Už první den po návratu vyrazila na kolo. „Musela jsem se jet pokochat, jak to tady máme krásné a zelené. Tam je to sice taky krásné, ale trochu monotónní – samý sníh a šutry,“ říká Lenka Erlebachová ze Špindlerova Mlýna. Společně s další krkonošskou sportovkyní Karolínou Grohovou se minulý týden vrátily z Pákistánu, kde se jim povedlo vylézt osmitisícovku Gasherbrum I (8080 m n. m.) v sympatickém podání – na kopci se pohybovaly kromě fixů bez výraznější podpory a kyslíkovou výpomoc si s sebou také nevzaly.

Sice nešlo o alpský styl, ale každopádně se povedl skvělý ženský týmový počin. Závěrečný vrcholový útok tuzemská scéna dlouho nepamatuje. Na osmitisícovce se něco podobného povedlo naposledy v roce 1988 – tehdy Dina Štěrbová s Livií Klembarovou v ženském družstvu, bez nosičů a alpským stylem vylezly na Gasherbrum II.

Zpět na Gasherbrum I. Ze základního tábora na vrchol a zpět to Lenka s Kájou zvládly za šest dní. S tím, že dvě noci čekaly v C2, než bude další cesta zajištěná pomocí fixů. Když vyrazily na vrchol, přišlo třídenní okno krásného počasí. „Kája dokonce vylezla na vrchol v mikině a já jen ve slabé bundičce,“ popisuje Lenka, která zároveň připomíná, že velehory nejsou úplně její parketa… Spíše ráda leze, než aby se věnovala tomuto specifickému druhu utrpení.

Musela tě Kája přemlouvat, abys s ní vyrazila?
Přemlouvala mě před každou svojí výpravou na osmitisícovku. Mě to ale nikdy moc nelákalo. Obecně tahle nekonečná dřina s batohem není úplně to, co v horách hledám. Mám ráda spíše lezecký pohyb. Ale zároveň jsem jí říkala: „Dost se mi líbí Gasherbrum I. Až pojedeš tam, možná se nechám zlákat.“ Je to jedna z méně lezených osmitisícovek, zároveň trochu techničtější a celkově je to prostě krásný kopec.

No a Kája v zimě přišla s návrhem: „No tak Leni, vypadá to na tu ‘Gé jedničku’, tak jedeme, ne?“ Ale jak říkáš, trochu mě přemlouvala, dala mi brouka do hlavy a po nějaké době jsem na to s radostí kývla.

Původně jste prý uvažovaly o jiném vrcholu. Jak to tedy bylo?
Vysvětlím. Dorazily jsme do základního tábora, který je společný pro Gasherbrum I a II. Dokonce i první výškový tábor (C1, pozn. red.), který leží nad záživným ledovcovým labyrintem, je společný pro obě hory. Od začátku jsme s Kájou říkaly, že máme rády, když je na kopci méně lidí, ale rozhodně jsme tam nechtěly být úplně samy. Jenže jakmile jsme dorazily do základního tábora, zjistily jsme, že jsme jediné, kdo má povolení jen na Gasherbrum I.

Bylo tam několik lidí, kteří měli permit na oba vrcholy, ale všichni nejdřív mířili na Gasherbrum II (8035 m n. m.). Teprve po dosažení vrcholu G2 se chtěli rozhodnout, jestli půjdou ještě na G1. To nás trochu rozhodilo, protože jsme rozhodně nechtěly jít samy. Začaly jsme proto uvažovat, že bychom si pořídily permit také na G2, i když na jeho vrcholu Kája už jednou byla (viz 200 slov tady, pozn. red.). Ale nakonec jsme se rozhodly počkat, což se později ukázalo jako nejlepší rozhodnutí.

Takže jste čekaly, jestli se někomu podaří dosáhnout vrcholu na Gasherbrumu II, abyste se k nim pak přidaly na Gasherbrum I?
Přesně tak. My bychom tam samy v podmínkách, co tam byly letos, asi neprostoupily. Po první aklimatizační rotaci jsme začaly netrpělivě obcházet skupiny a zjišťovaly jsme, kdo má v plánu lézt i na Gasherbrum I. Dorazily jsme totiž do základního tábora o něco později než ostatní, protože jsme musely čekat, než Kája klasicky rozdá na konci června dětem ve Špindlu vysvědčení. Zatímco ostatní už útočili na vrchol G2, my jsme se teprve aklimatizovaly. Po mírně zamotaném komunikačním začátku se k nám přidal ještě jeden český kluk, Martin Vorel, se kterým jsme zkusili prostoupit druhý výškový tábor na G1. Bylo ale strašně špatné počasí – sněžilo, foukalo, mlha… Ztratili jsme se mezi séraky a trhlinami. Rozhodli jsme se postavit stan asi 50 až 70 metrů pod druhým táborem, kde jsme nechali nějaké věci jako depozit, než jsme se vrátili zpátky do základního tábora.

Naštěstí jsme pak v BC narazily na partu nepálských šerpů v čele s Dawa Sherpou z agentury Imagine Nepal se dvěma klienty, kteří jsou takzvaní „lovci 8000 vrcholů“ a po G2 plánovali lézt i na G1. Šerpové s námi hezky spolupracovali – vzaly jsme pro ně z C1 fixní lana a kotvy a oni nám zase dávali vědět, kdy a jak půjdou, aby nám to vyšlo společně. Byli strašně vstřícní, což nám hodně pomohlo.

Potom jsme čekaly, až dokončí výstup na Gasherbrum II, a doufaly jsme, že jim zbyde dost sil i na G1. Pro naše překvapení po úspěšném výstupu na G2 (s kyslíkovými přístroji, pozn. red.) šerpové s klienty sestoupili pouze do C1 a po jednom volném dni chtěli rovnou útočit na G1. Společně s touto partou jsme prostoupili druhý výškový tábor.

Z něj se čtyři šerpové pokoušeli fixovat nejtěžší úsek výstupu – Japonský kuloár, který byl plný sněhu a představoval tak značné lavinové ohrožení. Úvodní fázi vedli kousek od kuloáru, a to přes mixové úseky, než se trasa napojila zpět do něj, kde bylo příliš hlubokého sněhu, a tak se jim do C3 (7050 m n. m.) nepodařilo prostoupit. Byli to zkušení horolezci, jeden z nich měl za sebou zimní výstup na K2, ale podmínky byly fakt špatné. Sníh byl po kolena, místy po pás – hluboký a sypavý, takže se nedalo moc dobře postupovat. Když se vrátili, řekli: „Cesta nahoru není možná.“ My už jsme měly sbalené věci a byly jsme připravené pokračovat, ale když nám řekli, že to nejde, lehly jsme si zpátky do stanu a nevěděly, co dál. Znovu jsme dokonce přemýšlely, jestli si nekoupíme rychle permit na G2 a nezkusíme štěstí tam.

Naštěstí ale dorazily další dvě expedice, mezi nimi i šerpové se zákazníky ze Seven Summits, kterým se nakonec podařilo dostat do třetího výškového tábora na G1, kde už byl sníh pevnější. To nám dalo naději, že to přece jen půjde.

Jak to vypadalo s fixními lany na cestě od druhého tábora nahoru? Byla trasa celá zajištěná?
Od druhého výškového tábora do třetího byla trasa skoro kompletně zajištěná pomocí fixů. Od trojky na vrchol to ale bylo trochu jinak. Tam už bylo jen pár starých fixů a většina trasy se šla sólo.

Šerpové z Imagine Nepal odvedli opravdu spoustu dřiny a potom je doplnili šerpové ze Seven Summit, takže to byla vlastně taková spolupráce. My jsme sice nic nefixovaly, ale zase jsme jim pomohly s nějakými vynáškami, takže jsme se nepřímo také podílely.

