„200 slov“

Malá tichá extáze. Lezení v nejkrásnějším sektoru Balkánu vyzkoušeno

28. 07. 2021, Ondra Landa

Tohle místo prostě nemá chybu. Tedy, vlastně možná jednu, úplně maličkou. A tím je asi kilometr dlouhý krpál s převýšením skoro 500 metrů, který je potřeba na cestě k sektoru zdolat – i špičkoví lezci z Petzl RocTrip videa se tady, myslím, solidně zadýchali. Ale odměna za tenhle výšlap je opravdu sladká.

Řeč je o rumunském sektoru Cascada Vanturatoarea, kde se nachází i jedna z nejtěžších a Adamem Ondrou vylezených cest Balkánu – „Stone Butterfly“ 9a+. (Video najdeš zde, pozn. red.)

„Ty jo, tak tohle je fakt, ale fakt nádhera!” zvolal Janek a začal podél překrásného masivu proťatého horským vodopádem nadšeně a roztržitě pobíhat sem a tam, zběsile přitom listující v průvodci. No, prostě fakt jako janek – lépe to asi nevyjádřím.

Já jsem si zatím s nostalgií prohlížel cestu „Oliva“ – krásné pumpovací dvanáctimetrové 6a+, kterým jsem tady před dvěma lety končil. Byl to tehdy takový můj první životní projekt a na dlouho vrchol mých boso-lezeckých schopností.

Ha, dva roky! Teď jsme si ho dali s Jankem a Sonjou na rozlez… Ale přesto musím přiznat, že mi tahle krátká olivová kráska dala zabrat. Zabál jsem se a drobet zastresoval. Ozvaly se ještě stále kamenem trošku oslabené ledviny. A s fyzickou slabostí se pak i o to spíš ozve vzpomínka na pád v Labáku, která je po roce prostě ještě pořád někde hluboko ve mně zaříznutá. Zkrátka, nebylo mi po té cestě nejlíp. A tak jsem holt zas musel šlápnout na brzdu.

„Žádný náročnější tahání, Ondro. Ještě pořád ne. Hezky v klídku, pomaloučku, polehoučku…” řekl jsem si nakonec smířeně po pár jemných zahryznutích do rtu a šel jsem vesele vytáhnout svým druhým německým kamarádům-začátečníkům nějakou tu pětku.

A pak přišla ceremoniální chvíle. Tedy, jen má osobní. A možná trošku divná, přiznávám. Nasadil jsem si své životně první vlastní boty a chystal se s nimi na vůbec první výlez! Padlo to přitom na nádhernou třicetimetrovou cestu „P.O.H.U.I.“ 6a+.

Šlo to jak po másle. A byl to zážitek par excelence. Vybavilo se mi přitom nedávné interview eMontany s Charlesem Albertem, kde o lezení mluví jako o malbě. A nemohl jsem než mu dát v tu chvíli za pravdu. 

Estetika, ladnost, plynutí. Jako když chytí paraglajdista správný vítr. Nebo jako když si člověk sám vychutná celou tabulku luxusní švýcarské čokolády (aniž by se mu udělalo špatně). A nebo, a to je mi jako muzikantovi snad úplně nejbližší přirovnání, jako když zahraje nějakou krásnou skladbu bez chyb a jakýchkoli rytmických zádrhelů.

Takhle nějak mi bylo po vylezení cesty „P.O.H.U.I.“ Zažíval jsem uvnitř takovou svou malou tichou extázi.

A zatímco jsem seděl pod skálou a jemně se usmíval, Janek vylezl jiný třicetimetrový drahokam sektoru Vaturatoarea jménem „Rachiu cu vai“. Ovšem, úměrněji k jeho schopnostem, tenhle byl za 7a+. A když pak Janek spokojeně slanil, Sonja se mě najednou ptá: „Ondro, chceš si to zkusit?“

Podíval jsem se na ní se zdviženým obočím a zasmál jsem se. Ale pak jsem trošku zauvažoval, zreflektoval jsem svou výtečnou náladu i kondici a říkám:

„Ok, když už to tam visí…“

Čekal jsem, že můj pokus skončí po pěti nebo deseti metrech, jakmile narazím na první klíčové místo. Koneckonců, jak už to tak u mých sedmičkových pokusů obvykle bývá. Ovšem, tady byl klíč hned na začátku. A světe div se, já ji dal. A nakonec jsem to vylezl celé. No tak to mě podržte, co že jsou ty boty za hustej nástroj!

Sladká odměna čeká každého, kdo vyšlápne přístupový kopec – Cascada Vanturatoarea.
(f: Ondřej Landa)

___________________________________

Autor Ondra Landa, který psal nedávno článek o bosém lezení, se na Balkán odstěhoval a provozuje tu své malé zenovo-permakuturně–lezecké centrum. Více najdeš na jeho webu.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu