Já prostě věřím na zázraky. Jak jinak si vysvětlit, že se nám předloni podařilo sehnat hlídání pro pěti a sedmileté dítě na celé dva týdny? Nutno podotknout, že k babičce jsme je poslat nemohli. První se starala o dlouhodobě nemocného člena rodiny a druhá je pořád jednou nohou na psychiatrii. Doufali jsme, že kamarádi, kteří nám to hlídání z mladické nerozvážnosti nabídli, nedopadnou stejně. A abychom nebyli v dosahu, kdyby si to v průběhu náhodou rozmysleli, odletěli jsme raději až na druhý konec zeměkoule. Do Kalifornie…

Probudil jsem se nedočkavý. Nad našimi hlavami se komíhaly koruny vzrostlých sekvojí a díky nadmořské výšce jsem cítil, jak mě po těle hladí studený, pryskyřicí vonící vzduch. Hodně příjemná změna po víkendu stráveném v poušti, kde předpověď na následující dny slibovala i 38 stupňů Celsia. Většina lidí jezdí do Sequoia National parku na ty obrovské stromy. My ale přijeli lézt.

Měla to být taková aklimatizace před hlavním cílem naší cesty, kterým byly samozřejmě Yosemity. Sice jsme se už trochu rozlezli v Pinnacles, jenže tam se jednalo o maximálně třicetimetrové výstupy. A co bylo hlavní, tamní sopečné vyvřeliny nabízí úplně jiný styl lezení, než jsou spárami protkané a jinak hladké žulové stěny ledovcem tvarovaného údolí.

Ještě doma v Čechách jsem nám podle informací dostupných na internetu vybral cestu Ladies on Top s obtížností „5.8 R“ (5a, písmeno „R“ vysvětlí autor textu níže, pozn. red.) na skalní masiv Moro Rock. Přišlo mi zajímavé, že jeden zdroj mluvil o třech a jiný o čtyřech délkách lana, ale říkal jsem si, že to v každém případě v pohodě stíháme za odpoledne, kdy už snad bude stěna ve stínu. Co znamená to „R“, jsem nezkoumal.

Začali jsme v návštěvnickém centru. To je místo, kde většinou můžeš nakoupit, zeptat se na cestu a hlavně se připojit na WiFi, protože i když si po příletu pořídíš simku s neomezenými daty, stejně ti bude k ničemu. Mimo velká města není skoro nikde signál. Ranger za přepážkou byl moc milý a poradil nám, ať nejezdíme na věčně přeplněné malé parkoviště přímo pod Moro Rock, kde bychom se stejně s největší pravděpodobností museli otočit a jet zpátky, ale ať necháme auto na velkém záchytném parkovišti po cestě a k našemu cíli se z něj svezeme shuttlebusem. Kdyby jen tušil, jak nám tím následující zážitek okořenil.

Moro Rock trčí z horské stráně. Jako kdyby se do ní zakousla velká kamenná ryba. Na vrcholu úzkého hřbetu je vyhlídka, kam se dá dostat buď za pomoci 350 schodů, nebo se tam vyškrábat po jejích strmých bocích. K nástupům nejdelších cest se tak na rozdíl od Alp nechodí do kopce, ale dolů z kopce. Něco po poledni jsme se z něj sypali i já s Haničkou. Lepší výraz mě nenapadá, chůze to rozhodně nebyla. Celý svah byl díky nedávným požárům pokrytý asi deseti centimetrovou vrstvou popela a my se jím brodili směrem k výrazné poruše, kde měla cesta začínat.

„Počkej, ty jsi k jídlu vzal jenom dvě tyčinky?“
„V klidu. Čtyři délky dáme za tři hodinky, na večeři budeš v kempu.“
„Myslíš v tom, kam mám ještě skoro dvě hodiny řídit, protože v tom našem původním už nebylo na dnešní noc místo?“
„Vždyť je sotva pět minut po půl druhý.“

Abych byl přesný. Moro Rock je určitě vyšší než čtyři délky lana. Jenže v popisu cesty se o žádném dalším lezení nemluvilo. Jenom o „large ramp of the east face“ a fotka stěny působila tak, že se nahoře pokládá. Pochopil jsem to tedy tak, že až na zmiňovanou polici dorazíme, tak po ní prostě odejdeme pryč. Nastal moment, kdy se ukázalo, že je to naprostá pitomost, ale k tomu se ještě dostanu.

V posledním roce jsem se snažil lézt s frendy co to šlo, ale stejně jsem si v první délce musel znovu zvykat. Ne vždy se mi po správné velikosti podařilo sáhnout na první dobrou, a tak mi těch zhruba čtyřicet metrů docela trvalo. Trochu to nabouralo můj časový odhad, nicméně jsem si říkal, že až se do toho zase vpravím, bude to lepší. Jenže ani ve druhé délce jsem nebyl nejrychlejší. Po krátkém traverzu následovala spára jak podle pravítka a když mi došlo, že na jejím konci budu některé ze všech čtyř kousků příslušné velikosti, co jsem nechal za sebou, nejspíše potřebovat na zbudování štandu, raději jsem si od posledního slezl zpátky pro ten zbytek. Ještě, že tak.

