MAMKY NA TRIPU

KLASICKÝ VZOREC

Porod dáv­no za sebou a dlou­hé měsí­ce rodi­čov­ské dovo­le­né na obzo­ru. Tomu se říká per­fekt­ní pod­mín­ka pro něja­kou tu lezec­kou výpra­vu. Slo­vo dalo slo­vo a kon­cem léta se zača­ly spřá­dat plá­ny na zimu ve Špa­něl­sku. Tak­že kla­sic­ký vzo­rec: poba­lit lezec­ké caj­ky, spa­cák, kari­mat­ku, ešus, vařič, kyta­ru a pár eur, za kte­ré si kou­pí­me čer­ve­né víno, bage­ty a ovčí sýr.

Jen­že, přes­ně tenhle kla­sic­ký vzo­rec ten­to­krát nena­stal. Výpra­va totiž číta­la tři lezec­ké mámy a jejich čty­ři rato­les­ti – sko­ro tří­le­té­ho Víťu, dvo­ji­ci hol­či­ček Miu s Kris­týn­kou (obě dvou­le­té) a pěti­mě­síč­ní­ho Ště­pá­na. Sta­čí tedy naba­lit batůž­ky s hrač­ka­mi, všech­ny věci nalo­žit do dodá­vek a vyra­zit za dob­ro­druž­stvím. Nebo tomu bude jinak?

Barev­né lis­tí v Kra­se už spadlo ze stro­mů, ale pří­pra­vy na odjezd směr tep­lej­ší kra­je byly v plném prou­du. Obě posád­ky výpra­vy měly své doprav­ní pro­střed­ky ustá­je­ny ven­ku na mra­zu a pořád schá­ze­lo dokon­čit trans­for­ma­ci v plno­hod­not­né oby­t­ňá­ky. Bylo zapo­tře­bí spl­nit dva základ­ní úko­ly: zatep­lit obě dodáv­ky, aby dětem ve Špa­něl­sku nemrz­ly nosy, a vytvo­řit co nej­vět­ší úlož­ný pro­stor na drob­né nut­nos­ti kaž­do­den­ní­ho živo­ta s malý­mi dět­mi (čti: kapes­ní­ky, ubrous­ky, mís­to na sva­čin­ky, hrač­ky, náhrad­ní oble­če­ní a tak dále, pozn. aut.).

Kdy­by se seče­tl cel­ko­vý čas všech pří­prav, bylo by mož­né je stih­nout během čtyř pra­cov­ních dnů. Sta­či­lo nain­sta­lo­vat nezá­vis­lé tope­ní, zatep­lit okna a ušít dosta­teč­né množ­ství kapsá­řů. Když k tomu při­po­čí­táš koje­ní, pře­ba­lo­vá­ní, vaře­ní, uklí­ze­ní, náku­py, lás­ky­pl­ný čas strá­ve­ný s man­že­lem, neu­stá­lé návštěvy dět­ských hřišť, návštěvy u pra­ro­di­čů a pře­de­vším tré­no­vá­ní na boul­drov­ce tři­krát do týd­ne, pak pří­pra­vy zabra­ly zhru­ba měsíc. A tak se nesmě­lo zahá­let, pro­to­že vysně­ný cíl se poma­lu blí­žil.

Evič­ce s úpra­va­mi v dodáv­ce pomá­hal Leo­šák, a díky tomu moh­la věno­vat vol­né chvil­ky plá­no­vá­ní vhod­ných lezec­kých oblas­tí. Poža­dav­ky byly jas­né. Musí tam být hez­ké leze­ní s krát­kým nástu­pem od par­ko­viš­tě a celá oblast musí být „baby fri­en­dly“, aby si děti měly kde hrát a bylo to pro ně bez­peč­né. Bude-li tep­lo, poje­de se do Valen­cie. Zapr­vé je v oko­lí parád­ní leze­ní a zadru­hé mají pří­mo ve Valen­cii vel­ké akvá­ri­um, tak­že se dá o rest­da­yi vyjet s dětma kou­kat na žra­lo­ky. Pokud do Špa­něl­ska dora­zí stu­de­ná fron­ta, pro­táh­ne se ces­ta až na jih k El Chor­ru. Jako prv­ní desti­na­ci hol­ky vybra­ly Gua­da­lest a jako stra­te­gii pro dal­ší plá­no­vá­ní potom způ­sob „free sty­le“.

Zbý­vá vyře­šit posled­ní prak­tic­kou otáz­ku, co sba­lit s sebou. Měly by to být zejmé­na věci, díky kte­rým budou děti v suchu, v tep­le a v dob­ré nála­dě, a záro­veň by množ­ství těch­to věcí nemě­lo pře­sáh­nout kapa­ci­tu dodáv­ky. Během úno­ra se do Špa­něl­ska hodí péřov­ka do stí­nu, ale na Slun­ku bude dob­rých dva­cet stup­ňů, tak­že se sejde oble­če­ní na kaž­dé roč­ní obdo­bí. Pro pocit dlou­ho trva­jí­cí­ho sucha je zapo­tře­bí noč­ník do kaž­dé­ho auta. A pro zaba­ve­ní dětí zase jed­na až dvě oblí­be­né hrač­ky, cédéč­ko do auta (sta­čí jed­no, děti ho budou chtít točit pořád doko­la, pozn. aut.) a tablet na večer­ní pohád­ku, aby měly mam­ky čas na vaře­ní veče­ře.

Zby­tek sezna­mu věcí se podo­bá kla­sic­ké­mu lezec­ké­mu – spa­cá­ky, věci na vaře­ní a lezec­ké caj­ky. A ješ­tě jed­na vychy­táv­ka na závěr! Když jedeš na del­ší výpra­vu s dět­mi, vypla­tí se mít zad­ní vrát­ka. Napří­klad v podo­bě klí­čů od kama­rá­do­va bytu ve špa­něl­ském měs­teč­ku Beni­dorm. Tře­ba budou ležet celý měsíc v kapsá­ři, ale taky mohou pěk­ně zachrá­nit situ­a­ci.

KOMPLIKACE ČÍSLO JEDNA

Odjezd se čas­to neo­be­jde bez kom­pli­ka­cí. Hned po ces­tě všech­ny tři mámy postih­la „bli­cí viró­za“. Je nut­no podotknout, že celá výpra­va pro­bí­ha­la za doby pan­de­mie, a tak niko­ho z holek nepře­kva­pi­la zprá­va z domo­va, že je jeden z man­že­lů pozi­tiv­ní. O pár hodin poz­dě­ji už hlá­si­ly rych­lo­tes­ty stej­né sdě­le­ní i všem třem dospě­lým účast­ni­cím zájez­du. Děti na tom neby­ly o moc lépe. A tak se prv­ní zastáv­kou stal dří­ve zmí­ně­ný byt v Beni­dor­mu (po čtyřech dnech ces­ty, pozn. aut.).

Už bylo na čase, pro­to­že Míšin mul­ti­van začal stáv­ko­vat. A zatím­co se Evča s horeč­kou a dvě­ma klu­ky léči­la na plá­ži u Bar­ce­lo­ny a Ver­ča s Miou sto­na­ly v Beni­dor­mu, Míša s Kris­týn­kou se vyda­ly hle­dat auto­ser­vis. Doje­ly k němu, zasta­vi­ly a už nena­star­to­va­ly. „Tohle auto neo­pra­ví­me,“ ozná­mi­li jim natvr­do. Co teď… Ode­šel alter­ná­tor, nastou­pi­la horeč­ka a máma s malou Kris­týn­kou sedě­ly na obrub­ní­ku před auto­ser­vi­sem a bre­če­ly. „Co je? Proč tady bre­čí­te?“ ozva­lo se z jiné­ho domu. Netr­va­lo dlou­ho a garáž pro­těj­ší­ho auto­ser­vi­su se ote­vře­la pro porou­cha­né­ho mul­ti­va­na. Po třech dnech vytr­va­lých oprav ser­vi­sák zahlá­sil: „Mělo by se tam toho opra­vit mno­hem víc. Ale teď to dělat nebu­du. Ono by se to auto moh­lo taky celé roz­sy­pat a nedo­je­ly bys­te vůbec nikam.“

VE SKALÁCH

Kaž­dý den byl úpl­ně jas­ný od rána až do veče­ra. V nově opra­ve­ném mul­ti­va­nu T5 zača­la pří­pra­va už večer, kdy mam­ky nachys­ta­ly dva baná­ny na palub­ku. A pak se šlo spát. O něko­lik hodin poz­dě­ji se ozva­la prv­ní slo­va nové­ho dne: „Papat banán!“ To se dvě hol­čič­ky doža­do­va­ly prv­ní sní­da­ně. Ran­ní ruti­na spo­čí­va­la ve sně­de­ní baná­nu, krát­ké dět­ské kon­ver­za­ci na libo­vol­né téma a násled­ném sně­de­ní dru­hé sní­da­ně – křu­pin s mlí­kem. Pak už bylo nača­se jít pozdra­vit Víťu a den mohl začít.

V tuto chví­li nastou­pi­la na řadu mam­kov­ská ruti­na: Poba­lit auto, usu­šit stí­nít­ka na okna, uva­řit kafe, sba­lit věci do skal, uva­řit dru­hé kafe, nachys­tat sva­či­nu na celý den, uva­řit tře­tí kafe, vyra­zit do skal. Cíl kaž­dé­ho lezec­ké­ho dne byl zřej­mý: Onsi­ght nebo smrt! Za den se vylez­ly v prů­mě­ru tři ces­ty. Jeli­kož tady mlu­ví­me o úder­ném lezec­kém zájez­du, děti se muse­ly nau­čit jed­no­du­chou pouč­ku: jed­na mamin­ka jis­tí, dru­há mamin­ka leze, tře­tí mamin­ka hlí­dá děti. A vždyc­ky se poslou­chá ta hlí­da­cí mamin­ka. Když se večer při­šlo ze skal, bylo potře­ba šla­pat jako švý­car­ské hodin­ky. Pře­ba­lit auto, pus­tit krteč­ka na table­tu, tím na chví­li odsta­vit děti z neu­stá­lé­ho pro­vo­zu, a začít vařit veče­ři. Vel­kou výho­dou krteč­ka bylo, že u něj děti čas­to­krát usnu­ly. Při tako­vém veče­ru sta­čí nachys­tat dva baná­ny na palub­ku, při­vřít šou­pač­ky a v zaslou­že­né půl­ho­di­ně kli­du otevřít sed­mič­ku čer­ve­né­ho.

STRUKTUROVANÁ POHODA

Když jedeš ve slo­že­ní „mámy a děti do tří let“ na měsíč­ní výjezd, fun­gu­ješ v tzv. struk­tu­ro­va­né poho­dě. Co si pod tím před­sta­vit? Zna­me­ná to, že nespě­cháš, ale pořád něco děláš. Přes lezec­ký den byl režim jas­ně daný. Cha­os nastal během dní, kdy se pře­jíž­dě­lo z jed­né oblas­ti do dru­hé. V tako­vém dnu se muse­ly děti honem ulo­žit ke spán­ku, aby byl klid na bale­ní. Všech­ny věci muse­ly být nachys­ta­né na svém mís­tě, pro­to­že večer byly děti una­ve­né a na dal­ší cha­os zkrát­ka nezbý­val pro­stor.

V tako­vém reži­mu je potře­ba zefek­tiv­nit, co se dá, a zrych­lit tem­po na maxi­mum. Pře­ba­lo­vá­ní auta, kte­ré běž­ně zabe­re půl dne, zabra­lo mam­kám tři minu­ty. Šup šup šup. A v tako­vé struk­tu­ro­va­né poho­dě se téměř nemož­né sta­lo mož­ným. Hol­ky pro­je­ly za jeden měsíc šest lezec­kých oblas­tí: oko­lí Bar­ce­lo­ny (na boul­de­ry), Gua­da­lest, Gan­dia, Bell­ús, Chi­va a Araia. V Araii se napl­no pro­je­vi­la akli­ma­ti­za­ce na kočov­ný lezec­ký život. Araia totiž není „baby fri­en­dly“ ani pří­stu­pem, ani kla­si­fi­ka­cí. Jde o oblast s těž­ký­mi cesta­mi a typic­kým půl­ho­di­no­vým pocho­dem, kte­rý se čtyř­mi dět­mi nastu­pu­ješ aspoň hodin­ku a půl. Pod nástu­pem do stě­ny navíc zjis­tíš, že se obvyk­lý širo­ký plá­cek na hra­ní neko­ná.

