„Chtělo by to průvodce na ten náš zapomenutej koutek, co takhle nějakýho udělat?“ Potkal jsem se jednou se správcem místní oblasti a zeptal jsem se ho… Honza Krejcar povídá: „Viď, už to mám tak trochu v plánu.“ Tehdy to zůstalo jen u dohody, že si dáme vědět. Uplynulo pár let a na WhatsAppu mi přistála zpráva: „Jdeme fotit do průvodce. Barevně se oblečte, pozvěte místňáky a jdeme na to. Podzimní barvičky, super podmínka a fotograf jsou tady. A hlavně tam chceme mít holky.“ Zpráva mi přišla pár minut po tom, co jsme se v jiné komunikaci s jednou místňačkou smáli, jak její fotku starou asi 15 let nedávno otiskli do jistého průvodce. Zajímavé, jak se to někdy spojí…

Bělá je část města Děčín. Jsou to taková dvě kouzelná údolí pod Děčínským Sněžníkem. První cesty tu dělali Němci kolem roku 1924. Místní ikonou byli bratři Weingartlové, kteří pocházeli přímo z Bělé, a svůj otisk zde samozřejmě zanechal i Karel Bělina a jiní. Pískovec je vesměs pevný, nedrolivý, ale často dosti „zelený“ i mokrý. Nejnavštěvovanější masivy a věže jsou však většinou čisté. To ale není hlavní kouzlo Bělé.

Bělá člověka překvapí svou roztroušeností, rozmanitostí a divokostí. Skály jsou různě rozeseté ve dvou údolích téměř bez přístupových stezek ve strmých svazích nebo na vrcholcích kopců a je jich poměrně hodně. Některé mají charakter boulderu a některé dosahují skoro 40 metrů. Chodíš divokým lesem, nebo se drápeš listím do kopce, občas vyplašíš místní zvěř, piješ z pramene, lezeš od boulderu po krásné stěny a spáry, nebo se otužuješ v místním potoku a u toho v závislosti na ročním období sbíráš plody lesa, které pak doma zbaštíš. Tak trochu jiné lezení… A když venku leje nebo sněží, tak tu máme jednu z nejstarších umělek v severních Čechách (Stěna Bělá, pozn. red.).

První „akce focení“ se vyvedla na neděli a pondělí. Mohl jsem jen v pondělí. Plán byl sejít se u Malé a Velké věže. Dominant západního údolí. Pak pokračovat dále směrem do údolí. Počasí bylo dokonalé. Postupně jsme se scházeli a fotograf běžel na protější břeh připravit focení. Mým úkolem bylo nalézt do cesty „Ďáblovo dílo“ VIIb (1985) na Malou věž. Parádní spárou přes převis v exponované údolce. Bohužel mě už rok bolí lokty, a tak trochu to na mě zbylo, takže jsem dostal propustku, že to nemusím dolézt. To ale nechtěl slyšet můj parťák Mára Noheyl a pustil se do toho od hodin. Trochu to opadal, ale nakonec to poslal a já přelezl. Radost byla obrovská. Měli jsme třetí přelez. Yyhauu! Na Malou se lezla poctivá „Údolka“ za VI (1924) a vedle pak na Bělskou Jehlu „Stará cesta“ za VI (1924). Dál v údolí pak lezla ještě jedna dvojka na Masiv KPH, kde najdeš nejdelší cesty v Bělé.

Nutno dodat, že klasifikace je tu přísná. Tedy v šestce si zalezeš. Slunce postoupilo a my se rozhodli pro změnu plánu. Místo postupu směrem do údolí nafotit něco zblízka. Připravili jsme lano pro fotografa a nastoupili do Honzova narovnání „Staré cesty“. Jmenuje se „Pod dohledem“ VII a ještě nemělo opakování. Dali jsme si to s kamarádkou Markétou Dařinovou (točili jsme ji v cestě „Převozníkův hněv“ VII, pozn. red.) pěkně na střídačku. Já ke kruhu, ona od kruhu. A první přelez byl na světě. Den jsme pak zakončili kávou a smíchem nad historkami o místních lezcích u Markéty, která bydlí kousek pod skalami. Nádherný den v krásném prostředí s fajn lidmi a pocitem dobré práce pro budoucí generace. Těším se na další.

Na závěr bych rád napsal, že Bělou bereme jako klasickou oblast. Těžké moderní cesty tady nenajdeš, tak budeme rádi, když se tady i nadále poleze bez magnézia.