LEZECKÉ ZLOZVYKY
Jsme v tom přeborníci. Pro nepolíbené se může zdát, že lezení samo o sobě je jeden velký zlozvyk. Pro nás naštěstí super zlozvyk, skoro až dobrozvyk, ve kterém jedeme společně. Ale pravda, úchylek máme docela dost.
Jestli je něco, v čem jsme jako lezci fakt dobří, budou to naše zlozvyky. Když brněnská umělkyně Kateřina Šedá se svým týmem před časem vyhlásila založení sbírky národních zlozvyků, oslovila kromě profesních i různé sportovní skupiny. Odpovědi jí chodily často vlažné, z každého sportu něco málo… Po kontaktování lezecké komunity, zejména prostřednictvím fb eMontany, ji však zaplavila vlna různých nápadů, bonzování nebo přiznání… Lezci prostě nejsou normální.
Zlozvykům jsme se rozhodli trochu pověnovat i v naší redakci a vybrali jsme z té hromady pár typických kousků, které nám přijdou buď hodně vtipné, trefné, nebo i nebezpečné. Tak schválně, v kolika neřestech se také uvidíš…
[AJMA KLAJMA]
„Počkej, ty jako chceš jít v sukni?“ vyhrkla na autora článku před lety Jiřka Dienstbierová. Plánovali se ve Skaláku přesunout od Blatníku k Bráně, takže se nabízelo nechat si sedák na sobě a těch sto metrů přeběhnout. Ale vzhledem k tomu, že jí vychovával sám Radan Kuchař, hned vysvětlovala, „že takhle tady chodí jenom Pražáci,“ a pakovala si svůj matroš úhledně do batohu.
Dnes pravděpodobně leze více lidí než kdy dříve, a tak se tenhle kulturní zvyk dostává pod tlak. U některých to vypadá, jako kdyby do éteru vysílali informaci: ‚Hej, jsem lezec, zírejte – vypadám fakt drippy. Totální sigma move.‘ Naschvál ukazují své lezečky, lana nebo sedáky a je jim jedno, jestli jsou zrovna na parkovišti, jedou metrem nebo čekají na jídlo u pultu fastfoodu.
Na druhou stanu, i tito jedinci se dnes dostávají pod tlak a hlavně do palebného pole. Jdou po nich lovci z lezecké skupiny Rope Hunting Pro. Jak vznikla, popisuje jeden z jejich správců Matěj Nešpor z Ádru: „Hlavní koncept vymyslel Kuba Krecbach. Sbírá staré průvodce a v jedné brožuře pro začínající horolezce někdy ze 60. let našel dodatek, že horolezec by neměl vystavovat na odiv své hrdinství ve formě materiálu na batohu…“ Kluci tak navázali na starou tradici, kdy se na báglu toleroval jedině cepín. Takže až si budeš příště ve skalách nebo na umělce ve spěchu balit batoh, zpomal a vzpomeň si na ně. Mají oči všude – odloven může být kdokoliv.
„ČÍSLA NEŘEŠÍM“
„Klasa mě nezajímá.“ „Nelezu kvůli číslům.“ Jasně, slýcháš to denně, ale komu se to dá na sto procent věřit? Někteří se tím netají: „Jo, tohle vypadá jako ultra-krásná lajna, ale za málo bodů,“ a radši si jdou dát něco lehce kvakózního s nejtěžším místem kousek nad zemí… Hlavně to chce vynechávat nevděčné klasy jako je 6c+ nebo 7c+.
Čísla fungují trochu jako peníze. Prostě tu jsou a ovlivňují naše hlavy. Koupíš si něco/pustíš se do něčeho, na co nemáš? Když na to nemám, tak si to asi nekoupím, což? Zlozvyk ohledně čísel může spočívat v tom, že se klasou necháš zbytečně odradit. „Sedmu zkoušet nebudu, lezu teď maximálně šestky.“ Jasně, ale všichni víme, jak to s obtížností bývá doopravdy. Takže se to dá pojmout i jinak a parťákovi trochu zalhat. Nejlepší je pak, když to dobře dopadne, cestu pošle a zahlásí: „Kdybys mi řekl, že je to devítka, tak do toho ani nenalejzám!“
Někdo zase záměrně hledá skuliny v klase, aby si trochu zahojil své ego. „Máte tu něco schůdnýho za hodně bodů? To nevadí, že to není moc pěkný.“ Vidíš se v tom? Nezoufej – tenhle zlozvyk je asi podobně starý jako sama klasifikace. Vláďa Nehasil vzpomíná třeba na osmdesátky v Sasku:
„Tehdy byly cesty, který někdo vyhlásil ve smyslu, že je to ‚lehká devítka‘. Dělal to třeba Jindra Švihnos. A na základě jeho doporučení se všichni Češi zvedli a běželi to vylízt. Nebo Westkante IXa na Hoher Torstein. Tu taky někdo vylezl a zahlásil: ‚Lehká devítka!‘. Za chvíli tam byl celej Děčín. Já jsem podobně vychválil Westgrat na Falka: ‚Lehký VIIIb!‘ Na doporučení tam vyrazil Milan Krauskopf. Skončilo to ale strašnou tlamou, tak po nás v noci do bivaku šel házet drny, protože to nevylezl. Zasypal nás drnama jako pomstu,“ směje se Vláďa.
OCHMATAT COKOLIV
Ve městě nevidíš domy, ale spáry mezi nimi… Místo obdivování antických památek přemýšlíš, jak by na ně šlo vylézt… Osaháváš a zalamuješ všechny lišty ve svém okolí kdekoli a kdykoli, případně zakládáš fingerlocky, žáby a pěsti mezi stoly, gauče nebo dveře… A komentuješ to stylem: „Tohle by šlo udržet!“ U každé kamenné zídky prohlásíš: „Hele, dobrej boulder!“
Diagnóza, úchylka, nebo zlozvyk? Prostě lezecké vidění světa. Čím pokročilejší stádium pacienta, tím horší projevy. Redakce eMontany tento druh postižení mozku zdokumentovala v roce 2017, když na kameru Mára Jedlička vylezl kultovní stropovou klasiku Zádama IV A1 na Hroší lázně na pražském Barranďáku. Příběh cesty je tady.
Jeden z nejtěžších případů této úchylky na světě se pak povedlo zachytit štábu Adama Ondry v roce 2020. Tehdy Adam poslal mega-těžkou Exhumaci 8B – betonovou hranu, která vede na most dálnice D2 kousek od Brna u města Hustopeče. „Nejlepší boulder, jaký byl kdy postaven,“ hodnotil tehdy Adam. Zmíněné video najdeš tady.
VŠECHNO VÍM, VŠECHNO ZNÁM
No, a teď trochu těch blbých a nebezpečných zlozvyků. Tento se začíná šířit hlavně mezi začínajícími lezci… Přijdu poprvé na stěnu, půjčím si matroš a jdu na plac. Co ty karabiny a jistidla? Nějak se to tam zacvakne a je to. „Když to zvládl kámoš z práce a tady ty děti vedle, bude to brnkačka…“
Minulý týden nám do redakce shodou okolností poslal několik příkladů z nedávného umělkářského dění Jakub „Kubajz“ Zeman, který pracuje jako lezecký instruktor a četnost úrazů za poslední dobu ho celkem znepokojila. Čeho všeho byl letos svědkem? Pokračuje svým textem:
„Dvojice na Offu: jistič s kýblem držel obě lana zároveň nad jistítkem a prvolezec u poslední presky spadl. Doletěl až na zem, pád byl však naštěstí zbržděn díky tomu, že jistič lana nepustil. Oba byli mimo, jak se lekli. Jistič měl slušně propálené dlaně, lezec vypadal hlavně potlučeně, bolel ho kotník, ale snad se mu nic vážného nestalo. Obsluha stěny se o oba postarala.
Jungle: týpek šel na naviják, ale oblékl si opačně sedák – nosná oka měl na zadku. Cvakl se tedy do očka na mágo a lezl nahoru. Instruktor vedle si ho včas všiml a vyzval ho, aby opatrně slezl.
Matka s dcerou na BigWallu o víkendu: obě nezkušené si zaplatily vstup, půjčily vše potřebné a holčina se vydala tahat cestu. Klepala se jak ratlík a její máma ji jistila kýblem. Akorát místo držení spodního lana měla ruku v kapse…
Dvojka na BigWallu: Prvolezec statečně vynechal cvakání prvních tří presek, jenže pak přišlo těžké místo a on se rozhodl, že si sedne a odpočine. ‚Dober! Sedám!‘ Bum! Natlučený zadek a stud ho snad do příště poučí. Snažil se chudák dělat, jako by se nic nestalo.“
JISTÍM (TROCHU)
Docela blbý zlozvyk je nedávat u jištění pozor na svého prvolezce. Na stěně se objeví kámoši: „Jé, čůs, jak se máte? Co vy tady?“ Jistič má grigrinu, tak dělá pár kroků naproti a dokonce podává ruku na přivítanou… „Jste tady dlouho nebyli, co?“ „Nó, my teď lezeme spíš venku,“ a už to jede…
Internet nedávno obletělo video, kde dva francouzští lezečtí trenéři klábosí během jištění, když jeden z nich jistí závodní lezkyni Saru Qunaibet. Když si pod topem naschvál odskočila, jistič si myslel, že chce lano a ještě jí rychle podával. Nešťastná kombinace špatného držení grigriny a téměř žádné pozornosti z jeho strany ji málem stála život… Kdo ještě neviděl, ať se podívá tady.
KAŠLU NA UZLÍKY
Tohle je rovněž rána, která přichází z čistého nebe. Důvodem může být špatně zkrácené lano (jednu část máš uříznutou, takže ti staré značení půlky může dost zavařit, pozn. red.), záměna lana nebo opět nedostatek pozornosti… Když si během spouštění vědomě neděláš uzel na konci lana, můžeš se dost podivit. Kvůli nečekanému projetí lana jisticí pomůckou se stává spoustu vážných úrazů.
Tatínkovské lezení s dětmi v Labáku, na top rope si dávali Cestu železného oře VIIIa. S novou osmdesátkou by jim to opatrně vyšlo až na zem, ale zřejmě vzali jiné lano, než byli zvyklí. Radost z vylezení cesty, spouštění… Bum! Ozvala se dutá rána, zaprášila hlína a pak chvíli ticho, které způsobil šok všech zúčastněných. Prolomila ho zhruba sedmiletá holčička: „Tohle nebudeme říkat mamince, viď, tatí?“ Příběh naštěstí dopadl dobře a chlapík se s pomocí kamarádů odbelhal dolů po svých.
JAK CHLASTÁŠ, TAK LEZEŠ
Dalším zlozvykem, dalo by se říci na národní úrovni, je pití alkoholu ve skalách. Tady se účastníci dělí do dvou kategorií. 1) Pijící kategorie: nejsi ve střehu, ale nebojíš se… 2) Kategorie abstinentů: jsi ve střehu, ale bojíš se. Co si vybereš? Záleží také na tom, jestli se chystáš lézt sportovku nebo morálovku…
K tomuto zlozvyku určitě patří pojednání Prcase z Ostrovu čarodějů: „Němci tomu říkaj: ‚Wie trinkst du, so kletterst du.‘ Hodně lidí si tenhleten výraz: ‚Jak piješ, tak lezeš,‘ dává do úplně jiných souvislostí. Protože většina těch, co prosazuje toto heslo, se zmáchaj jak klokani, že ráno nejsou schopni lízt, a to je špatný. To se chce zmatlat natolik, abys byl ráno zcela funkční a měl radost z pohybu, a né z toho, že se ti motá kedlubna.“
Pivko po lezení – ať už pod skalami v hospodě nebo po skončení túry na horské chatě… To k sobě patří podobně jako Češi a pivo obecně. Pokud však bez načerpání tekutého morálu nezvládneš ani dopolední rozlezovku, zapiš si další zlozvyk. I přes to, že u některých kruhů se zdá, že nemohly být dávány za střízlivého stavu.
MASTNÁ PÉŘOVKA
Co mastná a tlustá péřovka? Na ní ujíždí každý lezec. Čím starší, větší a více záplat, tím víc cool. Trochu to souvisí s prvním zlozvykem – dávání najevo, že „já jsem lezec“. Možná tu budou hrát roli ještě nějaké evoluční pozůstatky z dob minulých. Gorilí samice také vyhledávají toho nejmohutnějšího, který je uchrání a zajistí bezpečnost mláďat před ostatními samci. Množství záplat pak může znamenat množství nasbíraných zkušeností.
Lionel Burgr vzpomíná, že jeho péřovka už na tom byla tak špatně, že se mu jí zželelo a rozhodl se ji poslat do firmy na opravu. Vrátila se mu domů se vzkazem: „Tohle je nad naše možnosti.“ Což ho trochu překvapilo: „Jsou to srabi.“
Dalo by se pokračovat o dalších a dalších zlozvycích. Rozhodli jsme se však tady článek utnout a další kousky (od našich čtenářů a z pátrání Petry Konečné, pozn. red.) uvést už jen telegraficky v následující tabulce. Na závěr textu se hodí věta Jirky „Šerpy“ Růžičky, zakladatele tištěné Montany:
„Kdyby byli všichni normální, nedalo by se na světě vydržet.“ Jirka „Šerpa“ Růžička
DALŠÍ ZLOZVYKY DO SBÍRKY
A v hospodě porovnávání, kdo je má horší.
Čím menší, tím víc lezec.
Jdu do skal a pak tam zjistím, že se mi nechce lízt.
Začnu od příště.
Co se stane, až spadnu při cvakání?
Lezení na top rope tam, kde lano zbytečně brousí skálu. Lezení na TR bez vlastního železa a brousit tím erární materiál. Lezení cesty, na kterou nemáš, takže v ní visíš hodinu, během který by se tam vystřídaly aspoň tři další dvojky. Nalejzání do vetšího převisu na TR navázanej na blbým, neprocvaklým konci lana, takže při pádu hrozí kyvadlo přes půlku haly nebo podlaha.
Věčně držím volant na žábu. Tzn. levá ruka zaseklá v horní mezeře a pravá ruka má knipl.
Nebo snad tenhle nešvar najdeš i v jiných sportech?
Když jsem na výletě, říkám si: „Dneska je dobrá podmínka, dneska by to šlo.“
Zlozvyk nebo praktická věc?
Posílám nevinný lidi do cest, který si chci vylízt na druhým.
Zamatlávám stupy nebo si svoje lezečky čistím o lýtka.
Mám panickej strach z tahání cest. Na prvním lezu křečovitě, jako bych měl každej stup ukopnout nebo z každýho chytu vyjet. Furt se vidím někde rozlámanej.
Lezu nebezpečný cesty, protože se bojím padat.
Zanedbávání „partner checku“ – tak triviální úkon před začátkem lezení, že se občas stydím nebo ho zapomenu udělat třeba s novým (o hodně zkušenějším) spolulezcem.
Dělání bordelu pod skalama a cestou k nim… Dokud místním nedojde trpělivost a nezatnou lezení v lokalitě tipec.
Pokud je na konci cesty řetěz s karabinou, tak procvaknu lano v protisměru, aby se potom pořádně kroutilo a ještě o sebe drhlo.
Celý den ve skalách nejím, maximálně tyčinku nebo dvě na prázdný žaludek.
Na umělce vynechávám poslední jištění a rád si cvičně odskakuji – na kamarádově laně.
Neustále si prohlížím ruce, komentuji aktuální stav, pilníkuji, brousím, mažu…
„To se ti bude líbit. V tom se projdeš.“ Rád doporučuji kámošům cesty, kde jsem se vybál a přišly mi dost těžký. Angličtina má pro tento zlozvyk speciální výraz: to sandbag sb.
Řeknu, že nebudu řvát jako Adam Ondra, ale pak stejně hekám.
Předkláním se s pytlíkem kolem pasu a sypu si všechno mágo na záda.
Když lezu klasiky bez mága, furt šahám do mágopytlíku, kterej tam není.
Nenarýsuji dělicí čáru pod zápisem na vrcholovce nebo ji udělám křivou. A plýtvám místem.
Jakmile si nandám sedák, potřebuju kadit.
Když vidím nějakou cestu, co je na hraně mých možností, nebo na ni jen myslím, začnou se mi potit dlaně. Někdy i v případě, že vidím nějaké šílené lezecké kombo třeba jen někde na YouTube a vžiju se do té situace, jako bych v ní byl sám.
Lezu v tílku s čepicí na hlavě.
Tzn. permanentně sežraná svačina.
Radím na stěně a pod skálou lidem, kteří si o radu neřekli.
Natahuju se k cvakání presa nad hlavou (zbytečně brzy) vs. vylezu nad jištění a zjistím, že ho nemůžu cvaknout (příliš pozdě).
Ale presky a cajky mám srovnány podle barvy, abecedy, oblíbenosti, pravděpodobnosti použití a velikosti…
__________
