„Proč nelezeš?!“
„Nemůžu!“
„Lez prosimtě, už jsi skoro u nejtu.“
„Už nemůžu!“
„Tak se vrať dolů.“
„To né, se bojim a taky už nemůůžu…“
„Tak si odskoč, stojíš jen metr a půl nad jištěním.“
„No to né, to se bojím…“
„Ach jo, no tak počkáme, až spadneš, co se dá dělat.…“

Než jsem to stačil doříct, už letěla.

Že je něco špatně, mi bylo jasné hned, jak jsem ji spustil na zem. Nebrečela, to ne, ale nohavicí se jí rychle propíjela krvavá skvrna. Opatrně jsme kalhoty stáhli a koleno fakt nevypadalo dobře. Krvácelo to hodně. Rána vypadala hluboká, a tak jsme během pár minut byli na cestě do nemocnice v Kolíně, kde byla nejbližší pohotovost.

V čekárně, než na nás přišla řada, jsem jí vysvětloval, že kontrolovaný odskok je vždycky lepší, než nekoordinovaný pád. Koukala na mě, trochu popotahovala a nezdálo se, že by tomu moc věřila. V ordinaci dostala injekci proti bolesti a mladý doktor ji ujistil, že si dá záležet, a než půjde do tanečních, už tu jizvičku ani nenajde. Mně se dělalo trochu šoufl, ale to copaté žábě zvědavě koukalo, jak jí šijou nohu. A fakt se to povedlo. Měla tam šest stehů a jizva skoro není vidět.

Šel čas.

Rodičové dávají svým dospívajícím dcerám různé dárky. Někdo klíče od bytu, jiný klíče od auta a další zůstanou u dobrých rad do života.

Holce pomalu táhlo na 18, když jsem usoudil, že to nejdůležitější, co jí mohu ze svých bohatých životních zkušeností předat, je umění řízeného a koordinovaného odskoku od jištění.

Pořád se to ještě nenaučila a určitě bude ráda.

A tak jedno jarní odpoledne, kdy jsme lezli na umělce kousek za barákem, přišla ta správná chvíle. Už jsme se pomalu chystali domů, když jsem jí oznámil, že dneska jí ukážu, jak to má správně vypadat. Že uvidí, jak je to jednoduché, vůbec nic to není a půjde jí to pak úplně samo.

Vylezl jsem nahoru, nohama tak dva metry nad jištění, stabilizoval se, zavolal, ať se připraví a koordinovaně jsem si odskočil.

Za půl hodiny v sanitce jsem pořád marně přemýšlel, kde jsem udělal chybu.

Při pohledu na rentgenový snímek doktor na Bulovce jen kroutil hlavou.

„Teda chlape, co jste to vyváděl?“ Vždyť vy v tom kotníku nemáte jedinou kost celou! Jo, vy jste horolezec, tak to už nic neříkejte. Vy budete rád, když neskončíte o holi. Teď vás čeká operace, pak šest týdnů nechodící sádra, šest týdnů francouzské hole a pak teprve uvidíme, jak to půjde.“

V srpnu, čtyři měsíce po akci, na poslední kontrole, mě pan doktor pochválil, jak jsem se dal pěkně dohromady a že by to lezení časem snad mohlo zase jít.

Ujistil jsem ho, že před týdnem v Dolomitech i v červenci v Tatrách mi to šlo docela dobře. Jen tři týdny po operaci, s tou nechodící sádrou, to bylo trochu složitější. Na překližce i ve skalách jsem se totiž pořád bál, že si ten gyps umažu. Naštěstí to vyřešila manželka, když mi na sádru ušila slušivý nepromokavý futrál, který jsem si vždycky před lezením nasadil a pak už to bylo fajn.

Doktor jen řekl: „Já pořád říkám, že vy sportovci jste všichni úplný magoři.“

Anče je teď 21 let a koordinovaný odskok od jištění pořád ještě neumí.

____________________________

Poznámka redakce: Autorkou článku je Vendula, děj ale popisuje pohledem svého manžela Michala Coubala.

Článek se umístil na jedenáctém místě v naší letní soutěži „Historka, která zaujme celou hospodu“. Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.