„200 slov“

Životní energii si dobíjím v Jizerkách nad Libercem

25. 07. 2016, Ondra Šnopl

Lidi mají rádi různé druhy lezení, někdo spáry, druhý stěny, odvážné nebo odjištěné sportovky, písek nebo vápno. Dnes jsou v módě umělky, lezení po barvách, bezpečný adrenalin. Já začínal v Jizerkách a doteď mě to baví. První cestu, kterou jsem kdy lezl a tahal, byla „Západní Hrana“ na Homoli Cukru.

Auto nebylo, takže vlakem do Jizerek to bylo spíš o víkendu. Ale člověk chtěl vypadnout do skal i po škole. Naštěstí, pár kilometrů od baráku jsme měli Kateřinky a Rudolfov. Okrajové části Liberce s krásnými lesy a spoustou kamenů. Na kole tam byl člověk za půl hodinky, pěšky za hodinku. První zkušenosti k nezaplacení – obří uzel při slanění, který se rozmotal a pád skoro až na zem, nejištěné plotny, první pivo ve skalách, kamarádství na celý život.

Strejda Gůgl ještě v plenkách a já byl rád, že umím vůbec použít disketu. I tak se mi podařilo sehnat jediného průvodce, který na tyto oblasti byl, samizdatový od Jirky Doubravy. Za poslední prachy na svačinu jsem si ho ve školní tiskárně nechal vytisknout a o hodinách češtiny, místo vybrané literatury studoval nákresy a přemýšlel, kudy se k jaké skále asi jde.

Tenkrát žádné GPS nebyly a hledání podle popisku: „U patníku na vrcholu stoupání zahni doleva, po lesní cestě asi 300 m, až uvidíš mýtinu, na ní to je.“ Během těch pár let mýtiny zarostly, lesní cesty taky, a tak bylo hledání leckdy mnohem složitější než celé lezení. Najít Borůvku, Ropuchu nebo třeba Žihadlo, to byl úspěch sám o sobě.

Skalky v Rudolfově nejsou nijak vysoké, naopak, spousta z nich jsou spíš bouldry a dají se lézt bez lana. U spousty z nich je i dost bídný materiál, krystaly se lámou, často se leze v mechu, dolézá do borůvčí nebo je směr už tak zarostlý, že si člověk během cesty musí nějaký ten krystal vydolovat z pod mechu. Lezl jsem všude možně po Evropě, v Americe, sportovky, písky, vícedýlky… Ale zbroušený kartáče, odřený klouby a kolena z ulomených krystalů, hlína a mech za ušima – tohle mi vyčistí hlavu vždycky. Pro někoho bezvýznamný kvak, zbytečná práce. Pro mě dobíjení životní energie.

Stále zde vznikají nové cesty, ať už kvaky nebo významnější směry s borhákem, tak i sportovky v místních lomech. Pro číslo si sem člověk nepojede, ale jestli v tobě ještě zůstalo trochu toho lezce romantika, samotáře, dobrodruha, tohle je to, co hledáš.

Rudolfovský lom, cesta “Neoklasicismus”, prvovýstup. Pouze vlastní jištění.


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu