Tohle mís­to pros­tě nemá chy­bu. Tedy, vlast­ně mož­ná jed­nu, úpl­ně malič­kou. A tím je asi kilo­me­tr dlou­hý krpál s pře­vý­še­ním sko­ro 500 met­rů, kte­rý je potře­ba na ces­tě k sek­to­ru zdo­lat – i špič­ko­ví lez­ci z Pet­zl RocTrip videa se tady, mys­lím, solid­ně zadý­cha­li. Ale odmě­na za tenhle výš­lap je oprav­du slad­ká.

Řeč je o rumun­ském sek­to­ru Cas­ca­da Van­tu­ra­to­a­rea, kde se nachá­zí i jed­na z nej­těž­ších a Ada­mem Ond­rou vyle­ze­ných cest Bal­ká­nu – „Sto­ne But­ter­fly“ 9a+. (Video najdeš zde, pozn. red.)

„Ty jo, tak tohle je fakt, ale fakt nád­he­ra!” zvo­lal Janek a začal podél pře­krás­né­ho masi­vu pro­ťa­té­ho hor­ským vodo­pá­dem nad­še­ně a roz­tr­ži­tě pobí­hat sem a tam, zbě­si­le při­tom lis­tu­jí­cí v prů­vod­ci. No, pros­tě fakt jako janek – lépe to asi nevy­já­d­řím.

Já jsem si zatím s nos­tal­gií pro­hlí­žel ces­tu „Oli­va“ – krás­né pum­po­va­cí dva­nác­ti­me­t­ro­vé 6a+, kte­rým jsem tady před dvě­ma lety kon­čil. Byl to teh­dy tako­vý můj prv­ní život­ní pro­jekt a na dlou­ho vrchol mých boso-lezec­kých schop­nos­tí.

Ha, dva roky! Teď jsme si ho dali s Jan­kem a Son­jou na roz­lez… Ale přes­to musím při­znat, že mi tahle krát­ká oli­vo­vá krás­ka dala zabrat. Zabál jsem se a dro­bet zastre­so­val. Ozva­ly se ješ­tě stá­le kame­nem troš­ku osla­be­né led­vi­ny. A s fyzic­kou sla­bos­tí se pak i o to spíš ozve vzpo­mín­ka na pád v Labá­ku, kte­rá je po roce pros­tě ješ­tě pořád někde hlu­bo­ko ve mně zaříz­nu­tá. Zkrát­ka, neby­lo mi po té ces­tě nej­líp. A tak jsem holt zas musel šláp­nout na brz­du.

„Žád­ný nároč­něj­ší tahá­ní, Ondro. Ješ­tě pořád ne. Hez­ky v klíd­ku, poma­louč­ku, pole­houč­ku…” řekl jsem si nako­nec smí­ře­ně po pár jem­ných zahryz­nu­tích do rtu a šel jsem vese­le vytáh­nout svým dru­hým němec­kým kama­rá­dům-začá­teč­ní­kům něja­kou tu pět­ku.

A pak při­šla cere­mo­ni­ál­ní chví­le. Tedy, jen má osob­ní. A mož­ná troš­ku div­ná, při­zná­vám. Nasa­dil jsem si své život­ně prv­ní vlast­ní boty a chys­tal se s nimi na vůbec prv­ní výlez! Padlo to při­tom na nád­her­nou tři­ce­ti­me­t­ro­vou ces­tu „P.O.H.U.I.“ 6a+.

Šlo to jak po más­le. A byl to záži­tek par exce­len­ce. Vyba­vi­lo se mi při­tom nedáv­né inter­view eMon­ta­ny s Char­le­sem Alber­tem, kde o leze­ní mlu­ví jako o mal­bě. A nemohl jsem než mu dát v tu chví­li za prav­du. 

Este­ti­ka, lad­nost, ply­nu­tí. Jako když chy­tí paraglajdis­ta správ­ný vítr. Nebo jako když si člo­věk sám vychut­ná celou tabul­ku luxus­ní švý­car­ské čoko­lá­dy (aniž by se mu udě­la­lo špat­ně). A nebo, a to je mi jako muzi­kan­to­vi snad úpl­ně nej­bliž­ší při­rov­ná­ní, jako když zahra­je něja­kou krás­nou sklad­bu bez chyb a jakých­ko­li ryt­mic­kých zádrhe­lů.

Takhle nějak mi bylo po vyle­ze­ní ces­ty „P.O.H.U.I.“ Zaží­val jsem uvnitř tako­vou svou malou tichou extá­zi.

A zatím­co jsem seděl pod ská­lou a jem­ně se usmí­val, Janek vyle­zl jiný tři­ce­ti­me­t­ro­vý dra­ho­kam sek­to­ru Vatu­ra­to­a­rea jmé­nem „Rachiu cu vai“. Ovšem, úměr­ně­ji k jeho schop­nos­tem, tenhle byl za 7a+. A když pak Janek spo­ko­je­ně sla­nil, Son­ja se mě najed­nou ptá: „Ondro, chceš si to zku­sit?“

Podí­val jsem se na ní se zdvi­že­ným obo­čím a zasmál jsem se. Ale pak jsem troš­ku zauva­žo­val, zre­flek­to­val jsem svou výteč­nou nála­du i kon­di­ci a říkám:

„Ok, když už to tam visí…“

Čekal jsem, že můj pokus skon­čí po pěti nebo dese­ti met­rech, jakmi­le nara­zím na prv­ní klí­čo­vé mís­to. Konec­kon­ců, jak už to tak u mých sed­mič­ko­vých poku­sů obvykle bývá. Ovšem, tady byl klíč hned na začát­ku. A svě­te div se, já ji dal. A nako­nec jsem to vyle­zl celé. No tak to mě podrž­te, co že jsou ty boty za hus­tej nástroj!

___________________________________

Autor Ond­ra Lan­da, kte­rý psal nedáv­no člá­nek o bosém leze­ní, se na Bal­kán odstě­ho­val a pro­vo­zu­je tu své malé zenovo-permakuturně–lezecké cen­t­rum. Více najdeš na jeho webu.