ČESKÝ KRAS ŽIJE

Český kras. Lepší vápno v západní půlce naší zemičky nenajdeš. Ač jednu dobu lehce opomíjený, zdá se, že se do něj po letech stagnace začíná opět vlévat pravý lezecký život. Vydej se na procházku po novinkách…

TEXT: MIKULÁŠ HEGER
FOTO: JAKUB DRAHOTA, STANDA MITÁČ, JIRKA CHURAVÝ, ARCHIV M. HEGERA, MÍLA PLETÁNEK
| ÚNOR 2022

80 LET VÝVOJE

Na českém vápně to díky skalním dělníkům znovu ožívá. Během posledních let sem začala jezdit spousta siláků, vznikají nové cesty, ale i samotné oblasti… Jako centrum dění Českého krasu vnímám vesnici Srbsko – ta je něco jako Holštejn pro Moraváky. Většina českých lezců si však pod pojmem Srbsko vybaví lom Alkazar se svými vyhlášenými ojetými „šestkami“.

Naštěstí je to všude jinde lepší. Kdo to tady nezná, může se pomocí tohoto článku seznámit s novými jmény: lom Kobyla, Tetín, Korno, Aniččina stěna, Tomáškův lom, Červené stěny, Stěna kotlů, Skály v údolí Kačáku, Kavčí lom či Koukolova hora.

Český kras patří na jednu stranu ke klasickým oblastem, kde se leze přibližně od roku 1940, a na druhou stranu má také progresivního sportovního ducha – od roku 1983 sem začali jezdit spolužáci z kolejí na Pankráci – Petr „Čermák“ Bobuláč, Viktor Walzel a Tomáš Čada, kteří jako první přelézali místní klasiky stylem RP. Za oněch zhruba 40 let se tady vžila tradice používat klasifikační stupnici UIAA.

KOBYLA A TETÍN
Když už jsme u stupnice UIAA, v těchto oblastech hned narazíme. Na Tetíně a v lomu Kobyla tvůrci v čele s Honzou Karešem užívají stupnici francouzskou. Z mého osobního pohledu tak narušují staré dobré tradice. Také tady vnímám poměrně znatelnou klasifikační inflaci u většiny cest těžších než 7 UIAA. Vylézt tady cestu třeba za 9 UIAA člověku zabere daleko méně úsilí než ve „starém Srbsku“. Jaký je k tomu důvod, jsem se zeptal přímo autora těchto oblastí Honzy Kareše.

Proč se na Tetíně a v lomu Kobyla používá francouzská stupnice a proč je v těchto oblastech měkčí klasa?
Většinu cest tvořím v zahraničí. Mám to hodně rád na Sardinii a obecně kolem Středozemního moře. Tam máš všude francouzskou klasu. Vezmi si například populární Kalymnos. Když tam přijede někdo, kdo má strop na 7a, je schopen tam vylézt 7c. Moje cílová skupina jsou rodiny s dětmi, takže chci lidi motivovat. Do všeho investuju spoustu energie a času, často dávám svou vlastní hlavu na špalek.

Sháním všechen materiál, všechna povolení, sponzory – je toho strašně moc. Vezmi si například Tetín, všechno je tam na tenkém ledě. Se starostou obce podepisujeme každý rok novou smlouvu. Až nám svůj souhlas nedají, bude na mně, abych vše uvedl do původního stavu, než jsme tam začali lézt. Baví mě ta práce – ten pocit, že po nás s Honzou Hrnčířem a dalšími kluky z lezeckého týmu něco zůstane. Ta práce mě naplňuje, ale je toho tolik, že hodnocení těch cest včetně jejich přelézání nechávám často na klucích. Podle jejich názorů to pak sesumírujeme a zapíšeme.

(Pokračuje autor článku, pozn. red.) Když venku panují nízké teploty, člověk výhody Tetína a Kobyly ocení. Lezou se tu převážně kratší cesty, takže v chladných měsících nestihneš přemrznout. A lezeš tu, na rozdíl od „starého Srbska“, mnohem častěji po chytech. Cesty nejsou zdaleka tolik technické a dá se zde snadněji vyřádit, když máš jen dvě tři hodinky času po práci.

