KDOPAK NÁM JE POSTAVÍ?
„Dokáží stavěči používat i něco jiného než madla?“ Tuhle palčivou otázku položila špičková lezkyně Janja Garnbret – ne vždy se mužům podaří odhadnout výkonnost dámských závodnic. Proč vlastně nestaví samy holky? Tento článek se snaží hledat odpovědi.
HOVORY S AUTORY
„Je to skvělé. A doufám, že v budoucnosti tu bude ještě více holek.“ Tak odpovídala na otázku zastoupení žen mezi stavěči a stavěčkami lezeckých cest historicky první ženská stavěčka s IFSC licencí Katja Vidmars v roce 2019. Katja přiznává, že když začínala se stavěním na národní úrovni, tak vnímala za samozřejmé, že stavění lezeckých cest (dále prostě stavěčství, pozn. aut.) je čistě mužskou profesí.
Lezení se však rychle vyvíjí a zažívá explozi v popularitě, a tak by tvorba cest měla držet krok. Nicméně navzdory tomu, že se stavěčství za uplynulé tři roky posunulo, stále se jeho prostředí neotevřelo dostatečně. Nespokojenost se zastoupením žen mezi stavěčkami a celkově úrovní stavění pro ženy opakovaně vyjádřily špičkové lezkyně – naposledy na svém instagramu označily světový pohár v Chamonix za „nepovedený“ třeba Janja Garnbret nebo Staša Gejo.
Proměňující se role a očekávání od stavěčů a stavěček je sice aktuální téma, ale málokdo se ho zatím pokusil více zmapovat. Ve svém článku se neomezuji pouze na popis role proměny stavěčské profese, ale pokouším se také klást kritické otázky. Zaměřuji se nejen na uvedení žen do českého stavěčského prostředí, ale i na jeho otevřenost dalším moderním trendům. A protože jsem lezec, vyzpovídal jsem několik českých stavěčů a stavěček – za ženy Annu Gibson, Olču Stehlíkovou a za muže Denise Paila, Honzu Zbranka a Štěpána Stráníka.
Domnívám se, že v České republice je stavěčšské prostředí spíše uzavřené a převážně mužské. Příčiny, jakožto outsider, vidím především v neschopnosti oslovit stavěčky-kandidátky, v nastavení prostředí samotného a zaostávající profesionalizaci a organizaci práce. Důsledkem může být nižší rozmanitost cest, čímž ve výsledku „trpí“ všichni lezci a lezkyně bez ohledu na svůj gender.
Každý jsme už určitě zažili, že byl pro nás nějaký krok příliš dlouhý, že se nám obtížně skládalo do nějaké pozice nebo že jsme nezvládli doskočit na další chyt. Na skále se nedá nic dělat – taková je prostě příroda, ale na umělé stěně je každá cesta protkána úmysly stavěčů/stavěček, kteří při stavění vycházejí ze své lezecké zkušenosti, čímž určují náš zážitek z lezení. Ať už v případě komerčního/volnočasového nebo soutěžního lezení, ve kterém jde ale i o rozřazení závodníků a závodnic.
Sportovní lezení je neoddiskutovatelně jeden z nejvyrovnanějších sportů, co se zastoupení pohlaví mezi lezci a lezkyněmi týče. Mezi nejlepšími 100 sportovními lezci a lezkyněmi dle výkonu lze nalézt celou řadu žen, což není u ostatních sportů vůbec běžné. Tento poznatek zaujal vědeckou komunitu a experti se tuto vyrovnanost snažili vysvětlit například skrze evoluci (viz studie Carroll, Collin: Female excellence in rock climbing likely has an evolutionary origin, pozn. aut.). Schopnost obou pohlaví lézt může prý být důkazem toho, že první lidé čelili vnějšímu selekčnímu tlaku, aby dobře lezli.
Rozdíly mezi gendery se stále snižují. Loni Laura Rogora jako první žena vylezla „Erebor“ 9b/+ (podle Adama Ondry je to spíše 9b, pozn. red.), a přiblížila se tak nejužší mužské špičce. IFSC minulý rok testovalo soutěž „mixed gender týmů“ a z výpovědí atletů a atletek vyplynulo, že ve výkonu nezaznamenali prakticky žádný rozdíl. Navzdory vyrovnané výkonnosti jsou mezi lezci a lezkyněmi jsou jasné rozdíly, ať už co se týče průměrné výšky, množství svaloviny v horní polovině těla a tak dále. (Viz Janssen, I., Heymsfield: Skeletal muscle mass and distribution in 468 men and women aged 18–88 yr, pozn. aut.) Jinými slovy, lezou vysocí i nízcí lidé, slabší i silnější, flexibilnější i méně flexibilní, přičemž se rozložení těchto vlastností v průměru liší mezi pohlavími, a přesto zůstává lezení ekvivalentně přístupné pro všechny. Je proto logické, že i cesty by měly být stavěny tak, aby tuto diverzitu mezi lezci a lezkyněmi reflektovaly.
Každý autor při stavění do jisté míry reflektuje svoji zkušenost. „Čím je stavěč nebo stavěčka lepší, tím musí být schopnější zapojit empatii a představit si lezce nebo lezkyně s odlišnými charakteristikami, než je on sám,“ říká Honza Zbranek, náš jediný stavěč s nejvyšší světovou licencí IFSC, který měl na svědomí například i finálovou cestu na olympiádě v Tokiu. Anna Gibson, která začala se stavěním v roce 2012, popisuje proces své práce: „Představuji si vždy konkrétní lidi, kteří moje cesty lezou a které znám, abych se vyhnula příliš dlouhým pohybům. Nestavím také pohyby, které by od lezení té cesty odradily mě samotnou.“
Diverzita mezi stavěči a stavěčkami může lezeckému zážitku jedině prospět, její nedostatek naopak uškodit. Pokud je převážná většina cest stavěna silnými muži – přinejmenším průměrné výšky pro jejich pohlaví, je pak logické, že cesty budou tomuto stylu lezení odpovídat a pro osoby nenaplňující tyto charakteristiky to může být frustrující.
Na druhou stranu, z osobní zkušenosti mi přijde, že pokud mi většina cest tělesně „vyhovuje“, může být lezení někdy nudnější, protože nejsem příliš často vyveden z komfortní zóny – málokdy se stane, že bych musel zvolit nějaké výrazně kreativnější řešení.
V ČESKÉM RYBNÍCE
Na valné většině mně známých umělých stěn (Jungle, BigWall, Třináctka, snad jen s výjimkou Smíchoff) vídám neustále u autorů cest tatáž jména: Vilda Chejn, Denis Pail, Viktor Pařízek nebo Honza Zbranek. Stejně tak v Brně se člověk setká především se Štěpánem Stráníkem (Hangár) a Štěpánem Volfem (Hudy stěna). Už na první pohled nejde o nějak výrazně diverzifikovanou skupinu lidí. To se mé podle zkušenosti a podle zkušenosti mých spolulezců projevuje na stylu cest a pohybové diverzitě. Zkrátka po chvíli člověk dokáže číst rukopis jednotlivých stavěčů, kteří jsou prakticky ze sta procent lezecky i fyzicky silní muži.
Naopak v Berlíně, kam jsem se přestěhoval kvůli doktorátu, jsem se prvně setkal s tím, že na stěnách, kde lezu (DAV Kletterzentrum, Berta, Boulderklub, Bouldergarten a Basement), pravidelně staví ženy. Zmíněné boulderovky jsou si výhod přítomnosti žen vědomy, proto se tím otevřeně na svých sociálních sítích chlubí. V Německu se proto setkávám s výrazně větší diverzitou a kreativitou cest, které mě mnohdy nutí daleko více přemýšlet nad zvolenými pohyby. Což je podle mého názoru správně a zvyšuje to můj zážitek z lezení. To ostatně souvisí i s tím, že do stavění výrazně více promítají principy moderního boulderingu, tedy nejedná se pouze o silové bouldery po malých lištách. I začátečníci si na nich užijí obrovskou pohybovou kreativitu.
Ještě jedno srovnání. Zatímco se dle výpovědí účastní stavěčských kurzů organizovaných ČHS především muži (viz fotky, pozn. aut.), aktuálně pořádané Routesetting Symposium, což je stavěčský workshop v Lipsku, si za jeden z hlavních cílů vytkl otevřít diskuzi o diverzitě ve stavěčství a otevřít tento „cech“ skutečně pro všechny (viz video, pozn. aut.).
