Ve chvílích, kdy tělo říká „stop“, hlava chce ještě dlouho pokračovat dál. Řeč je o zraněních, operacích a dalších překážkách… Ačkoli se často snažíme na ně nemyslet, nebo plánované zákroky odsouvat, obvykle nás zastaví v tom nejméně vhodném okamžiku. A nezáleží na tom, zda je člověk začátečník nebo zkušený lezec.

Najednou něco, co bylo každodenností – skály, stěna, tréninky, vůně magnézia – mizí na týdny nebo měsíce. Najednou tělo, které bylo nástrojem k realizaci vášně, vyžaduje pozornost, čas a trpělivost. Pro mnohé z nás je to jeden z nejtěžších momentů na lezecké cestě. Tehdy se objevuje otázka: Kým jsem, když nemohu lézt?

Na začátku je to opravdu těžké. Lezení je pohyb, soustředění, konkrétní činnost. Je to plánování dalších výjezdů, boj s vlastními omezeními a pobyt v přírodě. Je těžké se smířit s nehybností, sledovat ostatní a cítit ztrátu. Ano, ten pocit ztráty je pro mě nejtěžší. Pocit, že mi unikne mnoho důležitých cest, výjezdů a tréninků. Protože lezení není jen sport – pro mne je to způsob myšlení a pohledu na svět.

Jak se vypořádat s takovými situacemi a jak najít nové zdroje inspirace během rekonvalescence? Rozhodla jsem se podělit o krátký příběh, který ukazuje, že cesta zpět na vrchol někdy vede přes… Umění.

Velká přestávka pro mě přišla po komplikované, ale plánované operaci spojené s mou onkologickou nemocí. Operace proběhla na začátku roku 2025, dva roky po stanovení diagnózy. Po dobu dvou měsíců jsem prakticky nebyla schopná chodit. Leden a únor jsem strávila v neschopnosti pohybu, bojovala jsem s bolestí a snažila se znovu získat základní pohyblivost. Lezení nebo jakýkoli pohyb byly tehdy mimo můj dosah. Skály a lezecké stěny se zdály být vzdálenou vzpomínkou, jako by z jiného života. A přitom ještě nedávno jsem lezla na Mallorce v jedné malebné zátoce a cítila mořský vánek na kůži v paprscích Slunce. (Velký článek o tom, jak se Monika uzdravila i díky lezení, jsme publikovali tady, pozn. red.)

Začala jsem hledat alternativní cestu. Jelikož jsem nemohla lézt fyzicky, rozhodla jsem se zůstat ve světě hor a skal jiným způsobem. Sáhla jsem po štětcích, barvách a plátně, abych zahájila své lezení v nové dimenzi  – prostřednictvím malby. Vytvářela jsem obrazy inspirované lezením: skalní stěny, siluety žen zavěšených v prostoru, horské krajiny, mé lezecké boty a detaily, které mi dříve během lezení unikaly.

Malování se pro mě stalo formou „tichého lezení“ ve stylu free solo, bez jištění. Byla to skutečná jízda, v mém případě „bez držení“. Místo chytů jsem používala barvy a místo sekvencí pohybů jsem komponovala obraz. Každý z nich byl jako nová cesta: s nápadem, obtížnými místy, opravami a chvílemi pochybností. Přesně jako v lezení – málokdy končil první pokus úspěchem. Díky tomu jsem stále cítila blízkost s tímto světem. Možná ne fyzicky, ale mentálně a emocionálně rozhodně ano.

Co je zajímavé, vše začalo měsíc předtím, ještě během pobytu v lázních. V rámci arteterapie, tedy léčby prostřednictvím umění, jsem namalovala svůj první obraz v životě. Neměla jsem velká očekávání; vedla mě spíše zvědavost a vnitřní touha, která mě už dlouho provázela, alespoň jednou zkusit namalovat skutečný obraz na plátně. A tehdy se stalo něco, co jsem vůbec nečekala – pocítila jsem obrovskou radost a uspokojení, srovnatelné s tím, jaké cítím po dosažení vrcholu skály nebo po zdolání vrcholu hory. Malování mě pohltilo téměř okamžitě, stalo se pro mě něčím jako druhý dech, díky kterému jsem nemyslela na svá fyzická omezení.

Pamatuji si, jak mě terapeuti vedoucí kurz povzbuzovali, ať s malováním nepřestávám. „Máš talent a stojí za to ho rozvíjet,“ slýchala jsem. Často jsem podceňovala své úspěchy, myslela jsem si, že přece maluji jen podle instrukcí z YouTube, což zvládne každý. Nepovažovala jsem jsem si, že to není „pravé“ umění. Lezení a volejbal byly věci, ve kterých jsem se cítila opravdu „doma“. Ale v měsících, kdy jsem nemohla ani normálně chodit, se právě malování stalo mým jisticím lanem.

Během malování jsem objevila něco neobyčejného. Lezení mě naučilo dívat se způsobem, který umožňuje vnímat strukturu skály, hru světla a stínů a napětí v lidském těle. Tyto dovednosti začaly obohacovat mé malířství. Hory na mých obrazech přestaly být jen pozadím – staly se emocí, vzpomínkou nebo snem – jako třeba Himálaje… Nebo příběhem o cestě, která někdy vede vzhůru, a jindy nutí zastavit se, rozhlédnout se kolem v bolesti a utrpení, ale s vděčností za dosavadní život.

Lezení mě také naučilo vytrvalosti, pozornosti a trpělivosti, což jsou vlastnosti, které jsem našla i v malířství. Pochopila jsem, že být lezcem nekončí v okamžiku, kdy slaníme ze stěny. Je to způsob prožívání světa a života, který lze vyjadřovat mnoha různými způsoby.


ZÁVĚREM

Malování mě naučilo vnímat svět a lidi kolem sebe s ještě větší pozorností, zaměřovat se na každý detail. Umožňuje mi vyjadřovat na plátně své pocity a emoce: strach, bolest, úzkost, radost, lásku, nadšení, a dokonce i nešťastnou zamilovanost. Je to skutečná a mnohem levnější forma psychoterapie.

Dnes se na toto období dívám z jiné perspektivy. Přestávka, která se zdála být koncem všeho, se ukázala být začátkem něčeho nového a krásného, i když stále spojeného s lezením. Existuje mnoho způsobů, jak zůstat blízko tohoto světa: prostřednictvím kresby, malby, fotografie, psaní nebo plánování budoucích výprav. Zranění a nemoci mohou sice omezit naši fyzickou aktivitu, ale neberou nám vášeň. Někdy jen mění její formu.

Po několika měsících přestávky jsem se vrátila k lezení na skalách a na stěně, obohacená o zkušenosti tohoto času. Bohatší o obrazy, které vznikly v období, kdy jsem nemohla lézt, a o vědomí, že vášeň nezmizí, ani když tělo musí zastavit. Bohatší o vědomí, že takové přestávky, ačkoli těžké, nemusí znamenat prázdnotu… Mohou se stát příležitostí k objevování nových cest – někdy vedoucích přes barvy, plátno, ticho a samotu.

PS. Při psaní tohoto článku opět procházím nečekanou, dvouměsíční přestávkou. Krátce před vánočními svátky jsem si zlomila prst při volejbalu, což vyžadovalo operaci. Naštěstí se to týká levé ruky, takže mohu malovat (a psát tento článek) bez pocitu viny, že „plýtvám“ časem, když nelezu. Rok 2025 jsem začala a skončila pobyty v nemocnici na operacích. Stačí, že? Přeji nám všem, aby nový rok 2026 byl pro nás laskavější. A také ať máme ve skalách dobré počasí!