Ve „starém Srbsku“ bojuješ i v sedmičkách, většina cest vede po malých škrabkách a v létě si na levém břehu moc zábavy neužiješ, protože je tam často hrozný pařák. „Staré Srbsko”, masivy čnící na levém břehu Berounky (Štítek, Vlastina a Blážina stěna, Stěna kotlů, Červené stěny, Pupek, Alkazar, Homole, Matterhorn) bych doporučil na podzim, zimu a jaro. Oproti tomu pravý břeh, spíše severně orientovaný, je hojně vyhledávaný v létě, kdy jsme rádi za trochu stínu a chyty, které poskytují alespoň trochu toho tření. Když to vezmu po proudu řeky Berounky, jsou tu následující oblasti: Koukolova hora, Kobyla, Tetín, Kavčí lom alias Sulkárna, Korno, Tomáškův lom a Aniččina stěna.

KORNO
Další z oblastí „nového Srbska“ je Korno. Lezci sem rádi chodí v létě, jelikož je schovaná v zarostlém, severně orientovaném amfiteátru. Na Český kras tu najdeš až netypicky dlouhé směry lištového charakteru s dobrým třením. Ke své škodě jsou cesty často až příliš natěsno u sebe, jak podle pravítka… Spíše připomínají navrtané linie borháků. Nezřídka tak v cestách užíváš chyty a stupy z vedlejších cest. Oblasti dominuje nejdelší a zároveň i nejtěžší cesta „Kalcit“ 9+/10-.

TOMÁŠKŮV LOM
Pokud půjdeš dále po proudu, všimneš si barevných a mohutných, převislých skalních bloků, které se tyčí v rozlámaných kaskádách do více než stometrové výše. Lezci dlouho usilovali o povolení tady lézt – splnilo se jim to v roce 1998, kdy tu bylo velmi rušno. „Na podzim téhož roku se však celá stěna zřítila a Srbsko tak přišlo o vytrvalostní cesty srovnatelné s evropským standardem,“ dočteš se v průvodci. Po zřícení velké části hlavní stěny došlo k obnově lezeckých směrů, ovšem vzhledem k náročnosti cest (cca od 8+ výš, pozn. aut.) není o oblast přílišný zájem.

Mohutná stěna je vzhledem ke své severní orientaci nejvíce navštěvována holuby, kteří svými mávanci křídel nezvládají dostatečně čistit neberoucí, rozchrastané poličky, vertikální spárky a naopak svými výkaly obdařují členité police. I tady by se našlo pár zajímavých směrů, ale ne každý má chuť pokoušet své štěstí v těchto křehkých a zahnojených stěnách. Osobně jsem zkoušel cesty: „Atlantis“ 9+/10‑, což je vytrvalostní pecka, u které ale možná opět hrozí zřícení části stěny… Dále „Opravdový život” 9, což je dvoudélka vedoucí spárami plnými jílu a zaprášenými kouty s velkolepou expozicí… A do třetice jsem jistil kamaráda Makaka (Honza Makovička, pozn. red.) prý v úžasné vytrvalostní bombě „Standing ovation“ 10-/10. Suma sumárum, stěna do léta a do hrobu jako dělaná.

ANIČČINA STĚNA
V duchu neberoucích, zapuštěných spár stojí opodál menhir nesoucí název Aniččina stěna. Ta si vyloženě říkala o vymyšlení spousty kombinací ve své údolní, mírně převislé stěně. Nejtěžší linkou je bláznivá kombinace „Tour de Anče“ 9+/10 s vypečeným sestupným traverzem. Pokud by se ti zdálo divné v půlce stěny traverzovat sestupným směrem, vzpomeň si na El Capitana, kde některé délky slézáš dolů celé, například v cestě „Freerider“, kterou před nedávnem smrknul Alex Honnold stylem free solo. V Aniččině stěně, kde lezec ještě před pár lety nenašel žádné „lehké cesty“, došlo také nedávno k vytvoření pár rozlezových cest v „tetínském stylu“ – myšleno pro svoji geologickou strukturu.

Jedna z nejhezčích cest na Aniččině stěně, především počtem kvalitních borháků, je „Fatamorgána“ 9. Ač je vedlejší „Šikmá plocha“ příjemnější krokově a i klasifikačně (9-), je spořeji a hůře jištěná, nejeden starší nýt se protáčí. „Fatamorgána“ má kromě vytrvalostní složky ještě boulder za lišty, který uzavírá většinu náročnějších kombinací této výjimečné stěny.

– VAŠEK SÝBA V CESTĚ „FATAMORGÁNA“ 9, ANIČČINA STĚNA (foto: Jakub Drahota) –

KAVČÍ LOM alias SULKÁRNA
Okolí Aniččiny stěny je také oblíbeným místem pro milovníky airsoftových bitev. V jedné z bitev, nikoliv však těch kuličkových, ale názorových, se objevuje jméno Pepa Sulke, teplákový démon. Osobně jsem se s ním setkal jen jednou, a to jsem o tom neměl ani ponětí. Jeho jméno nevyniká v nejhezčích barvách a stejně tak leckteré jeho cesty jsou obestřeny závojem pochybností. Kde je pravda, už se asi nedozvíme, ale zanechal po sobě leckdy moc pěkné směry a zvláště pak jednu z oblíbených letních oblastí pro „bušiče“: Kavčí lom alias Sulkárnu.

K Sulkárně dojdeš po pravém břehu Berounky – ze Srbska až na úroveň Alkazaru, pak rychle přes koleje a ocitneš se v ráji plném malých lišt, dobrého tření a taky klíšťat. Jištění je zde až na výjimky po pověstných Pepových slzách, což jsou sklopené malé borháky, ze kterých se špatně slaňuje. Pokud jsi tady poprvé a tvůj strop jsou osmičky, budeš v klasikách jako jsou „Divoká karta​​“ 7 anebo „Řevnická“ 7+ nejednou nadávat: „Proč sakra to jištění nemůže bejt trochu blíž!“ Naproti tomu se tu vyskytují vápencové perly, za jejichž charakterem u nás musíš jedině na písek.

Mluvím o cestách nad komínovitou propastí. Pokud máš rád tajemno, doporučuji ti slanit si na dno – dýchne tu na tebe ztracený svět, jak z příběhů Arthura Conana Doyla. „Dech pekla“ 9 je levou hranou závrtu a zažiješ v něm vyvlávání s nohama na tření, parádní vytrvalostní plácání hrany, které končí až cvaknutím slaňáku. A stejně jako v „Tornádu“ 7+, kde se hodí kyčelní endoprotéza (náhrada kloubu, pozn. aut.), jelikož komínuješ v docela poctivém rozštěpu, si ale musíš počkat, až jemným mechem porostlá skála vyschne. U většiny cest na Sulkárně počítej s ostřejší klasou. Místní lezci u nástupů spousty cest dokonce seškrábali původně nahozenou klasu, jelikož s podhodnocením nesouhlasili. Nejtěžší cestou je tady momentálně „Myší kožíšek” 9+, která vznikla mohutným přírodním výlomem několikatunového skalního bloku. Martin „Marťan” Tučka přidal jištění a Makak byl prvním přelezcem nově vzniklého směru.

Mikuláš Heger v cestě „Dech pekla“ 9 – těsně před
nálezem do bouldru. Sulkárna (foto: archiv MH)

KOUKOLOVA HORA
Když už mluvíme o oblastech na pravém břehu Berounky, nemůžu nezmínit odlehlejší Koukolovu horu. Oblast je nejspíš starší, než se může na první pohled zdát. Podle posledních informací totiž nebyli prvními lezci Franta „Algena“ Mezera a Ivan Fulajtár, kteří zde vytvořili poctivou 6+ „Baťkova cesta“. Tento směr už před nimi vylezli plzeňští lezci, údajně manželé Vaníkovi, a cestu nazvali „Velká střecha“. Nejspíš ale neměli potřebu se svým prváčem chlubit. Otázkou však zůstává, proč Franta s Ivanem někdy koncem 80. let daný směr přelezli a změnili název. Jediným logickým vysvětlením tak je, že v cestě po sobě manželé nezanechali vůbec žádné fixní jištění, a tak o ní neměli „Příbramáci“ ani páru. Ti v té době působili na sousedním Kotýzu, a to nejen na jeho jižním úbočí v okolí masivu Sloní hlavy, ale i na jeho západním úbočí, kde platí od 90. let zákaz lezení. Zmíněné úbočí je dnes totálně zarostlé, a kdo by se chtěl proklestit alespoň pod nástupy cest, bude si připadat jako princ v pohádce O Šípkové Růžence. Tato stěna snad skrývá i těžší cesty, tak snad nám ochranáři brzy povolí výjimku. (O Kotýzu jsme psali v příspěvku Čarodějův učeň, větší chyty, větší tlamy, pozn. red.) V tomto článku se však spíše zaměřuji na sportovní oblasti, a proto zpátky na Koukolovu horu.

Končí divoké „devadesátky“ a osud sem zavání z nedalekých Koněprus mladého Petra Resche, který si zde kroutí civilní službu. Se zkulturněním Koukolky si dal obrovskou práci. Nedávno přidal do stěn certifikované borháky, nemusíš se už tedy bát pádů do „šestek“ šroubů, které byly ukotveny plastovými hmoždinkami. I když ten pocit, když s tebou při každém pádu nýt vyjede o nějaký ten milimetřík, taky není k zahození. S napětím očekávám nového průvodce po Českém krase, který by měl vyjít letos. Bez něho se v nových cestách a četných kombinacích těžko orientuje i nám, lokálním lezcům. Mimochodem, asi jako jeden z mála hovořím o této oblasti v pozitivním slova smyslu. Cesty jsou často špinavé od prachu, který se nedá vyčistit, jelikož čím více čistíš, tím více chytu ubývá. Namátkou doporučím cesty: „Zrození hvězd” 9 s pěknou variantou traverzu doleva na závěr, „Jumbo“ 9+/10, ve kterém zjistíš, jak jsi na tom se svojí bouldrovou maximálkou, nebo „Tažná dcera“ (nyní „Mustang​​“) 9‑, což je patrně jedna z tamních nejvytrvalostnějších cest, ke své škodě je nejtěžší cvaknout jištění v klíčovém místě.

Pěkná je také „Africká odysea“ 9/9+ s parádním plácáním převislé hrany, obtížnější varianta „Hic sunt leones“ 9+ s přelezem stropu, kde se hodí trocha spárové techniky v kombinaci s gymnastickým rozštěpem. Pokud si chceš zkusit nejtěžší devítku, neváhej se pověsit do krutě bouldrové cesty „Vilémovy kulatiny“ 9. Krom zmíněných prásků přidal při nedávném přejišťování Petr i množství lehčích cest, od trojek až po sedmičky. Rád bych vyzdvihl expozičně nádhernou trojkovou hranu. Je tady z čeho vybírat, a nemůžu tak souhlasit s kamarády z Plzně, kteří Koukolku zatracují. V jedno všednodenní odpoledne jsme tu skončili vyhnáni deštěm, já pokusujíc cestu „Jumbo“ jsem uprostřed bouldrové sekvence zaslechl: „Koukej to přelízt, ať už sem znovu nemusíme!“

„Koukej to přelízt, ať už sem znovu nemusíme!“


Makak v klíčovém přelezu střechy cesty „Hic sunt leones“ 9+, Koukolova hora
(foto: Mikuláš Heger)


ČERVENÉ STĚNY
Tím se dostáváme ke konci novinek na pravém břehu, a tak se vydáme ještě na ten klasičtější, tradičnější, oblíbenější a slunnější levý břeh Berounky. I tady vznikají nové cesty, ba dokonce sektory. Pro mě jsou zajímavé hlavně ty s přírodní skálou… Na Červených stěnách a převisech se smí lézt od roku 2011 a najdeš tu nejtěžší cestu celého Českého krasu – „Predátor“ 11/11+ (9a+), kterou zatím jako jediný vylezl Adam Ondra v roce 2015 (psali jsme tady, pozn. red.). Adam měl tehdy i trochu štěstí, jelikož cesta je prý poslední roky často mokrá. Smrtelníci sem nejčastěji jezdí za skalpem osm áčka „Strašák“ 9+/10‑, o kterém se proslýchá, že bude v příštím průvodci shozený. Další oblíbené cesty jsou pak krásná „Smashing Mike and the Mechanic“ 10- a poctivá „French kiss“ 9+/10-.

– JIRKA DOMANSKÝ NALÉZÁ DO DRUHÉHO BOULDRU CESTY „STRAŠÁK“ 9+/10‑, ČERVENÉ STĚNY (foto: Jakub Drahota) –

STĚNA KOTLŮ
S Červenými převisy sousedí Stěna kotlů. Ta je spíše opomíjená a málokdy byla v těchto končinách viděna lezecká duše. Nicméně vedle morálových klasik zde přibyla údajně řada sportovek, tak uvidíme, jestli se polezou více než na Pupku kdysi morálový „Hlas našich srdcí“ 9-. Autorství těchto nových „hitovek“ sezóny ve Stěně kotlů je připisováno Pepovi Sulkemu a Petru Reschovi. Měl jsem to štěstí jistit ztady nejmenovaného kamaráda v klasické skobovačce „Čertův dluh“ 8-. Vždy, když vyvalil pořádný blok skály a s citem ho poslal dolů, jsem s trpělivostí sledoval, jak nabírá na rychlosti, pár metrů nade mnou se rozprská o položenou plotnu a přeměňuje se v desítky šrapnelů. I tací jsou, kteří tu mají téměř vše vylezené, a s takovými se nenudíš ani jako jistič.


SKÁLA V KOZLE
Na závěr se vydáme směrem k Berounu, kousek za legendární Pupek, kde se lezou hlavně „Iron Maiden“ 9+/10‑, zřejmě nejvíce lezené 8a v Českém krase, a „Nanebepění“ 10, které naopak platí za respektované 8b. Za Pupkem zatočíme doprava a půjdeme podél potoku Kačák na Skálu v Kozle. Ta hostí několik krásných a hlavně přírodních cest. S ochranáři se horovazu podařilo vyjednat výjimku, a tak se dnes, kromě přejištěné staré hákovačky „Ráno v Conegliano“ 8, stěna pyšní několika perlami nejen v horních obtížnostních stupních. Skála tady, stejně jako ve většině Srbska, není příliš chytovatá, a tak tu upotřebíš vytříbenou techniku. Tu naopak nebudeš moc potřebovat u nových cest na Alkazaru, kde vznikly a stále vznikají nové cesty ve všech etážích pravého amfiteátru. Skála je tu zatím neojetá a charakterem připomíná Korno či Kobylu.

CO NA ČESKÝ KRAS ŘÍKAJÍ…

Vašek „Pelda“ Pelíšek
Ondra Tůma
Honza „Makak” Makovička

Prvním zpovídaným kamarádem je zástupce silné plzeňské sekce, Vašek „Pelda“ Pelíšek. Vašek a jeho kamarádi přelezli na Srbsku během uplynulých pár let velkou část těžkých cest, převážně ve sportovních sektorech, nicméně onsight „Pokory“ 8 a zvláště „Černého baletu“ 8/8+ na Dušičkové stěně ve Svatém Janu pod Skalou hovoří za své (Příběh cesty najdeš tady, pozn. red.).

Vašku, přijde ti v Českém krase vyrovnaná klasa? A jaké jsou tvé oblíbené oblasti?
Určitě je většina cest na Kornu, Kobyle či Tetíně softovější, ale je to jiný charakter. Jinak mojí oblíbenou oblastí je právě Sulkárna (na fotce dole v Makakově cestě „Myší kožíšek“ 9+, pozn. red.) – ten matroš je tam fajn, je to v lištách a není to moc převislé. Pak mám hodně rád Aniččinu stěnu, tam když se probojuješ úvodním rozchrastem, čeká tě nahoře bombové lezení. Do Tomáškárny mě nikdo nedostane ani heverem. Taky mám moc rád tu novou stěnu v Kozle, samozřejmě Červené stěny a pak taky Vlastinu stěnu, tam je nejlepší vápno, škoda jen, že je tak malá. Naopak Štítek bych klidně odstřelil. (směje se)

Tvé oblíbené cesty, nebo ty kterých si vážíš?
Kromě těch těžkých cest v Červených převisech („Smashing Mike and the Mechanic“ 10‑, „French kiss“ 10‑, „Dřevokazné dopoledne“ 10‑, „Ustřižený tepláky po mojí mámě“ 9+/10-) si vážím těch ​těžkých devítek, které se mi povedly na druhý pokus: „Šance tragédů“ 9, Blážina stěna, „Fatamorgána“ 9, Aniččina stěna, „Bušidó“ 9, Skála v Kozle. Je to docela i škoda, lízt tyhle krásný cesty jenom dvakrát. (směje se)

Ondra Tůma je všestranný lezec, který v Srbsku s lezením začínal, a tak je pro něj tahle oblast srdeční záležitostí.