Zou­fa­lá situ­a­ce plo­dí zou­fa­lé činy. A tak bylo kaž­dé­mu dítě­ti vyty­če­no úze­mí o roz­lo­ze tři­ce­ti cen­ti­me­t­rů čtve­reč­ních, ze kte­ré­ho pod hroz­bou nazlo­be­né hlí­da­cí mámy nesmě­lo vykro­čit. Na prv­ní pohled se může zdát, že jde o pří­liš malý pro­stor pro akč­ní lez­ča­ta. Sta­čí však tro­cha důvti­pu a ze tři­ce­ti cen­ti­me­t­rů čtve­reč­ních se rázem sta­ne ide­ál­ní plo­cha pro hru Sto­jí, sto­jí bed­la. A to pak všech­ny děti sto­jí na jed­né noze, zpí­va­jí si k tomu pís­nič­ku a muse­jí vydr­žet stát, dokud nedo­zpí­va­jí. A prá­vě v této chví­li se dět­ská tou­ha po opa­ko­vá­ní hodí. Dítě, kte­ré si tako­vou hru jed­nou vyzkou­še­lo, chce hrát zno­va. A ješ­tě na dru­hé noze. „A hahá!“ Víťa spa­dl. Tak­že ješ­tě jed­nou a lépe. A najed­nou prv­ní hodi­na utek­la, dva onsi­gh­ty padly a všich­ni zúčast­ně­ní byli spo­ko­je­ní.

ODVRÁCENÁ STRANA MĚSÍCE

Z naše­ho poví­dá­ní s hol­ka­ma vyzně­la jed­na věc napros­to jas­ně – mají štěs­tí na děti. Jsou to lezec­ké děti, napros­to nekom­pli­ko­va­né a hod­né. To však nezna­me­ná, že jim sem tam nepi­jí krev. A ne kaž­dý den s nimi je pro­cház­ka růžo­vým sadem. Dokon­ce i ten­to úder­ný lezec­ký výjezd se zla­tý­mi dět­mi měl svou odvrá­ce­nou stra­nu. Jsou-li děti dlou­hou dobu pou­ze s jed­ním rodi­čem, tak se jim stýská po tom dru­hém. Vymě­nit vlast­ní poko­jí­ček za dodáv­ku a neu­stá­lé ces­to­vá­ní jsou taky změ­ny, na kte­ré si malé děti muse­jí zvyk­nout. Co je ale trá­pí ze vše­ho nej­víc, je neu­stá­lý hlad.

„Děti, poje­de­me na měsíc do Špa­něl­ska.“
„Jó! A co bude­me papat?“

Z nevin­né otáz­ky před odjez­dem se stal den­ní chle­ba. Děti by papa­ly pořád. Dvě sní­da­ně v nich zahu­če­ly, jen to hvízdlo. Sva­čin­ky ve ska­lách, to byla kla­si­ka. Jed­no­ho dne mámy nachys­ta­ly výji­meč­nou sní­da­ni – chle­by ve vajíč­ku. Míša roz­je­la tři ešu­sy, nachys­ta­la si celý tous­to­vý chle­ba a pus­ti­la se do sma­že­ní. Umíš si před­sta­vit, jak prá­ce odsej­pá, když roz­pá­líš tři vaři­če. Když byl někte­rý z chle­bů hoto­vý, při­běh­lo dítě, chle­ba si vza­lo pří­mo z ešu­su a odběh­lo si hrát za ostat­ní­ma. Takhle to šlo s kaž­dým kusem, až byly ešu­sy prázd­né. A prá­vě v tuto chví­li nará­ží­me na hlav­ní pro­blém žra­vých dětí. Mož­ná si říkáš, co je na tom? Děti se pře­ce najed­ly…