Druhá délka končila v místě, kde se spára zlomila téměř do pravého úhlu, začala se zužovat a postupně mizet v moři kolmé žuly, které se najednou jakoby rozlilo všude kolem. A právě v té chvíli jsem si uvědomil, že tohle sousto je trochu větší, než se na první pohled zdálo. Štand byl hodně vzdušný, nebylo na čem stát, pod nohama nějakých sto metrů, za posbírané frendy jsem byl vděčný. Dva z nich jsem ještě doplnil o jeden abalak a smyčkou omotaný oblý výstupek připomínající lidskou pěst. Mít jenom tohle bez těch frendů, nevím, jak by se mi tam s právě pošramoceným morálem viselo. Dobral jsem Haničku a koukal, kudy dál.

„Tady bychom měli traverzovat na konec té spárky a pak lézt tou plotnou šikmo doprava k jedinému nýtu v celé cestě.“
„Já tam nikde nic nevidím.“
„Sakra, já taky ne, ale třeba vykoukne, až kousek popolezu.“

Začal jsem lézt a vyhlížel v té nekonečné šedi slibovaný kus plechu. Ruce ve spáře nejdřív na žábu a pak už jen za konečky prstů. Než se úplně ztratila, nacpal jsem do ní náš jediný mikrofrend. Jenže nýt pořád nikde. Nezbylo, než se spolehnout na směr udaný v popisu a vydat se vzhůru zvlněnou plotnou. Chvíli to docela šlo, ale jak se jištění začalo vzdalovat, bylo to čím dál víc delikátní. Mírně položená kompaktní žulová deska neumožňovala cokoliv založit a veškeré chyty a stupy byly oblé nevýrazné boule. Lezení na rovnováhu. Sice ne moc obtížné, ale teď už nějakých deset metrů nad poslední cvaknutou karabinou. Hodně jsem zpomalil, promýšlel každý krok a hlasitě zhluboka dýchal.

„Já už ho vidím!“
„Z tvého hlasu je slyšet hodně velká úleva.“
„Jako bych se po čtrnácti dnech konečně vys..l.“

No k nýtu mi pořád zbývalo víc jak pět metrů. Dnes už vím, co znamená to „R“ za číslem obtížnosti. Je to zkratka pro „runout“ (dlouhé odlezy, pozn. red.).

Další štand byl de facto na okraji té velké rampy, o které jsem si myslel, že se po ní pěšky dostaneme na vrchol. Než za mnou Hanička dolezla, zhodnotil jsem ji na lezení tak za 3–4 UIAA. Celá tahle taškařice nám díky tomu všemu docela trvala a já v duchu přemýšlel, do kdy ty shuttlebusy vlastně jezdí. Haničce se hlavou evidentně honilo to samé, ale byla v klidu. Myslím, že jsme štandovali ještě třikrát, než to vypadalo, že by následující délka mohla být poslední. 

Bylo okolo sedmé. Vzduch znehybněl a protější hřebeny Sierry Nevady se topily v západu Slunce. Kdyby mi před očima neběžela představa šestimílového pochodu divočinou k autu, jehož větší část pravděpodobně proběhne potmě ve světle mobilu, čelovky jsme samozřejmě neměli, kochal bych se tou nádherou.

Lezení opět trochu ztěžklo. Vědomí, že už to snad opravdu budeme mít za sebou, mě tlačilo vzhůru. Na plochý vrcholový hřeben jsem se přehoupl skoro na jeho konci. Téměř v místě, kde se sbíhaly hrany východní, jižní, i západní stěny. Vyhlídka pro turisty byla o kus dál směrem k parkovišti, z onoho místa mimo dohled, ale že tomu tak nebylo vždy, naznačovaly tři schody vytesané ve skále hned vedle mě. Hádám, že ji z okraje posunuli kousek dál, aby lidé nerušili sokoly v době hnízdění. Jižní stěna byla právě kvůli tomu pro lezení uzavřena.

Obhodil jsem smyčkou velký hrot a zavolal na Haničku, že už jsem nahoře. V tom se ozval lidský hlas.

„Ty vole, schody!“
„Ty vole, Češi, nazdár!“
„Hovoříš jazykem našeho kmene?“
„No bodejť, kde se tu berete?“
„Spíš kde se tady bereš ty? Ale tak kdo jinej by tady taky lezl, než Češi.“
„A kdo jinej by přelezl zábradlí a chodil někam, kam se nemá, že jo.“

Hanička se mezitím přiblížila natolik, že nás slyšela, ale protože v do šera se halící pustině čekala všechno, jenom ne krajany, myslela, že už mi hrabe a povídám si sám se sebou. Když pak zjistila, že se opravdu s někým bavím česky, nevěřícně koukala. Rychle jsem novým kamarádům vysvětlil situaci a slíbili, že nás na záchytné parkoviště odvezou, protože dole mají auto. Poslední shuttlebus prý odjel před hodinou a půl.

Na vyhlídce bylo ještě pár dalších turistů.

„Did you climb it?“
„Yes.“

Ozval se potlesk a nám to bylo fuk. Nepřipadal jsem si jako hrdina, ale jako blbec, který podcenil situaci. Spěchali jsme dolů za našimi zachránci. V poledne bylo velké parkoviště plné aut. Když nás na něm Lenka s Kubou vysadili, zůstalo tam jen to naše a hodně překvapený jelen. Asi už nás nečekal. Zjevně nevěřil na zázraky.

____________________________

Text skončil na druhém místě v naší letní soutěži „To nevymyslíš“. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.