Jaký je tvůj vztak k Českému krasu?
Jezdil jsem do něj odjakživa rád. V dobách, kdy jsem začínal, pro nás byla velká výzva cesta „Vypečená“ 7+. Pak nastala odmlka, kdy jsme jezdili hlavně s Matějem (Svojtkou, pozn. red.) na sever do Labáku. Pár let jsem pak do Srbska nezavítal. Během té doby jsem se zlepšil na desítky. Poslední můj zatím nepřelezený projekt jsou „Mimikry“ 10+. Zkoušeli jsme to s Matějem, Honzou Jeligou a Jáchymem Srbem minulý rok. Martin Stráník to sice popisuje jako tři bouldry s restama mezi tím, ale mně se tam vždycky ozývá silová vytrvalost jako prase, mám to nejlíp s jedním pádem. Zatím to nemá moc přelezů od „normálních smrtelníků“.

Co nové oblasti jako je Tetín, Korno, Kobyla a další sektory zmiňované ve článku?
Na Tetíně mám z těch těžších asi skoro všechno. Jezdili jsme tam, když to bylo fungl nový, ještě ne moc ojetý a olámaný. Klasa mi přijde měkčí. Většinu těch cest jsem lezl stylem onsight nebo na druhý pokus. Například „Madla lásky“ 9+/10- padly na druhý pokus. Jinak Kobylu mám taky kompletní a ty další sektory na pravým břehu Berounky zatím bohužel časově nevyšly, ale nikdy neříkej nikdy. Uvidíme, jestli bude v budoucnu čas, budu to teď mít na Srbsko dál.

Posledním zpovídaným je Honza „Makak” Makovička, pro kterého Srbsko znamená hlavně zimní oblast, jelikož od jara do podzimu ho na nepískovcových skalních terénech uvidíš jen těžko.

Co tvé oblíbené cesty na Srbsku?
No, já se považuju hlavně za sběrače, takže nerad lezu cesty vícekrát. Mám rád tu různorodost, když nejsem z celodenního lezení venku dost unavený a jdu se ještě dorazit večer na stěnu. Vloni jsem vícekrát zavítal do Tomáškáče (Tomáškův lom, pozn. aut.), kde je krásná, vytrvalostní dvoudélka „Standing ovation” 10-/10. Štandovat v půlce je nelogické, jelikož tam není „no hand“, kde by sis mohl stoupnout. Hlavně ta druhá délka je můj oblíbený styl, otevřené úchopy, natejkačka a v nejtěžším místě odlez čtyři metry, takže není lehké cestu ani nakrokovat. V té druhé délce, kterou rozdělal už kdysi Petr „Bobuláč” Čermák, je parádní čistá převislá skála formující svislé spáry tolik typické pro Tomáškáč a Aniččinu stěnu. Ta druhá délka vede navíc v původní skále, kdežto ta první se jmenuje „Aplaus” 9 a lezeš tam po špinavé skále, která vznikla až zřícením stěny v roce 1998. Rád bych to dal celé na kusovku bez štandování.

Jakých cest si na Srbsku vážíš?
Moje nejtěžší cesta je „Masso Ne” 10‑, v Červených převisech. Jezdil jsem na to dva měsíce a stálo mě to hodně pokusů. Děláš tam devítkový traverz stropu a ve výlezu z něj je krutý morfo boulder, pro většího člověka by to mohlo být těžší – je tam třeba nastoupat hodně vysoko. Pak mě celkem potrápily druhé délky cest „Ocel a olovo“ 9-/9 a „Mobilis in mobili“ 9-. Mám malé rozpětí a v obou je dlouhá rozpažka. Lezl jsem obě samozřejmě v kuse od země.

A jaké cesty kolem devítky bys doporučil pro první návštěvu Srbska?
V Kavčáku je moc pěkný ten „Dech pekla” 9, dřív to bylo na skále psané za 8, což byl ale úlet. Já mám radši převislejší věci, například „Big Ben” 9/9+ na Pupku byla jedna z mých prvních devítek… Na Aniččině stěně je parádní vytrvalostní „Šikmá plocha” 9-. Na Mattehornu bych doporučil „Nashroad“ za 9-. Dole silovější a pak krásné technicky vyrovnané lezení v osmém stupni. Nakonec bych doporučil cesty „Lesní slavnost” 9/9+ a „Bušidó” 9, i když mají dost vostrý bouldry.

__________

Mikuláš Heger

Autor

Nadšenec do pohybu, který mu přináší adrenalin. Skály nebo divoká voda, písek nebo sportovky. PP nebo OS, bouldering či lano. Všechno má pro něj svoje kouzlo.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu