KDOPAK NÁM JE POSTAVÍ?

„Doká­ží sta­vě­či pou­ží­vat i něco jiné­ho než madla?“ Tuhle pal­či­vou otáz­ku polo­ži­la špič­ko­vá lez­ky­ně Jan­ja Garnbret – ne vždy se mužům poda­ří odhad­nout výkon­nost dám­ských závod­nic. Proč vlast­ně nesta­ví samy hol­ky? Ten­to člá­nek se sna­ží hle­dat odpo­vě­di.

TEXT: ŠTĚPÁN PAULÍK FOTO: OSOBNÍ ARCHIVY, PETR CHODURA, JAKUB KONEČNÝ, STANDA MITÁČ
| PROSINEC 2022

HOVORY S AUTORY

„Je to skvě­lé. A dou­fám, že v budouc­nos­ti tu bude ješ­tě více holek.“ Tak odpo­ví­da­la na otáz­ku zastou­pe­ní žen mezi sta­vě­či a sta­věč­ka­mi lezec­kých cest his­to­ric­ky prv­ní žen­ská sta­věč­ka s IFSC licen­cí Katja Vid­mars v roce 2019. Katja při­zná­vá, že když začí­na­la se sta­vě­ním na národ­ní úrov­ni, tak vní­ma­la za samo­zřej­mé, že sta­vě­ní lezec­kých cest (dále pros­tě sta­věč­ství, pozn. aut.) je čis­tě muž­skou pro­fe­sí.

Leze­ní se však rych­le vyví­jí a zaží­vá explo­zi v popu­la­ri­tě, a tak by tvor­ba cest měla držet krok. Nicmé­ně navzdo­ry tomu, že se sta­věč­ství za uply­nu­lé tři roky posu­nu­lo, stá­le se jeho pro­stře­dí neo­te­vře­lo dosta­teč­ně. Nespo­ko­je­nost se zastou­pe­ním žen mezi sta­věč­ka­mi a cel­ko­vě úrov­ní sta­vě­ní pro ženy opa­ko­va­ně vyjá­d­ři­ly špič­ko­vé lez­ky­ně – napo­sle­dy na svém instagra­mu ozna­či­ly svě­to­vý pohár v Cha­mo­nix za „nepo­ve­de­ný“ tře­ba Jan­ja Garnbret nebo Sta­ša Gejo.

Pro­mě­ňu­jí­cí se role a oče­ká­vá­ní od sta­vě­čů a sta­vě­ček je sice aktu­ál­ní téma, ale málo­kdo se ho zatím poku­sil více zma­po­vat. Ve svém člán­ku se neo­me­zu­ji pou­ze na popis role pro­mě­ny sta­věč­ské pro­fe­se, ale pokou­ším se také klást kri­tic­ké otáz­ky. Zamě­řu­ji se nejen na uve­de­ní žen do čes­ké­ho sta­věč­ské­ho pro­stře­dí, ale i na jeho ote­vře­nost dal­ším moder­ním tren­dům. A pro­to­že jsem lezec, vyzpo­ví­dal jsem něko­lik čes­kých sta­vě­čů a sta­vě­ček – za ženy Annu Gib­son, Olču Steh­lí­ko­vou a za muže Deni­se Pai­la, Hon­zu Zbran­ka a Ště­pá­na Strá­ní­ka.

Domní­vám se, že v Čes­ké repub­li­ce je sta­věčš­ské pro­stře­dí spí­še uza­vře­né a pře­váž­ně muž­ské. Pří­či­ny, jakož­to out­si­der, vidím pře­de­vším v neschop­nos­ti oslo­vit sta­věč­ky-kan­di­dát­ky, v nasta­ve­ní pro­stře­dí samot­né­ho a zao­stá­va­jí­cí pro­fe­si­o­na­li­za­ci a orga­ni­za­ci prá­ce. Důsled­kem může být niž­ší roz­ma­ni­tost cest, čímž ve výsled­ku „trpí“ všich­ni lez­ci a lez­ky­ně bez ohle­du na svůj gen­der.