Tolik ke komerčnímu stavění, jehož účelem je poskytnout satisfakci zákazníkovi. Ani v soutěžním stavěčství není zatím situace zářná, i když se dle Honzy Zbranka pomalu mění: „Přítomnost stavěček jsme nedávno řešili na IFSC. Je to téma budoucnosti – připravit profesionální sport na to, aby je přivítal. Ale není to jednoduché, protože náš obor byl 30 let mužskou profesí. Cílem je mít v týmech jednu třetinu žen,“ říká Honza a podotýká, že ženské stavěčství má zatím mezi závodníky dobrý ohlas. Loni IFSC spustilo program pro diverzitu, jehož cílem je také, mimo jiné, přivést více žen k soutěžnímu stavění na světové úrovni.
URAZIT MADLEM
Pro některé závodnice se ale situace nemění dostatečně rychle. V poslední době se zvedla vlna pozdvižení – problémem byla výrazně jednodušší obtížnost ženských soutěžních cest po světovém poháru v Chamonix. Právě vyšší množství topů na ženských soutěžních cestách může svědčit o tom, že převážně mužským stavěčským týmům se nedaří zcela odhadnout úroveň a charakteristiky lezkyň, přičemž se pak o pořadí musí rozhodnout na základě předchozích kol nebo časomíry. Na světovém poháru v Edinburghu vítězná Ai Mori topovala obě kvalifikační, semifinálovou i finálovou cestu a druhou Janju Garnbret od ní dělila necelá vteřina na semifinálové cestě, jinak Janja též topovala všechny ostatní cesty. Nic takového se během mužských soutěží neděje. Janja Garnbret na svém instagramu položila palčivou otázku: „Can the routesetters use anything other than jugs?“ („Dokáží stavěči používat i něco jiného než madla?“ pozn. red.). Tento post vzápětí smazala.
Zvláštní kapitolou je pak sexismus v odvětví, někdy zaznívající přímo z úst stavěčů. Právě Staša Gejo na svém instagramu poukázala na nevhodné komentáře hlavního stavěče světového poháru v Brixenu (viz video, pozn. aut.). V nich se o ženském lezení vyjadřuje tak, že přece stačí pouze zkrátit vzdálenosti mezi chyty, protože se jedná „o boulder pro holky“, nebo že na návrh jiného stavěče není nutné zhoršovat stupy na nohy, protože se opět jedná „o boulder pro holky“. Tím hlavní stavěč přiznává absenci respektu k ženským atletkám a nedostatek empatie.
V našem rozhovoru popsala Olča Stehlíková deset let starou situaci, ve které se s touto formou „sexismu“ sama setkala. Nejmenovaný český stavěč jí tvrdil: „Holky se možná uplatní v komerčním sektoru, ale nikdy nebudou moct stavět světový pohár.“ Svůj názor ale od té doby již změnil.
HOLKÁM VSTUP ZAKÁZÁN
Je jasné, že stojíme před problémem: stavěčství je primárně mužské prostředí a existuje celá řada důvodů, proč by to tak nemělo být. Zbývá se zeptat: „Jaké jsou příčiny tohoto stavu a jak z něj ven?“ Stejnou otázku jsem kladl během rozhovorů.
Za prvé, fyzická náročnost stavění – ta byla uváděna jako hlavní příčina prakticky všemi vyzpovídanými. Chyty vyráběné kdysi z těžšího a vyplněného polyesteru, těžké struktury či vrtačka, to vše váží poměrně dost, přičemž především při stavění na laně je potřeba veškeré vybavení vytahat nahoru. Navíc se jedná často o dlouhou a vyčerpávající práci v hlučném prostředí, kde člověk vdechuje prach a magnézium.
