„200 slov“

Tam, kde mizí i jistota štandů. Jak jsme kličkovali mezi volnými bloky ve stěně Olanu

29. 10. 2020, Pavlína Binková

Hledám zápisky o téhle cestě, ale nic jsem si před pěti lety nenapsala. Možná nebyl po návratu k náročné práci v Anglii čas. Možná v tom hrála roli ješitnost: vždyť jsme ji nedolezli. Ale ze všeho nejspíš ještě hlouběji za ní skrytý stud: že tenkrát, v červenci 2015, necelých sto metrů pod vrcholem, jsem na něj ani dolézat nechtěla.

Fakta tak dohledávám zpětně. Severozápadní stěna Olanu má přes kilometr. Do její historie se zapsali mimo jiné Desmaison, Moulin, Gervasutti; lezci, jejichž význam, přesahující lokální měřítka, nám při návštěvě Dévoluey a Dauphinských Alp po večerech vtloukali a přes den prakticky přibližovali naši kamarádi a hostitelé Marianna s Martinem.

Lovíme povědomá francouzská slovíčka v nespočtu knih v jejich bohatě zásobené lezecké knihovně. V jedné z nich také nacházíme topo téhle cesty: „Directe de gauche“, ED, 6c na l’Olan 3 564 m n. m. Čeká nás 600 metrů podstavcem k hlavní stěně a tou 500 metrů na samotný vrchol.

Olan na konci údolí před námi. (f: Pavlína Binková)

Z hlavy si dnes nepoetický název (Přímo zleva!) nevybavím. Zato chuť koňaku a čokoládového dortu, které doprovázely listování v knížkách a průvodcích, vůni právě vypraného prádla nebo jinou, zvláštní vůni Marianiny jógamatky, na které jsem se po návratech z lezení protahovala, si vyvolám snadno. Z  minulosti se nejdříve vynořují příběhy složené ze smyslových zážitků, vůní, zvuků, světel, pocitů. Jiskření vodopádů, pach rohatých koz, kolem kterých se na rozdíl od místních turistů bojíme projít. Teplo. Žízeň. Hlad. A dva hlavní pocity. Hrdost a strach. Hodně strachu, ze kterého se svíral žaludek. Bála jsem se, že nedokážu jistit. Bála jsme se, že selžu na druhém konci lana.

Někde v polovině na cestě mezi pocity a fakty jsou fotky. Prohlížím je. Z paměti se vynořuje krásná krajina hluboko zařízlého údolí Valjouffrey s řekou La Bonne. Olan se tyčí na konci údolí, cestou na Refuge de Font Turbat překonáváme skoro tisíc výškových metrů. Z chaty pozorujeme stěnu a naši cestu. Přímá, jasná linka, skála vypadá celistvě, směr se v ní dobře čte.

Fotky zachycují i sněhové pole, kterým začal samotný výstup. Při jejich prohlížení znovu pocítím závan příjemného chladu v teplém dni, i kousavou zimu při dotyku. S pocity se vrací další zasunuté vzpomínky. Sněhové pole je relativně krátké, ale delší než jedno lano a především strmé, takže řešíme logistiku. Petr („Jony“ John, pozn. red.) pole vybíhá s cepínem a mačkami, pak mi obojí posílá k úschově pod stěnou a já bruslím nahoru v jeho stopách nalehko, na obou svázaných lanech. Po vyřešení tohoto kvízu následuje druhý: nekonečný půl den hledání cesty pod hlavní stěnu. Trochu jsme se v tom hledání ztratili; dnes na camtocamp.org čtu zápisky dvojek, kteří sokl přeběhli za tři hodiny. My zatím pět let zpátky vymotáváme další a další lanovou délku v nekončícím sledu trav, suti, ale i náhodných bloků skály, kde je třeba nejištěně lézt, protože jištění prostě založit nejde. Občas s potěšujícím překvapením nalézáme nějaký důkaz předchozího průstupu.

Se soumrakem hledáme místo na bivak. Chtěli jsme být výš, už nad žlabem, který ústí pod hlavní stěnou, ale těší nás aspoň, že nad námi se ukazuje série polic. Ovšem vždy, když na polici dolezeme, zmizí, místo se svažuje směrem dolů, plné suti a kamení. V zapadajícím Slunci kopeme v šikmé suti plácek sotva na šířku a délku jedné karimatky. Skládáme se do hlíny, jištění za pár frendů v kousku pevnější skály nad námi. Načervenalá krajina západu slunce. Hřejivé teplo, intenzivní barvy. A pak tma. Světlo dole v chatě. Pes. Zdá se nám, že světlo s námi komunikuje, bliká. Pes štěká. Jsme sami. Jsme svobodní a silní. Zítra začne opravdové lezení.

