Husákova doba přinášela mnoho nesvobod, ale i zážitků, na něž nelze zapomenout.

Toho roku moji spolulezci z repre-mančaftu Stýv, Míra a Kůťa neměli v plánu výstupy v horách, a tak přijali moje pozvání od bulharských kolegů na setkání-alpiniádu do jejich kaňonu Vraca. Stývovo auto plné nejen nás, ale i spousty pěnivého moku, mohlo vyrazit. Bylo dohodnuto střídání v řízení, a tak se ozývali spolujezdci: „Dej mi napít, až budu řídit, už to nepůjde.“

Po půlnoci jsme dorazili rozjaření na prázdnou celnici v Rusovcích. Nikde nikdo a po delším čekání vyrazil Stýv soudruhy celníky vzbudit. Co následovalo, každý pochopí. Bylo to jako vzbudit medvěda ze zimního spánku. A už cestovaly naše batohy na stůl celnice. První vysypal obsah Stýv, kde na jeho hromadě spočinuly jeho lezečky. Ospalý celník sáhl do jedné z nich a v prstech mu zašustila rublová bankovka. Ihned ožil. Stýv byl v zimě na Kavkaze, a tak si je chtěl vyměnit až v Bulharsku. Bylo vymalováno. Dříve se musely bankovky vracet bance ihned po návratu. Následovala osobní prohlídka – dokonce i míst, na která se většinou sedá. Ani my nebyli ušetřeni důkladné prohlídky všeho včetně kroucení filmů v kazetách. Poslední vysypal batoh na stůl Kůťa, i s hromadou písku ze Skaláku. Celník šel do kolen. A když Kůťa začal: „Tam to není, tam taky ne a tam už vůbec ne,“ celníci rezignovali. Dodnes se divím, že nás pustili dál za hranice.

Po příjezdu do cílového kaňonu nebyla v autě kapka moku a žízeň veliká. Za kaňonem víska a v ní zavřená hospůdka. Velké zklamání. Z dálky se však ozývala bulharská lidovka. V jedné ze zahrad probíhala svatba a my poprosili o trochu moku. Byli jsme přizváni ke stolu a nebýt bulharských kolegů, kteří se dozvěděli, že nějací Češi holdují ve vsi na svatbě, vydrželi bychom tam do kuropění. Přišli však se smutnou zprávou, že setkání bylo zrušeno pro smrtelný pád jednoho lezce. Začali nás přemlouvat, abychom s nimi odjeli do jejich rodného města Kazanlaku a pak se časem vrátili. Tak nezbylo, než vyhovět.

Přivítání v Kazanlaku bylo srdečné a večer došlo i na promítání diáků. Stýv s Mírou měli nafocený jejich výstup v USA na El Capitana cestou the Nose. Ihned jsme stoupli v ceně a každý si s námi chtěl připít. O půlnoci hrozilo delirium, tak jsme losovali, kdo přestane pít a ráno bude řídit zpět do Vraca. Byl jsem rád, že to padlo na mne, zvláště když ráno přibývalo lahví do auta od loučících se hostitelů. Vedle mne usedl jejich nej lezec Nasko jako náš doprovod. Co prohlásil během cesty, neměl říkat. „Mě nikdo nikdy neopil.“ Ti tři na zadním sedadle ihned začali kolovat jednu flašu za druhů. Po sto kilometrech konečně usnuli a já měl na další stovku kilometrů klid.

Po příjezdu do kaňonu se první probral Stýv a hned, že se de lézt. Jen Nasko padl vedle auta a usnul spánkem spravedlivých. Zato ty tři jsem musel navázat a uskutečnit třídélkový výstup obtížnosti 5+. Prosil jsem strážného Anděla o zdárný návrat, což asi vyslyšel. Následující ráno vykoukl Stýv ze spacáku a pronesl: „Ještě jsme tu nic nevylezli, musíme to dnes dohnat.“ Můj komentář o včerejšku jsem si prý vymyslel. On že by lezl a dokonce bez přilby?

Nastal čas na výstupy. Vybrali jsme si to nejtěžší v centrální 400 m vysoké stěně. Já se Stývem a Míra s Kůťou hned vedle. Nasko jen kroutil hlavou a opakoval: „Nět moje ruky, nět moje nogy,“ a běžel do vsi pro lahváče. Pak s nimi po sestupovce vyšel na vrchol a čekal na náš dolez. Co čert nechtěl, přihnaly se mraky, bouřka a liják. Chyběla nám k vrcholu jedna délka, ale mokrý vápenec a obtížnost zavelela k bezpečnému slanění. Když to Nasko uviděl, běžel zase zpět pod stěnu. Stihl to. Zrovna jsme stahovali poslední lano ze stěny. Promočení na kost vyrovnalo cinkání lahváčů.

_______________________


Dočítáš první příspěvek letní čtenářské soutěže 2024. Letošní téma je „To nevymyslíš“. Svůj text a fotky nám pošli do konce srpna – pravidla najdeš tady, pozn. red.