Kaž­dý jsme už urči­tě zaži­li, že byl pro nás něja­ký krok pří­liš dlou­hý, že se nám obtíž­ně sklá­da­lo do něja­ké pozi­ce nebo že jsme nezvlád­li dosko­čit na dal­ší chyt. Na ská­le se nedá nic dělat – tako­vá je pros­tě pří­ro­da, ale na umě­lé stě­ně je kaž­dá ces­ta pro­tká­na úmys­ly stavěčů/stavěček, kte­ří při sta­vě­ní vychá­ze­jí ze své lezec­ké zku­še­nos­ti, čímž urču­jí náš záži­tek z leze­ní. Ať už v pří­pa­dě komerčního/volnočasového nebo sou­těž­ní­ho leze­ní, ve kte­rém jde ale i o rozřa­ze­ní závod­ní­ků a závod­nic.

Spor­tov­ní leze­ní je neod­dis­ku­to­va­tel­ně jeden z nej­vy­rov­na­něj­ších spor­tů, co se zastou­pe­ní pohla­ví mezi lez­ci a lez­ky­ně­mi týče. Mezi nej­lep­ší­mi 100 spor­tov­ní­mi lez­ci a lez­ky­ně­mi dle výko­nu lze nalézt celou řadu žen, což není u ostat­ních spor­tů vůbec běž­né. Ten­to pozna­tek zau­jal vědec­kou komu­ni­tu a exper­ti se tuto vyrov­na­nost sna­ži­li vysvět­lit napří­klad skr­ze evo­lu­ci (viz stu­die Carroll, Col­lin: Fema­le excellen­ce in rock clim­bing like­ly has an evo­lu­ti­o­na­ry ori­gin, pozn. aut.). Schop­nost obou pohla­ví lézt může prý být důka­zem toho, že prv­ní lidé čeli­li vněj­ší­mu selekč­ní­mu tla­ku, aby dob­ře lez­li.

Roz­dí­ly mezi gen­de­ry se stá­le sni­žu­jí. Loni Lau­ra Rogo­ra jako prv­ní žena vylez­la „Ere­bor“ 9b/+ (pod­le Ada­ma Ond­ry je to spí­še 9b, pozn. red.), a při­blí­ži­la se tak nej­už­ší muž­ské špič­ce. IFSC minu­lý rok tes­to­va­lo sou­těž „mixed gen­der týmů“ a z výpo­vě­dí atle­tů a atle­tek vyply­nu­lo, že ve výko­nu neza­zna­me­na­li prak­tic­ky žád­ný roz­díl. Navzdo­ry vyrov­na­né výkon­nos­ti jsou mezi lez­ci a lez­ky­ně­mi jsou jas­né roz­dí­ly, ať už co se týče prů­měr­né výš­ky, množ­ství sva­lo­vi­ny v hor­ní polo­vi­ně těla a tak dále. (Viz Janssen, I., Heymsfield: Ske­le­tal muscle mass and dis­tri­bu­ti­on in 468 men and women aged 18–88 yr, pozn. aut.) Jiný­mi slo­vy, lezou vyso­cí i níz­cí lidé, slab­ší i sil­něj­ší, fle­xi­bil­něj­ší i méně fle­xi­bil­ní, při­čemž se roz­lo­že­ní těch­to vlast­nos­tí v prů­mě­ru liší mezi pohla­ví­mi, a přes­to zůstá­vá leze­ní ekvi­va­lent­ně pří­stup­né pro všech­ny. Je pro­to logic­ké, že i ces­ty by měly být sta­vě­ny tak, aby tuto diver­zi­tu mezi lez­ci a lez­ky­ně­mi reflek­to­va­ly.

Tes­to­va­cí závo­dy mixo­vých týmů, IFSC. Čer­ven 2021

Kaž­dý autor při sta­vě­ní do jis­té míry reflek­tu­je svo­ji zku­še­nost. „Čím je sta­věč nebo sta­věč­ka lep­ší, tím musí být schop­něj­ší zapo­jit empa­tii a před­sta­vit si lez­ce nebo lez­ky­ně s odliš­ný­mi cha­rak­te­ris­ti­ka­mi, než je on sám,“ říká Hon­za Zbra­nek, náš jedi­ný sta­věč s nej­vyš­ší svě­to­vou licen­cí IFSC, kte­rý měl na svě­do­mí napří­klad i finá­lo­vou ces­tu na olym­pi­á­dě v Tokiu. Anna Gib­son, kte­rá zača­la se sta­vě­ním v roce 2012, popi­su­je pro­ces své prá­ce: „Před­sta­vu­ji si vždy kon­krét­ní lidi, kte­ří moje ces­ty lezou a kte­ré znám, abych se vyhnu­la pří­liš dlou­hým pohy­bům. Nesta­vím také pohy­by, kte­ré by od leze­ní té ces­ty odra­di­ly mě samot­nou.“

Diver­zi­ta mezi sta­vě­či a sta­věč­ka­mi může lezec­ké­mu zážit­ku jedi­ně pro­spět, její nedo­sta­tek nao­pak uško­dit. Pokud je pře­váž­ná vět­ši­na cest sta­vě­na sil­ný­mi muži – při­nejmen­ším prů­měr­né výš­ky pro jejich pohla­ví, je pak logic­ké, že ces­ty budou tomu­to sty­lu leze­ní odpo­ví­dat a pro oso­by nena­pl­ňu­jí­cí tyto cha­rak­te­ris­ti­ky to může být frustru­jí­cí.

Na dru­hou stra­nu, z osob­ní zku­še­nos­ti mi při­jde, že pokud mi vět­ši­na cest těles­ně „vyho­vu­je“, může být leze­ní někdy nud­něj­ší, pro­to­že nejsem pří­liš čas­to vyve­den z kom­fort­ní zóny – málo­kdy se sta­ne, že bych musel zvo­lit něja­ké výraz­ně kre­a­tiv­něj­ší řeše­ní.

V ČESKÉM RYBNÍCE

Na val­né vět­ši­ně mně zná­mých umě­lých stěn (Jun­gle, BigWall, Tři­náct­ka, snad jen s výjim­kou Smí­cho­ff) vídám neu­stá­le u auto­rů cest tatáž jmé­na: Vil­da Chejn, Denis Pail, Vik­tor Paří­zek nebo Hon­za Zbra­nek. Stej­ně tak v Brně se člo­věk setká pře­de­vším se Ště­pá­nem Strá­ní­kem (Han­gár) a Ště­pá­nem Vol­fem (Hudy stě­na). Už na prv­ní pohled nejde o nějak výraz­ně diver­zi­fi­ko­va­nou sku­pi­nu lidí. To se mé pod­le zku­še­nos­ti a pod­le zku­še­nos­ti mých spo­lu­lez­ců pro­je­vu­je na sty­lu cest a pohy­bo­vé diver­zi­tě. Zkrát­ka po chví­li člo­věk doká­že číst ruko­pis jed­not­li­vých sta­vě­čů, kte­ří jsou prak­tic­ky ze sta pro­cent lezec­ky i fyzic­ky sil­ní muži.

Nao­pak v Ber­lí­ně, kam jsem se pře­stě­ho­val kvů­li dok­to­rá­tu, jsem se prv­ně setkal s tím, že na stě­nách, kde lezu (DAV Klet­ter­zen­t­rum, Ber­ta, Boul­derklub, Boul­der­gar­ten a Base­ment), pra­vi­del­ně sta­ví ženy. Zmí­ně­né boul­de­rov­ky jsou si výhod pří­tom­nos­ti žen vědo­my, pro­to se tím ote­vře­ně na svých soci­ál­ních sítích chlu­bí. V Němec­ku se pro­to setká­vám s výraz­ně vět­ší diver­zi­tou a kre­a­ti­vi­tou cest, kte­ré mě mnoh­dy nutí dale­ko více pře­mýš­let nad zvo­le­ný­mi pohy­by. Což je pod­le mého názo­ru správ­ně a zvy­šu­je to můj záži­tek z leze­ní. To ostat­ně sou­vi­sí i s tím, že do sta­vě­ní výraz­ně více pro­mí­ta­jí prin­ci­py moder­ní­ho boul­de­rin­gu, tedy nejed­ná se pou­ze o silo­vé boul­de­ry po malých lištách. I začá­teč­ní­ci si na nich uži­jí obrov­skou pohy­bo­vou kre­a­ti­vi­tu.

Ješ­tě jed­no srov­ná­ní. Zatím­co se dle výpo­vě­dí účast­ní sta­věč­ských kur­zů orga­ni­zo­va­ných ČHS pře­de­vším muži (viz fot­ky, pozn. aut.), aktu­ál­ně pořá­da­né Rou­te­setting Sym­posi­um, což je sta­věč­ský workshop v Lip­sku, si za jeden z hlav­ních cílů vyt­kl otevřít dis­ku­zi o diver­zi­tě ve sta­věč­ství a otevřít ten­to „cech“ sku­teč­ně pro všech­ny (viz video, pozn. aut.).

Tolik ke komerč­ní­mu sta­vě­ní, jehož úče­lem je poskyt­nout satis­fak­ci zákaz­ní­ko­vi. Ani v sou­těž­ním sta­věč­ství není zatím situ­a­ce zář­ná, i když se dle Hon­zy Zbran­ka poma­lu mění: „Pří­tom­nost sta­vě­ček jsme nedáv­no řeši­li na IFSC. Je to téma budouc­nos­ti – při­pra­vit pro­fe­si­o­nál­ní sport na to, aby je při­ví­tal. Ale není to jed­no­du­ché, pro­to­že náš obor byl 30 let muž­skou pro­fe­sí. Cílem je mít v týmech jed­nu tře­ti­nu žen,“ říká Hon­za a podo­tý­ká, že žen­ské sta­věč­ství má zatím mezi závod­ní­ky dob­rý ohlas. Loni IFSC spus­ti­lo pro­gram pro diver­zi­tu, jehož cílem je také, mimo jiné, při­vést více žen k sou­těž­ní­mu sta­vě­ní na svě­to­vé úrov­ni.

URAZIT MADLEM

Pro někte­ré závod­ni­ce se ale situ­a­ce nemě­ní dosta­teč­ně rych­le. V posled­ní době se zved­la vlna pozdvi­že­ní – pro­blé­mem byla výraz­ně jed­no­duš­ší obtíž­nost žen­ských sou­těž­ních cest po svě­to­vém pohá­ru v Cha­mo­nix. Prá­vě vyš­ší množ­ství topů na žen­ských sou­těž­ních cestách může svěd­čit o tom, že pře­váž­ně muž­ským sta­věč­ským týmům se neda­ří zce­la odhad­nout úro­veň a cha­rak­te­ris­ti­ky lez­kyň, při­čemž se pak o pořa­dí musí roz­hod­nout na zákla­dě před­cho­zích kol nebo časo­mí­ry. Na svě­to­vém pohá­ru v Edinbur­ghu vítěz­ná Ai Mori topo­va­la obě kva­li­fi­kač­ní, semi­fi­ná­lo­vou i finá­lo­vou ces­tu a dru­hou Jan­ju Garnbret od ní děli­la nece­lá vte­ři­na na semi­fi­ná­lo­vé ces­tě, jinak Jan­ja též topo­va­la všech­ny ostat­ní ces­ty. Nic tako­vé­ho se během muž­ských sou­tě­ží nedě­je. Jan­ja Garnbret na svém instagra­mu polo­ži­la pal­či­vou otáz­ku: „Can the rou­te­setters use any­thing other than jugs?“ („Doká­ží sta­vě­či pou­ží­vat i něco jiné­ho než madla?“ pozn. red.). Ten­to post vzá­pě­tí sma­za­la.

Zvlášt­ní kapi­to­lou je pak sexis­mus v odvět­ví, někdy zazní­va­jí­cí pří­mo z úst sta­vě­čů. Prá­vě Sta­ša Gejo na svém instagra­mu pou­ká­za­la na nevhod­né komen­tá­ře hlav­ní­ho sta­vě­če svě­to­vé­ho pohá­ru v Bri­xe­nu (viz video, pozn. aut.). V nich se o žen­ském leze­ní vyja­dřu­je tak, že pře­ce sta­čí pou­ze zkrá­tit vzdá­le­nos­ti mezi chy­ty, pro­to­že se jed­ná „o boul­der pro hol­ky“, nebo že na návrh jiné­ho sta­vě­če není nut­né zhor­šo­vat stu­py na nohy, pro­to­že se opět jed­ná „o boul­der pro hol­ky“. Tím hlav­ní sta­věč při­zná­vá absen­ci respek­tu k žen­ským atletkám a nedo­sta­tek empa­tie.

V našem roz­ho­vo­ru popsa­la Olča Steh­lí­ko­vá deset let sta­rou situ­a­ci, ve kte­ré se s tou­to for­mou „sexis­mu“ sama setka­la. Nejme­no­va­ný čes­ký sta­věč jí tvr­dil: „Hol­ky se mož­ná uplat­ní v komerč­ním sek­to­ru, ale nikdy nebu­dou moct sta­vět svě­to­vý pohár.“ Svůj názor ale od té doby již změ­nil.

Olča Steh­lí­ko­vá sta­ví z plo­ši­ny na Hudy stě­ně v Ústí nad Labem (foto: Vik­tor Paří­zek)


HOLKÁM VSTUP ZAKÁZÁN

Je jas­né, že sto­jí­me před pro­blé­mem: sta­věč­ství je pri­már­ně muž­ské pro­stře­dí a exis­tu­je celá řada důvo­dů, proč by to tak nemě­lo být. Zbý­vá se zeptat: „Jaké jsou pří­či­ny toho­to sta­vu a jak z něj ven?“ Stej­nou otáz­ku jsem kla­dl během roz­ho­vo­rů.

Za prvé, fyzic­ká nároč­nost sta­vě­ní – ta byla uvá­dě­na jako hlav­ní pří­či­na prak­tic­ky vše­mi vyzpo­ví­da­ný­mi. Chy­ty vyrá­bě­né kdy­si z těž­ší­ho a vypl­ně­né­ho poly­es­te­ru, těž­ké struk­tu­ry či vrtač­ka, to vše váží poměr­ně dost, při­čemž pře­de­vším při sta­vě­ní na laně je potře­ba veš­ke­ré vyba­ve­ní vyta­hat naho­ru. Navíc se jed­ná čas­to o dlou­hou a vyčer­pá­va­jí­cí prá­ci v hluč­ném pro­stře­dí, kde člo­věk vde­chu­je prach a mag­né­zi­um.

Hon­za Zbra­nek i Anna Gib­son uvá­dí jako hlav­ní pro­blém samot­ný fakt, že se jed­ná o muž­ské pro­stře­dí. „Muži jsou sou­tě­ži­věj­ší a dáva­jí leda­cos sta­věč­kám sežrat,“ říká Hon­za. Ani lezec­ké pro­stře­dí se odliš­né­mu pří­stu­pu ke sta­věč­kám nevy­hý­bá. Olča sdí­lí svůj záži­tek, kdy za ní při­šel jeden zku­še­ný lezec a ozná­mil jí: „Co to je za ces­tu? To bych teda rád viděl, jak ji lezeš.“ Olča si došla pro lezeč­ky, vza­la si sedák a onu ces­tu před jeho zra­kem bez kom­pli­ka­cí vylez­la. „Hm, pěk­ný… Posta­vi­la sis to na sebe…“ a ode­šel. Ště­pán Strá­ník rov­něž zmi­ňu­je to, „že sta­vě­či jsou spo­lu drží­cí krou­žek klu­ků, kte­ří se navzá­jem zna­jí a kte­ří se chtě­jí udr­žet – nema­jí tedy moti­va­ci mezi sebe něko­ho pouš­tět.“

V důsled­ku tak chy­bí žen­ské vzo­ry mezi sta­věč­ka­mi všech úrov­ní. Výzkumy z roz­lič­ných pro­stře­dí pro­ka­zu­jí důle­ži­tost exis­ten­ce vzo­rů pro podo­bu dané­ho pro­stře­dí. To se týká i běž­né­ho pra­cov­ní­ho pro­stře­dí, kde se lidé sna­ží docí­lit srov­ná­ní pří­le­ži­tos­tí.

„Hm, pěk­ný… Posta­vi­la sis to na sebe…“

KOFOLA ZA CESTU

Jak se ale sho­du­jí prak­tic­ky všich­ni, sta­věč­ství pro­chá­zí pro­mě­nou. Pod­le Hon­zy Zbran­ka je postup­ná pro­fe­si­o­na­li­za­ce obo­ru ces­tou dopře­du. V jejím důsled­ku se zvy­šu­je bez­peč­nos­ti prá­ce či sni­žu­jí dopa­dy hluč­nos­ti a praš­nos­ti. Záro­veň se mění pou­ží­va­né tech­no­lo­gie: chy­ty se dnes děla­jí z leh­čí­ho sklo­la­mi­ná­tu, kte­rý je navíc dutý, vrtač­ky se stá­va­jí leh­čí­mi, výkon­něj­ší­mi a aku­mu­lá­to­ry déle vydr­ží. Dal­ší věc – při sta­vě­ní cest sta­vě­či či sta­věč­ky čas­tě­ji vyu­ží­va­jí dru­hé mate­ri­á­lo­vé lano a při­bý­va­jí také stě­ny, kde se dá sta­vět z plo­ši­ny.

Jak říká Denis Pail, stá­le je však v čes­kém sta­věč­ství patr­né jis­té nedo­ce­ně­ní prá­ce a pod­fi­nan­co­va­nost: „Pro­blém je, že sta­vě­ní se bere jako kama­rád­ská prá­ce. ‘Pojď si při­jít posta­vit něja­kou ces­tu a dosta­neš za to kofo­lu.’ Sice se to postup­ně zlep­šu­je, pořád to ale není, co by mělo. Tře­ba v Japon­sku je sta­věč pla­ce­ný za den­ní taxu, sta­ví tře­ba tři boul­de­ry za den, zatím­co u nás jich posta­víš 15, ale máš při­bliž­ně stej­né pení­ze na kup­ní sílu. Je to zřej­mě dáno i tím, že maji­te­lé stěn nera­di akcep­tu­jí, že sta­vě­ní sto­jí pení­ze a že to je spe­ci­a­li­zo­va­ná prá­ce.“

Důle­ži­těj­ší je ale dle mého názo­ru pro­mě­na samot­né­ho pro­stře­dí. Pří­kla­dů toho, co se může změ­nit a co se již v zahra­ni­čí nebo na mezi­ná­rod­ní úrov­ni mění, je celá řada. Anna Gib­son mi napří­klad popsa­la zku­še­nost se zahra­nič­ní­mi worksho­py, kte­ré vedou ženy: „Je to skvě­lá věc. A nemu­sí být nut­ně avi­zo­vá­no, že jsou jen pro hol­ky. Navíc to sto­jí pár drob­ných.“ Hon­za Zbra­nek nao­pak zmi­ňu­je sta­věč­ský kurz expli­cit­ně vyzý­va­jí­cí k účas­ti žen. Oba se sho­du­jí na důle­ži­tos­ti sta­vě­ní komerč­ních cest ve sta­věč­ských týmech, a niko­liv o samo­tě, pro­to­že prá­ce v týmu umož­ňu­je vyře­šit někte­ré pro­blémy, napří­klad fyzic­kou nároč­nost prá­ce, a dá pro­stor více sta­vě­čům a sta­věč­kám.

„Worksho­py vede­né lez­ky­ně­mi jsou skvě­lá věc.“ Anna Gib­son (foto: archiv AG)


Mimo pro­fe­si­o­na­li­za­ci pro­stře­dí a jeho vět­ší ote­vře­nost jsem se také sta­vě­čů a sta­vě­ček ptal na vyu­ži­tí soci­ál­ních sítí, kte­ré pod­le mě mohou sehrát pozi­tiv­ní roli – pře­de­vším v před­sta­vo­vá­ní vzo­rů pro aspi­ru­jí­cí sta­věč­ky a uka­zo­vá­ním ote­vře­nos­ti pro­stře­dí. V Němec­ku fun­gu­je inter­ak­ce nejen sta­vě­čů a sta­vě­ček s „kli­en­ty“ na soci­ál­ních sítích, ale i samot­né stě­ny a boul­de­rov­ky se čas­to roz­ma­ni­tos­tí sta­věč­ské­ho týmu nebo jeho ote­vře­nos­tí na svých sítích „chlu­bí“.