Začínáme lézt v hlavní stěně. (f: Pavlína Binková)

Ráno dobíráme ve žlabu po kapkách vodu, dobrá zpráva. Tou horší je hlad. Vzala jsem málo jídla, špatná matematika. A pak jsme pod hlavní stěnou. V tu chvíli víme, že lepší místo na bivak jsme v noci mít nemohli. Tady bychom spát nechtěli. To není volné kamení. To jsou volné skalní bloky, naskládané na sebe jako stavebnice v rukou malého dítěte. Zpětně se dovzdělávám o tom, že „významné klasické cesty v severozápadní stěně Olanu jsou lezecky náročné a špatná kvalita skály s četnými pády či sesuvy kamenů i půdy je činí objektivně nebezpečnými“. Tady a teď zbývají pocity a obrazy.

Typický štand skládající se z frenda a staré skoby. Tvary volných bloků. A naše malé postavy mezi nimi. Mám sevřený žaludek. Bojím se jistit. Bojím se tam vůbec být. Nemám čas zkoumat ten strach, a tak se ho pokusit překonat. Protože důvody ke strachu jsou tu pořád, není čas se nadechnout a zanalyzovat to v terénu, kde mizí i jistota štandů. Většinou, když dolezu a vidím, z čeho Petr jistí a v čem budu jistit já jeho, sevře se mi stažený žaludek ještě víc.

Jasně, jde o praxi. Pro mě je to v tu chvíli nová zkušenost. Nejenže mě centrální stěna děsí, ale ani v ní nevidím směr kudy jít, zblízka se ztrácí nadhled a linie cesty mizí pod změtí kamenných kvádrů. Tady teprve oceňuju Petrův cit pro orientaci. V momentech, kdy propadám panice, občas narazí na nějaké z minima erárního jištění; jde neomylně dobře. Je jasné, že jako první poleze on. Snažím se tedy zabrat a soustředit aspoň na druhém konci. Nejtěžší 6c délku lezu čistě a se zátěží na zádech si toho cením; v několika 6a zato vyčerpaně sedám a není to jen batohem. Lezení je místy technické, jindy však těžké a silové, což v terénu, kde je třeba brát jakýkoli kus skály do rukou s největší opatrností, relativizuje jakoukoli obtížnostní klasifikaci.

Blížíme se k vrcholu. Ochlazuje se a do údolí pod námi se hrnou mraky. Na výhledy je to úchvatné. Ale jen do chvíle, kdy nás obklopí mlha. Cítíme, jak vzduch vlhne a najednou mrholí. Právě tohle je onen pamětí zasunutý moment: se studem ho vnímám jako objektivní příležitost k vysvobození z obav a nejistoty v rozbité stěně. Vidíme sotva pár metrů před sebe. Kde budeme nahoře spát v dešti? V bouřce? Vrchol je jen hromada kamení. Petr mi nechává rozhodující slovo – cítím, že by dokázal lézt dál. Uhýbáme doleva na hranu. Opouštíme linku čtyři délky pod vrcholem. Z toho tři poslední délky lezení v kompaktní skále, jak zjišťujeme pohledem do stěny druhý den, i později na fotkách v průvodci. Traverzujeme tři délky doleva na hranu, až se překulíme do přívětivější, ale stále rozbité severní stěny. Mlha se v tu chvíli opět rozptyluje. Stmívá se. Slaňujeme a slézáme v linii vůdci oblíbené severní hrany.

Náš druhý bivak. (f: Pavlína Binková)

Máme: krásný bivak s výhledy.
Nemáme: co jíst a co pít, tyčinka na osobu a půlden.

Jediná cesta vede dolů.

Ráno. Sestupujeme několik hodin. Nohy se mi motají, jsem unavená a neobratná i v trojkovém terénu. Severní cesta, prostoupená už v roce 1880, vede pod hranou v linii široké spáry, která se táhne jako šrám přes celou střední část hory. Zdálky opět jedinečné přírodní dílo. Zblízka nekonečné kličkování. Musím se maximálně soustředit. A pak vše končí. Jsme zpět v údolí. Koupeme se v potoce a chladná voda nám vrací ztracenou energii. Už když opouštíme Valjouffrey, se Olan stává vzpomínkou. Vzpomínkou složenou ze dvou hlavních pocitů. Z hrdosti, jak vysoko jsme byli. Ze strachu, že se sem hned tak nevrátíme a tenhle výstup nejspíš nedokončíme.


Článek se umístil na 7. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.


Facebook eMontany | Odebírej nás, sdílej, palcuj, komentuj...