Honza Zbranek i Anna Gibson uvádí jako hlavní problém samotný fakt, že se jedná o mužské prostředí. „Muži jsou soutěživější a dávají ledacos stavěčkám sežrat,“ říká Honza. Ani lezecké prostředí se odlišnému přístupu ke stavěčkám nevyhýbá. Olča sdílí svůj zážitek, kdy za ní přišel jeden zkušený lezec a oznámil jí: „Co to je za cestu? To bych teda rád viděl, jak ji lezeš.“ Olča si došla pro lezečky, vzala si sedák a onu cestu před jeho zrakem bez komplikací vylezla. „Hm, pěkný… Postavila sis to na sebe…“ a odešel. Štěpán Stráník rovněž zmiňuje to, „že stavěči jsou spolu držící kroužek kluků, kteří se navzájem znají a kteří se chtějí udržet – nemají tedy motivaci mezi sebe někoho pouštět.“
V důsledku tak chybí ženské vzory mezi stavěčkami všech úrovní. Výzkumy z rozličných prostředí prokazují důležitost existence vzorů pro podobu daného prostředí. To se týká i běžného pracovního prostředí, kde se lidé snaží docílit srovnání příležitostí.
„Hm, pěkný… Postavila sis to na sebe…“
KOFOLA ZA CESTU
Jak se ale shodují prakticky všichni, stavěčství prochází proměnou. Podle Honzy Zbranka je postupná profesionalizace oboru cestou dopředu. V jejím důsledku se zvyšuje bezpečnosti práce či snižují dopady hlučnosti a prašnosti. Zároveň se mění používané technologie: chyty se dnes dělají z lehčího sklolaminátu, který je navíc dutý, vrtačky se stávají lehčími, výkonnějšími a akumulátory déle vydrží. Další věc – při stavění cest stavěči či stavěčky častěji využívají druhé materiálové lano a přibývají také stěny, kde se dá stavět z plošiny.
Jak říká Denis Pail, stále je však v českém stavěčství patrné jisté nedocenění práce a podfinancovanost: „Problém je, že stavění se bere jako kamarádská práce. ‘Pojď si přijít postavit nějakou cestu a dostaneš za to kofolu.’ Sice se to postupně zlepšuje, pořád to ale není, co by mělo. Třeba v Japonsku je stavěč placený za denní taxu, staví třeba tři bouldery za den, zatímco u nás jich postavíš 15, ale máš přibližně stejné peníze na kupní sílu. Je to zřejmě dáno i tím, že majitelé stěn neradi akceptují, že stavění stojí peníze a že to je specializovaná práce.“
Důležitější je ale dle mého názoru proměna samotného prostředí. Příkladů toho, co se může změnit a co se již v zahraničí nebo na mezinárodní úrovni mění, je celá řada. Anna Gibson mi například popsala zkušenost se zahraničními workshopy, které vedou ženy: „Je to skvělá věc. A nemusí být nutně avizováno, že jsou jen pro holky. Navíc to stojí pár drobných.“ Honza Zbranek naopak zmiňuje stavěčský kurz explicitně vyzývající k účasti žen. Oba se shodují na důležitosti stavění komerčních cest ve stavěčských týmech, a nikoliv o samotě, protože práce v týmu umožňuje vyřešit některé problémy, například fyzickou náročnost práce, a dá prostor více stavěčům a stavěčkám.
Mimo profesionalizaci prostředí a jeho větší otevřenost jsem se také stavěčů a stavěček ptal na využití sociálních sítí, které podle mě mohou sehrát pozitivní roli – především v představování vzorů pro aspirující stavěčky a ukazováním otevřenosti prostředí. V Německu funguje interakce nejen stavěčů a stavěček s „klienty“ na sociálních sítích, ale i samotné stěny a boulderovky se často rozmanitostí stavěčského týmu nebo jeho otevřeností na svých sítích „chlubí“.
V tomto se Česko poměrně liší, což ostatně potvrzuje to, že prakticky žádný z vyzpovídaných stavěčů či stavěček neměl sociální síť a jejich vztah k nim byl spíše zdrženlivý. „Stavěči a stavěčky na instagramu mě inspirují, ale sama svoji tvorbu nijak neprezentuji. I když toho potenciálu, že bych mohla jít příkladem pro otevřené prostředí, jsem si vědoma,“ říká Anna Gibson. Olča Stehlíková, která začala se stavěním zhruba před 11 lety, mi v rozhovorech opakovaně vyjádřila pochyby o roli ženských vzorů pro otevřenosti stavěčského prostředí. Sama se ovšem během rozhovoru vášnivě rozpovídala o různých zahraničních stavěčkách, které sleduje na instagramu, ačkoliv na něm sama nevystupuje. „Jiným slečnám by to asi pomoct mohlo,“ přiznává nakonec.
V Německu jsou dnes už ženy naprosto běžnou součástí stavěčských týmů na umělých stěnách. Některé stavěčské dny jsou dokonce vyhrazené pouze ženám a je zkrátka vidět, že je tamější stavěčské prostředí otevřenější všem. To jde ruku v ruce s výrazně větší profesionalizací německého stavěčského prostředí, což ostatně zmiňují v rozhovorech i Denis Pail nebo Honza Zbranek. Honza k tomu však dodává: „Určitě neříkám, že u nás jsou stěny horší a stavěči méně šikovní. V Německu se můžeme poučit ohledně rovnoprávnosti ve stavění a bezpečnosti práce, ale v Česku zase lidi umí lépe stavět ‘přírodní’ cesty, které mají pohybovou spojitost s lezením ve skalách. Tam to posouváme dopředu zase my. Němci lezení na stěně vidí spíše jako fitness.“
„Co se týče rovnoprávnosti a bezpečnosti práce, tak Německo vede. U nás zase umí lidi lépe stavět cesty, které se podobají lezení ve skalách.“
Bouldering zažívá v Německu boom. Nemáme sice žádná tvrdá data, ale na první pohled je rozdíl oproti Česku markantní – napříč všemi věkovými skupinami. Pro lidi je to prostě zábava, která je i díky rozmanitosti autorů cest otevřená a dostupná úplně všem. A to platí i o soutěžním lezení – finále německé Bundesligy v boulderingu stavěl na konci června rovnocenně složený stavěčský tým. Což je v kontrastu s českou realitou, ale také s tím, co si někteří naši stavěči ještě dnes myslí:
Že mužské bouldery na nejvyšší úrovni mohou stavět pouze muži. Přičemž opačná situace, že ženským soutěžícím a klientkám staví téměř výhradně muži, je naprosto v pořádku.
ZÁVĚR BEZ LIMITŮ
V tomto článku jsem se postupně zabýval popisem, příčinami a potenciálním řešením toho, proč je stavěčství v České republice tolik uzavřeným, a především mužským prostředím. Kromě celé řady praktických nápadů bych chtěl podotknout, že je v první řadě nejvyšší čas, aby se otevřela diskuze o otevřenosti a diverzitě v českém stavěčském prostředí. Bez ní půjde změna udělat obtížně. Ostatně, zmiňuje to i většina vyzpovídaných stavěčů a stavěček. Na tahu jsou také majitelé a provozovatelé stěn, kteří by měli dát „nové krvi“ příležitost.
Vlastně nejzajímavější myšlenku v tomto ohledu přinesl Honza Zbranek. On sám by zrušil jakékoliv vstupní limity pro stavěče a stavěče, co se jejich úrovně lezení či předchozí zkušenosti se stavěním týče. „Je na nich samotných, aby si uvědomili, pro koho chtějí stavět, a to nějak sebereflektovali.“ Ani mně osobně nedává smysl, že 9a lezec staví cesty pro úplné začátečníky. Nebo že pouze muži staví všem.
Zkrátka stavění má, co se diverzity týče, obrovský potenciál. Podobný jako samo lezení – a to patří k nejrozmanitějším ze všech sportů vůbec.
Pokud bys stavění ráda chtěla zkusit, existuje několik způsobů, jak to provést. Kurz pro začínající ženské stavěčky na bouldery chystá například organizace Lano. Měl by proběhnout nejspíš v únoru – občas mrkni na jejich kalendář.
Zkušenější holky, které láká závodní stavění, se pak mohou „vzdělávat“ skrz kurzy ČHS, který uděluje národní licence ve třech úrovních. Nejvyšší má u nás Silvie Rajfová.
Určitě se neboj oslovit také lokální stěny v místě, kde bydlíš. I když to tak na první pohled nemusí vypadat, stěny mají o ženské stavěčky často zájem. Certifikáty nebývají potřeba. Hlavní je chuť tvořit.
__________