Jak jste měly načasovaný pokus o vrchol?
Zůstaly jsme ve dvojce až do odpoledne a šly jsme v závěsu expedice Seven Summits, kteří navázali na práci předchozí nepálské party a dotáhli cestu až do trojky. Kvůli tomu jsme ale vyrážely až někdy odpoledne a do trojky se dostaly kolem desáté večer. Neměly jsme úplně sílu vyrazit za pár hodin znovu do boje o vrchol. Trochu jsme se musely prospat a na vrchol jsme tedy vyrážely nakonec až kolem půl sedmé ráno.

Jak to šlo?
No, šly jsme dost pomalu, protože tam je opravdu málo kyslíku. Partu horolezců, kteří šli ze dvojky přímo na vrchol, jsme potkali někde v půlce výstupu. „Je pozdě. Měly byste se vrátit. Podmínky se zhoršují a může to být nebezpečné,“ říkali nám. My jsme se ale nechtěly otočit a rozhodly jsme se pokračovat nahoru. Upřímně, cesta nahoru nebyla tak hrozná, jak nám říkali. Myslím, že nehrozilo žádné vážné nebezpečí. Bylo jen nepříjemné si neustále obhajovat své rozhodnutí, moc o tom nepřemýšlet a zároveň neudělat fatální chybu.

Jedna jobovka se nám ale při vrcholovém dnu stala. Jako je dnes už zvykem, měly jsme s sebou satelitní telefon. Když jsme byly ve výšce kolem 7 800 metrů, odpovídala jsem Radarovi (Radoslav Groh je Lenčin partner a zároveň bratr Káji, pozn. red.) na zprávu a psala mu: „Jsem úplně prošitá.“ A co se nestalo… Jakmile jsem se zvedla, Garmin mi vypadl z ruky a ztratil se. Prostě zmizel. A teď si představ, že jsme dva dny neměly žádné spojení s domovem. Tam už začínala panika. Nikdo o nás nevěděl, byly jsme na kopci poslední, a tak všichni začali být strašně nervózní, jestli vůbec žijeme. Mně bylo hned jasné, co se doma bude dít. Ale v té chvíli se s tím prostě nedalo nic dělat.

Vrcholu jsme za bezvětří a až neuvěřitelného tepla dosáhly kolem šesté večer, strávily tam skoro hodinu a při západu Slunce jsme začaly sestupovat…

To je hodně pozdě. Jak jste zvládly sestup?
Zanedlouho padla úplná tma, takže to bylo celkem výživné. Bylo vidět sotva na krok. Naštěstí jsme cestu dolů trefovaly docela dobře, i když tam bylo málo fixních lan. Šly jsme pomaleji a opatrněji, protože jsme byly unavené a věděly jsme, že nesmíme udělat chybu.

V jednu chvíli jsem si říkala, že už musíme být někde poblíž stanu, ale pak jsem se podívala na telefon a zjistila, že jsme stále ve výšce 7400 metrů. Byla jsem úplně v šoku, protože to znamenalo, že máme před sebou ještě kus cesty… Ale co ti zbývá? Obrátíš se čelem ke sněhu a na raka scházíš pomalu dolů. Zpět u stanů jsme byly asi v jedenáct večer, takže to vlastně zase tak dlouho netrvalo.

Šly jste ten závěr sólo, nebo jste byly navázané?
Byly jsme navázané. Jely bychom v tom spolu. Bylo pro mě důležité mít pouto k parťačce.

Měly jste nějakou „hlášku zájezdu“?
Jo, to jsme měli! Od Martina jsme převzali frázi „game changer“. Martin to používal často, pracuje hodně v angličtině a rád míchal do řeči anglická slovíčka. Pro nás se to stalo takovou univerzální hláškou – najednou bylo všechno „game changer“. Ale abych byla upřímná, pro mě osobně byla tím největším „game changerem“ Kája. A to v tom nejlepším slova smyslu.

______________


Karolína Grohová a Lenka Erlebachová dosáhly vrcholu Gasherbrumu I dne 28. 7. 2024 – povedlo se jim to jako prvním Češkám v historii. Martin Vorel vylezl na vrchol pár hodin před nimi, pozn. red.