Úvod 17denního lezeckého tripu po Evropě v podání Máry Stehlíka (redakčně kráceno):

Dolomity. Nádherné skály, odjištěné vícedélkové cesty, super počasí, nádherná příroda a pevné vápno. No, alespoň to byla představa. Po celonoční jízdě jsme konečně dojeli na místo. Spali dvě hodinky a natěšení jsme se vydali pod nástup cesty.

Vše připraveno jako nikdy, vytištěné cesty a vidina toho, jak na rozlez dáme 350 metrů.
Došli jsme pod Lavaredo a hledali nástup. Díky bohu, že jsem tam měl Toma, jinak bych nalezl z jiné strany. (směje se) Našli jsme to a s vervou jsme se vydali vstříc Lavaredu.
„První délka by měla být za sedm a má tři borháky,“ čtu v průvodci.
„Super, tak to půjdu první!“
„OK, tak já půjdu tu 8+.“

Sotva Tom nalezl, už po mně házel kameny, měl jsem co dělat, abych uhýbal. Něco málo založil, ale nebylo to nic tutového. Párkrát mu zůstal i 30kilový chyt v ruce a skoro letěl. Ze štandu na mně křičí:
„Hej, člověče, kde byly ty borháky?“
„Mno nevím, asi se stala někde chybka.“
„Chybka? Tě zabiju!“
Dolezl jsem za ním. Naštěstí v další délce nějaké borháky byly. Vydal jsem se nahoru s tím, že to už bude pohoda. No, docela jsem se mýlil.

Rozchrast osmičkovým terénem s docela nepříjemnými boulderovými kroky. Sice se většinou nebojím, ale zažil jsem pár dost nepříjemných pocitů, když jsem odlézal osm metrů a drtil jsem malé lištičky, které se mi pod rukama i nohama drolily. S vypětím sil jsem dolezl k dalšímu štandu. Dobral jsem Toma. V tom začal obrovský slejvák. Nezbylo než jít dolů.

Po pár hodinách déšť ustal a my jsme měli ještě hromady času.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Tom.
„Mno nevím, šel bych se kouknout na tu 800metrovou cestu a zítra ji zkusíme.“
„OK.“
U hospody byla mapka, kde jsme horu našli. Odhadem tak půl hodinka cesty.

Nadšeni jsme vyrazili. Půl hodinka byla za námi a před námi obrovské údolí. „Za tím údolím to určitě bude!“ „OK tak jdeme!“ Údolí bylo daleko větší, než jsme si mysleli. Byli jsme navíc úplně vyprahlí a bez vody.

Uplynula další hodina kopců a suťovisk. Došli jsme na místo.
„Jo, to bude asi ta hora…”
„Ale bohužel jsme na jejím vrcholu,“ smáli jsme se.
„Kámo, to nechceš!“ dodal Tom a vyrazili jsme vstříc dalšímu dešti. K autu jsme došli totálně zmáčení a zničení.

Další den ráno bylo pěkně, a tak jsme se vydali za další stěnou. Po náročné chůzi jsme konečně došli pod horu, ale nemohli jsme najít nástup. Zeptali jsme se místních lezců, zda neví, kde se začíná.
„Víme. Musíte jít z druhé strany hory.“
S Tomem jsme se na sebe podívali a začali se smát.
„OK, děkujeme.“ Dali jsme oběd a vrátili jsme se zpět ke včerejší první cestě. Pod nástupem jsme zjistili, že jsme včera nalezli do nějakého projektu, který ani nebyl v průvodci.

Konečně jsme začali lézt cestu, kterou jsme původně chtěli. První dvě délky byly v pohodě, menší odlezy, konečně se skála tak nelámala. Když jsem vyrážel na třetí délku, začalo pršet. S Tomem jsme se na sebe nevěřícně koukli a jednohlasně řekli:

„To nechceš, kámo!“
Chvíli jsme počkali, skála nebyla durch mokrá, tak jsme se rozhodli pokračovat. Na mě konečně čekala “včerejší” 8+ délka. V klíči jsem nedosáhl a musel skákat. Popravdě, byly to nejnepříjemnější pády v mým životě. Sto metrů nad zemí – to jsem opravdu nechtěl, ale nakonec se povedlo. Na štandech jsme strašlivě mrzli a po mokré skále jsme vybojovali dvě délky. Pak jsme se museli znovu vzdát.

Ještě toho večera jsme se rozhodli přejet do další oblasti.

“Dnes dáme tohle a tohle… A tohle na dolez.” (f: archiv Máry Stehlíka)