Dívčí lezecký klubík „Madlajzny“ funguje někdy jako katalog klukům, který hledají parťáka na lezení a znění inzerátu je věru lákavé: „Čau, mám trochu úsměvný, ale stoprocentně vážně myšlený příspěvek. Můj moc fajn a pohledný kámoš lezec hledá spolulezkyni na týden na Kalymnosu, nechtěl by někdo jet? Můžu jen doporučit.“

Načež se ukáže, že nabízeného kámoše znáš, párkrát jste se spolu už na pískovcový věži i v hospodě potkali, a když parťáctví i váhový rozdíl projdou zkouškou na Vltavské žule, Kalymnosu nic nebrání! Na poslední chvíli koupená letenka Praha–Kos a zpět i s 23kg odbaveným báglem na lezecký cajky stojí přibližně 7000 Kč, není tedy nutno obětovat nepotřebné orgány, ba ani málo nošené lezečky.

Kalymnos máš zatím nakoukaný jen z fotek: za lezením se tam vydávají tvoje kanadské kolegyně, drsňačky, který buší 8a a bicáky se jim nevejdou do záběru. Místo fotek skal a lezení teda posílaj hlavně fotky jídla.

Tenhle ostrov je sympatickej už v Praze na letišti, protože u brány nečekají normální turisti, nýbrž jenom samí lezci. Lehce je rozeznáš podle přehlídky lezeckých značek, od Rafiki po Black Diamond. Místo kufrů a příručních zavazadel mají na zádech vaky s lanem, v síťce na batohu helmu a jednomu specialistovi se na báglu dokonce houpe maglajzák.

Z letiště na Kosu pospícháš taxíkem na první trajekt, protože jste všichni namotivovaný a chcete lézt, sotva letadlo dosedne na řeckou půdu. Přehlídka lezeckých značek pokračuje i na trajektu. Hlavním nákladem jsou vaky s matrošem, nařachaný předloktí a nosy zabořený do průvodce. Rychle si domluvíte spolujízdu taxíkem do base campu v Massouri, protože 25 EUR za dva se vám zdá hodně a radši si za to večer dáte Mythose. Na taxík vám nepřispívá nikdo jiný než samotný maglajzákový specialista z Německa.

Den je už v jeho polovině, a tak nezbývá než se vydat strmým nástupem do sektoru Poets hned za domem. Lezecká sezóna na Kalymnosu je koncem října na samém vrcholu a skála nápadně připomíná Smícháč v odpoledních hodinách. Kdo se chce vyhnout davům, zamíří do sektorů na sluníčku. Možnost úžehu a spálený kůže výměnou za prázdný cesty se opravdu vyplatí.

Hned první den někde vedle tebe sletí lezec na zem, protože mu projede lano jistítkem. Z dálky vidíš záchranáře, nosítka, naštěstí se ale večer dozvídáš v lezecký skupině „Kalymnos Climbing“, že to i přes velkou výšku přežil. Bacha na ty uzle na konci lana! A taky se hodí helma, protože místní kozy lezce nemají v oblibě a trefujou je kamením.

Těch Mythosů za ušetřený eura si v rámci upevnění parťáctví první večer dáš trochu víc a s lehkou kocovinou ráno vyrážíte do sektoru Afternoon. Nástup je sice jenom dvacet minut, cesta je ale prudká jak sjezdovka na Špičák. Hned druhej den teda parťáka testuješ, kolik snese stížností a co unese v batohu. Stoupá se nalevo od Grande Grotty, což je největší místní paráda, obrovská jeskyně s krápníky, která do převisů pustí jenom ty nejdrsnější bušiče.

Pod skálou se dozvídáš, že kromě parťáka jsi v inzerátu vyhrála taky údernou skupinu zkušených lezců z Karviné. Seznámení je rychlý, protože jako holka z Chodska (Domažlice a okolí, pozn. red.) jim rozumíš asi tak každý čtvrtý slovo. Dorozumíváte se zatím teda jenom podáním ruky a porovnáním síly úchopu.

Sektor Afternoon je ve stínu, je tam velká spousta krásně odjištěných 6a, který zvládáš vytáhnout, i když je ti špatně a závěrem tě zláká i velmi doporučované Janas Kitchen (6b). Těsně pod topem poprvý ze zoufalství narveš koleno do skály, tvýmu Goťákovi (variace na šicí stroj nebo Elvise, pozn. red.) to ale stejně moc nepomůže, a tak dáváš španělským guidům na zemi školu něžných výrazů. Jak se zdá, nadávky jsou stejný na Chodsku i v Karviný.

Každej lezeckej den je třeba uzavřít koupačkou, velkou porcí gyrosu v Souvlaki Square nebo osmi chody v Panosovi a veselým večerem s místním vínem a příběhy o lezení v Yosáči a na Denali tvojí nové úderné skupiny. Vypráví ti, jak s holkama dosahovali na skále vrcholů, kdo komu ve vícedélce počůral helmu a brzy se dozvídáš, že kluci jsou na Kalymnosu jako doma. Za jedenáct let, co sem jezdí, už nejspíš vypili hodně moc dovezené slivovice na terase s výhledem na Telendos.

Na Kalymnosu nikdy neprší, ale to ani v Chulille, kde v dubnu na tvým výletě pršelo osm dní z osmi. Nicméně, leje jak z konve, a tak se celý ráno špekuluje u nejlepšího čokoládovýho croissantu z Ibiscus Marketu, kterej převis bude suchej a hratelnej. Do Grande Grotty sice neprší, ale taky tam ty ani parťák nic nevylezete. Rest day by byl hodně proti vaší vůli, a tak zvládáte alespoň ladit techniku nohou v plotnách na Ivory Tower.

Předpovědi navzdory vyráží parťák další den kromě snídaně shánět i skútr. Vrchol lezecké sezóny není znát jen v sektorech za domem, ale taky v půjčovnách. Když se konečně na samém konci Massouri jeden volnej povoz najde, po zaplacení zjistíš, že nestartuje. Majitel se omlouvá, peníze ti vrací a vysvětluje: „Včera pršelo.“ Ostatní lezci už kolem túrujou motory a s batohy ověšenými lezečkami, helmami a clip sticky sviští pod skálu. Členové skupiny „Rope Hunting Pro“ by měli žně. Komu na Kalymnosu na batohu nevlaje materiál, ten jako by nebyl. Naštěstí sektor Kasteli je v docházkové vzdálenosti, a tak i tentokrát se povedlo ušetřit peníze za skútr na další Mythose.

Kasteli je hned nad mořem, výhledy jsou parádní, cesty hezký a dlouhý, a jelikož se jedná o sektor s lehkýma cestama, nikdo to teda moc nehrotí a všichni si užívají veselé nálady. Pořád drobně prší, ale to lezení ani svačení nebrání. O nejlepší cestu dne soupeří Pillar of The Sea za 6a+ s lehčí 6a madlovatou variantou Merci Brothers. O nejlepší svačinu dne soupeří parťákův sendvič se šunkou a parmazánem se zakoupeným čoko-croissantem.

Expedice Kalymnos je v polovině. Očekávaná ponorka se nekoná, protože parťákovo svačiny ti chutnají opravdu hodně. Chutná ti taky, že on jakožto svaly vašeho družstva nosí každej den lano. Není naštvanej, když ho hned první den v jedný cestě přelezeš, a když máš natečeno, odváže ti osmu ze sedáku. Hledáním stupů trávíš o polovinu času méně než první den, polovinu času taky trvá, než ti parťák večer přetlumočí dobrodružné příběhy úderníků z Karviné. Nově již rozumíš dokonce každé druhé slovo. Do konce výletu se jejich vtipům možná zasměješ hned v momentě, kdy je vypráví. Slivovici k jejich nelibosti stále odmítáš, ale do slovníku si zapisuješ, co znamená „na sagoča“ (koupání bez plavek, pozn. aut.).

