MAMKY NA TRIPU

KLASICKÝ VZOREC

Porod dávno za sebou a dlouhé měsíce rodičovské dovolené na obzoru. Tomu se říká perfektní podmínka pro nějakou tu lezeckou výpravu. Slovo dalo slovo a koncem léta se začaly spřádat plány na zimu ve Španělsku. Takže klasický vzorec: pobalit lezecké cajky, spacák, karimatku, ešus, vařič, kytaru a pár eur, za které si koupíme červené víno, bagety a ovčí sýr.

Jenže, přesně tenhle klasický vzorec tentokrát nenastal. Výprava totiž čítala tři lezecké mámy a jejich čtyři ratolesti – skoro tříletého Víťu, dvojici holčiček Miu s Kristýnkou (obě dvouleté) a pětiměsíčního Štěpána. Stačí tedy nabalit batůžky s hračkami, všechny věci naložit do dodávek a vyrazit za dobrodružstvím. Nebo tomu bude jinak?

Barevné listí v Krase už spadlo ze stromů, ale přípravy na odjezd směr teplejší kraje byly v plném proudu. Obě posádky výpravy měly své dopravní prostředky ustájeny venku na mrazu a pořád scházelo dokončit transformaci v plnohodnotné obytňáky. Bylo zapotřebí splnit dva základní úkoly: zateplit obě dodávky, aby dětem ve Španělsku nemrzly nosy, a vytvořit co největší úložný prostor na drobné nutnosti každodenního života s malými dětmi (čti: kapesníky, ubrousky, místo na svačinky, hračky, náhradní oblečení a tak dále, pozn. aut.).

Kdyby se sečetl celkový čas všech příprav, bylo by možné je stihnout během čtyř pracovních dnů. Stačilo nainstalovat nezávislé topení, zateplit okna a ušít dostatečné množství kapsářů. Když k tomu připočítáš kojení, přebalování, vaření, uklízení, nákupy, láskyplný čas strávený s manželem, neustálé návštěvy dětských hřišť, návštěvy u prarodičů a především trénování na bouldrovce třikrát do týdne, pak přípravy zabraly zhruba měsíc. A tak se nesmělo zahálet, protože vysněný cíl se pomalu blížil.

Evičce s úpravami v dodávce pomáhal Leošák, a díky tomu mohla věnovat volné chvilky plánování vhodných lezeckých oblastí. Požadavky byly jasné. Musí tam být hezké lezení s krátkým nástupem od parkoviště a celá oblast musí být „baby friendly“, aby si děti měly kde hrát a bylo to pro ně bezpečné. Bude-li teplo, pojede se do Valencie. Zaprvé je v okolí parádní lezení a zadruhé mají přímo ve Valencii velké akvárium, takže se dá o restdayi vyjet s dětma koukat na žraloky. Pokud do Španělska dorazí studená fronta, protáhne se cesta až na jih k El Chorru. Jako první destinaci holky vybraly Guadalest a jako strategii pro další plánování potom způsob „free style“.

Zbývá vyřešit poslední praktickou otázku, co sbalit s sebou. Měly by to být zejména věci, díky kterým budou děti v suchu, v teple a v dobré náladě, a zároveň by množství těchto věcí nemělo přesáhnout kapacitu dodávky. Během února se do Španělska hodí péřovka do stínu, ale na Slunku bude dobrých dvacet stupňů, takže se sejde oblečení na každé roční období. Pro pocit dlouho trvajícího sucha je zapotřebí nočník do každého auta. A pro zabavení dětí zase jedna až dvě oblíbené hračky, cédéčko do auta (stačí jedno, děti ho budou chtít točit pořád dokola, pozn. aut.) a tablet na večerní pohádku, aby měly mamky čas na vaření večeře.

Zbytek seznamu věcí se podobá klasickému lezeckému – spacáky, věci na vaření a lezecké cajky. A ještě jedna vychytávka na závěr! Když jedeš na delší výpravu s dětmi, vyplatí se mít zadní vrátka. Například v podobě klíčů od kamarádova bytu ve španělském městečku Benidorm. Třeba budou ležet celý měsíc v kapsáři, ale taky mohou pěkně zachránit situaci.

KOMPLIKACE ČÍSLO JEDNA

Odjezd se často neobejde bez komplikací. Hned po cestě všechny tři mámy postihla „blicí viróza“. Je nutno podotknout, že celá výprava probíhala za doby pandemie, a tak nikoho z holek nepřekvapila zpráva z domova, že je jeden z manželů pozitivní. O pár hodin později už hlásily rychlotesty stejné sdělení i všem třem dospělým účastnicím zájezdu. Děti na tom nebyly o moc lépe. A tak se první zastávkou stal dříve zmíněný byt v Benidormu (po čtyřech dnech cesty, pozn. aut.).

Už bylo na čase, protože Míšin multivan začal stávkovat. A zatímco se Evča s horečkou a dvěma kluky léčila na pláži u Barcelony a Verča s Miou stonaly v Benidormu, Míša s Kristýnkou se vydaly hledat autoservis. Dojely k němu, zastavily a už nenastartovaly. „Tohle auto neopravíme,“ oznámili jim natvrdo. Co teď… Odešel alternátor, nastoupila horečka a máma s malou Kristýnkou seděly na obrubníku před autoservisem a brečely. „Co je? Proč tady brečíte?“ ozvalo se z jiného domu. Netrvalo dlouho a garáž protějšího autoservisu se otevřela pro porouchaného multivana. Po třech dnech vytrvalých oprav servisák zahlásil: „Mělo by se tam toho opravit mnohem víc. Ale teď to dělat nebudu. Ono by se to auto mohlo taky celé rozsypat a nedojely byste vůbec nikam.“

VE SKALÁCH

Každý den byl úplně jasný od rána až do večera. V nově opraveném multivanu T5 začala příprava už večer, kdy mamky nachystaly dva banány na palubku. A pak se šlo spát. O několik hodin později se ozvala první slova nového dne: „Papat banán!“ To se dvě holčičky dožadovaly první snídaně. Ranní rutina spočívala ve snědení banánu, krátké dětské konverzaci na libovolné téma a následném snědení druhé snídaně – křupin s mlíkem. Pak už bylo načase jít pozdravit Víťu a den mohl začít.

V tuto chvíli nastoupila na řadu mamkovská rutina: Pobalit auto, usušit stínítka na okna, uvařit kafe, sbalit věci do skal, uvařit druhé kafe, nachystat svačinu na celý den, uvařit třetí kafe, vyrazit do skal. Cíl každého lezeckého dne byl zřejmý: Onsight nebo smrt! Za den se vylezly v průměru tři cesty. Jelikož tady mluvíme o úderném lezeckém zájezdu, děti se musely naučit jednoduchou poučku: jedna maminka jistí, druhá maminka leze, třetí maminka hlídá děti. A vždycky se poslouchá ta hlídací maminka. Když se večer přišlo ze skal, bylo potřeba šlapat jako švýcarské hodinky. Přebalit auto, pustit krtečka na tabletu, tím na chvíli odstavit děti z neustálého provozu, a začít vařit večeři. Velkou výhodou krtečka bylo, že u něj děti častokrát usnuly. Při takovém večeru stačí nachystat dva banány na palubku, přivřít šoupačky a v zasloužené půlhodině klidu otevřít sedmičku červeného.

STRUKTUROVANÁ POHODA

Když jedeš ve složení „mámy a děti do tří let“ na měsíční výjezd, funguješ v tzv. strukturované pohodě. Co si pod tím představit? Znamená to, že nespěcháš, ale pořád něco děláš. Přes lezecký den byl režim jasně daný. Chaos nastal během dní, kdy se přejíždělo z jedné oblasti do druhé. V takovém dnu se musely děti honem uložit ke spánku, aby byl klid na balení. Všechny věci musely být nachystané na svém místě, protože večer byly děti unavené a na další chaos zkrátka nezbýval prostor.

V takovém režimu je potřeba zefektivnit, co se dá, a zrychlit tempo na maximum. Přebalování auta, které běžně zabere půl dne, zabralo mamkám tři minuty. Šup šup šup. A v takové strukturované pohodě se téměř nemožné stalo možným. Holky projely za jeden měsíc šest lezeckých oblastí: okolí Barcelony (na bouldery), Guadalest, Gandia, Bellús, Chiva a Araia. V Araii se naplno projevila aklimatizace na kočovný lezecký život. Araia totiž není „baby friendly“ ani přístupem, ani klasifikací. Jde o oblast s těžkými cestami a typickým půlhodinovým pochodem, který se čtyřmi dětmi nastupuješ aspoň hodinku a půl. Pod nástupem do stěny navíc zjistíš, že se obvyklý široký plácek na hraní nekoná.

Zoufalá situace plodí zoufalé činy. A tak bylo každému dítěti vytyčeno území o rozloze třiceti centimetrů čtverečních, ze kterého pod hrozbou nazlobené hlídací mámy nesmělo vykročit. Na první pohled se může zdát, že jde o příliš malý prostor pro akční lezčata. Stačí však trocha důvtipu a ze třiceti centimetrů čtverečních se rázem stane ideální plocha pro hru Stojí, stojí bedla. A to pak všechny děti stojí na jedné noze, zpívají si k tomu písničku a musejí vydržet stát, dokud nedozpívají. A právě v této chvíli se dětská touha po opakování hodí. Dítě, které si takovou hru jednou vyzkoušelo, chce hrát znova. A ještě na druhé noze. „A hahá!“ Víťa spadl. Takže ještě jednou a lépe. A najednou první hodina utekla, dva onsighty padly a všichni zúčastnění byli spokojení.

ODVRÁCENÁ STRANA MĚSÍCE

Z našeho povídání s holkama vyzněla jedna věc naprosto jasně – mají štěstí na děti. Jsou to lezecké děti, naprosto nekomplikované a hodné. To však neznamená, že jim sem tam nepijí krev. A ne každý den s nimi je procházka růžovým sadem. Dokonce i tento úderný lezecký výjezd se zlatými dětmi měl svou odvrácenou stranu. Jsou-li děti dlouhou dobu pouze s jedním rodičem, tak se jim stýská po tom druhém. Vyměnit vlastní pokojíček za dodávku a neustálé cestování jsou taky změny, na které si malé děti musejí zvyknout. Co je ale trápí ze všeho nejvíc, je neustálý hlad.

„Děti, pojedeme na měsíc do Španělska.“
„Jó! A co budeme papat?“

Z nevinné otázky před odjezdem se stal denní chleba. Děti by papaly pořád. Dvě snídaně v nich zahučely, jen to hvízdlo. Svačinky ve skalách, to byla klasika. Jednoho dne mámy nachystaly výjimečnou snídani – chleby ve vajíčku. Míša rozjela tři ešusy, nachystala si celý toustový chleba a pustila se do smažení. Umíš si představit, jak práce odsejpá, když rozpálíš tři vařiče. Když byl některý z chlebů hotový, přiběhlo dítě, chleba si vzalo přímo z ešusu a odběhlo si hrát za ostatníma. Takhle to šlo s každým kusem, až byly ešusy prázdné. A právě v tuto chvíli narážíme na hlavní problém žravých dětí. Možná si říkáš, co je na tom? Děti se přece najedly…

Ale možná ti uniklo, že se nikde nemluví o tom, že by jedly i mámy. Verči se přece jen podařilo uzmout jeden kus tousťáku. Než si stihla kousnout, přiběhly k ní tři děti a začaly jí ukusovat chleba přímo z ruky. Pokud takhle vypadalo každé společné jídlo, tak kdy jedly mámy? Odpověď na tuto otázku prosakuje jen tak mimochodem při vyprávění jednotlivých historek. „Jednu cestu autem jsem jedla máslo na bagetách, co mi podávala Verča,“ vzpomíná Míša, „a to ne jakože si namažeš vrstvičku másla. Vezmeš si kousek bagety a pořádně si k tomu nabereš másla. Prostě jako kostku másla.“ Během dne se spokojíš s tím, že si kousneš do bagety, vypiješ hrnek kafe a zbytek volného času věnuješ lezení. Teplá večeře na tebe obvykle nezbyde. Po chvilce vyzvídání mi holky prozradily, že si pořádné jídlo daly za ten měsíc třikrát. Pokaždé během rest daye, kdy si zašly na jídlo někam do restaurace. Jediná Evička vyhrála čtyři večeře. Bonusovou dostala, když jela vyzvednout dvojici kamarádek na letiště, a ty jí jako známku vděku uvařily večeři.

Sečteno podtrženo: měsíční dovolená s dětmi funguje lépe než kdejaká redukční dieta. Nemusíš v sobě řešit těžké otázky, co (ne)můžeš sníst, ani odhánět nutkavé chutě na nějakou dobrotu. Obstará to za tebe parta Otesánků. Na jídlo prostě není prostor.

ZÁKAZ MYTÍ RUKOU

Další výzvou jsou ztížené hygienické podmínky. V dnešním vyspělém světě považujeme neustálý přístup k jednorázovým plenám, vlhčeným ubrouskům a především k čisté vodě za samozřejmost. Přebalovacím pultem je vybavená každá druhá hipster kavárna v centru města. Jak se tohle dělá během punkáčského lezeckého tripu, kdy alespoň dvě třetiny zúčastněných ratolestí sem tam zapomenou, že chtějí kadit? Při cestě do Špáňa se projevily jisté tendence ke zvýšené hygienické potřebě.

To když si holky myly ruce nejen po použití záchodu, ale taky před jídlem a po jídle. Nene, takhle to dál nepůjde. Jedna dodávka má totiž k dispozici dvacet pět litrů vody a to musí vydržet na tři dny. „Takže pozor! Nikdo si tady ruce mejt nebude! Jen po záchodě nebo před jídlem. Po jídle netřeba, to se vstřebá.“ Nakonec byl nastolen speciální hygienický režim, který obsahoval taky „Den mytí pipinek“. Takže se myly partie, které pravidelnou hygienu vyžadují, ale třeba takové mytí vlasů stačilo jednou za dva týdny. Však to všichni z lezeckých výjezdů dobře známe. Celou hygienickou podkapitolu perfektně shrnuje Eviččino vyprávění: „Když jsme přijížděly do Brna, tak jsem si myslela, že mám na sobě ty nejfajnovější věci. A jenom, co jsem otevřela dveře od auta a chtěla jsem obejmout Leošáka, tak on udělal: ‚Ty vole, tak to je teda hustý.’ A já: ‚Co? To je to nejlepší oblečení, co mám.’“

A tím pomalu končí obtíže spojené s kočovným životem ve skalách v doprovodu malých dětí. Sice byly mámy hladové a trochu smradlavé, ale za to šťastné. Šťastnější než na mateřské uprostřed Brna. Pravdou je, že občas pohár trpělivosti s dětským křikem přetekl. Nejdřív Míši, potom Verči a nakonec i Evičce. Ona taková řvoucí dvouletá holčička, která zrovna bojuje se separační úzkostí, drží mámu křečovitě za nohu a brání jí nalézt do vybraného bouldru, dá zabrat. Ale pořád to je drobná epizoda, která během večera u kusu bagety s máslem a plecháčkem červeného upadne v zapomnění.

ZPÁTKY V BRNĚ

Měsíc utekl jako voda a nastal čas odjezdu směr domov. Za měsíc ve skalách přijde pocit zenu, i když u toho krmíš děti a přebaluješ plenky. Kočovný lezecký život je o tolik jednodušší než ten městský, že si člověk rád zvyká. Většinou řešíš jenom jídlo, vodu a co dneska polezeš. V našem případě ještě los, kdo bude v daném dnu hlídat děti. Co se týče koncentrace na lezecký výkon, musíš se s dětmi dostat do formy co nejrychleji. Není čas na krokování jednotlivých cest, dost často se nestihneš ani rozlézt. Tvůj čas na každou cestu je omezený potřebami dětí. A tak nezbývá, než přepnout do stavu flow.

Čím dřív, tím líp. A z popsané oázy klidu se holky vracely zpět do reality. Na první pohled za trest. Takový návrat ale přinášel spoustu výhod. V prvé řadě tatínky, po kterých už se všem stýskalo. Kromě toho taky teplou sprchu, možnost něco sníst a taky trochu času pro sebe. Konečně se zodpovědnost za děti rozdělila mezi oba rodiče a naše mámy si mohly na chvilku odpočinout. Jen Míša svůj smutek po prosluněných španělských skalách potřebovala vstřebat. V takovém případě se hodí, přinést si do každodenního městského dne alespoň nádech Španělska. Třeba tím, že si oblečeš péřovku, nameleš kávu a jdeš si uvařit své ranní kafe na balkon. Co na tom, že je venku sníh. V péřovce u plynového vařiče tě hřeje nejedna vzpomínka na třicetimetrová sedm áčka a písničku Stojí, stojí bedla.

(Pozn. aut: Když jsem se poprvé doslechla o výjezdu tří maminek a jejich dětí za teplem, zalila mě vlna nadšení. Tenhle pocit mě neopouštěl ani při našem společném rozhovoru v jedné z brněnských sushi restaurací. Z holek i po několika měsících vyzařovala naprostá spokojenost a já jsem se nemohla zbavit myšlenky, co na tenhle výlet říkali jejich chlapi.)

AJO, JEŠTĚ LEZENÍ

Co se vám povedlo vylézt?
Míša: Nejpěknější cesta za mě byla ta v Arai, jmenovala se „El Caloret“. Třicetimetrová kolmice. Celou dobu vyvážené lezení a před koncem byl potvrzovací skok do lišty. To bylo fakt nádherný. V půlce ses mohla postavit do no handu. V tom mě jistila Evička a zespodu na mě volala. Pamatuješ si, cos na mě volala?
Evička: Nevím.
Míša: „Ty tam stojíš jak Alex Honnold!“ Myslela jsem si, že mám dolezeno, ale pak přišel ten skok. A on byl hlavně pod jištěním! Tak jsem pořád volala: „Asi pudu, asi pudu!“
Evička: Tehdy jsem byla docela ráda, žes nešla.

A jakou nejtěžší cestu jste vylezly?
Míša: 7b. Ta byla v Chivě.
Verča: V Chivě bylo moje nejtěžší 7a. A nejpěknější za mě v Bellús taková po dírách.
Míša: To 6c? Nemám ho zapsaný, protože jsem to odseděla.
Verča: Byla vlevo od Taxamanu a jmenovala se „Anitesia“.
Evička: Já jsem se trápila v 6a. Ale nejvíc se mi líbilo v Gandii. To bylo lezení po větších dírách, což mně sedí. Nemusíš nic zalamovat. Ale nevím, jestli bych řekla nějakou nejhezčí cestu. Možná jo! Taky v Bellús. Taková ta v centrální části stěny, myslím taky nějaký 6a.
Míša: V Bellús jsme lezly i lehký cesty, protože byly krásný. A děcka byly nadšený. Byly tam takový potůčky a děcka se tam mohly opalovat, házet kamínky do vody a honit se s klackama. Tehdy na začátku šly lézt holky a my jsme s dětma vyrazili k rybníčku a vypleskli se na deku. To tam Štěpán i Kristýnka poklimbávali a já s Vítkem jsme se cachtali ve vodě.

A dokázaly byste popsat nějaký nejintenzivnější zážitek z celého zájezdu?
Verča: Asi nemám jenom jeden. Ale bylo tam pár zenových okamžiků, který nejsou ničím výrazný. Najednou ti dojde, že seš v takovém bezčasí, v přírodě, s dětma… A všechno funguje. Jenom lezeš, forma stoupá… Prostě jsem byla šťastná.

__________