Mým školním idolem je Pepa. Pepa leze. Obuje si frajersky malé boty a vyběhne po těch barevných kamíncích, co máme na zdi v tělocvičně, až nahoru. Zkouším to taky, přestávám se bát. Vždycky si jde v pohodě sednout do provazu visícího shora. Po velkých držátkách mi to jde, ale na menších už tenisky kloužou, ruce bolí a fakt nechápu, že se někdo zvládne postavit na ty čtyři malé puntíčky s přilíplou cedulkou Cesta pro husťáky a záhadným číslem 7. Pepa mě sice párkrát vezme do jistítka, ale brzy se ukáže, že je to nafrněný blbeček, co si mě vůbec neváží. Nevadí, prozatím ho v pohodě nahradí pančelka Nováková.

Na vejšce máme lezení v rámci tělocviku! Vážně! Strašně se mi to líbí. Profesor je borec, vytáhne i sedm mínus. Pořizuju vlastní lezečky, osmu a sedák. Nejčastěji lezem s Veronikou. Lana si necháváme hlavně shora a hecujeme se, která z nás zvládne udělat ten děsivý nátah v růžové šestce. Jenže Verča se o sebe bohužel moc bojí. Jednou ji spustím na zem moc rychle, dole zakopne a narazí si zadek. Je naštvaná. Prý ať si pro příště najdu jiného parťáka.

Pátrám mezi spolužáky, kdo by šel na stěnu i odpoledne. Nakonec začneme chodit s Vaškem. Teda chodit ne, ježiš, myslím jako na lano, jasný? Pozice jsme si samozřejmě vyjasnili, jde nám přece oběma jen o to lezení. Nevím, proč na mě občas kouká tak nějak divně. Zkouším složitější kroky, fakt se zlepšuju. Občas i něco vytáhnu, strach už skoro nemám. Posledně tam nějaká nána pištěla, jak se bojí si nahoře sednout. Hrůza, tihle začátečníci… Vašek občas plácá něco o lezení venku, ale to mě vážně nebere. Dejte mi pokoj s přírodou. Teď cílím na zelenou sedmu na Smíchoffce. Navíc mám fungl nové lano a nechci si ho ušpinit.

Potkala jsem Romana! Roman má styl, jezdí lézt ven a prý mě časem vezme i někam na písek. Strašně se těším. Miluju přírodu! Navíc mi pomáhá. Vysvětlil mi, jak správně cvakat presky (prý jsem je občas měla obráceně!), nahazuje kroky a nebojí se mi skočit do jištění, pokud používám gri-gri, jak mi poradil. Je skvělé mít tak chytrého spolulezce.

Skály jsou úplně jiný svět. Miluju Skalák! Nechápu, co kdo vidí na překližce. Souznění se spolulezcem, vzájemná důvěra a romantické výhledy! Roman byl fajn, ale na koupáku jsem potkala Michala a ukázalo se, že si rozumíme víc. Roman sice tvrdil, že leze venku, ale vytáhne na jistotu tak pětku na Podmokly. Ve všem těžším se klepe jak drahý pes a fakt nechci riskovat, že mi to pošle někde na štandu rovnou do kruhu. Michal je mnohem větší pohodář.

Ani ti nebudu vyprávět, jaký je ten Michal pitomec… Posledně obdivně zíral na nějakou kozu, co zrovna tahala Údolku (VIII) na Kapelníka. Jako jasně, slušnej výkon, to se nedá popřít, ale prý si pak sháněl její číslo a posílal jí srdíčka na fejsbuku. Kašlu na něj, zkusím to radši s Martinem. Má za sebou parádní přelezy, mohl by mi vytáhnout i něco ostřejšího. Prý má rád Chrámovky v Teplických a sem tam vybojuje i pořádnou ádrovskou spáru.

No, tak takhle asi ne… Mokré koláče na hřbetech rukou a odřená ramena fakt nejsou moje hobby. Chvíli jsem to vydržela, ale jestli si myslí, že mě uplatí spárovými rukavicemi a sadou ufonů, velice se plete. Je načase vycouvat. Jenda, kolega z práce, mě nedávno přemluvil, ať s ním vyrazím na Tetín a na Kobylu. Kvaky plné lidí, ale dám tomu šanci. Tý jo, nestačím se divit – úplně v pohodě lezu na prvním! A vůbec se nebojím o život. Žádné rozvazování zaseklých uzlů z hodin, žádné morálové traverzy. Hezky cvakám presky až nahoru k řetězu. Vedle mě pokusují samí namakaní borci do půl těla v zářivých trenkách od E9 a sem tam utrousí nějakou pochvalu, když bez pádu přešáhnu delší krok v Eigeru (8+). Super funky komunita. To chci!

S Jendou nám to nějak skřípe. Asi blbě snáší, že jsem ho párkrát přelezla. Navíc, upřímně, v těžších cestách na vápně byl vážně marnej. Naštěstí mám sporťáckých kámošů dost – od té doby, co sdílíme přelezy v naší skupině. Dan mě na víkend vytáhl do Labáku. Tý jo, takový mega cesty, kam se hrabe Český kras. Dan přezimuje celé léto v Mordoru. Pokusuje zrovna Skuruťák (Xb), Bestseller (Xa) poslal už loni. Ale ukázal mi i lehčí sektory, kde si taky něco natáhnu. Jasně, háky jsou trochu daleko od sebe, přístup od auta dlouhej, ale ta hospoda! Bez fazolí už si víkend neumím představit.

Tak to už by stačilo, vážení. Fakt mě nebaví dělat většinu výjezdu belay bitch a hádat se s parťákem, kdo bude tahat. Cestu chci poslat na OS. Udřený PP mě nezajímá, přicházím o body. Asi potřebuju ženskou, ať mám klid na své projekty a nemusím se přetahovat s nafouklým chlapským egem. Použitelných holek je bohužel málo, většinou vlajou za nějakým frajerem. Anita se naštěstí nedávno s tím svým rozešla, tak lezeme spolu. Nemá takové ambice, ale ocení, když jí něco pěkného natáhnu a matroš ze stěny pokaždé vybere. A je jí jedno, na který břeh Labáku se dnes pojede.

Na víkendy mám poslední dobou málo času. Práce, nelezoucí partner, prostě život… Navíc Anitu minulý týden sbalil namachrovaný Pražák. Nevadí. Stejně už mě nudily ty ezopindy o životě a řečičky o nových hadrech v Hudáči. A ještě jsem si do kalendáře musela kreslit hvězdičky – v těch pár dnech, než to dostala, bylo ve vlastním zájmu lepší lezení zrušit. Teď už zvládnu jen odpolední výjezdy do údernějších oblastí. Rychlá smrt na tři hodiny. Dostávám kontakt na Evžena, prý je na tom podobně. A lezecky celkem umí, Chameleona (10) na Krkavce dal prý na třetí pokus. Snad mu nebude vadit, když si tam občas taky něco vylezu. Myslím, že by nám to mohlo klapat.

No ty vole! Pár měsíců dobrý, ale dnes mi těsně před odjezdem Evžen zrušil naši domluvenou sešnu! Prej: „Ježiš, sorry, zapomněl jsem, že má dneska manželka výročí svatby…“  ‚WTF? A co já?!‘ Výpadek v tréninku kvůli blbýmu výročí?

Ne, vážně, na tohle už nemám nervy. Kašlu na spolulezce. Balím bouldřici a odjíždím na Sněžník.

____________________________

Tento text vyhrál naší letní soutěž „Desetkrát a stále poprvé“. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.