Na další den si úspěšně domlouváte auto, protože v plánu je vzdálenější sektor Styx nad klidným městečkem Emporios. Auto se oproti skútru jeví jako šťastná volba, protože i přes noční déšť startuje. Bouřka zasypala silnici bahnem a kamením, takže čtyři kola budou na divoké silnici jistější než kola dvě. Co se jako šťastná volba nejeví, jsou první cesty v jedné z jeskyní. Bouřka kromě silnice zasypala taky nástup kozími bobky. Na zemi není centimetr čisté země, není si kam položit lano ani lezečky, není kde svačit a místo mořského vzduchu máš v nose smrad kozího výběhu. Zhejčkaná princezna naštěstí nejsi jenom ty, parťáci mají nástupovky s dírama, do kterejch jim ty bobky propadají, a tak brzy velí k ústupu mimo spádnici. Na rozehřátí vybíráte jednoduchou, ale hezkou cestu Lachesis za 5c po oranžový skále a nejlepší cestu dne jednoznačně vyhrává dlouhá, fotogenická hrana Tönerner Krug za 6a.

Od začátku máš v průvodci záložku na sektoru Arginonta Valley, předposlední den vaší expedice již tedy není nutno o výběru sektoru spekulovat. Slivovice nejspíš došla a parťák namotivován na rozlez vybírá Bichon Direct za 6b. Cesta začíná po madlech do převisu a po pár krocích je nutno prolézt dírou ve stropě. Dvacet pět metrů lezení za tři hvězdy odpovídá a rozehřáti převisem rychle přibývají další metry i ve vedlejších třicetimetrových cestách. V Arginonta Valley je rušno, lezci jsou namačkaní těsně na sebe, ale panuje ticho jako v kostele. I tak ale tu a tam zaslechneš další Čechy a Slováky. Den se uzavírá koupačkou na krásný pláži, akorát že zase v dešti. Promasírovat nohy pomačkaný z lezeček na oblázkový pláži ve studený vodě je nejlepší regenerace.

Na poslední den to chce něco speciálního. Dopravit se loďkou na Telendos už časově nevyšlo, a tak se jde na jednoduchou vícedélku Three Stripes (5c+, 170 m) s krátkým nástupem, která ale slibuje intenzivní zážitek v podobě 80metrového slanění do Grande Grotty. Parťák tě nechává tahat tvoji první vícedélku, a tak můžeš uplatnit znalosti nabyté v metodickém okénku z deštivého rána předešlých dní. Štandy na dveřích vašeho apartmánu máš pořád ještě v paměti. Šest délek lehkého lezení máte brzy za sebou a po pár minutách chůze nacházíte slaňák. Je třeba dbát zvýšené opatrnosti a neshodit volné kameny. Nechceš mít na svědomí lezce pod tebou. Úspěšně svazujete dvě lana, týmový metodik vše několikrát kontroluje a hlásí odjezd. Parťák v tvých očích vidí nervozitu a radši tě nahoře nechává napospas trpělivějšímu členovi týmu. Prostě ať ti ten prusík po stodvacátý vysvětlí někdo jinej. Poprvý máš Goťáka taky při slaňování, první krok přes hranu stojí dost přemlouvání a hodně: „Já se bojím,“ ale je to zážitek.

ZÁVĚREM

Je ti hned jasný, že na Kalymnos se ještě vrátíš, že sem chceš vzít i tvůj dívčí klubík a jezdit sem minimálně dalších jedenáct let jako úderníci z Karviné. Navštívit všechny sektory a jednou vylézt něco v Grottě. Kalymnos je speciální planeta. Tady se dýchá, mluví a žije lezením.

Je to velký hřiště pro nás všechny lezce. Lezecký obchody na každým rohu, nadšený lezci máchající rukama večer v hospodě, lezky a helmy na batohu a lano za krkem. Je to parťáctví, podpora, úsměvy a rozsvícený oči, co milujou život. Taky gyros a studenej Mythos. Choďáky s výhledem na moře i drsný převisy po krápnících. Večerní kroužkování cest v průvodci, odřená kůže na prstech a spokojená duše.

Lezecká planeta Kalymnos.