Už skoro rok bydlím na Islandu, kde srdce lezce většinu času pláče, pokud není připraveno strávit několik hodin řízením na té jediné cestě, co tu mají. A to mi moc nevoní. Nebo pokud zrovna nefouká – rozuměj vítr, co ti při vystupování z auta urve dveře, pokud je nedržíš. Ale když mě přijel navštívit brácha, věděl jsem, že moje lezecké srdce zaplesá. Když se jednou za čas potkáme, většinou to totiž nebývá na pokec u piva… Tentokrát jsme se vydali na nejdelší islandskou vícedélku – „Boreal“ 5.7, 487 m (5+ UIAA, pozn. red.).

Přístup je dobrodružství samo o sobě, jedeš 4x4kou po písečné pláži, v podstatě po vodě a nevíš přesně kudy. Brácha to zvládl bravurně, já se zmohl akorát na to držet se dveří spolujezdce a být podělanej strachy. Po pláži to totiž ještě nekončilo, pokračuješ po „cestě“, která je dělaná pro auta s trochu vyšším podvozkem… Nenaděláš nic. Během prvních pár hodin se můj mozek nezmohl na nic jiného, než předhazování všech katastrofických scénářů, které určitě nastanou při cestě zpět. Rozuměj urvaný kolo, uvíznutí v písku, díra nebo díry v autě. Prostě duhy a jednorožci, znáš to.

Přijeli jsme do pravého islandského počasí – fouká, mrholí a všude mlha. Ideálka. Na rozlez volíme těžší, zato kratší vícedélku „Saurgat-Satans“ 5.10b. (7- UIAA, pozn. red.) Už to jméno nás mělo trknout. V islandským průvodci pomocí googlu luštíme, že se vyplatí po dešti počkat dva až tři dny. Ale protože jsme blbí a tolik času nemáme, vyrážíme hned druhý den. K cestě to je jen 15 minut od auta, a tak už za chvíli přešlapuju na mechovitých stupech první plotny, zahradničím, nadávám a bojím se. Nohy v lezečkách mě bolí už teď. Místo kyvadla z mega odlezu volím přítah za erární karábli… Hm, čistě to asi dneska nedám. Nervozita padá, až když nacházím žábu o trochu výš. Trochu trávy a už jsem na prvním štandu. Ty kráso, dobírat lano je snad těžší než samotný lezení!

Druhá klíčová délka vychází na Lakyho – downclimb/traverz trávou do masivního kouta se super matrošem, tentokrát mínus mech! Po našem přelezu i mínus pár chytů… Něco za něco. Skála je ostrá, chyty malý a rackové lítají tak blízko, že slyšíš zvuk jejich křídel. Nejhezčí lezení z celé cesty je krátký sokolík v koutě a pak přelez do tenké stěny po malejch. O dost krásnější, když to lezeš na druháka, to je pak každej hrdina.

Opět beru ostrý konec a padám hned do prvního nýtu. Prej nejlehčí dýlka! Rozdejchávám prvotní šok prvního pádu na vícedélce a přelejzám přes hranu na malou paseku. Ano, čteš dobře, paseku. Vzpomínám na anglickou klasifikaci, HVG (Hard Very Grassy), přitahuju se za drny a děkuju za dětská léta strávená na záhoně. Nut tool (šťáradlo, pozn. red.) by se taky šiknul, ale ten si na palubu letadla nevezmeš. Párkrát skoro spadnu a s úlevou sedám do trávy na třetím štandu. To lano tahá čím dál tím víc.

Další délka. Laky traverzuje po mechu k hraně, po několika metrech cvaká první borhák, ale druhej nikde… Co se děje?! Po obdivuhodné zahradnické seanci, bez rukavic a trojzubce nachází druhej… To je radosti! Dál už je to ale jen tráva a jištění v nedohlednu. Leze se dál. Tři metry nad preskou a pořád nic. Tráva. Mech. Popoleze ještě metr a vzpomíná na minulý víkend v Ádru, kde měl taky namále – prý ho bylo slyšet až v Kalírně. To bylo asi znamení… V duchu měřím metry potenciálního pádu a odhaduju, kde přistane. Je to jedna z těch situací, kde jsi sakra rád, že jen držíš lano v kýblu, a jsi vlastně úplně v klidu, zato parťák potí krev. Po deseti minutách v téhle prekérce Laky statečně sleze dolů a nakonec zvládá i traverz zpátky.. Mazec. Protože mě traverzy a odlezy po trávě nevoní, slaňujeme dolů a náladu si spravujem cestou „Dirty Rainbow“ – jediná sportovka v budoucím nabušeným sektoru, kousek od „Saurgat Satans“. Kam na ty jména chodí, fakt nevím.

Zmíněnou nejdelší vícedélku jsme lezli nakonec až druhý den – 11 délek skvěle odjištěný čistý plotny. Žádný zahradničení, super počasí, nic se nepokazilo. Takovýma storkama se přece nikdo nechlubí.