Ale mož­ná ti unik­lo, že se nikde nemlu­ví o tom, že by jed­ly i mámy. Ver­či se pře­ce jen poda­ři­lo uzmout jeden kus tous­ťá­ku. Než si stih­la kous­nout, při­běh­ly k ní tři děti a zača­ly jí uku­so­vat chle­ba pří­mo z ruky. Pokud takhle vypa­da­lo kaž­dé spo­leč­né jíd­lo, tak kdy jed­ly mámy? Odpo­věď na tuto otáz­ku pro­sa­ku­je jen tak mimo­cho­dem při vyprá­vě­ní jed­not­li­vých his­to­rek. „Jed­nu ces­tu autem jsem jed­la más­lo na bage­tách, co mi podá­va­la Ver­ča,“ vzpo­mí­ná Míša, „a to ne jako­že si nama­žeš vrst­vič­ku más­la. Vez­meš si kou­sek bage­ty a pořád­ně si k tomu nabe­reš más­la. Pros­tě jako kost­ku más­la.“ Během dne se spo­ko­jíš s tím, že si kousneš do bage­ty, vypi­ješ hrnek kafe a zby­tek vol­né­ho času věnu­ješ leze­ní. Tep­lá veče­ře na tebe obvykle nezby­de. Po chvil­ce vyzví­dá­ní mi hol­ky pro­zra­di­ly, že si pořád­né jíd­lo daly za ten měsíc tři­krát. Pokaž­dé během rest daye, kdy si zašly na jíd­lo někam do restau­ra­ce. Jedi­ná Evič­ka vyhrá­la čty­ři veče­ře. Bonu­so­vou dosta­la, když jela vyzved­nout dvo­ji­ci kama­rá­dek na letiš­tě, a ty jí jako znám­ku vdě­ku uva­ři­ly veče­ři.

Sečte­no pod­tr­že­no: měsíč­ní dovo­le­ná s dět­mi fun­gu­je lépe než kdeja­ká redukč­ní die­ta. Nemu­síš v sobě řešit těž­ké otáz­ky, co (ne)můžeš sníst, ani odhá­nět nut­ka­vé chu­tě na něja­kou dob­ro­tu. Obsta­rá to za tebe par­ta Ote­sán­ků. Na jíd­lo pros­tě není pro­stor.

ZÁKAZ MYTÍ RUKOU

Dal­ší výzvou jsou ztí­že­né hygi­e­nic­ké pod­mín­ky. V dneš­ním vyspě­lém svě­tě pova­žu­je­me neu­stá­lý pří­stup k jed­no­rá­zo­vým ple­nám, vlh­če­ným ubrous­kům a pře­de­vším k čis­té vodě za samo­zřej­most. Pře­ba­lo­va­cím pul­tem je vyba­ve­ná kaž­dá dru­há hips­ter kavár­na v cen­t­ru měs­ta. Jak se tohle dělá během pun­káč­ské­ho lezec­ké­ho tri­pu, kdy ale­spoň dvě tře­ti­ny zúčast­ně­ných rato­les­tí sem tam zapo­me­nou, že chtě­jí kadit? Při ces­tě do Špáňa se pro­je­vi­ly jis­té ten­den­ce ke zvý­še­né hygi­e­nic­ké potře­bě.

To když si hol­ky myly ruce nejen po pou­ži­tí zácho­du, ale taky před jíd­lem a po jíd­le. Nene, takhle to dál nepů­jde. Jed­na dodáv­ka má totiž k dis­po­zi­ci dva­cet pět lit­rů vody a to musí vydr­žet na tři dny. „Tak­že pozor! Nikdo si tady ruce mejt nebu­de! Jen po zácho­dě nebo před jíd­lem. Po jíd­le netře­ba, to se vstře­bá.“ Nako­nec byl nasto­len spe­ci­ál­ní hygi­e­nic­ký režim, kte­rý obsa­ho­val taky „Den mytí pipi­nek“. Tak­že se myly par­tie, kte­ré pra­vi­del­nou hygi­e­nu vyža­du­jí, ale tře­ba tako­vé mytí vla­sů sta­či­lo jed­nou za dva týd­ny. Však to všich­ni z lezec­kých výjez­dů dob­ře zná­me. Celou hygi­e­nic­kou pod­ka­pi­to­lu per­fekt­ně shr­nu­je Evič­či­no vyprá­vě­ní: „Když jsme při­jíž­dě­ly do Brna, tak jsem si mys­le­la, že mám na sobě ty nej­faj­no­věj­ší věci. A jenom, co jsem ote­vře­la dve­ře od auta a chtě­la jsem obe­jmout Leo­šá­ka, tak on udě­lal: ‚Ty vole, tak to je teda hus­tý.’ A já: ‚Co? To je to nej­lep­ší oble­če­ní, co mám.’“

A tím poma­lu kon­čí obtí­že spo­je­né s kočov­ným živo­tem ve ska­lách v dopro­vo­du malých dětí. Sice byly mámy hla­do­vé a tro­chu smradla­vé, ale za to šťast­né. Šťast­něj­ší než na mateř­ské upro­střed Brna. Prav­dou je, že občas pohár trpě­li­vos­ti s dět­ským kři­kem pře­te­kl. Nejdřív Míši, potom Ver­či a nako­nec i Evič­ce. Ona tako­vá řvou­cí dvou­le­tá hol­čič­ka, kte­rá zrov­na boju­je se sepa­rač­ní úzkos­tí, drží mámu kře­čo­vi­tě za nohu a brá­ní jí nalézt do vybra­né­ho boul­d­ru, dá zabrat. Ale pořád to je drob­ná epi­zo­da, kte­rá během veče­ra u kusu bage­ty s más­lem a ple­cháč­kem čer­ve­né­ho upad­ne v zapo­mně­ní.

ZPÁTKY V BRNĚ

Měsíc ute­kl jako voda a nastal čas odjez­du směr domov. Za měsíc ve ska­lách při­jde pocit zenu, i když u toho krmíš děti a pře­ba­lu­ješ plen­ky. Kočov­ný lezec­ký život je o tolik jed­no­duš­ší než ten měst­ský, že si člo­věk rád zvy­ká. Vět­ši­nou řešíš jenom jíd­lo, vodu a co dneska pole­zeš. V našem pří­pa­dě ješ­tě los, kdo bude v daném dnu hlí­dat děti. Co se týče kon­cen­t­ra­ce na lezec­ký výkon, musíš se s dět­mi dostat do for­my co nej­rych­le­ji. Není čas na kro­ko­vá­ní jed­not­li­vých cest, dost čas­to se nestih­neš ani roz­lézt. Tvůj čas na kaž­dou ces­tu je ome­ze­ný potře­ba­mi dětí. A tak nezbý­vá, než pře­pnout do sta­vu flow.

Čím dřív, tím líp. A z popsa­né oázy kli­du se hol­ky vra­ce­ly zpět do rea­li­ty. Na prv­ní pohled za trest. Tako­vý návrat ale při­ná­šel spous­tu výhod. V prvé řadě tatín­ky, po kte­rých už se všem stýska­lo. Kro­mě toho taky tep­lou sprchu, mož­nost něco sníst a taky tro­chu času pro sebe. Koneč­ně se zod­po­věd­nost za děti roz­dě­li­la mezi oba rodi­če a naše mámy si moh­ly na chvil­ku odpo­či­nout. Jen Míša svůj smu­tek po pro­slu­ně­ných špa­něl­ských ska­lách potře­bo­va­la vstře­bat. V tako­vém pří­pa­dě se hodí, při­nést si do kaž­do­den­ní­ho měst­ské­ho dne ale­spoň nádech Špa­něl­ska. Tře­ba tím, že si oble­češ péřov­ku, name­leš kávu a jdeš si uva­řit své ran­ní kafe na bal­kon. Co na tom, že je ven­ku sníh. V péřov­ce u ply­no­vé­ho vaři­če tě hře­je nejed­na vzpo­mín­ka na tři­ce­ti­me­t­ro­vá sedm áčka a pís­nič­ku Sto­jí, sto­jí bed­la.

(Pozn. aut: Když jsem se popr­vé doslech­la o výjez­du tří mami­nek a jejich dětí za tep­lem, zali­la mě vlna nad­še­ní. Tenhle pocit mě neo­pouš­těl ani při našem spo­leč­ném roz­ho­vo­ru v jed­né z brněn­ských sushi restau­ra­cí. Z holek i po něko­li­ka měsí­cích vyza­řo­va­la napros­tá spo­ko­je­nost a já jsem se nemoh­la zba­vit myš­len­ky, co na tenhle výlet říka­li jejich chla­pi.)

AJO, JEŠTĚ LEZENÍ

Co se vám poved­lo vylézt?
Míša: Nej­pěk­něj­ší ces­ta za mě byla ta v Arai, jme­no­va­la se „El Calo­ret“. Tři­ce­ti­me­t­ro­vá kol­mi­ce. Celou dobu vyvá­že­né leze­ní a před kon­cem byl potvr­zo­va­cí skok do liš­ty. To bylo fakt nád­her­ný. V půl­ce ses moh­la posta­vit do no han­du. V tom mě jis­ti­la Evič­ka a zespo­du na mě vola­la. Pama­tu­ješ si, cos na mě vola­la?
Evič­ka: Nevím.
Míša: „Ty tam sto­jíš jak Alex Hon­nold!“ Mys­le­la jsem si, že mám dole­ze­no, ale pak při­šel ten skok. A on byl hlav­ně pod jiš­tě­ním! Tak jsem pořád vola­la: „Asi pudu, asi pudu!“
Evič­ka: Teh­dy jsem byla doce­la ráda, žes nešla.

A jakou nej­těž­ší ces­tu jste vylez­ly?
Míša: 7b. Ta byla v Chi­vě.
Ver­ča: V Chi­vě bylo moje nej­těž­ší 7a. A nej­pěk­něj­ší za mě v Bell­ús tako­vá po dírách.
Míša: To 6c? Nemám ho zapsa­ný, pro­to­že jsem to odse­dě­la.
Ver­ča: Byla vle­vo od Taxa­ma­nu a jme­no­va­la se „Ani­te­sia“.
Evič­ka: Já jsem se trá­pi­la v 6a. Ale nej­víc se mi líbi­lo v Gan­dii. To bylo leze­ní po vět­ších dírách, což mně sedí. Nemu­síš nic zala­mo­vat. Ale nevím, jest­li bych řek­la něja­kou nej­hez­čí ces­tu. Mož­ná jo! Taky v Bell­ús. Tako­vá ta v cen­t­rál­ní čás­ti stě­ny, mys­lím taky něja­ký 6a.
Míša: V Bell­ús jsme lez­ly i leh­ký ces­ty, pro­to­že byly krás­ný. A děc­ka byly nad­še­ný. Byly tam tako­vý potůč­ky a děc­ka se tam moh­ly opa­lo­vat, házet kamín­ky do vody a honit se s klac­ka­ma. Teh­dy na začát­ku šly lézt hol­ky a my jsme s dětma vyra­zi­li k ryb­níč­ku a vyplesk­li se na deku. To tam Ště­pán i Kris­týn­ka poklim­bá­va­li a já s Vít­kem jsme se cach­ta­li ve vodě.

A doká­za­ly bys­te popsat něja­ký nej­in­ten­ziv­něj­ší záži­tek z celé­ho zájez­du?
Ver­ča: Asi nemám jenom jeden. Ale bylo tam pár zeno­vých oka­mži­ků, kte­rý nejsou ničím výraz­ný. Najed­nou ti dojde, že seš v tako­vém bez­ča­sí, v pří­ro­dě, s dětma… A všech­no fun­gu­je. Jenom lezeš, for­ma stou­pá… Pros­tě jsem byla šťast­ná.

__________