„200 slov“

V kůži kyborga. Zkouším se vzepřít systému a znovu postavit na nohy

18. 10. 2020, Alena Čepelková

Pravda, není úplně největší. Vlastně je docela malý, nedůstojný, pro zasmání. Na výšku měří ona věž sotva pět metrů a dostat se na její vrchol se významem rovná zdolání údolního Bažináče. Prostě takový typický skalácký kvak, na který lezou jen magoři. Z mého pohledu má ovšem tento pytel dimenzi nekonečna, protože pokud vím něco úplně jistě, tak to, že ho určitě už nikdy nepůjdu sundat. Ať si tam klidně visí. Ani to, že jedním z autorů cesty je Joska Smítka, mě neobměkčí. Fakt nemusím mít ve sbírce všechno.

Přede mnou teď leží úplně jiné výzvy, jako třeba vydržet sedět u kompu dostatečně dlouhou dobu na to, abych si mohla zasoutěžit na eMontaně o nejlepší story. Na vozejku se sešroubovanou pánví to není zrovna velkej komfort.

Vynechám jak, kdy, co, proč, to je celkem nuda. Když držíš jednou rukou ledabylou žábu, natahuješ se druhou rukou za roh, kde tušíš dobrej chyt, kterej ti snad v příštím kroku pomůže cvaknout kruh, a usmeknou ti obě nohy, je celkem jasný, jak to dopadne. I já jsem dopadla.

Takhle nějak to začalo… (f: archiv AČ)

Zajímavé je teprve to potom.

„To bude určitě jenom naražený, za chvíli to rozchodím.“ „Aha, tak asi ne. Ale paráda, hejbu oběma nohama.“

O pár hodin později na liberecké chirurgické ambulanci klepe službukonající lékař do počítače přijímací zprávu a oznamuje mi: „Tak vás si tady necháme.“ Nic překvapivého, jen to, co tuším, je podloženo výsledky několika rentgenů a cétéček. „Ještě něco nepříjemného, musíme vás vycévkovat a pojedete si už nahoru lehnout.“ Ha, prý že nepříjemné cévkování. Mám pocit, že když jsem přestála několikanásobné překlady z pojízdného lehátka na rentgen a zpátky, je to pokus o vtip. Smysl pro humor tady ale nutně musejí mít, jinak se to asi nedá přežít. Takovejch blbců sem vozí! Jednoho za druhým.

„Dejte ho zatím vedle tý paní, co spadla ze skály. Bude to asi něco podobnýho. Ten spadl z višně.“ Pán je taky v pracovním, jen je zaneřáděný ze zahrady a já z lesa. A jemu praskl krček, mně ne, heč! Ještě si totiž neuvědomuju, co je horší.

Všechno tu jde dá se říci ráz na ráz, přesto se pokouším některé procesy vylepšit. Na rentgenech řvu jako tur, protože otočit se na bok, to fakt nedám.

„Omlouvám se, že tak vyvádím, nic mi do toho není, ale nebylo by lepší mi třeba předtím něco píchnout proti bolesti?“ Naštěstí mám ještě i bouli na čele, takže si dvě obsluhující lékařky jen vymění rozpačitý pohled. Přece jen vyloudí úsměv, když vyzvídám dál: „A kdepak se schovávají kolegové?“ Překládat pacienty je docela silová disciplína. Ještě že nevážím sto kilo!

A to se mi hodí i jinak. Následující den se konzilium rozhoduje, že jsem dostatečně vhodná osoba na operaci a aplikaci tzv. vnějšího fixátoru. „Asi chcete mít možnost se i posadit, že?“ vtipkuje lékař. Jásám. V duchu jsem se už připravovala na nejhorší variantu osm týdnů jen ležet nehybně na zádech. Externí fixátor ze mne rázem činí kyborga. To je věc! Solidní kus nerez oceli, šroubky, matky, taková hrazda trčící od boku k boku. Začíná mi pracovat fantazie. Mohla bych si na ni věšet utěrky a nebo kolem ní dělat veletoče.

Na oddělení traumatologie trávím celý týden, než mne osmý den vypoklonkují. I tak už jsem tam mazák, na moje místo se neustále tlačí jiní. Chirurgové a ortopedi běhají po chodbě non stop na operační sál, protože na heliport, nad kterým je náš pokoj, neustále přistávají nové a nové vrtulníky. Taky sestry mají dost, protože jich samozřejmě není dost. Se vší úctou k jejich náročné práci jsou však některé zážitky opravdu nezapomenutelné.

První noc. Na pokoji jedna sousedka mlčí, až mám strach, že je mrtvá, druhá neustále mluví. Trvá mi skoro dvě hodiny, než pochopím, že je chuděra totálně zmatená a že opravdu nemá smysl s ní konverzovat. Zvoním na sestru. „Prosím vás, nemohla byste mi dát špunty do uší?“ „Bohužel, to nemáme, ale když mi dáte dvacet korun, přinesu vám z automatu.“ Dvacku mám, ale jsou to vyhozené peníze. Paní non stop mluví celé následující tři dny i noci, než ji utlumí jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem.

…a takhle to skončilo (rentgen: Liberecká nemocnice)

První ráno. Na pokoj vtrhává jako Rychlá rota trojice sester. Lavory na umytí, výměna podložek v posteli, pozor vizita. „Tak se otočíme na bok, no vy jste šikulka,“ zbyde čas i na pochvalu paní, která není mrtvá, ale čerstvě po operaci kyčle. Jsem na řadě. Já nejsem šikulka. Zkouším se vzepřít systému. „Já se na bok asi neotočím, to hrozně bolí. Ale mohla bych se chytit za tu hrazdu nahoře a celá se nadzvednout, to není problém.“ Ale je. „Ne, my to musíme udělat takhle, otočte se,“ rázem upadám v nemilost, a to tím více, čím více padá z postele jehličí.

Nazítří mám po operaci a sešroubované kosti už bolí daleko méně, takže mi nedělá potíže přizpůsobit se Systému. Osazenstvo kolem mne se pomalu mění a já na konci pobytu mohu sečíst výsledky svého výzkumu. Takže:

Pořadí nebezpečných sportů:
1. Pád z výšky při domácích pracích
2. Chůze v kroksech
3. Horolezectví

Poslední ráno už umím všechno potřebné, přesednout si z postele na vozík a zpátky, převázat si ukotvení hrazdy a píchnout si injekci do břicha, tudíž se mohu přesunout do Domácí péče. Můj úkol je nyní vytrvalostní, to znamená vydržet se hýbat co nejmíň a srůstat co nejvíc. Jsem připravena na všechno, ale jeden z telefonátů mne přece jen malinko rozhazuje.

Volá Vilo, můj letitý kamarád a spolulezec z Popradu. Něco zaslechl a zajímá ho, odkud že jsem to spadla. Chvíli mlčí a pak povídá: „Aha, takže taký bouldrík?“


Článek se umístil na 5. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.


Facebook eMontany | Odebírej nás, sdílej, palcuj, komentuj...