V tom­to se Čes­ko poměr­ně liší, což ostat­ně potvr­zu­je to, že prak­tic­ky žád­ný z vyzpo­ví­da­ných sta­vě­čů či sta­vě­ček neměl soci­ál­ní síť a jejich vztah k nim byl spí­še zdr­žen­li­vý. „Sta­vě­či a sta­věč­ky na instagra­mu mě inspi­ru­jí, ale sama svo­ji tvor­bu nijak nepre­zen­tu­ji. I když toho poten­ci­á­lu, že bych moh­la jít pří­kla­dem pro ote­vře­né pro­stře­dí, jsem si vědo­ma,“ říká Anna Gib­son. Olča Steh­lí­ko­vá, kte­rá zača­la se sta­vě­ním zhru­ba před 11 lety, mi v roz­ho­vo­rech opa­ko­va­ně vyjá­d­ři­la pochy­by o roli žen­ských vzo­rů pro ote­vře­nos­ti sta­věč­ské­ho pro­stře­dí. Sama se ovšem během roz­ho­vo­ru váš­ni­vě roz­po­ví­da­la o růz­ných zahra­nič­ních sta­věč­kách, kte­ré sle­du­je na instagra­mu, ačko­liv na něm sama nevy­stu­pu­je. „Jiným sleč­nám by to asi pomoct moh­lo,“ při­zná­vá nako­nec.

V Němec­ku jsou dnes už ženy napros­to běž­nou sou­čás­tí sta­věč­ských týmů na umě­lých stě­nách. Někte­ré sta­věč­ské dny jsou dokon­ce vyhra­ze­né pou­ze ženám a je zkrát­ka vidět, že je taměj­ší sta­věč­ské pro­stře­dí ote­vře­něj­ší všem. To jde ruku v ruce s výraz­ně vět­ší pro­fe­si­o­na­li­za­cí němec­ké­ho sta­věč­ské­ho pro­stře­dí, což ostat­ně zmi­ňu­jí v roz­ho­vo­rech i Denis Pail nebo Hon­za Zbra­nek. Hon­za k tomu však dodá­vá: „Urči­tě neří­kám, že u nás jsou stě­ny hor­ší a sta­vě­či méně šikov­ní. V Němec­ku se může­me pou­čit ohled­ně rov­no­práv­nos­ti ve sta­vě­ní a bez­peč­nos­ti prá­ce, ale v Čes­ku zase lidi umí lépe sta­vět ‘pří­rod­ní’ ces­ty, kte­ré mají pohy­bo­vou spo­ji­tost s leze­ním ve ska­lách. Tam to posou­vá­me dopře­du zase my. Něm­ci leze­ní na stě­ně vidí spí­še jako fit­ness.“

„Co se týče rov­no­práv­nos­ti a bez­peč­nos­ti prá­ce, tak Němec­ko vede. U nás zase umí lidi lépe sta­vět ces­ty, kte­ré se podo­ba­jí leze­ní ve ska­lách.“


Boul­de­ring zaží­vá v Němec­ku boom. Nemá­me sice žád­ná tvr­dá data, ale na prv­ní pohled je roz­díl opro­ti Čes­ku mar­kant­ní – napříč vše­mi věko­vý­mi sku­pi­na­mi. Pro lidi je to pros­tě zába­va, kte­rá je i díky roz­ma­ni­tos­ti auto­rů cest ote­vře­ná a dostup­ná úpl­ně všem. A to pla­tí i o sou­těž­ním leze­ní – finá­le němec­ké Bun­des­li­gy v boul­de­rin­gu sta­věl na kon­ci červ­na rov­no­cen­ně slo­že­ný sta­věč­ský tým. Což je v kon­tras­tu s čes­kou rea­li­tou, ale také s tím, co si někte­ří naši sta­vě­či ješ­tě dnes mys­lí:

Že muž­ské boul­de­ry na nej­vyš­ší úrov­ni mohou sta­vět pou­ze muži. Při­čemž opač­ná situ­a­ce, že žen­ským sou­tě­ží­cím a kli­entkám sta­ví téměř výhrad­ně muži, je napros­to v pořád­ku.

