Stát se může cokoliv. Vypne tě zranění, odstěhuješ se na samotu, práce tě zavane do Finska, vydáš se na vejlet do nějaký tramtárie. Lezecká sezóna ti každopádně skončí už v průběhu září a ty předpokládáš, že se nejdřív bude v triku a teplákách běhat po skalách až s vůní jarních prvosenek.

I když, proč by?

Štrádoval jsem si to Vietnamem, když mi Káča s Kubou začali posílat fotky ze skal. S mořem za zády. Pche, podzimní dovolenkáři na Kalymnosu. Závistivě jsem pozdvihl obočí. A vzpomněl si na naše srpnový velikášský hlášky o házení vidlí do Vánoc v Čechách.

Tak si je proklepnu. A hle, silácký řeči nebyly žádným tlučením prázdný slámy. Názor rodin raději předem nezjišťujeme. Ještě by se příbuzenstvo projevilo jako okázale kyselý a nám akorát poskytlo výmluvu, proč si penízky raději ušetřit a letos si koledu teda ještě zazpívat.

Nejdřív byla v hledáčku Sicílie. Nic moc levnýho. Trocha brouzdání pro internetech dovedla Kubu na stopu Mallorcy. Pro mě devadesátková destinace z bookletu cestovky Fischer. Větší brácha Ibizy. Německý důchodci a všude samá diskotéka.

Ale vyměnit kapra v trojobalu, rozpačitý: „Jé, děkůjů,“ nad dárky a bezútěšně rozčvachtaný ulice za přímořský sluníčko, patnáct stupňů a pět dní pohybu ve svislým směru?
.

U mysu Formentor najdeš pěknou oblast La Creveta. (ilustrační foto S. Mitáč)

.
LETÍME, JEDEME, LEZEME

Ryanair je sice velmistr ve vydřidušství, ale doveze tě za pár šlupek z Berlína až do Palmy. Týdenní parkování v Německu u letiště je za hubičku. A byť to prý ve Španělsku není úplně košer, i na Vánoce se dá sehnat rozumně zpoplatněný kutloch přes Airbnb. Už o tom ani nevedeme diskuze – letenka je na mailu.

Nával přímořskýho kyslíku vystřídá boj s letištními autopůjčovnami. Když nemáš kreditku, jako bys nebyl. Externě sjednanému pojištění se vysmějou: „Haha, dobrej pokus, moulové.“ Předběžný rozpočet se začíná mírně přifukovat. Nakonec vyhandlujeme káru z nejlevnější kategorie. Tři mrknutí na dámu za přepážkou a pochvala její dokonalý angličtiny bez přízvuku (lhát se nemá, nebo účel světí prostředky?) a místo Fiatu 500 nám přihraje celkem prostorný Nissan.

Pět dní na mallorských vápencích může začít.

A teď bych se měl možná hnout k faktografickýmu výkladu. A zahrnout tě fundovaným popisem lezeckých oblastí, jejich předností a neduhů, tipů a triků jak se k nim dostat, či kterou zkratkou to vzít a vyfasovat při tom od místního farmáře sud pomerančový pálenky zdarma…

Ale servírovat nějaký učený rady, když jsme přitom sami stihli polízt sotva zlomek toho, co se na Mallorce dá, není pointa týdle zkazky. Internety už jsou toho stejně plný. Nebudu tu ani hýřit kvantem fórků, humorných okamžiků a nejapnejch situací, který Vánoce na skalách ve Špáňu přinesly. Navíc mi dochází množství doporučených slov.
.

Mallorcu a její vápno si zamiluješ jednoduše. (ilustrační foto S. Mitáč)

.
Dělat věci podle zvyku, v zajetým rytmu i naučeným sledu je komfortní. Komfort není sám o sobě špatná věc. Ale udělat spontánní úhybnej manévr z nalajnovaný, předvídatelný štreky přináší chvíle, který jsou silný už jen tím, že vůbec jsou.

Nemusíš bušit 8céčka, abys kdykoliv (psáno tučně a podtrženě) sbalil bágl, vercajk a nějaký fajn vokurky (čti kámoše), a vyrazil do nečitelných zítřků. Existuje spousta klišoidních hlášek, který by se tady daly použít.

Třeba jako krajně otřepaný: „Dělej, co tě baví.“ Když to budeš dělat i nějak jinak a někde jinde, bude tě to možná bavit ještě víc. Třeba jako lezení – na Boží hod, u tyrkysovýho moře. Paráda.

Vertikální pohyby v jednom z nejoblíbenějších Sektorů – Sa Gubia (ilustrační foto S. Mitáč)