jištění. Pokud nezradí matroš, nebo se nejebnu do hlavy při pádu, protože jsem si nechal lano za nohou, budu pravděpodobně vesele lézt celý život. Na písku je to ale stres. Zatímco na sportovkách stres končí zapnutím prvního háku, na písku po zapnutí kruhu končí jen na pár metrů. A to nemluvím o smyčkách, po jejich zapnutí u mě stres nekončí. Při lezení na písku se toho mezi kruhama dá zažít spousta. Kromě standardního natečení můžeš něco ulomit, ušlápnout, usolit, vytrhnout smyčku, anebo prostě vůbec nepochopíš pár pohybů nad sebou. Když k tomu přičtu pochybný původ velkého množství cest, máme z toho úplně jiný sport.

Další nebezpečí vidím v postupném otrkávání se a v přirozené touze jít dál. Na sportovkách jít dál znamená zvyšovat číslo obtížnosti, popřípadě vylézt něco, co mi vůbec nesedí. Na písku taky, ale ještě tam máme faktor strachu. Vzpomínám si, jak jsem to měl já. Měl jsem vylezeno už docela dost devítek, ale chyběla mi nějaká odvážná. Chtěl jsem si sám sebe testnout, vybral jsem si proto jednu s vykřičníkem. Bylo mi asi 18. Ten den se sešlo všechno se vším, takových dnů je jen pár za sezónu. Pamatuju si na strašně dlouhej nátah na plné rozpětí rukou do díry pod první kruh. Nádherný krok, jenže nevratný. To celé asi deset metrů nad zemí, resp. nad kamenem. Metr pod nohama jsem měl smyčku, která později neudržela ani sednutí spolulezce. V hlavě prázdno a zároveň plno. Plno touhy to vylézt, dokázat si sám sobě, že na to mám. Až teď po pádu Kačenky o pár metrů vedle si říkám, co kdyby tenkrát… Radši nedomýšlet.
.

Při lezení na písku se toho dá zažít spousta. (f: Standa Mitáč)

.
Od té doby uplynulo pár let. Pár let ve skalách, mezi svejma. Byl jsem u parádních přelezů, prvovýstupů, ale i pádů. Nosil jsem nejlepší kamarády na nosítka, pomáhal jsem je dát do podvěsu vrtulníku, chodil za nima do nemocnice. Pokaždé to ve mně rozbouřilo úvahy o tom našem počínání. Přišel jsem na to, že strach je náš nejlepší přítel, jen nás nesmí paralyzovat. Strach má určitě víc rovin. Nejlepší je podle mě přirozený strach a respekt. To je člověk při lezení opatrnej a obezřetnej. Každý další krok pečlivě zváží a ví, kdy si může co dovolit. Nejhorší je naopak panický strach až hrůza. Hlava neovládá nohy a lezení se mění v boj o holej. Dělám vše pro to, abych se v těchto situacích nikdy neocitnul. Většinou mě vysoko nad jištěním nebo nad zemí z míry vyvede nevratný krok. To chce rozdejchat a zvážit. Po zapnutí kruhu dám prostor své kreativitě a na pár metrů se můžu vyřádit. S tím, jak kruh mizí pod nohama, se zase uklidním. Přijde mi důležité si uvědomit, že někdy je vítězství slézt, a ne vylézt.

Na některé cesty se dlouho připravuju v hlavě, některé zase přijdou znenadání. Na jaře jsem jednu takovou potkal. Odpoledne jsem přišel za klukama do skal. Už když mi do telefonu říkali, kde jsou, mi bylo jasné, co se poleze. Vůbec jsem s tím nepočítal, takže nebyl čas se mentálně připravit. Lezli cestu, které se většina lezců ráda vyhne. Sice krásná linie, ale to jištění. K prvnímu kruhu v krachlích nad předskalím tak osm metrů cca VIIIb lezení, od něho parádní bouldering a když jsi pod druhým, tak ti v závěrečným stěrači do oblýho madla hrozí patest pod tebou. Stěrač je zhruba IXa krok, ale dost nejistej. Těžko říct, jak to tenkrát bylo při prváči. Každopádně vzniklo Xa s vykřičníkem.

Vůbec jsem nepředpokládal, že bych to někdy lezl. Dal jsem si to na laně a zase jsem zažil ten pocit touhy po přelezu. Sucho v puse a klid v hlavě, teď nebo už asi nikdy. Stáhl jsem lano a rovnou jsem to poslal. V závěrečným stěrači pod druhej jsem cítil naprostý klid a soustředění. Bál jsem se toho kroku jen do chvíle, než jsem ho měl udělat. Pak to šlo už nějak samo. Strach jsem cítil, ale neovládnul mě. To vše jen pro ten okamžik radosti po přelezu.

Takže život. Co to vlastně je? Pro mě hlavně neuvěřitelná radost z toho být a žít.

Někdy se sejde všechno se vším. Někdy ne. (f: Standa Mitáč)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu