„Hahaha, Bačo, co to vyvádíš s těma babama ve stěně, že si pak musíš mávnout na helikoptéru, to kvůli vysílení?“ škodolibě si ho dobírám poté, co vyjde najevo, že se nechal zachránit od horské služby. Chudák cítí potřebu vysvětlovat, nač teda zbytečně riskovat, když…

Začátkem července vyrážím do Alp odškrtnout si jeden ze svých restů: „Jak mám v klidu zemřít, když jsem ještě nebyla na Eigeru?“ Za parťáka mám vášnivého lovce alpských čtyřtisícovek Romana. V Grindelwaldu je klid: „Chata Mittelegi je zavřená, nikdo po hřebenu ještě nešel, před 14 dny tu napadlo hodně sněhu, podmínky jsou špatné,“ zní informace od horských vůdců. Mračím se, odjakživa jsem nebyla schopna lehce opustit nějakou myšlenku. Jelikož chceme Eiger přejít a pokračovat na Mnicha, bude rozumné tentokrát kapitulovat.
„Pojeďme do Saas Fee, tam to znám, něco vylezeme tam,“ dí Roman.

Udobřuje mě krásná vícedélka v Grimselpassu cestou a vražedné stoupání na chatu Mischabelhutte již absolvuji s úsměvem. Nenechám se rozhodit ani vstáváním v půl třetí ráno, pro jednou to zas přežiju. Všichni ostatní z chaty razí na severní stěnu Lenzspitze, což je stráň o sklonu nějakých 50 stupňů. Lézt v zástupu mne nikdy nebavilo, tak si libuju, že na hřebeni budeme sami. Roman ho lezl předloni – v pohodě (obtížnost D‑, úseky IV UIAA, pozn. red.).

Máme jen šedesátimetrové lano, pár smyček a pro jistotu dva frendy. No, fakt jsme tady sami, nádhera, akorát skálu zakrývá sníh o konzistenci, která má k přívětivému nosnému firnu opravdu daleko. Nestydím se pár místeček ostrého hřebene absolvovat popojížděním jako na koni místo odvážných kroků po příliš měkkém ostří a raději ani nekomentuji svoji blbost nad volbou bot, ze kterých mi teď v těžko odhadnutelných intervalech padají mačky.
Délky přibývají a přibývají, ovšem hřeben jaksi neubývá – a to nás čeká ještě traverz z Lenzspitze na Nadelhorn, ten naštěstí bude už prošlapaný.

Pokročilé slunné odpoledne nás zastihuje na hřebínku těsně pod vrcholovou partií, kam jsme se dopracovali lezením přes lokry a žlabem vyplněným tajícím ledem bez jakéhokoli jištění. „Tam už to bude dobrý,“ usuzujeme z pohledu na závěrečný vysněžený svah naproti nám. Stojím u smyčky přehozené přes jediný skalní hrot se zde vyskytující a spolulezec mizí za vyvýšeninou hřebínku. Lano se přestane hýbat.

„Jsem v prdeli“.
„Tak se vrať.“

Od dosažení vrcholu nás dělí maličkost – museli bychom absolvovat asi stometrový úsek současně, přes ostrý hřebínek s krajně nedůvěryhodnou převějí, než by se zas naskytla možnost dalšího jištění. Ani jednomu se nám nechce tolik riskovat. Chudák moje lano už nemá ani těch šedesát metrů kvůli tomu, že se seklo při slanění z jedné věžičky cestou, a musela jsem si vypomoci pár údery cepínem (ano, jde to snadno). Na jednu stranu strmá kamenná šluchta, na druhou svah končící v okrajové trhlině nad ledovcem.

„Máš telefon?“
„Jo, ale nemám signál.“
„Hm, tak to budeme muset počkat do rána, až ten sníh trochu ztvrdne.“
„A hele, signál.“
„Tak co?“
„Tak joo!“

K narozeninám si dopřávám nádherný výlet helikoptérou.
Při pozdější oslavě doma mi gratulují synci: „To jsme rádi, mami, že jsi už rozumná!“

Lenzspitze – malý člověk a velký hřeben (f: Alena Čepelková)