Pro koho dnes Ště­pán sta­ví? (foto: Jakub Koneč­ný)


ZÁVĚR BEZ LIMITŮ

V tom­to člán­ku jsem se postup­ně zabý­val popi­sem, pří­či­na­mi a poten­ci­ál­ním řeše­ním toho, proč je sta­věč­ství v Čes­ké repub­li­ce tolik uza­vře­ným, a pře­de­vším muž­ským pro­stře­dím. Kro­mě celé řady prak­tic­kých nápa­dů bych chtěl podotknout, že je v prv­ní řadě nej­vyš­ší čas, aby se ote­vře­la dis­ku­ze o ote­vře­nos­ti a diver­zi­tě v čes­kém sta­věč­ském pro­stře­dí. Bez ní půjde změ­na udě­lat obtíž­ně. Ostat­ně, zmi­ňu­je to i vět­ši­na vyzpo­ví­da­ných sta­vě­čů a sta­vě­ček. Na tahu jsou také maji­te­lé a pro­vo­zo­va­te­lé stěn, kte­ří by měli dát „nové krvi“ pří­le­ži­tost.

Vlast­ně nej­za­jí­ma­věj­ší myš­len­ku v tom­to ohle­du při­ne­sl Hon­za Zbra­nek. On sám by zru­šil jaké­ko­liv vstup­ní limi­ty pro sta­vě­če a sta­vě­če, co se jejich úrov­ně leze­ní či před­cho­zí zku­še­nos­ti se sta­vě­ním týče. „Je na nich samot­ných, aby si uvě­do­mi­li, pro koho chtě­jí sta­vět, a to nějak sebe­re­flek­to­va­li.“ Ani mně osob­ně nedá­vá smy­sl, že 9a lezec sta­ví ces­ty pro úpl­né začá­teč­ní­ky. Nebo že pou­ze muži sta­ví všem.

Zkrát­ka sta­vě­ní má, co se diver­zi­ty týče, obrov­ský poten­ci­ál. Podob­ný jako samo leze­ní – a to pat­ří k nej­roz­ma­ni­těj­ším ze všech spor­tů vůbec.

MOTIVAČNÍ BOX (ZA REDAKCI)

Pokud bys sta­vě­ní ráda chtě­la zku­sit, exis­tu­je něko­lik způ­sobů, jak to pro­vést. Kurz pro začí­na­jí­cí žen­ské sta­věč­ky na boul­de­ry chys­tá napří­klad orga­ni­za­ce Lano. Měl by pro­běh­nout nej­spíš v úno­ru – občas mrk­ni na jejich kalen­dář.

Zku­še­něj­ší hol­ky, kte­ré láká závod­ní sta­vě­ní, se pak mohou „vzdě­lá­vat“ skrz kur­zy ČHS, kte­rý udě­lu­je národ­ní licen­ce ve třech úrov­ních. Nej­vyš­ší má u nás Sil­vie Raj­fo­vá.

Urči­tě se neboj oslo­vit také lokál­ní stě­ny v mís­tě, kde byd­líš. I když to tak na prv­ní pohled nemu­sí vypa­dat, stě­ny mají o žen­ské sta­věč­ky čas­to zájem. Cer­ti­fi­ká­ty nebý­va­jí potře­ba. Hlav­ní je chuť tvo­řit.

__________

Štěpán Paulík

Autor

Full­ti­mo­vě nad­še­ný lezec, na ved­lej­ší kole­ji dok­to­rand v Ber­lí­ně. Lézt začal v led­nu 2021 a pět týd­nů v Siu­ra­ně ho posla­lo z 6b na 7a. V Juře se zlep­šil na 7b. „Ze začát­ku mi 8a při­šlo něco jako něja­ký abs­trakt­ní celo­ži­vot­ní lezec­ký sen, ale teď bych ho chtěl zku­sit už příští rok napl­nit.“

Standa Mitáč

Hlav­ní edi­tor

„Leze­ní není o čís­lech a život není o peně­zích.“ Nej­ra­dě­ji píše o lidech, kte­ří vědí, že štěs­tí si nikde nekou­píš. Je závis­lý na sta­vech, kdy neře­ší čas a datum – v horách nebo doma upro­střed Labských pís­kov­ců. Nelé­čí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu